ECLI:CZ:US:2013:1.US.1704.13.1
sp. zn. I. ÚS 1704/13
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida a soudců Kateřiny Šimáčkové a Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele M. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem Praha 6 - Hradčany, Tychonova 3/44, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2013 sp. zn. 11 Tdo 1350/2012, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 5 To 164/2012, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. 29 T 43/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. 29 T 43/2010, byl stěžovatel uznán vinným jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, a dále trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1 odst. 3 písm. c) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů, proto, že dne 17. 7. 2007 převzal částku 700.000,- Kč k prvotním nákladům v rámci výstavby a přípravy stavby rodinného domku v katastrálním území Slapy, kterou složila poškozená Blanka Robejšková do advokátní úschovy advokátky JUDr. Hruškové, AK nám. Kinských 3, Praha 5, na výzvu obžalovaného dne 10. 7. 2007 v celkové výši 1.000.000,- Kč určenou na koupi pozemku a stavbu domku na parcele č. X, list vlastnictví č. XX v katastru území Štěchovice, okr. Praha-západ, kdy jí nabídl zprostředkování vypracování projektu a výstavby rodinného domu na uvedeném pozemku v červnu 2007 zajistit, ačkoli neměl ani vlastnická ani jiná práva k tomuto pozemku, pozemek byl veden v katastru nemovitostí jako trvalý travnatý porost, nebyly na něm provedeny žádné přípravné práce ani zahájeno územní řízení a finanční prostředky převedl na Eurofond Bohemia Capital CZ a.s., která nebyla vlastníkem pozemku, přičemž stavba domku a prodej pozemku nebyl vůbec realizován a finanční prostředky nebyly poškozené do dnešního dne vráceny, čímž způsobil poškozené Blance Robejškové škodu v celkové výši 700.000,- Kč a dále dne 18. 3. 2008 v advokátní kanceláři JUDr. Ireny Hruškové, nám. Kinských 3, Praha 5, převzal od Dagmar Pauchové finanční hotovost ve výši 500.000,- Kč jako zálohu na zprostředkování stavebního povolení k rekonstrukci domu na adrese Č., kdy dle ústní dohody měl tuto službu zprostředkovat nejpozději do poloviny měsíce června roku 2008, což ovšem neučinil a do současné doby ani nevrátil poškozené převzatou částku, čímž způsobil poškozené Dagmar Pauchové škodu v celkové výši 500.000,- Kč.
Za tyto skutky uložil soud stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let se zařazením do věznice s dozorem a současně zavázal stěžovatele k náhradě škody poškozené Dagmar Pauchové ve výši 500.000,- Kč.
3. K odvolání státního zástupce proti rozsudku soudu prvního stupně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. 6. 2012, sp. zn. 5 To 164/2012, napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a rozhodl, že při nezměněném výroku o vině a výroku o náhradě škody se stěžovatel odsuzuje k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Odvolání obžalovaného bylo odvolacím soudem zamítnuto.
4. Stěžovatel využil svého práva podat proti rozsudku soudu druhého stupně dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 2. 2013, sp. zn. 11 Tdo 1350/2012, podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítnuto.
5. Stěžovatel shora uvedeným způsobem vyčerpal všechny opravné prostředky, které jsou obligatorním předpokladem přípustnosti ústavní stížnosti.
II.
6. Stěžovatel v ústavní stížnosti především namítá, že postupem soudů všech stupňů došlo k porušení jeho základních práv a svobod garantovaných Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv.
7. Shora namítaná porušení spatřuje stěžovatel ve vztahu k oběma shora uvedeným skutkům.
8. Stěžovatel nejprve upozorňuje na zjevný rozpor skutkových závěrů skutku pod bodem 1) s provedenými důkazy, kdy poukazuje na nesoulad skutkové věty a skutkových zjištění. Svůj názor opírá o doslovné znění výroku, v němž je uvedeno, že stěžovatel převzal částku 700.000,- Kč, ačkoli ve skutečnosti tato byla složena do úschovy advokátce JUDr. Hruškové a odtud následně advokátkou také odeslána a dále o další část výroku, podle kterého měl převést uvedené finanční prostředky na společnost Eurofond Bohemia Capital CZ a.s., když tyto byly ve skutečnosti převedeny na účet shora uvedené společnosti na základě úkonu advokátky učiněného s předchozím souhlasem poškozené. Podle stěžovatele si tak odporuje výrok a odůvodnění rozhodnutí.
9. Stěžovatel dále ve vztahu k prvnímu skutku namítá nesprávné právní závěry, které nenacházejí oporu v popisu skutku. Tím má na mysli právní kvalifikaci trestného činu podle §250 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Argumentuje zejména absencí obligatorních znaků skutkové podstaty (úmyslné uvedení jiného v omyl) ve výroku soudu prvního stupně. Zde cituje rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 5 Tdo 1524/2010, ze dne 16. 12. 2010.
10. Další námitky stěžovatele směřují do tzv. materiální oblasti trestného činu, kterou podle jeho názoru vyjadřuje zásada subsidiarity trestní represe. Přes místy ne zcela konzistentní argumentaci (v části III. podání je tvrzeno a starší judikaturou dokládáno, že subsidiarita trestní represe je dlouhodobě uplatňovanou zásadou, zatímco v části IV. se namítá rozdílnost pojetí této zásady v dobových kodexech trestního práva hmotného), lze ze stížnosti vyrozumět potřebu stěžovatele zdůraznit vhodnost použití této zásady v tomto konkrétním případu.
11. Další výhrady stěžovatele směřují proti způsobu provedení důkazu výslechem svědkyně - advokátky JUDr. Hruškové, která podle stěžovatele byla jeho právní zástupkyní, ale přesto si k jejímu výslechu orgány činné v trestním řízení nevyžádaly zproštění mlčenlivosti z jeho strany.
12. Stěžovatel také namítá, že soudy neprovedly stěžovatelem navrhované konkrétní důkazy, a to výslechy svědků Lenky Štěpánové - Zítkové, Ing. Josefa Novotného, neopatřily výpis z účtu dědečka poškozené Dagmar Pauchové, potvrzení advokáta JUDr. Pilce o advokátní úschově a prohlášení o připravenosti výstavby rodinných domků, které měly prokázat jeho nevinu.
13. Stěžovatel na závěr stížnosti kritizuje postup odvolacího a dovolacího soudu, které podle jeho názoru neodhalily vady v rozhodnutí soudu prvního, resp. druhého stupně. Dovolací soud postupoval podle názoru stěžovatele extrémně formalisticky.
14. Stěžovatel žádá Ústavní soud, aby jednak zrušil všechna shora uvedená rozhodnutí soudů, projednal stížnost ve smyslu §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, přednostně a aby podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vykonatelnost rozsudku soudu prvního stupně, ve spojení s rozsudkem odvolacího soudu, odložil.
III.
15. Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou, zda jsou naplněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti (§42 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a zda ústavní stížnost nepředstavuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Směřuje-li pak ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
16. Podle článku 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Při výkonu dohledu nad dodržováním ústavních principů spravedlivého procesu obecnými soudy není úkolem Ústavního soudu, aby rozhodl, zda právní závěry obecných soudů učiněné na základě skutkových zjištění byly správné, či nikoli. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. k posouzení, zda v řízení nebyly porušeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení jako celek bylo vedeno spravedlivě, v souladu s ústavními principy. S tím je v souladu i dosavadní rozhodovací činnost Ústavního soudu, podle které není úkolem tohoto soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů provedených obecnými soudy, stejně tak mu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů (skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním, či obecně podávat výklad norem podústavního práva. Pokud jde o důkazní řízení, Ústavní soud ve své judikatuře dostatečně vymezil, jaká pochybení v procesu zajišťování, provádění a hodnocení důkazů mají ústavněprávní relevanci a odůvodňují zásah Ústavního soudu.
IV.
17. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
18. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
19. S ohledem na povahu projednávané věci Ústavní soud považoval za vhodné nad rámec povinnosti stanovené v §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, podat širší odůvodnění svého rozhodnutí.
20. Námitky stěžovatele byly zčásti uplatněny i v rámci řádného a mimořádného opravného prostředku a soudy se s nimi ve svých rozhodnutích vypořádaly. Část směřuje do skutkových zjištění (podle stěžovatele nesprávné hodnocení důkazů a neprovedené důkazy, resp. důkazy provedené v rozporu se zákonem), část do hmotněprávního posouzení těchto skutkových zjištění.
21. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů. Podle čl. 90 Ústavy, jen soud, který je součástí soustavy obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5, odst. 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nález ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94; N 34/3 SbNU 257).
22. Výše uvedené závěry, vyplývající z příslušných aktů mezinárodního práva veřejného, z vnitrostátních právních předpisů, prosazované trestněprávní naukou a judikované Ústavním soudem, které se týkají zákazu libovůle a práva na řádné odůvodnění rozhodnutí (včetně problematiky opomenutých důkazů), však na projednávanou věc nedopadají.
V.
23. Je třeba přisvědčit námitce stěžovatele, že popis skutku ad 1) v rozsudku soudu prvního stupně trpí nedostatky. Výsledkem trestního procesu by mělo být rozhodnutí, jehož výrok bude srozumitelný a přesvědčivý a nebude vyvolávat u adresátů rozsudku pochybnosti. Výrok je zásadní, nepominutelnou součástí soudního rozhodnutí, neboť v něm soud formuluje svůj závazný názor v projednávané věci a proto má být formulován tak, aby z něho bylo jednoznačně patrno, jak soud rozhodl, neboť jen tak se jeho rozhodnutí stává přezkoumatelným (srov. nález ze dne 7. 3. 2001 sp. zn. IV. ÚS 386/2000; N 39/21 SbNU 347). Ústavní soud poté, co vyžádal spis obvodního soudu, pečlivě vyhodnotil obsah výroku a porovnal jej s odůvodněním rozsudku a s provedenými důkazy. Soud skutečně použil ve vztahu ke stěžovateli ve výroku rozsudku ad 1) slova " převzal" a " převedl." Z tohoto úhlu pohledu výrok ad 1) soudu prvního stupně působí nepřiléhavě. Přesto Ústavní soud v tomto konkrétním případě dospěl k závěru, že výrok jako celek z hlediska srozumitelnosti a určitosti obstojí. Soud v řízení rozsudku předcházejícím prokázal velmi aktivní podíl stěžovatele na uložení celé částky peněz poškozenou do advokátní úschovy JUDr. Hruškové a nejméně stejný podíl na rozhodnutí poškozené převést část těchto peněz ve prospěch právnické osoby určené stěžovatelem. Tyto skutečnosti z výroku rozsudku i z jeho odůvodnění vyplývají rovněž a jen tak je třeba nahlížet i na použité výrazy. Tyto nejsou projevem soudcovské libovůle nebo svévole, ale toliko neobratným popisem jinak zcela zřejmého skutku. Ústavní soud přes uvedené pochybnosti, které částečně sdílí, shledal výrok rozhodnutí ústavně konformním.
24. Také další námitky směřují do výroku rozsudku soudu prvního stupně. V tomto případě soud podobně jako u předchozí námitky zkoumal obsah a smysl výroku. Obligatorním znakem skutkové podstaty podvodu je uvedení jiného pachatelem v omyl, což nejen z trestněprávního hlediska je rozpor mezi představou a skutečností. Znamená to, že pachatel konáním přiměje, přesvědčí nebo utvrdí poškozeného v určité nesprávné představě. V tomto případě omyl spočíval v představě, za jakým účelem, zda a jak bude provedena služba, k níž se stěžovatel, ať již sám nebo jako zmocněnec právnické osoby, zavázal. Výrok napadeného rozsudku obsahuje řadu skutkových okolností, které vyjadřují úmyslné uvedení jiného v omyl. Obsahuje jednak vysokou částku peněz, která byla složena do advokátní úschovy poškozenou, i účel této platby, který nepravdivě akcentoval stěžovatel, významné postavení, které stěžovatel předstíral, že má a nechybí ani skutečný a pro poškozenou zcela nežádoucí způsob, jakým bylo s těmito prostředky naloženo. Skutek vystihuje požadavek nesouladu mezi představou poškozené a skutečností a není třeba provázet jej formálními slovními výrazy, kterých se domáhá stěžovatel. Definice protiprávního jednání tak není v rozporu s požadavky rozhodnutí Nejvyššího soudu, které stěžovatel jako příklad svého tvrzení uvádí.
VI.
25. Požadavek na aplikaci zásady subsidiarity trestní represe také není na místě. Trestnost činu se posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější (čl. 40 odst. 6 Listiny a §2 odst. 1 trestního zákoníku). Protože stěžovatel argumentuje kromě jiného tím, že subsidiarita trestní represe, zakotvená v §12 odst. 2 trestního zákoníku, č. 40/2009 Sb., tento kodex činí pro účely posuzování jeho trestní věci příznivějším, než kodex č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud se zabýval i tímto srovnáním, neboť má ústavní rovinu.
26. Trestní zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v §3 stanovil, že "trestným činem je pro společnost nebezpečný čin, jehož znaky jsou uvedeny v tomto zákoně (odst. 1). Čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu (odst. 2)." Definice spojovala jak formální, tak materiální znaky. Zákon proto stanovil kritéria, jimiž má být společenská nebezpečnost hodnocena/korigována: "Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (§3 odst. 4)."
27. Ve vztahu ke kvalifikovaným skutkovým podstatám, resp. k okolnostem podmiňujícím použití vyšší trestní sazby, byl korektiv zakotven v §88 trestního zákona. Možnost upustit od potrestání byla upravena v §24 odst. 1 trestního zákona. Vedle možnosti použít korektiv v případě viny, stanovil trestní zákon i případy, kdy se uplatnil při ukládání druhu a výměry trestu (§31 odst. 1, atd.).
28. Podle důvodové zprávy k návrhu trestního zákona z roku 1961 byla "jednou ze základních zásad trestního práva pomocná úloha trestní represe, podle které se prostředky trestního práva použijí jen tam, kde jiné prostředky ochrany nevystačí. Praktickým promítnutím této zásady při tvorbě norem trestního práva je úsilí o dekriminalizaci, tj. soustavné zužování trestní odpovědnosti v případech, kdy k ochraně důležitých zájmů postačí jiné prostředky." Již nestor českého trestního práva prof. V. Solnař v rukopisu prvního dílu Systému trestního práva (in Solnař, V., Fenyk, J., Císařová, D., Vanduchová, M.: Systém českého trestního práva, Trestní právo a trestní zákony, první vydání, Novatrix, Praha, 2009, s. 16 a s. 35.) uvedl, že "trestní právo má preventivní účel jako ultima ratio." Zdůraznil, že zásada pomocné úlohy trestní represe má zcela mimořádný význam. Trestní represe je totiž zlem, třebaže zlem nutným, které je vyrovnáno prospěchem pro ochranu důležitých zájmů, kterou si od ní slibujeme. Trestání tedy musí být omezeno na míru nezbytně nutnou.
29. Učebnice trestního práva již desetiletí zdůrazňují důležitost zásady pomocné úlohy trestní represe v kontextu s potřebou preventivní činnosti, tedy, aby různými prostředky a způsoby byly omezovány a odstraňovány podmínky, které vedly k trestné činnosti a aby se tak zločinnosti včas předcházelo. Prevence má být uskutečňována sociálně-ekonomickými, organizačními, technickými a výchovnými prostředky. Teprve na druhém místě se uplatní trestní právo, a to v podobě speciální a generální prevence. Stejně i v poměru k jiným právním odvětvím (správní právo, občanské právo, atd.) má výkon trestního práva pomocnou úlohu a uplatní se jen v nejzávažnějších případech, kde již nepostačí mírnější prostředky, které poskytují tato jiná právní odvětví. Přímým důsledkem a konkretizací zásady pomocné úlohy trestní represe je podle autorů zásada ekonomie trestní represe. V rámci aplikace práva (společenská nebezpečnost) se trest (druh a výměra) jako určitá újma, nezbytná v zájmu ochrany důležitých vztahů, má užít jako krajní prostředek tam, kde je skutečně potřebný; kde naopak stačí méně intenzivní újma, je třeba se na ni omezit, jinak trest ztrácí na účinnosti a přináší (je-li nespravedlivý) škodu.
30. Také Ústavní soud vyjádřil svůj postoj k využití společenské nebezpečnosti jako materiálního korektivu přílišné tvrdosti zákona, a to například v rozhodnutích sp. zn. I. ÚS 558/01, I. ÚS 4/04, II. ÚS 413/04, atd.
31. Trestní zákoník č. 40/2009 Sb. přinesl zásadní změnu koncepce trestného činu, kterou autoři kodexu označují zpravidla jako odklon od materiálního k formálnímu pojetí trestného činu a nabízejí oproti definici provedené §3 trestního zákona č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů definici jinou, která stojí na protiprávnosti uvedené v §13 trestního zákoníku.
32. Trestní zákoník č. 40/2009 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále v §12 odst. 2 stanoví, že "trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu."
33. Podle důvodové zprávy k návrhu tohoto trestního kodexu, má §12 odst. 2 vyjadřovat "zásadu subsidiarity trestní represe a princip ultima ratio z ní vyplývající." Podle dalšího textu důvodové zprávy "trestněprávní řešení představuje krajní prostředek (ultima ratio) pro zákonodárce, ale i pro soudce, státní zástupce a policii, když postulát ultima ratio má nepochybně význam i pro interpretaci trestněprávních norem a plyne z něho, že trestnými činy mohou být pouze závažnější případy protispolečenských jednání. V liberálním demokratickém právním státě je třeba státní zásahy v rámci kriminální politiky uplatňovat přiměřeně a maximálně zdrženlivě, a to zejména při realizaci trestního postihu, kdy s ohledem na závažnost trestní sankce, která je nezřídka způsobilá ohrozit sociální existenci dotčené osoby, je nutno zajistit, aby trestní právo bylo použito teprve tehdy, kdy ostatní sociálně politické a právní prostředky nejsou dostatečně účinné nebo selhávají. Toto řešení, které v obecné poloze řeší vztah hierarchie odpovědností (civilní, disciplinární, správní a trestní), včetně vztahu k přestupkům a jiným správním deliktům (tzv. správnímu trestání), navíc vede k zakotvení zásady subsidiarity trestní represe do textu trestního zákoníku, což nepochybně posiluje její praktické využití při aplikaci konkrétních trestněprávních norem."
34. Argumentace i terminologie, o kterou se opíral materiální korektiv v podobě tzv. společenské nebezpečnosti v letech 1961 - 2009 (trestní zákon č. 140/1961 Sb.), je v mnohém totožná s argumentací a terminologií, používanou, jak je příkladmo uvedeno shora, ve vztahu k §12 odst. 2 účinného trestního zákoníku současnou teorií a praxí. Přesto je zřejmé, že obě úpravy se významně liší.
35. Společenská nebezpečnost trestného činu byla vedle formálních znaků skutkové podstaty obligatorním a v zákoně tak explicitně vyjádřeným materiálním znakem/korektivem přílišné tvrdosti legální definice trestného činu. Tuto povahu ustanovení §12 odst. 2 současné úpravy rozhodně nemá, a to především proto, že současná legální definice znaků trestného činu tento korektiv neobsahuje (§13 trestního zákoníku) a odkazovací ustanovení mezi §12 a §13 chybí. Navíc na rozdíl od předchozí úpravy (§3 odst. 4 trestního zákona) není žádným formálním výčtem stanoveno, zda a jaká formální kritéria by měla jako prvky společenské škodlivosti (§12 odst. 2) sloužit. Důvodová zpráva k návrhu trestního zákoníku č. 40/2009 Sb. a některé další práce sice používají při výkladu §12 odst. 2 trestního zákoníku odkaz na §39 odst. 2 téhož předpisu (povaha a závažnost činu), tento postup však nemá oporu v zákoně, protože §39 odst. 2 se vztahuje jen a výlučně na druh a výměru trestu. Odkazovací ustanovení, které by umožnilo jeho aplikaci i na ustanovení o vině, v zákoně opět není (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 485/98 ze dne 30. 11. 1999, které nepřipouští ani to, že by poznámka pod čarou mohla odůvodnit rozšiřující výklad příslušného ustanovení zákona, natož že by tak mohl adresát normy učinit bez jakéhokoliv zmocnění).
36. Ústavní soud v tomto smyslu uzavírá, že ustanovení §12 odst. 2 trestního zákoníku (a důvodová zpráva) vyjadřuje ve skutečnosti něco jiného, než materiální korektiv, jehož použití se stěžovatel domáhá. Je totiž legislativním projevem legitimity trestního práva, a je tudíž z uvedených důvodů jako "korektiv" méně srozumitelné, vhodné a účinné, než byla vcelku bezproblémová úprava společenské nebezpečnosti podle předchozí právní úpravy, která v tomto směru je nepochybně pro stěžovatele příznivější. Tím se ovšem Ústavní soud nevyjadřuje o celkovém vzájemném poměru obou předpisů nebo jejich příslušných jiných částí.
37. Jestliže tedy Ústavní soud, stejně jako soudy obecné, považuje, z hlediska uplatněných námitek, předchozí úpravu (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů) pro stěžovatele příznivější, zabýval se současně i tím, zda a jak soudy hodnotily čin z hlediska §3 odst. 4 trestního zákona č. 140/1961 Sb. ve stěžovatelově věci.
38. Je pravda, že soud prvního stupně výslovně věnoval pozornost společenské nebezpečnosti trestného činu stěžovatele jen z pohledu druhu a výměry trestu (str. 26 rozsudku). Soud však ještě předtím hodnotil důkazy jednotlivě a v jejich souhrnu, včetně okolností činu a jiných významných skutečností, na jejichž základě považoval nebezpečnost činu za odpovídající trestnému činu, což vyjádřil v samotném výsledku svých úvah rozhodnutím o vině. Jeho závěry ještě doplnil soud odvolací. Na námitku subsidiarity trestní represe, uplatněnou stěžovatelem i v dovolání, reagoval výslovným způsobem Nejvyšší soud (str. 6 usnesení), i když se dopustil terminologické nepřesnosti (slovní spojení "společenská škodlivost" namísto "společenské nebezpečnosti" činu), omylem převzaté z terminologie použité v dovolání. Jeho vysvětlení je jinak z věcného i formálního hlediska výstižné a správné.
VII.
39. Advokát je povinen zachovávat mlčenlivost o všech skutečnostech, o nichž se dozvěděl v souvislosti s poskytováním právních služeb (§21 odst. 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů). Povinnosti mlčenlivosti může advokáta zprostit pouze klient. Zbavení povinnosti mlčenlivosti advokáta klientem nebo jeho právním nástupcem anebo jeho právními nástupci musí být provedeno písemnou formou a musí být adresováno advokátovi; v řízení před soudem tak lze učinit i ústně do protokolu (§21 odst. 2 zákona o advokacii). I když jde o povinnost státem přikázanou, a tedy i obecně chráněnou, nelze přehlédnout, že se jedná o povinnost uloženou advokátovi v zájmu jeho klientely, která v tomto smyslu a rozsahu požívá také příslušné adresné ochrany; ochrana zájmů třetích osob do této povinnosti nespadá. V této konkrétní věci vypovídala nejprve v podobě vysvětlení (§158 odst. 3 trestního řádu) a pak jako svědkyně (§100 a násl. trestního řádu) advokátka JUDr. Hrušková, vůči níž námitka stěžovatele směřuje. Vypovídala jako právní zástupkyně poškozené, poskytující službu v podobě advokátní úschovy založené na základě smlouvy o úschově peněžních prostředků, o tom, jak byla připravena a provedena úschova peněz poškozenou, jak jí byl stěžovatelem doručen souhlas poškozené k převodu větší části peněz na konto stěžovatelem určené právnické osoby a jak bylo naloženo se zbytkem peněz. Rovněž vypověděla, jak se poškozená snažila získat poskytnuté peníze zpět poté, co zjistila, že byla podvedena. V tomto rozsahu byla advokátka zproštěna mlčenlivosti písemně dne 30. 1. 2009. S tímto aktem poškozené byla advokátka seznámena na počátku prvního podání vysvětlení dne 5. 2. 2009 (čl. 100 spisu). Ve spise se nenachází důkaz o tom, že by ve vztahu k smlouvě o úschově peněz byl klientem advokátky někdo jiný, než poškozená, například stěžovatel.
40. V nálezu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94 (in: Sb.n.u.ÚS, sv. 3, č. 10, str. 51), se Ústavní soud vyjádřil také k zásadě spravedlivého procesu (ústavní rovina) ve vztahu k rozsahu dokazování (tzv. opomenutým důkazům) a k řádnému odůvodnění rozhodnutí tak, že účastníkovi řízení musí být dána možnost vyjádřit se k provedeným důkazům a k věci samé, jakož i označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení k prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také v rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů případně navržené důkazy neprovedl; pokud tak obecný soud neučiní, zatíží své rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních předpisů, ale současně postupuje v rozporu se zásadami vyjádřenými v hlavě páté Listiny. Tzv. opomenuté důkazy mohou založit nepřezkoumatelnost a současně protiústavnost vydaného rozhodnutí.
41. Ve vztahu k námitkám stěžovatele spočívajícím v neprovedení navrhovaných důkazů soudem. a to konkrétně Lenky Štěpánové - Zítkové, Ing. Josefa Novotného, výpisu z účtu dědečka poškozené Pauchové a potvrzení advokáta JUDr. Pilce, jakož i prohlášení o připravenosti výstavby RD ze dne 1. 7. 2007, Ústavní soud posuzoval, zda se nejedná o tzv. opomenuté důkazy. K typologii vad důkazního řízení, které zasahují do rámce ústavnosti, resp. jej přesahují, se vyjádřil se zohledněním dlouhodobých tendencí své judikatury Ústavní soud rozsáhleji například v nálezu ze dne 30. 6. 2004 (in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 33, nález č. 91, str. 377 a násl.). V jedné z právních vět tohoto rozhodnutí Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že do kategorie "opomenuté důkazy" lze zařadit i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Ústavní soud k tomu nyní dodává, že takové důkazy samy o sobě nebo ve spojení s jinými musí mít význam pro rozhodnutí ve věci samé. V tomto konkrétním případě se soud prvního stupně zabýval návrhem na doplnění dokazování výslechem uvedených svědků a opatřením výpisu z účtu dědečka poškozené Pauchové při poradě senátu v průběhu hlavního líčení konaného dne 10. 2. 2012 a návrhy na doplnění dokazování zamítl, přičemž toto rozhodnutí odůvodnil (č. l. 999 spisu, resp. č. l. 5 protokolu z hlavního líčení). Písemně pak zdůvodnil zamítnutí výslechu svědkyně Štěpánové - Zítkové v odůvodnění rozsudku na str. 25. V návaznosti na to soud prvního stupně také uvedl, proč považuje důkazní stav ve vztahu ke skutku ad. 2 za dostatečný (str. 26 rozsudku soudu prvního stupně). Jestliže soud prvního stupně výslovně ve svém rozhodnutí nezdůvodnil, proč zamítl důkaz výslechem svědka ing. Novotného a návrh na provedení dalšího důkazu - výpisu z účtu dědečka poškozené Pauchové, odvolací soud toto namísto něho provedl přesvědčivě na str. 9 a 10 svého rozsudku. V případě potvrzení od advokáta JUDr. Pilce ze dne 19. 3. 2012 jde o dokument, který byl, společně s potvrzením o připravenosti stavby ze dne 1. 7. 2007, předložen soudu jako příloha odvolání stěžovatele ze dne 2. 4. 2012. Z textu vlastního odvolání (seznam důkazů, o které se odvolání opírá, i vlastní obsah) není jednoznačně patrné, zda jde o návrhy na doplnění dokazování a k čemu by tyto návrhy měly směřovat. Ohledně těchto i dalších dříve navrhovaných důkazů je ostatně pro posouzení existence případných opomenutých důkazů důležité, že z protokolu o veřejném zasedání o odvolání stěžovatele (i státního zástupce), konaném dne 6. 6. 2012, explicitně vyplývá, že strany nemají další návrhy na provedení dokazování, tedy že stěžovatel, resp. jeho obhájce, na provedení jakýchkoli důkazů v této fázi řízení již netrvali (č. l. 1094 spisu). Není to sice situace rovnocenná s rozhodnutím odvolacího soudu o písemných návrzích, ale v důsledku má pro stěžovatele stejné důsledky, protože na neprovedené důkazy mohl obhájce snadno soud upozornit a trvat na jejich provedení, pokud je považoval za důležité. Ústavní soud proto neshledal, že by se jednalo o důkazy opomenuté.
42. Pokud jde o další okruh námitek, které orgánům činným v trestním řízení vytýkají formalistický přístup, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl včas seznámen s podstatou obvinění (čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a §160 odst. 1 trestního řádu). V průběhu trestního řízení byl řádně poučován o podstatě práva na obhajobu (čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy a čl. 40 odst. 3 Listiny, §33 odst. 1 trestního řádu). V průběhu řízení byl zastoupen obhájcem a dokonce při svém prvním podání vysvětlení dne 19. 9. 2008, tedy ještě před sdělením obvinění, využil právní pomoci advokáta podle §158 odst. 5 trestního řádu. Orgány činné v trestním řízení obviněnému poskytly dostatek prostoru k tomu, aby vyjádřil své stanovisko k podstatě obvinění i k jednotlivým důkazům. Dodatečných otázek na svědky bohatě využil jak obhájce i sám stěžovatel. Soud v tomto směru provedl i mnohé další, zejména listinné důkazy, včetně těch, které byly navrženy stěžovatelem.
43. Jak soud prvního, tak druhého stupně postupovaly v souladu se zásadami trestního řízení (§2 trestního řádu). Nejvyšší soud v duchu své zákonné povinnosti nejprve hodnotil, zda podané dovolání naplňuje některý z taxativně stanovených dovolacích důvodů (§265b trestního řádu). Protože stěžovatel v dovolání napadal, podobně jako v ústavní stížnosti, především rozsah provedeného dokazování před soudy obou stupňů a způsob hodnocení důkazů z jejich strany a domáhal se tak změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a teprve z takto tvrzených nedostatků, tedy druhotně, dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným, Nejvyšší soud správně dospěl k závěru, že takové odůvodnění nespadá pod žádný z dovolacích důvodů uvedených v §265b trestního řádu. Nejvyšší soud se především zabýval i možností, zda v tomto konkrétním případě lze či nelze spatřovat extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu, srozumitelně takovou situaci stěžovateli vysvětlil, ale v tomto konkrétním případě uzavřel, že se o tento případ nejedná. Zabýval se i alternativní možností, kterou namítal stěžovatel ve vztahu k jednomu z dřívějších rozhodnutí Nejvyššího soudu, ale ani zde nedospěl k jinému závěru.
44. Podstatou ústavní stížnosti je především nesouhlas stěžovatele s výsledkem hodnotící a rozhodovací činnosti obecných soudů. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a rozhodnutí obecných soudů, jež byla ústavní stížností napadena, jakož i celého trestního spisu, dospěl k závěru, že právní závěry učiněné obecnými soudy v posuzované věci nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, právní názory vyjádřené v předmětných rozhodnutích jsou ústavně konformní a jejich uplatnění nepředstavuje ani soudní libovůli, ani zásah orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy se dostatečně a přesvědčivým způsobem vypořádaly s námitkami i návrhy stěžovatele. Ústavní rozměr základních zásad trestního řízení byl naplněn v souladu s maximou opakovaně akcentovanou v rozhodnutích Ústavního soudu.
VIII.
45. Na základě shora uvedených zjištění Ústavní soud konstatuje, že ve věci stěžovatele neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod. Rozhodl proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh stěžovatele jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. října 2013
Ludvík David, v. r.
předseda I. senátu Ústavního soudu