ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1066.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 1066/2023-725
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 12. 2023 o dovolání, které podal obviněný J. D. , proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 9 To 134/2023, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-sever pod sp. zn. 1 T 105/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. D. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 1 T 105/2021, byl obviněný J. D. (dále též jen „obviněný“ nebo také „dovolatel“) shledán vinným přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, za což byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 40 denních sazeb, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí jedna denní sazba 500 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byly poškozené A. Ú. a Všeobecná zdravotní pojišťovna ČR se svými nároky na náhradu škodu odkázány na řízení ve věcech občanskoprávních.
2. Proti označenému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání zaměřené proti výroku o vině. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 9 To 134/2023, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o uloženém trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněný byl podle §358 odst. 1 tr. zákoníku za použití §67 odst. 2 písm. b), odst. 3 a §68 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k peněžitému trestu ve výměře 20 denních sazeb, přičemž podle §68 odst. 2 tr. zákoníku činí jedna denní sazba 500 Kč. V dalším zůstal napadený rozsudek nezměněn.
3. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný J. D. přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku dopustil tím, že dne 21. 12. 2019 v 01:30 hod. v kulturním domě XY, XY, v XY, po předchozím sporu mezi jeho příbuznými a známými, kteří nechtěli respektovat výzvu pořadatelů k odchodu z kulturního domu po ukončení závěrečného tanečního kurzu, vzal obviněný z baru dvě skleničky o objemu 0,2 l, odešel do předsálí a těsně před východem z XY poté, co byl provozní A. Ú. vyzván, aby sklo nevynášel ven před XY, ze vzteku směrem do předsálí odhodil skleničky, které do té doby držel v ruce, přičemž se rozbily, následně obviněný vyšel z XY a poté, co sešel schody vedoucí od východu z XY, ze vzteku hodil ze vzdálenosti nejméně 5 metrů a nejvýše 15 metrů od východu z XY směrem k tomuto východu nejméně jednu půllitrovou sklenici od piva, kterou v té době držel v ruce, a vzápětí pak ze stejné vzdálenosti a stejným směrem hodil i nejméně jednu skleněnou lahev od limonády o objemu 0,3 l, která stála u schodů vedoucích od východu z XY, přičemž sklenice i lahev se při dopadu rozbily, když v tu dobu stáli u východu z XY v blízkosti dopadu sklenice a lahve nejméně M. J., nar. XY, P. J., nar. XY, J. J., nar. XY, a M. J., nar. XY, k jejichž zranění nedošlo.
II. Dovolání a vyjádření k němu
4. Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 9 To 134/2023, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Namítl, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, neboť nebyla zachována jednota skutku, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
5. Konkrétně vytýkal, že skutek popsaný v usnesení policejního orgánu ze dne 2. 1. 2020 o zahájení trestního stíhání obviněného, z něhož byla část zrušena státní zástupkyní rozhodnutím ze dne 9. 1. 2020, není totožný se skutkem popsaným v odsuzujícím rozsudku. Obviněný byl tedy odsouzen za odlišný skutek, než pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Zdůraznil, že dovolání nestaví na tom, že mezi popisem skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání a popisem skutku v rozsudku soudu prvního stupně musí být úplná shoda, a že přijímá, že úprava popisu skutku totožnost skutku nenarušuje. Namítl však, že v daném případě se v rozsudku objevily nikoliv nové skutečnosti, které by tvořily jedno jednání, ale skutečnosti, které vymezují jednání naprosto odlišné, když místo skutečností popisujících napadení poškozené, které se projednávalo na počátku řízení, se objevily skutečnosti, které s poškozenou nemají nic společného, ale pouze se skleničkami, které byly na taneční zábavě k dispozici. Akcentoval, že v rozsudku je mu kladen za vinu skutek, kterého se měl dopustit před kulturním domem a který v usnesení o zahájení trestního stíhání nebyl vůbec zmíněn. Uvedl, že v okamžiku, kdy se nacházel v předsálí kulturního domu, nemohl vědět, že se před budovou nacházejí nějaké sklenice, neměl tedy v úmyslu je házet. Skutky spočívající v jednání uvnitř budovy a poté před budovou na sebe sice úzce časově navazovaly, jednalo se však o dva samostatné skutky.
6. Další námitky dovolatele směřovaly proti naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu výtržnictví. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (např. rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.) připomněl, že výtržností se rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Zpravidla jde o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných. Podle dovolatele tak bylo třeba při posuzování otázky naplnění znaků skutkové podstaty uvedeného trestného činu hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, jestli šlo o pohnutku, kterou pachatel projevil aroganci vůči ostatním osobám, anebo zda byl čin např. vyprovokován a vybočil jen z rámce normální reakce. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001).
7. Soud prvního stupně podle názoru obviněného dostatečně nevysvětlil, proč považoval jednání dovolatele za výtržnost. V daném případě se jednalo o situaci, kdy se shromáždění lidí pokojně rozešlo ze společenské akce a jediní, kdo měli námitky proti jednání dovolatele, byla poškozená A. Ú., jejíž tvrzení soudy nepovažovaly za solidní základ pro odsuzující rozsudek, a manželé J. a J., jejichž svědectví není potvrzeno např. existencí sklenic. K naplnění předmětné skutkové podstaty podle dovolatele nestačí, že hodil skleničky veřejně a na místě veřejnosti přístupném. Takové jednání navíc neodpovídá druhovému objektu trestných činů jinak narušujících veřejný pořádek, jejichž předmětem ochrany nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů, nýbrž šířeji komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod. Má-li být nějaké jednání považováno za výtržnost, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002, sp. zn. 7 Tdo 224/2002). V daném případě měl dovolatel za to, že jeho jednání spíše odpovídá popis „schválnosti“ uvedený v §7 odst. 1 písm. c) bod 3 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Soudy se podle něj nevypořádaly s tím, zda se jednalo o výtržnost či individuální spor. Zdůraznil, že jednání směřující k odhození sklenic nebylo provázeno jeho úmyslem útočit na šířeji pojatý komplex vztahů, naopak celý večer respektoval společenská pravidla a prvním, kdo porušoval pravidla společenského chování a útočil na koexistenci větší pospolitosti lidí, byla poškozená. Vytkl, že odvolací soud se nezabýval ani jeho argumentací odkazující na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021. Nepřihlédl ke všem hlediskům, podle nichž má být každý případ posuzován, zejména způsobu provedení činu (skleničkami na nikoho neútočil a nikomu neublížil, poškozené se omluvil a nabídl satisfakci), intenzitě útoku (v jeho případě nesrovnatelná s hanobením hrobů, historické nebo kulturní památky, aj.), celkovým okolnostem (obviněný doprovázel rodinu na taneční zábavu, při odchodu byl verbálně napaden, což snášel bez reakce a snažil se dostat z budovy, následně upustil skleničky, které měl v ruce, což označil za společensky nepřijatelnou formu vrácení skla provozovateli), jak pachatel reagoval (písemně se omluvil a nabídl satisfakci) a vztahu pachatele ke spoluobčanům (k předchozím odsouzením není možno přihlížet, podle manželky je dobrým manželem, workoholikem, má hodně energie a chce vše udělat rychle, nevlastní dcera jej oslovuje „táta“, je podle ní kliďas a nenechá, aby na něj lidé šlapali). Odvolací soud se pak podle dovolatele odchýlil od závěrů Nejvyššího soudu a nerespektoval zákonem stanovené předpoklady k naplnění znaku výtržnosti.
8. Výše rozvedenou argumentací obviněný opodstatňoval také svůj názor, že napadeným rozhodnutím byla porušena zásada subsidiarity trestní represe. K tomu připomněl teoretická východiska vztahující se k této zásadě i principu ultima ratio , jak je vyložil Nejvyšší soud ve svém stanovisku ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012. Měl za to, že v rozhodnutí odvolacího soudu chybí vyhodnocení skutku, který je mu kladen za vinu, z těchto hledisek. Zejména skutečnost, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (hození skleniček), je podle dovolatele základem pro úvahu, zda nebylo namístě celou věc odpovídajícím postupem předat do správního řízení.
9. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2023, sp. zn. 9 To 134/2023, zrušil.
10. Nejvyšší státní zástupce se do dne konání neveřejného zasedání k dovolání obviněného nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
11. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
12. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Obviněný v dovolání odkázal na dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř.
13. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutkové zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
14. Výše popsané vymezení uplatněného dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. však obviněný zcela nerespektoval. Pod uplatněný dovolací důvod by sice bylo možno podřadit námitku, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, dovolatel však k procesní použitelnosti důkazů nic konkrétního neuvedl. Zmínil jen, že provedené důkazy se týkaly skutku, který není obsažen v usnesení o zahájení trestního stíhání, a svou podrobnou argumentaci zaměřil proti zachování totožnosti skutku vymezeného v usnesení o zahájení trestního stíhání a skutku, jak byl popsán v žalobním návrhu a následně v nyní přezkoumávané tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Přestože takto vystavěná dovolací argumentace neodpovídá žádnému dovolacímu důvodu uvedenému v §265b odst. 1 tr. ř., s ohledem na povinnost Nejvyššího soudu dbát na to, aby ve všech fázích trestního řízení byla respektována základní práva a svobody obviněných zaručené ústavním pořádkem České republiky (popř. mezinárodními smlouvami), a to především ve smyslu dodržení pravidel spravedlivého procesu (viz např. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14), nemohl Nejvyšší soud danou námitku ignorovat a bez dalšího ji odmítnout.
15. Ve světle uvedeného se Nejvyšší soud zaměřil na zkoumání, zda bylo postupem soudu prvního stupně (který následně aproboval i soud odvolací) zasaženo do práva dovolatele na spravedlivý proces. Nejprve je vhodné zmínit, že podle §2 odst. 8 tr. ř. je trestní stíhání před soudy možné jen na základě obžaloby, návrhu na potrestání nebo návrhu na schválení dohody o prohlášení viny a přijetí trestu (dále jen „dohoda o vině a trestu“), které podává státní zástupce. Veřejnou žalobu v řízení před soudem zastupuje státní zástupce. V tomto ustanovení je vyjádřena zásada obžalovací. Podle ní platí, že řízení před soudem je možné jen na základě právě vyjmenovaných procesních úkonů podaných státním zástupcem. Podle §176 odst. 2 věty prvé tr. ř. může obžaloba být podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání. Vedle toho může soud ve smyslu §220 odst. 1 tr. ř. rozhodovat jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Pojmem skutek a jeho totožností se zabývá bohatá odborná literatura i judikatura, na niž lze odkázat. Skutek sice není v právním řádu blíže definován, ustálená rozhodovací praxe (v zásadě ve shodě s odbornou literaturou) však za něj považuje ty projevy vůle pachatele navenek, které jsou pro trestněprávně relevantní následek kauzální, pokud jsou zahrnuty zaviněním (srov. zejména rozhodnutí uveřejněné pod č. 8/1985 Sb. rozh. tr.). Totožnost skutku je zachována, pokud je shoda v jednání a v následku, nebo alespoň v jednání při rozdílném následku anebo alespoň v následku při rozdílném jednání, postačí dokonce i částečná shoda jednání nebo i částečná shoda následku (případně obojího), pokud zůstala shoda v podstatných okolnostech (více k tomu např. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád II. §157 až 314s. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, zejména s. 2719 a násl.; JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 587 a následující; JELÍNEK, J., ŘÍHA, J., SOVÁK, Z. Rozhodnutí ve věcech trestních . 4. vydání. Praha: Leges, 2018, s. 202 a násl. a další; z judikatury např. rozhodnutí uveřejněná pod č. 6/1962, 64/1973, 13/1991, 17/1993, 1/1996, 40/2001, 21/2010 Sb. rozh. tr.).
16. Je přitom třeba odlišovat skutek a popis skutku, který se v průběhu řízení může, resp. s ohledem na skutkové závěry vzhledem k hodnocení důkazů vyplývajících z provedených důkazních prostředků musí měnit, zůstane-li zachována totožnost skutku. I Ústavní soud se v minulosti k této otázce opakovaně vyjadřoval a konstatoval, že v průběhu trestního stíhání s ohledem na postupné objasňování rozhodných skutečností dochází ke zpřesňování skutkových zjištění, proto není možno klást přehnané nároky na pregnantní popis skutku na počátku trestního stíhání v usnesení o zahájení trestního stíhání (např. nálezy Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2005, sp. zn. II. ÚS 369/05, nebo ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05). Soudy (a předtím i státní zástupce) jsou povinny v souladu s výsledky dokazování přihlédnout ke všem okolnostem, které ve srovnání s popisem obsaženým v žalobním návrhu, resp. předtím v usnesení o zahájení trestního stíhání, skutek modifikují. Některé skutečnosti totiž mohou odpadnout, naopak jiné přistoupit, nesmí se pouze změnit podstata skutku, určená jednáním obviněného, z něhož vzešel následek porušující nebo ohrožující společenské vztahy chráněné trestním zákonem. V rozsudku soudu proto může dojít ke zpřesnění popisu skutku, pokud jde o místo a čas spáchání skutku, způsob, jakým byl čin proveden, formu zavinění apod.
17. K této otázce se vyjádřil i Nejvyšší soud např. v rozhodnutí uveřejněném pod č. 1/2000 Sb. rozh. tr., v němž jednoznačně odlišoval skutek od jeho popisu a upozornil, že řízení se vede o skutku, což není možno zaměňovat s jeho popisem v obžalobě (resp. usnesení o zahájení trestního stíhání). Soud musí mít po celou dobu řízení na paměti, o jaký skutek jde, neboť skutek musí zůstat totožný, popis skutku se ale může během řízení měnit. Trestní stíhání se vede pro skutek a nikoli pro jeho popis, popisem skutku uvedeným v obžalobě (resp. v usnesení o zahájení trestního stíhání) ani jeho právní kvalifikací není soud vázán. Povinnost soudu rozhodnout o skutku uvedeném v obžalobě neznamená povinnost převzít z obžaloby (potažmo z usnesení o zahájení trestního stíhání) jeho popis (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 5 Tdo 750/2021).
18. Otázkou totožnosti skutku se vcelku zevrubně v odůvodnění svého rozsudku zabýval i odvolací soud (body 19.–21. rozsudku). V konkrétním případě akcentoval, že jak v usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného, v obžalobě, tak i v rozsudku soudu prvního stupně je shodná úvodní část, která je uvedena ve všech skutkových větách, a to že celý konflikt a celé jednání obviněného začalo tím, že neuposlechl výzvu provozní restaurace A. Ú., aby nevynášel sklo před restauraci. Odvolací soud zdůraznil, že není pochyb o tom, že právě touto výzvou začalo jednání obviněného, pro které je stíhán a pro které byl i uznán vinným rozsudkem soudu prvního stupně. V důsledku toho je tak zachována alespoň částečná totožnost jednání, která je dána navíc i místem. Odvolací soud vyjádřil přesvědčení, že byla zachována i alespoň částečná totožnost následku. Od počátku byl obviněný stíhán kromě jiného i pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, jehož následkem je především to, že pachatel narušuje veřejný klid, pořádek, chová se neuctivě, neukázněně i k zásadám občanského soužití. Třebaže na počátku nebylo popisováno, že obviněný házel sklenice, k napadení poškozené A. Ú. mělo dojít na stejném místě, kde pak došlo k jednání popsanému ve výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně.
19. Ani dovolací soud nesdílí přesvědčení dovolatele, že úprava skutkových zjištění soudem prvního stupně znamenala, že nebylo rozhodnuto o totožném skutku. V tomto ohledu je nezbytné připomenout, jak se v posuzovaném případě vyvíjela skutková zjištění ve vztahu k jednání dovolatele, respektive jaký skutek byl předmětem řízení proti němu vedenému. Usnesením ze dne 2. 1. 2020, č. j. KRPP-170642-51/TČ-2019-031172-S, bylo podle §160 odst. 1 tr. ř. zahájeno trestní stíhání obviněného mimo jiné pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku pro skutek popsaný v prvním odstavci skutkové věty spočívající v tom, že dne 21. 12. 2019 v 01:30 hod. fyzicky napadnul na místě veřejnosti přístupném v kulturním domě XY na adrese XY, XY, okr. Plzeň-XY, poškozenou A. Ú., která jej z pozice provozovatele kulturního domu upozornila, aby neodnášel skleničky ven z kulturního domu, načež se obviněný otočil směrem k poškozené a udeřil ji dlaní sevřenou v pěst do obličeje, čímž došlo k pádu poškozené na zem, poté přistoupil k poškozené ve snaze v útoku pokračovat, čemuž poškozená zabránila, následně svého útoku zanechal a odešel ven z kulturního domu, přičemž uvedeným napadením způsobil poškozené podlitinu pod levým okem a na levé straně nosu a odřeninu na pravé dolní končetině o velikosti 5 x 2 cm (srov. č. l. 14).
20. Popis skutku doznal změn již po provedeném přípravném řízení v žalobním návrhu. Státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství Plzeň-sever podala na obviněného obžalobu (sp. zn. 0 ZT 1/2020) pro přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku pro skutek spočívající v tom, že „dne 21. 12. 2019 v 01:30 hod. v kulturním domě XY, XY, v XY, po předchozím sporu mezi jeho příbuznými a známými, kteří nechtěli respektovat výzvu pořadatelů k odchodu z kulturního domu po ukončení závěrečného tanečního kurzu, když nutnost odchodu byla zmíněna i provozní A. Ú., se obviněný od této skupiny oddělil a odcházel směrem ke dveřím, kde vzal do ruky ze stolu dvě z použitých sklenic, které zde byly odloženy, a na upozornění Ú., že není možné sklenice vynášet mimo vnitřní prostory kulturního domu, reagovat s úmyslem ji rozčílit tak, že je odhodil směrem ke vchodu do sálu, pak se k ní otočil a udeřil ji dlaní sevřenou v pěst do obličeje, v důsledku tohoto úderu narazila zády do dveří od pokladny a upadla na zem, byla však odražena zpět, dostala se do pozice na čtyřech končetinách a následně ležela na pravém boku, v té době ji obviněný chytil ji za ruku a smýknul s ní směrem ke hlavnímu vchodu, bránila se, chtěla mu podrazit nohy, což se jí však nepodařilo, útok ukončil tak, že ji překročil a odcházel z kulturního domu, v okamžiku, kdy scházel ze schodů, vzal do ruky nejméně dvě půllitrové sklenice od piva a tyto začal házet ve směru k hlavnímu vchodu, kde stáli lidé, znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství, nebylo možné vzhledem k absenci objektivního nálezu určit intenzitu úderu, současně však zcela nevyloučil, že ke zranění na pravé dolní končetině – odřenině o velikosti 5 x 2 cm mohlo dojít v důsledku pádu po tomto úderu do obličeje, po dobu pracovní neschopnosti trvající od 30. 12. 2019 do 13. 4. 2020 nebyla A. Ú. omezena v obvyklém způsobu života.“ Nelze si nepovšimnout, že popis skutku obsahuje nad rámec úvodního upozornění poškozené provozovatelky kulturního domu, aby obviněný nevynášel skleničky z prostor kulturního domu, a fyzického napadení poškozené ze strany obviněného, které byly součástí popisu skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání, také část týkající se házení se sklenicemi, a to nejprve ještě uvnitř prostor kulturního domu ve směru ke vchodu do sálu před fyzickým napadením poškozené a následně po ukončení jejího napadení při jeho odchodu z kulturního domu před ním.
21. K dalším změnám popisu skutku došlo po provedeném hlavním líčení. Dovolatel byl rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 1 T 105/2021, odsouzen za skutek popsaný v úvodní části tohoto usnesení Nejvyššího soudu (jeho bod 3.). Lze konstatovat, že ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně již není obsažena část týkající se fyzického napadení poškozené obviněným, shodně s popisem skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání i v obžalobě zůstala úvodní obecná část specifikovaná časem a místem, ale také popis počátku verbálního konfliktu s poškozenou včetně výzvy, aby obviněný nevynášel z kulturního domu sklenice. Na základě provedeného dokazování pak bylo vymezeno konkrétní jednání dovolatele doprovázející tento konflikt s poškozenou, podle něhož bylo oproti skutku uvedenému v žalobním návrhu dílčím způsobem modifikováno jednání, jehož se v inkriminovaných souvislostech obviněný dopustil.
22. Ani podle přesvědčení dovolacího soudu nelze opodstatněně zpochybnit, že jednání obviněného bylo byť částečně totožné s jednáním popsaným nejen v obžalobě, ale také v usnesení o zahájení trestního stíhání. Totožnost skutku byla zachována, došlo-li k modifikaci jeho jednání v tom smyslu, že oproti původním skutkovým zjištěním nebylo výsledky doplněného dokazování prokázáno, že obviněný poškozenou na místě veřejnosti přístupném fyzicky napadl, naopak bylo prokázáno, že v rámci daného konkrétně popsaného veřejného konfliktu obviněný nejprve uvnitř kulturního domu a následně před tímto kulturním domem v blízkosti dalších lidí házel sklenicemi a lahví. Podle obžaloby mělo k napadení poškozené dojít mezi odhozením sklenic uvnitř kulturního domu a hozením sklenic před kulturním domem, což však nebylo prokázáno. Nelze než uzavřít, že jak prvotně stíhané fyzické napadení poškozené, tak i odhození sklenic je společně provázané a doprovází tentýž konkrétně specifikovaný konflikt, který byl předmětem trestního řízení od jeho počátku a byl shodně specifikovaný jak v usnesení o zahájení trestního stíhání, podané obžalobě, tak i v rozsudku soudu prvního stupně, a to časově i místně, zúčastněnými osobami i prvotní příčinou konfliktu, zjevně je doprovázen i stejným úmyslem narušovat veřejný klid a pořádek. Nehledě na to, zda obviněný při odhození prvních sklenic v prostorách kulturního domu věděl, že i před kulturním domem se budou nacházet další skleněné předměty, házení těmito skleněnými předměty na sebe navazovalo tak místně i časově úzce, že je prakticky vyloučené, aby je úmysl obviněného rozdělil na dva samostatné skutky. Naopak lze opodstatněně uzavřít, že bylo po celou dobu pokryté úmyslem rušit pořádek z důvodu vzteku proti zákazu vynášení sklenic, který mu poškozená sdělila. Pro úplnost lze dodat, že není žádných pochybností o tom, že i následek zůstal z velké části zachován a nadále se odvíjel od porušení zájmu chráněného ustanovením přečinu výtržnictví §358 tr. zákoníku, jímž je veřejný klid a pořádek i klidné mezilidské soužití. Uvedené tedy ve svém důsledku znamená, že totožnost skutku uvedeného v usnesení o zahájení trestního stíhání, žalobním návrhu a skutku v rozsudku soudu prvního stupně je zachována.
23. Na základě §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
24. Z hlediska napadeného rozhodnutí, obsahu dovolání a důvodu dovolání uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je významná otázka, zda jednáním obviněného byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a zda soudy správně aplikovaly zásadu subsidiarity trestní represe.
25. V obecné rovině je nejprve vhodné připomenout, že přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu, průběh nebo zakončení organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle tzv. právní věty výroku o vině rozsudku nalézacího soudu se obviněný dopustil označeného přečinu tím, že se veřejně a na místě veřejnosti přístupném dopustil výtržnosti.
26. Ustanovení §358 tr. zákoníku chrání veřejný klid a pořádek i klidné mezilidské soužití proti závažnějším útokům je narušující. Z tohoto vymezení objektu vyplývá, že předmětem ochrany zde primárně nejsou individuální zájmy jednotlivých občanů (např. jejich zdraví, majetek, čest apod.), nýbrž šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence v určité lokalitě. Z této povahy chráněného zájmu je třeba dovodit, že má-li být nějaké jednání pokládáno za výtržnost ve smyslu trestního zákona, musí se určitým výraznějším způsobem dotýkat veřejného pořádku jako hodnoty, která přesahuje individuální zájmy jednotlivců (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 6 Tdo 1243/2003). To na druhé straně neznamená, že individuální zájmy (zejména zdraví, majetek, čest a lidská důstojnost) by nemohly být tímto ustanovením chráněny jako sekundární objekt (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 7 Tdo 664/2016).
27. Jak správně připomněl i dovolatel, k tomu, aby bylo možné považovat napadení jiného za výtržnost ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku, musí jít o jednání dosahující určité vyšší intenzity a závažnosti srovnatelné s ostatními alternativně stanovenými znaky objektivní stránky trestného činu výtržnictví, u nichž se rovněž vyžaduje vyšší intenzita nebo závažnost, jako je tomu v případě „hrubé neslušnosti“ nebo „hrubého způsobu rušení přípravy nebo průběhu ...“. Ostatně proto i dosavadní a nadále použitelná judikatura dospěla k závěru, že každé fyzické napadení jiného, i když se jej útočník dopustil veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném, nemusí vždy naplňovat skutkovou podstatu trestného činu výtržnictví (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 40/1977 Sb. rozh. tr.). Jak správně připomněl dovolatel, výtržností ve smyslu zákonného znaku skutkové podstaty §358 odst. 1 tr. zákoníku se totiž rozumí jednání, které závažným způsobem narušuje veřejný klid a pořádek a je pro ně typický zjevně neuctivý a neukázněný postoj pachatele k zásadám občanského soužití. Jde zpravidla o násilný nebo slovní projev takového charakteru, že hrubě uráží, vzbuzuje obavy o bezpečnost zdraví, majetku nebo výrazně snižuje vážnost většího počtu osob současně přítomných (viz rozhodnutí uveřejněné pod č. 44/1990 Sb. rozh. tr.). Při posuzování otázky, zda byly naplněny formální znaky skutkové podstaty uvedeného trestného činu, je proto třeba hodnotit, za jakých okolností byl čin spáchán, zejména je nutno zohlednit věk pachatele, způsob provedení činu, intenzitu útoku, jeho dominantní rysy a průběh, celkové okolnosti, za jakých byl čin spáchán, s ohledem na to, kde k němu došlo, při jaké příležitosti, jak se dotkl ostatních lidí, jak narušil veřejný pořádek, jak proti němu bylo zakročeno a jak na to pachatel reagoval, čím byl čin vyvolán a co k němu pachatele motivovalo, jaký je jinak vztah pachatele ke spoluobčanům a k respektování veřejného pořádku obecně apod. Důležité je i zhodnocení osoby pachatele a následku jeho jednání, včetně odezvy u veřejnosti (viz přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 3 Tz 208/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 4. 2012, sp. zn. 5 Tdo 159/2012, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021).
28. Jednání, které naplňuje zákonný znak „výtržnosti“, musí být takové povahy, že se dotýká širšího okruhu občanů potud, že proti takovému okruhu osob přímo směřuje, nebo potud, že sice bezprostředně směřuje proti jednotlivci, avšak vzhledem ke způsobu provedení a dalším okolnostem se širšího okruhu osob dotýká např. tím, že ohrožuje i je, ruší jejich klid, vyvolává u nich obavy apod. Výtržnické jednání je tedy projevem záporného vztahu pachatele ke společnosti jako celku, ke spoluobčanům vůbec nebo k hodnotám, na nichž je založeno uspořádání pospolitosti určitého širšího okruhu lidí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1232/2015). Proto fyzické napadení či jiná agrese, která je motivována jen nedořešenými vztahy mezi bývalými manžely nebo partnery, popř. vyplývající z neutěšených vztahů v rodině nebo mezi bývalými přáteli, nebude zpravidla naplňovat znak výtržnosti. O výtržnost se tedy zpravidla nejedná v případech, „kdy napadení je prostředkem, jímž pachatel řeší svůj individuální spor, neshodu či konflikt s jinou osobou, a kdy jednání pachatele není zaměřeno proti dalším osobám, neohrožuje další osoby, významně neruší jejich klid, nevyvolává u nich důvodné obavy, výraznější pohoršení nebo podobnou zápornou reakci apod. Pro případy, kdy napadení jiného má povahu výtržnosti, je typické to, že pachatel jedná svévolně, bezohledně, arogantně, že jeho jednání postrádá byť jen zčásti přijatelný či omluvitelný důvod a že je výrazem jeho záporného vztahu k veřejnému pořádku, projevem neúcty ke společnosti jako celku, prostředkem sebeprosazování na úkor veřejnosti apod.“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016, sp. zn. 7 Tdo 1254/2016; usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. 6 Tdo 255/2021; ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 4500-4502).
29. Obviněným vzneseným námitkám, že jeho jednání nesměřovalo proti objektu chráněného ustanovením §358 tr. zákoníku, neboť neútočil na šířeji pojatý komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí v nějakém místě, okruhu apod., ale řešil individuální spor, a že jeho jednáním nebyl naplněn znak výtržnictví zejména z důvodu, že jeho jednání s ohledem na okolnosti případu nedosahovalo dostatečné intenzity, aby se mohlo jednat o výtržnost ve smyslu §358 tr. zákoníku, nelze přisvědčit.
30. V daném případě se o řešení individuálního sporu, jak namítal dovolatel, rozhodně nejednalo. Obviněný ve vztahu k poškozené nereagoval na žádný jejich individuální spor, ale zejména na výzvu nevynášet z kulturního domu sklenice. Obviněný jednal v reakci na konflikt, který vznikl z jeho neschopnosti respektovat a podřídit se pravidlům nastaveným pořadatelem společenské akce, které se zúčastnil, což svědčí o jeho přístupu k lidem a schopnosti přijímat nějaká svá omezení. Ani svůj vztek na z jeho pohledu nespravedlivou výzvu, ale i nepříjemné chování poškozené, pak obviněný neřešil pouze s poškozenou, nýbrž se uchýlil k házení skleněnými předměty v daných prostorách i následně před kulturním domem, a to i směrem k jiným lidem přítomným před touto budovou. Rozhodl se tak své rozhořčení nad stanovenými pravidly a skutečností, že na rozdíl od něj nebyli všichni ostatní k dodržení těchto pravidel vyzýváni, řešit nikoliv nevýznamný narušením klidu dalších osob a vyvoláním důvodné obavy o jejich bezpečí. Je tak zjevné, že obviněný útočil na veřejný klid a pořádek, a tedy širší komplex vztahů, jimiž je uspořádána koexistence větší pospolitosti lidí. Poměrně arogantně ignoroval své okolí, tj. osoby přítomné okolo prostor kulturního domu, a nereagoval tak individuálně na poškozenou a jím tvrzený spor jen mezi nimi. Není od věci připomenout, že jeho agresivní jednání se stupňovalo; nejprve odhodil sklenice ještě ve vnitřních prostorách kulturního domu, následně před tímto domem, navíc sklenice rozhazoval v různých vzdálenostech, nikoliv cíleně k poškozené. Konflikt mezi obviněným a poškozenou tak nebylo možno vnímat jako osobní, a je zjevné, že obviněný svým jednáním již relevantně narušoval veřejný pořádek a pocit bezpečí přítomné veřejnosti.
31. Podle Nejvyššího soudu byla tedy jednáním obviněného naplněna i potřebná intenzita a závažnost jednání, a to právě s ohledem na okolnosti, za nichž byl čin spáchán. Námitce dovolatele, že soudy nižších stupňů okolnosti případu a hlediska pro posouzení naplnění intenzity a závažnosti jednání vůbec nezohlednily, nelze přisvědčit. V tomto ohledu lze zopakovat, že obviněný rozbíjel skleničky nejen na veřejnosti a místě veřejně přístupném, nadto v prostorách kulturního domu, kde člověk obzvlášť očekává kultivované jednání, ale též že k rozbíjení skleněných předmětů jejich házením několik metrů od sebe docházelo v místech, kde se vyskytovali další lidé, které mohl nad rámec jejich rozrušení potenciálně také zranit a vyvolat v nich nejen pohoršení, ale také obavy o bezpečí a své zdraví. Skutečnosti zdůrazňované dovolatelem, jako že ke zranění nikoho nedošlo, že se za své jednání omluvil, na taneční zábavu doprovázel rodinu a že je rodinou hodnocen kladně, nemají vliv na to, jakým způsobem bylo jeho jednání vnímáno v době jeho spáchání veřejností. Jistou okolností, která závažnost jeho činu mírně, avšak nikoliv dostatečně, snižuje, je skutečnost, že reagoval na poškozenou, která s ním jednala hlasitě a vulgárně, tato však nebyla osobou, která konflikt vyvolala. Byl to totiž právě obviněný, kdo se odmítl podrobit pravidlům provozovatele společenské akce, kterou navštívil. Motiv jednání, kdy se obviněný snažil poškozenou naštvat na úkor klidu dalších osob, a to zejména proto, že bylo obviněnému zakázáno vynášet sklenice před klub, rozhodně nelze považovat za polehčující.
32. Dovolací soud uzavírá, že skutková zjištění popsaná v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně obsahují všechny zákonné znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku a v tomto ohledu nelze soudům nižších stupňů nic vytknout.
33. Dovolatel také požadoval aplikaci zásady subsidiarity trestní represe podle §12 odst. 2 tr. zákoníku. K tomu je vhodné předeslat, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně (§13 odst. 1 tr. zákoníku). Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován uplatněním zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Společenská škodlivost činu není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu §12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v §39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke konkrétním znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který není trestným činem pro nedostatek škodlivosti pro společnost, se zásadně uplatní v případech, ve kterých posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty (k tomu v podrobnostech stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2012, uveřejněné pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr.).
34. Kritérium společenské škodlivosti je doplněno principem „ ultima ratio “, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou vyčerpané, neúčinné nebo nevhodné (k tomu např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003, sp. zn. I. ÚS 558/01, ze dne 8. 11. 2001, sp. zn. IV. ÚS 564/2000, aj.). Při úvaze, zda s přihlédnutím k zjištěné společenské škodlivosti nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu, soud zvažuje zejména navazující právní úpravu odpovědnosti za protiprávní čin v oblasti práva správního, občanského, obchodního apod., při zvážení přístupu, že ochrana právních statků má být v prvé řadě uplatňována prostředky těchto jiných právních odvětví, a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení chráněných vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost.
35. Nejvyšší soud má za to, že ani využití postupu podle §12 odst. 2 tr. zákoníku není v posuzované trestní věci namístě. Nebyly zjištěny žádné významné skutečnosti, které by vylučovaly uplatnění trestní odpovědnosti obviněného a s ní spojených trestněprávních důsledků. Je vhodné připomenout, že obdobná jednání násilné povahy narušující veřejný klid a pořádek bývají prostřednictvím ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku postihována poměrně obvykle, není proto možno konstatovat, že by předmětný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídal běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Lze připomenout, že danou otázkou se zabýval již soud odvolací, který pod body 24., 25., 37. rozsudku mimo jiné uvedl, že společenská škodlivost projednávaného jednání obviněného je dána zejména místem, kam obviněný házel skleněné předměty, dále tím, že se jednalo o místo nejen veřejné, ale i veřejnosti přístupné, jakož i tím, že se jednání obviněného stupňovalo a mělo celkem tři fáze. Za nikoliv nevýznamné také označil, že jednání obviněného gradovalo, že skleněné předměty házel nejen v předsálí, ale posléze i venku před restaurací, a to do míst, kde byla řada lidí, přičemž odlišně by bylo třeba nahlížet na jeho jednání, pokud by skleněné nádoby házel na trávu nebo na chodník v místech, kde se žádní lidé nepohybují. Nejvyšší soud se s názorem odvolacího soudu ztotožňuje. Je tedy možno konstatovat, že intenzita jednání obviněného, byť nijak zvlášť vysoká, již vyžadovala postih prostřednictvím norem trestního práva, a nikoliv pouze jím navrhovaného §7 zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích. Jen pro doplnění Nejvyšší soud poznamenává, že o vyváženém hodnocení stupně společenské škodlivosti, kterou soudy nijak nepřeceňovaly, svědčí i uložený relativně mírný peněžitý trest.
36. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného uzavírá, že dovolání obviněného je zjevně neopodstatněné, proto je podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 12. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu