ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.1190.2022.1
sp. zn. 8 Tdo 1190/2022-365
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 11. 1. 2023 o dovolání obviněného E. L. , nar. XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Vazební věznici Ostrov, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2022, sp. zn. 44 To 152/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 2 T 9/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného E. L. odmítá.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 5. 2022, sp. zn. 2 T 9/2022, uznal obviněného E. L. vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku. Odsoudil ho jej za něj a za sbíhající se přečin znásilnění podle §185 odst. 1 alinea prvá tr. zákoníku, přečin výtržnictví podle §358 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku a zvlášť závažný zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, jimiž byl obviněný uznán vinným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 1 T 123/2021, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 80/2022, podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců. Pro jeho výkon ho podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu uložil zabezpečovací detenci, podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku též trest propadnutí kuchyňského nože. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 1 T 123/2021, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 80/2022, jakož i všechna další navazující rozhodnutí, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodl o náhradě škody.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 6. 6. 2022, sp. zn. 44 To 152/2022, z podnětu odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného proti výroku o trestu podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a při nezměněném výroku o vině zločinem loupeže podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného za tento zločin a za shora uvedené sbíhající se trestné činy nově odsoudil podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku zrušil výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 2. 12. 2021, sp. zn. 1 T 123/2021, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2022, sp. zn. 44 To 80/2022, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo tímto zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání obviněného podané proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. V ostatních výrocích ponechal rozsudek beze změn.
II. Z dovolání obviněného
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodů podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. dovolání, v němž předeslal, že si je plně vědom závažnosti svého jednání, za které nese plnou odpovědnost, jakož i toho, že s ohledem na své psychické problémy (duševní porucha a snížený intelekt) je třeba, aby byl pod odborným dohledem a izolován od společnosti, a tedy souhlasí i s uloženou detencí. Soudu však vytkl, že tyto skutečnosti nepromítl do úvah o nutnosti nepodmíněného trestu odnětí svobody a nezohlednil je pro závěr o podmíněném odložení jeho výkonu, jakož i to, že detence je ochranným opatřením srovnatelným s výkonem trestu odnětí svobody, vykonává se ve specializovaném zařízení se zvláštní ostrahou, osobám je v jejím rámci poskytována zdravotní a odborná péče adekvátní jejich zdravotnímu stavu. Takové péče potřebné ke stabilizaci jeho stavu se mu nedostane ve výkonu trestu odnětí svobody, v jehož průběhu se mu nyní vrátily halucinace, úzkostné stavy atd. Výkon trestu naopak dále prohlubuje a zhoršuje jeho stav, zatímco výkon zabezpečovací detence by mu zajistil potřebnou péči. Proto se obviněný domáhá uložení podmíněného trestu odnětí svobody, jenž by mu umožnil detenci začít vykonávat okamžitě, nikoli až poté, co vykoná nepodmíněný trest odnětí svobody. Soudy však na tento jeho požadavek nereagovaly.
4. Závěrem dovolání z těchto důvodů navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2022, sp. zn. 44 To 152/2022, ve výroku o trestu odnětí svobody a odvolacímu soudu přikázal, aby ve věci znovu rozhodl.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
5. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání (§265h odst. 2 tr. ř.) uvedl, že pokud obviněný použil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., žádný z nich se na výrok o trestu primárně ve smyslu jím formulovaných výhrad nevztahuje. Pro možnost napadat dovoláním výrok o trestu platí důvod podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., případně podle §265b odst. 1 písm. j) tr. ř., jež však obviněný neoznačil.
6. Vytýkal-li obviněný, že soud nepřihlédl ke všem rozhodným skutečnostem při ukládání trestu, především k jeho zdravotnímu stavu a uložené detenci, státní zástupce připomenul podmínky, za nichž lze podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu vznášet námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu, s nimiž tyto výhrady nekorespondují. V posuzované věci neshledal extrémní tvrdost, neboť trest odnětí svobody byl obviněnému uložen ve spodní čtvrtině zákonné trestní sazby při zohlednění jeho osoby i trestní historie a toho, že jde o souhrnný trest za více trestných činů. Odvolací soud nepominul ani nepříznivý zdravotní stav obviněného částečně ovlivňující ovládací složku jeho jednání, s níž se vypořádal, a proto mu neukládal trest výrazně přísnější.
7. Problém neshledal ani při ukládání zabezpečovací detence za podmínek §100 odst. 3 tr. zákoníku, neboť tomuto postupu žádná zákonná překážka při současném uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody nebránila (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu č. 3/2019 Sb. rozh. tr.). Protože druh i výměra trestu korespondují se zákonem i zjištěnými skutečnostmi, státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. za podmínek §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
8. Obviněný ani jeho obhájkyně na toto vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství do dne konání neveřejného zasedání písemně nereagovali.
IV. Přípustnost dovolání
9. Nejvyšší soud shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože směřuje proti výroku o trestu, jenž byl uložen rozsudkem soudu druhého stupně, podal ho obviněný jako oprávněná osoba podle §265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
V. Obecně k důvodům dovolání
10. Dovolání se opírá o důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. Pro posouzení důvodnosti dovolání je Nejvyšší soud povinen nejprve zjistit, zda takto označené důvody korespondují s jejich zákonným vymezením, protože věcné přezkoumání dovolání je možné pouze na podkladě relevantně učiněných námitek obsahově naplňujících některý z důvodů uvedených v §265b odst. 1, 2 tr. ř.
11. Důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze uplatnit, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Vždy však je třeba, aby v jejich důsledku byla vytýkána skutková zjištění, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen. Prostřednictvím tohoto důvodu nelze napadat jakoukoliv skutkovou okolnost, s níž se obviněný neztotožnil, ale jen takovou, která je rozhodná pro naplnění některého ze znaků skutkové podstaty posuzovaného trestného činu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2022, sp. zn. 8 Tdo 32/2022, aj.).
12. Podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je možné dovolání podat, jestliže napadená rozhodnutí a jim předcházející řízení vykazují vady spočívající v nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [shodně jako dřívější §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.]. V mezích tohoto důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Jeho prostřednictvím lze uvádět zásadně vady právní povahy, tedy buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Za „jiné hmotně právní posouzení“, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
13. Zásada přiměřenosti (proporcionality), na níž obviněný rovněž v dovolání poukázal, je v širším slova smyslu obecně uznávaný právní princip (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. I. ÚS 554/2004), který je podstatnou náležitostí právního státu, a je označována též jako zákaz nadměrnosti zásahů do práv a svobod. Uvedené ustanovení na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedopadá, neboť má jiný smysl, než je zákonné vymezení trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 8 Tdo 433/2016).
14. Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozhodnutí z vlastní iniciativy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 849/2006).
VI. K dovolání obviněného
15. Obviněný těžištěm dovolání učinil námitky proti nepřiměřené přísnosti uloženého trestu odnětí svobody, který považuje za trest nespravedlivý v jeho nepodmíněnosti s přihlédnutím k tomu, že byla současně uložena zabezpečovací detence a že jeho onemocnění vyžaduje odbornou péči, jež mu ve věznici na rozdíl od detenčního zařízení nemůže být zajištěna. Takové námitky však nelze relevantně uplatnit prostřednictvím žádného důvodu uvedeného v §265b odst. 1, 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2002, sp. zn. 11 Tdo 869/2002). Důvod dovolání, jenž je určen k nápravě vad při ukládání trestu podle §265b odst. 1 písm. i) tr. ř., obviněný neuplatnil, přičemž o něj lze dovolání opřít, byl-li uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Takové okolnosti v projednávané věci nenastaly a obviněný je ostatně ani v dovolání nevytýkal, stejně jako nezpochybňoval ani žádnou hmotněprávní okolnost při ukládání trestu ve smyslu rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr., a tudíž žádný z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. nenaplnil.
16. I přes tuto zásadu se Nejvyšší soud zabýval uloženým trestem zejména proto, aby vyloučil jeho případnou přílišnou tvrdost. Podle obsahu přezkoumávaných rozhodnutí, podle nichž soud prvního stupně obviněnému uložil trest odnětí svobody v kratší výměře, kdežto odvolací soud v trvání čtyř roků, je vhodné poukázat na to, že oba tyto soudy věnovaly výši uloženého trestu velkou pozornost, neboť za účelem objasnění všech rozhodných okolností prováděly dokazování zaměřené zejména na zjištění zdravotního stavu obviněného a nutnosti ukládat současně i zabezpečovací detenci. Soud prvního stupně a v návaznosti na něj odvolací soud vysvětlily úvahy, jimiž se při ukládání souhrnného trestu podle §43 odst. 2 tr. zákoníku řídily, a rozvedly důvody, pro které je třeba obviněnému ukládat nepodmíněný trest svobody. Soud zohlednil zejména závažnost protiprávního jednání, osobnost obviněného a na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, též jeho zmenšenou příčetnost, z níž pramení i jeho sklon k opakovanému páchání násilných deliktů, v níž také spáchal posuzovaný čin (speciální recidiva u §173 odst. 1 tr. zákoníku), přičemž bral do úvahy všechny přitěžující a polehčující okolnosti (projevená lítost nad jednáním, souhlas s právní kvalifikací). Měl na zřeteli též skutečnost, že obviněnému současně ukládal podle §100 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zabezpečovací detenci, jejíž trvání není předem přesně stanoveno a je přímo spojena s omezením obviněného na svobodě, a vyložil rovněž důvody, pro které shledal uložení tohoto ochranného opatření nezbytným (viz body 31. až 37. cit. rozsudku). Odvolací soud se námitkami proti výroku o trestu relativně podrobně zabýval v bodech 6. až 10. napadeného rozsudku a ztotožnil se s argumenty týkajícími se nezbytnosti uložit trest spojený s odnětím svobody. Toliko k odvolání státního zástupce podaného v neprospěch obviněného dovodil, že je obviněnému nutné uložit trest přísnější (oproti 30 měsícům, které uložil soud prvního stupně), a to zejména s ohledem na trestní minulost a osobu obviněného, který stojí před soudem již podesáté, přičemž od roku 2017 byl 3x odsouzen pro trestnou činnost spojenou s násilím, a to za znásilnění, nebezpečné vyhrožování a loupež. Dříve vykonané tresty odnětí svobody neměly na jeho způsob života žádný pozitivní vliv. K návrhu státního zástupce uložený trest proto zpřísnil, když za přiměřený považoval nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let vykonávaný ve věznici s ostrahou.
17. Nejvyšší soud závěrům soudů nižších stupňů přisvědčil a v druhu uloženého trestu ani v jeho výši neshledal vytýkaná pochybení, protože soudy plně respektovaly podmínky, za kterých se především trest odnětí svobody i ve vztahu k jeho nepodmíněnosti ukládá, když zvažovaly okolnosti rozhodné ve smyslu §39 až 42 tr. zákoníku. Odůvodnily, proč volily nepodmíněný trest odnětí svobody (srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06), a to i s ohledem na současně uloženou zabezpečovací detenci, což je kombinace, kterou zákon umožňuje (srov. §100 odst. 3 tr. zákoníku). Pro úplnost lze zmínit, že obviněný byl odsouzen za zločin loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku v zákonem stanovené trestní sazbě od dvou do deseti let, a proto odvolacím soudem nově uložený trest odnětí svobody v délce čtyř let je vyměřen ve čtvrtině trestní sazby. Uvedeného zločinu se dopustil v zásadě tím, že v prostoru benzínové čerpací stanice pracovnici obsluhy, v úmyslu se zmocnit cizích finančních prostředků, s nožem v ruce žádal, aby mu otevřela „kasu“, přičemž mířil z těsné blízkosti na poškozenou, která jeho požadavku vyhověla a vydala mu finanční prostředky i zboží, které od ní požadoval. Jde o velmi závažné jednání, a proto je výměra trestu plně adekvátní okolnostem, za nichž byl čin spáchán, jakož i povaze posuzovaného zločinu, a tedy koresponduje se všemi učiněnými zjištěními. Jde o trest spíše mírný nikoliv nepřiměřeně přísný nebo nezohledňující podmínky pro ukládání trestu vymezené v §37 a násl. tr. zákoníku, a tedy byly respektovány podmínky, za kterých se trest odnětí svobody ukládá.
18. K obviněným zmiňovaným námitkám lze ov obecné rovině uvést, že trest ukládaný za konkrétní trestnou činnost pachateli je vždy trestem individuálním, jejž nelze nekriticky poměřovat s jinými tresty, byť ukládanými za obdobnou trestnou činnosti, protože nikdy nejsou dva případy shodné natolik, aby bylo možné pouze jejich porovnáním dojít ke zcela stejným kritériím. Naopak je trest vždy určen ve vztahu k osobě pachatele v konkrétní věci, při jehož výměře v daném případě musí soud zvážit – a to při vědomí principu ultima ratio – čtyři základní kritéria: 1. proporcionalitu trestu vzhledem k povaze a závažnosti spáchaného trestného činu, a to i s ohledem na relativní závažnost daného trestného činu v rámci systematiky trestných činů ve zvláštní části trestního zákoníku; 2. individuální prognózu neboli možnost nápravy pachatele; 3. poměry pachatele, tedy pevnost jeho sociálních, kulturních a rodinných vazeb v hostitelské zemi a v zemi, do níž má být vyhoštěn, jakož i zájmy a blaho dětí pachatele; a 4. prognózu rizika ohrožení bezpečnosti lidí, majetku nebo jiného obecného zájmu (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).
19. Posouzením konkrétních skutečností v této věci je zjevné, že soudy své úvahy vyložily, včetně toho, proč je nutné na obviněného působit jak represivně a sankčně prostřednictvím trestu odnětí svobody uloženého jako nepodmíněného, tak následně i jeho zabezpečením v rámci detence s tím, že podle §100 odst. 3 tr. zákoníku byla-li zabezpečovací detence uložena vedle nepodmíněného trestu odnětí svobody, vykoná se po výkonu nebo jiném ukončení trestu odnětí svobody. Pouhá nespokojenost a domněnky obviněného týkající se vhodnosti obou těchto institutů nemohou být předmětem přezkumné činnosti Nejvyššího soudu, nedošlo-li současně k porušení zákona či práva na spravedlivý proces, jež však v posuzované věci shledáno nebylo. Soudy nevybočily ze zásad stanovených zákonem a dbaly i principu proporcionality. Výměra trestu i jeho nepodmíněnost jsou v posuzované věci nutné jak k nápravě obviněného, tak i k ochraně společnosti před pachatelem závažné trestné činnosti. Nejde o exemplární trest anebo jiné nepřiměřené zostření represe a nelze ho ani považovat za narušení principu rovnosti lidí před zákonem či práva na spravedlivý proces. Nejde ani o trest nespravedlivý, protože je odrazem jednání obviněného, na které bylo třeba působit právě takto zvolenou sankcí, což soudy dostatečně a přesvědčivě odůvodnily, a tudíž vyhověly předpokladu, že naprostým ústavněprávním minimem náležitého ospravedlnění zásahů státu do práva jednotlivce při ukládání trestů je dodržení požadavků plynoucích z práva na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí jako jednoho z komponentů spravedlivého procesu (srov. KMEC, J., KOSAŘ, D., KRATOCHVÍL, J., BOBEK, M. Evropská úmluva o lidských právech . Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 757 až 758).
VII. Závěr
20. Z výše rozvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného shledal podaným z jiného nežli zákonem vymezeného dovolacího důvodu, a proto ho odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.)
V Brně dne 11. 1. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu