ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.232.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 232/2023-448
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. 3. 2023 o dovolání obviněného V. P. , nar. XY, bytem XY, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 9 To 338/2022, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 61/2021, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný V. P. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 31. 8. 2022, č. j. 2 T 61/2021-356, uznán vinným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku spáchaným v jednočinném souběhu s přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) a za sbíhající se přečin porušování domovní svobody podle §178 ods. 1, 2 tr. zákoníku a přečin projevu sympatií k hnutí směřující k potlačení práv a svobod člověka podle §404 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 1 T 77/2021, byl podle §173 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 36 (třiceti šesti) měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §43 odst. 2 tr. zákoníku byl dále zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 8. 2. 2022, sp. zn. 1 T 77/2021, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud by vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Obvodní soud pro Prahu 8 dále rozhodl podle §228 odst. 1 tr. ř. o povinnosti obviněného zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně vzniklou škodu.
2. Proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 podal obviněný a státní zástupce (v neprospěch obviněného do výroku o trestu) odvolání, která Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 10. 2022, sp. zn. 9 To 338/2022, podle §256 tr. ř. zamítl.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci námitek uvedl, že svým jednáním nenaplnil znaky skutkové podstaty zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku, neboť ta předpokládá užití násilí, resp. pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, k čemuž nedošlo. Podle obviněného se o výhružkách a o tom, že mělo jít o peníze, svědci dozvěděli až od poškozené a policie, přičemž ani jeden z nich nepotvrdil, že by přímo vnímal (viděl nebo slyšel) násilí, resp. pohrůžku násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Podle dovolatele sama poškozená vypověděla, že k loupeži nedošlo, neboť mu peníze chtěla dát. Dále uvedl, že v úvahu by případně připadala kvalifikace jeho jednání jako výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, nicméně v inkriminovanou dobu dostal panický záchvat, a tudíž u něj nelze dovodit trestní odpovědnost. Dovolatel rovněž namítl, že došlo nedůvodně k neprovedení podstatného důkazu, a to výslechu Z. H., který je jeho psychiatrem. S ohledem na shora uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 10. 2022 sp. zn. 9 To 338/2022, zrušil a dovolatele zprostil obžaloby, nebo Městskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. K podanému dovolání se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Ta předně uvedla, že námitky obsažené v dovolání obviněný uplatňuje od samého počátku trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se jimi dostatečně zabývaly. V této souvislosti odmítla tvrzení dovolatele o existenci extrémního nesouladu mezi výsledky dokazování, z něj definovaným skutkovým stavem a jeho právním posouzením. Veškeré námitky, které obviněný v této souvislosti vznesl, nepřekračují podle státní zástupkyně meze prosté polemiky s názorem soudů na to, jak je třeba předmětné důkazy posuzovat a jaký význam jim připisovat z hlediska skutkového děje. Pokud jde o námitky dovolatele týkající se toho, že žádný ze svědků nepotvrdil, že by přímo vnímal násilí, resp. pohrůžku násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, uvedla, že svědkyně K. ve výpovědi před soudem potvrdila, že slyšela obviněného říkat ve vztahu k poškozené „ dej mi peníze “ a poškozenou odpovídat, že mu peníze dát nemůže, neboť jsou její poslední. Stejně tak státní zástupkyně zmínila, že jednání obviněného vůči poškozené potvrzuje i kamerový záznam, z něhož jednoznačně vyplývá, že obviněný poškozenou napadá, následně se za pomoci násilí zmocňuje její kabelky a cloumá s ní tak, že dojde k pádu poškozené na zem. Pokud jde o neprovedení výslechu psychiatra obviněného, odkázala na znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví psychiatrie zpracovaný znalcem MUDr. Michalem Pořickým, z něhož vyplývá, že dovolatel netrpí ani netrpěl žádnou forenzně významnou duševní poruchou a v době činu byl schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, když současně vyjádřila svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [v případě, že odvolání obviněného je zamítnuto podle §256 tr. ř., pak je nutno zmíněný a níže uvedený dovolací důvody uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. m) tr. ř. v jeho druhé alternativě, což obviněný neučinil] je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není zjevný (extrémní) nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
9. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení – soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckého posudku, listinných důkazů a kamerového záznamu, který podrobně zachytil celý průběh předmětného incidentu. Nejvyšší soud tak konstatuje, že mezi provedenými důkazy a na jejich základě učiněnými skutkovými zjištěními není žádný zjevný rozpor ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné ještě uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Obvodního soudu pro Prahu 8, z nichž v dovoláním napadeném usnesení vycházel Městský soud v Praze na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 8). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Již také odvolací soud v usnesení, které je napadeno dovoláním mj. k provedenému dokazování uvedl, že „ Obvodní soud provedl dokazování v rozsahu potřebném pro své rozhodnutí, jak mu ukládá §2 odst. 5 tr. řádu “ (bod 6. usnesení odvolacího soudu).
11. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( poukazoval mj. na skutečnost, že nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, neboť svědci nepotvrdili, že by viděli nebo slyšeli násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci; že jeho jednání je možné kvalifikovat maximálně jako trestný čin výtržnictví, avšak vyvstává otázka jeho trestně právní odpovědnosti, neboť měl záchvat paniky aj. ). S námitkami, které obviněný uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
12. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
13. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl podroben přezkumu odvolacím soudem, který konstatoval, že „ Hodnocení provedených důkazů obvodním soudem je provedeno zcela v souladu s §2 odst. 6 tr. řádu “ (bod 7. usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného.
14. Nejvyšší soud rovněž nemohl přisvědčit námitkám dovolatele, že žádný ze svědků nepotvrdil, že by přímo vnímal (viděl nebo slyšel) násilí, resp. pohrůžky násilím v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že oba soudy se touto otázkou velmi pečlivě zabývaly. Přitom shodně vzaly za klíčovou výpověď svědkyně A. K., která vypověděla, že „ Slyšela venku před metrem křik, vulgární slova a muž mlátil ženu. Říkal jí, ať mu navalí prachy. Žena mu říkala, že mu je nemůže dát, že jsou její poslední. Tahali se o batoh či pytel…..Viděla jak paní spadla na zem. Žena dostala několik úderů rukou a kopy nohou. “ (bod 5. rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. usnesení odvolacího soudu). Podobně vyznívá i výpověď svědka E. M. (tato byla v rámci hlavního líčení přečtena se souhlasem stran podle §183a odst. 3 tr. ř. za podmínek §211 odst. 1 tr. ř.), který vypověděl, že „ Cestou domů viděl nějaký pár, který se hádal. Obžalovaný paní slovně napadal, té to bylo nepříjemné. Po nějaké době začal paní napadat i fyzicky, držel ji nejdříve za oblečení pod krkem. Paní mu říkala, ať přestane. Obžalovaný ji začal napadat kopy. Paní spadla a křičela o pomoc. “ (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Tento svědek dále potvrdil, že se obviněný s poškozenou dohadovali o penězích, což svědkovi sdělila sama poškozená, „ říkala, že chtěl peníze na drogy “ (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedené svědecké výpovědi nestojí jako důkaz osamoceně, ale byly dány do souvislosti s kamerovým záznamem, který zachytil celý incident. Soudy obou stupňů tento záznam pečlivě vyhodnotily a shodně dospěly k závěru, že je z něj zřejmé, že mezi dovolatelem a poškozenou došlo k verbálnímu konfliktu, který vyústil v napadení poškozené úderem do obličeje a několika kopy do oblasti hýždí. Stejně tak kamerový záznam potvrzuje, že obviněný se s poškozenou přetahují o kabelku, která byla vytržena poškozené z ruky, což zapříčinilo její pád na zem (bod 9. rozsudku soudu prvního stupně a bod 7. usnesení odvolacího soudu). Z provedeného dokazování tak jednoznačně vyplývá, že dovolatel použil vůči poškozené násilí, aby se zmocnil jejich finančních prostředků. Skutková zjištění tak odpovídají provedenému dokazování a Nejvyšší soud nemá důvod na nich cokoliv doplňovat či měnit.
15. Oba soudy se rovněž pečlivě vypořádaly s výpovědí poškozené, která v průběhu času doznala změn. Soud prvního stupně zcela jednoznačně vysvětlil, proč výpovědi poškozené u hlavního líčení neuvěřil, když tuto shledal rozpornou nejen s její výpovědí z přípravného řízení, ale také s dalšími provedenými důkazy (bod 13. rozsudku soudu prvního stupně). Odvolací soud pak změnu výpovědi poškozené zhodnotil jako účelovou, vedenou snahou zlepšit postavení obviněného, který je jejím synem (bod 7. usnesení odvolacího soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud poukazuje na již zmíněnou výpověď svědka M., jemuž poškozená bezprostředně po incidentu uvedla, že dovolatel po ní chtěl peníze na drogy, které mu ona dát nechtěla, a tak jí vyhrožoval a napadl. Vzhledem k tomu, že poškozená tyto skutečnosti sdělila vzápětí po svém napadení, lze důvodně v kontextu dalších, již shora uvedených skutečností dospět k závěru, že vypovídala o celé situaci spontánně a uvedla vše tak, jak skutečně proběhlo. Závěry soudů jsou tak správné.
16. Pokud jde o námitku dovolatele, že soudy nevyslechly Z. H., který byl psychiatrem obviněného, Nejvyšší soud zdůrazňuje, že soud je oprávněn odmítnout pro nadbytečnost provedení důkazu, byla-li již daná otázka přesvědčivým způsobem vyřešena na podkladě jiných důkazních prostředků (přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019). K této otázce soud prvního stupně uvedl, že „ zamítl návrh obhájce na doplnění dokazování výslechem ošetřujícího lékaře obžalovaného – psychiatra Z. H. pro nadbytečnost “ (bod 11. rozsudku soudu prvního stupně). Soud prvního stupně dále uvedl, že H. byl k hlavnímu líčení, které se konalo dne 31. 8. 2022 řádně předvolán, avšak z účasti u hlavního líčení se omluvil. V tomto ohledu lze navíc souhlasit se závěry odvolacího soudu, který uvedl, že „ Navrhovaný svědek nebyl přítomen předmětnému incidentu, k samotnému incidentu je tedy jeho výslech zcela nadbytečný. Jeho lékařskou zprávu ohledně léčby obžalovaného obvodní soud nijak neopominul, neboť ji v průběhu hlavního líčení předložil znalci MUDr. Michalu Pořickému, který na obžalovaného vypracoval znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a který se v rámci své výpovědi s obsahem této lékařské zprávy také vypořádal.“ (bod 6. usnesení odvolacího soudu).
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Pod tento dovolací důvod tak bylo možné podřadit námitku obviněného týkající se neexistence jeho trestní odpovědnosti z důvodu záchvatu paniky. Ani této námitce však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
18. Z rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že v této otázce vycházel ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie vypracovaného znalcem MUDr. Michalem Pořickým, který dospěl k závěrům, že obviněný netrpí a ani netrpěl žádnou forenzně významnou duševní poruchou. Znalec tak dospěl k jednoznačnému závěru, že v době páchání trestné činnosti byl dovolatel schopen rozpoznat protiprávnost svého jednání a své jednání ovládat (bod 7. rozsudku soudu prvního stupně). Závěry soudu prvního stupně byly shledány správnými rovněž odvolacím soudem. Námitka obviněného je zjevně neopodstatněná.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. 3. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu