ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.609.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 609/2023-524
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 7. 2023 o dovolání obviněného A. F. , nar. XY, bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2023, č. j. 23 To 640/2022-489, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 4 T 83/2022, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
1. Obviněný A. F. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel”) byl (spolu s další obviněnou) rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 10. 2022, č. j. 4 T 83/2022-458, uznán vinným zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a přečinem ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výroku citovaného rozsudku) byl podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody ve výměře 3 (tří) let, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 15. 2. 2023, č. j. 23 To 640/2022-489, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. částečně zrušil ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne 17. 10. 2022, č. j. 4 T 83/2022-458, a znovu podle §259 odst. 3 tr. ř. rozhodl tak, že obviněnému za zločin týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku a přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku uložil podle §198 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku úhrnný trest odnětí svobody ve výměře 2 (dvou) let, pro jehož výkon obviněného podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Jinak zůstal odvoláním napadený rozsudek nedotčen.
I.
Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Podle dovolatele došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání jako zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, neboť nenaplňovalo znak „týrání“, které má být ze strany poškozeného chápáno jako „příkoří“ či „těžké příkoří“. V této souvislosti zdůraznil, že v posuzovaném případě nebylo možné aplikovat subjektivní hledisko poškozených, jelikož se jednalo o nezletilé děti mnohdy velmi nízkého věku, které mají být rodiči výchovně usměrňovány, přičemž některé výchovné postupy mohou vnímat jako těžké příkoří, ačkoliv se o takový stav objektivně nejedná. Podle dovolatele nebyl rovněž naplněn znak kvalifikované skutkové podstaty uvedeného trestného činu spočívající v páchání daného zločinu „po delší dobu“. Obviněný dále zdůraznil, že došlo k nesprávné právní kvalifikaci předmětného skutku i jako přečinu ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku, které je fakticky konzumováno zločinem týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku. Z tohoto důvodu pak nelze jednání spočívající v nezajišťování vyhovujících životních podmínek dětí posuzovat jako naplnění objektivní stránky zločinu týrání svěřené osoby podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, neboť je třeba srovnávat životní podmínky rodin a osob z obdobné sociální skupiny či vrstvy. Podobně dovolatel zpochybnil naplnění subjektivní stránky uvedeného zločinu, neboť vědomě nejednal tak, aby došlo k porušení norem trestního práva. Další námitky obviněný uplatnil proti učiněným skutkovým zjištěním, která jsou podle jeho názoru rozporná s obsahem svědeckých výpovědí. Stejně tak zpochybnil i vymezení časového období, ve kterém měl být předmětný skutek spáchán. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 2. 2023, č. j. 23 To 640/2022-489, jakož i všechna další rozhodnutí na toto rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zrušil a tomuto soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
4. Nejvyšší státní zastupitelství se k podanému dovolání ke dni konání neveřejného zasedání nevyjádřilo.
II.
Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
7. Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
8. Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy . K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech (extrémního rozporu-nesouladu) přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo ke svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod. Tolik považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést k obecně formulovaným výtkám obviněného k rozhodnutím soudů nižších stupňů, k otázce tzv. „zjevného rozporu“, kterými podle obviněného zmíněná rozhodnutí trpí, které však Nejvyšší soud neshledal (viz podrobněji níže). Vhodným se jeví rovněž uvést, že není úkolem Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich nějaké vlastní skutkové závěry. Určující je, že mezi skutkovými zjištěními soudu na straně jedné a provedenými důkazy (a souvisejícími právními závěry) na straně druhé není extrémní nesoulad. Nadto lze dodat, že existence případného zjevného (extrémního) nesouladu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013).
9. Pokud již Nejvyšší soud reagoval obecným výkladem uvedeného pojmu na argumentaci obviněného k tvrzení o jeho porušení, pak považuje za nezbytné uvést také obecně ve vztahu k předmětné trestní věci, že soudy nižších stupňů provedly dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí ve věci [§2 odst. 5 tr. ř.] a v odůvodnění svých rozhodnutí rozvedly, jak hodnotily provedené důkazy a k jakým závěrům přitom dospěly, přičemž z odůvodnění rozhodnutí je zřejmá logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením [odpovídajícím §2 odst. 6 tr. ř.], učiněnými skutkovými zjištěními relevantními pro právní posouzení i přijatými právními závěry. Ve vztahu k námitkám obviněného, způsobu hodnocení důkazů soudy a zjišťování skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti [ nutno podotknout, že důvodné pochybnosti nemohou existovat pro orgány činné v trestním řízení - soudy, za situace, kdy soud uzná obviněného vinným jako je tomu v předmětné trestní věci; pokud by soud měl mít důvodné pochybnosti o skutkovém stavu, pak musí postupovat při svém rozhodování ve prospěch obviněného. Oproti tomu obvinění (obhajoba), kterým není vyhověno a budou uznáni vinnými, byť vinu popírají, budou vždy tvrdit, že o skutkovém stavu existují důvodné pochybnosti (§2 odst. 5 tr. ř.) ], považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých typů či druhů jednotlivých důkazů. Soud totiž v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, případně zda a nakolik se jeví být nezbytným dosavadní stav dokazování doplnit. S přihlédnutím k obsahu již provedených důkazů tedy usuzuje, nakolik se jeví např. návrhy stran na doplnění dokazování důvodnými a které mají naopak z hlediska zjišťování skutkového stavu věci jen okrajový, nepodstatný význam. Shromážděné důkazy potom hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodování o rozsahu dokazování tak spadá do jeho výlučné kompetence [viz též §216 odst. 1 tr. ř. ( … bylo-li rozhodnuto, že se další důkazy provádět nebudou, prohlásí předseda senátu dokazování za skončené … )]. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, pak neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.
10. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy věnovaly hodnocení důkazů náležitou pozornost. Příslušná skutková zjištění byla učiněna na základě zhodnocení relevantních důkazů, převážně v podobě svědeckých výpovědí, znaleckého posudku a řady listin. Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se v posuzovaném případě v poměru mezi skutkovými zjištěními Okresního soudu v Českém Krumlově, z nichž v dovoláním napadeném rozsudku vycházel Krajský soud v Českých Budějovicích na straně jedné a provedenými důkazy na straně druhé, rozhodně nejedná o zjevný rozpor, jež by odůvodňoval zásah Nejvyššího soudu do soudy učiněných skutkových závěrů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu (viz shora bod 8.). Učiněná rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestných činů, jimiž byl obviněný uznán vinným, nejsou v žádném případě ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, jsou rovněž založena na procesně použitelných důkazech a nešlo ani o případ, kdy by ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy, jež by odůvodňovaly zásah Nejvyššího soudu, jak vyplývá z podmínek stanovených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Odvolací soud k řízení před soudem prvního stupně uvedl, že „ nalézací soud provedl poměrně obsáhlé dokazování “ (bod 5. rozsudku odvolacího soudu), když dále je vhodné konstatovat, že odvolací soud dokazování provedené soudem prvního stupně v intencích §254 tr. ř. přezkoumal a sám doplnil dokazování čtením svědeckých výpovědí poškozených nezletilých dětí, zpráv OSPOD, škol, Diagnostického ústavu v XY a společnosti ICOS (bod 6. rozsudku odvolacího soudu). K takto formulovaným závěrům nemá Nejvyšší soud potřebu cokoliv dodávat, neboť učiněná skutková zjištění jsou podložena provedenými důkazy.
11. Pokud obviněný tvrdí, že učiněná skutková zjištění jsou v rozporu s výpověďmi svědkyň D. K. a H. K., nemohl Nejvyšší soud těmto námitkám přisvědčit, a to z následujících důvodů. Z rozsudku soudu prvního stupně skutečně vyplývá, že svědkyně K. potvrdila, že rodina se vždy snažila nastalou situaci řešit (bod 9.). Obviněný však již taktně pomíjí sdělení této svědkyně, že obviněná B. mohla s dětmi nastoupit do azylového bydlení, přičemž tak neučinila, ačkoliv vše bylo zařízeno (bod 9. rozsudku soudu prvního stupně). Jednoznačně tak nebyla využita možnost ke změně životních podmínek předmětných dětí. Podobně svědkyně K. potvrdila, že se obvinění snažili. Zároveň však upřesnila, že vždy vycházela z informací od obviněných, které se nijak neprověřují (bod 10 rozsudku soudu prvního stupně). Je tak zřejmé, že výpověď svědkyně odráží pouze skutečnosti sdělené obviněnými a jejich pravdivost nebyla jakkoliv ověřována.
12. Soud prvního stupně se zabýval i námitkou obviněného týkající se časového vymezení předmětné trestné činnosti. V této souvislosti konstatoval, že ke změně časového období došlo právě s ohledem na provedené dokazování s tím, že ve prospěch dovolatele byla zohledněna doba, kterou trávil ve výkonu trestu odnětí svobody (bod 30. rozsudku soudu prvního stupně).
13. Ve vztahu k námitkám, které v posuzované trestní věci obviněný uplatnil, musí Nejvyšší soud dále konstatovat, že tyto jsou do značné míry obsahově shodné s těmi, se kterými se již v rámci obhajoby obviněného musely zabývat soudy nižších stupňů, což je také patrno z odůvodnění jejich rozhodnutí ( zmínil mj., že skutková zjištění jsou neúplná, že došlo k rozšíření doby páchání trestné činnosti, ačkoliv žádné dokazování prováděno nebylo, že trestání ze strany obviněného nebylo nepřiměřené aj. ). S námitkami, které dovolatel uplatnil před soudy nižších stupňů, se podrobně a řádně tyto soudy vypořádaly, přičemž Nejvyšší soud nepovažuje za nutné na učiněných závěrech cokoliv doplňovat či měnit.
14. Na případ, kdy obvinění v dovolání uplatňují obsahově shodné námitky s námitkami, které byly již zmíněny a řešeny v řízení před soudem prvního a druhého stupně, dopadá rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], podle něhož „ opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. “.
15. V reakci na námitky obsahově shodné s těmi, se kterými se již nižší soudy vypořádaly a shora uvedenou judikaturu, považuje Nejvyšší soud za vhodné obviněného upozornit mj. také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání . I přes shora uvedené konstatování považuje Nejvyšší soud za potřebné opětovně uvést, že se soudy řádně zabývaly jednotlivými důkazy, jejich hodnocením a pečlivě formulovaly příslušné závěry. Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku (bod 1. a násl.) velice podrobně, přesvědčivě a logicky rozvedl, jaký skutkový děj má za prokázaný, které důkazy shledal věrohodnými a logickými. Postup soudu prvního stupně byl navíc podroben přezkumu odvolacím soudem, který ve vztahu k vině obviněného plně odkázal na rozsáhlé odůvodnění obsažené v rozsudku soudu prvního stupně, se kterým se zcela ztotožnil (bod 6. rozsudku odvolacího soudu) . Nejvyšší soud tak nad rámec již uvedeného tedy pouze poznamenává, že odůvodnění rozhodnutí soudů nižších stupňů, pokud jde o skutková zjištění, jsou jasná, logická, přesvědčivá a nevykazují znaky libovůle při hodnocení důkazů, pokud dospěly k závěru o vině obviněného. Vhodným se jeví rovněž uvést, že soudy měly jako podklad pro svá rozhodnutí k dispozici rovněž celou řadu rozhodnutí ve věci péče o nezletilé. Z těchto spisů (rozsudků ve spise založených) mj. také vyplývá, že u dětí nebyly ukotveny hygienické návyky, např. nezl. (AAAAA) (použit pseudonym) chodil do školy ušmudlaný a v potrhaném oblečení, v děravých botách. Výhrady byly mj. zjištěny také v péči o nezl. (BBBBB) (použit pseudonym). Z připojených spisů přitom vyplynulo, že problematická byla péče obviněného nejen o nezletilé děti, ale také jeho vztah ke spoluobviněné Z. B. (viz bod 19. rozsudku soudu prvního stupně).
16. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak lze především namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Pod tento dovolací důvod tak bylo možné podřadit námitky obviněného týkající se nenaplnění znaku týrání, páchání skutku po delší dobu a faktické konzumpce tr. činu ohrožování výchovy dítěte tr. činem týrání svěřené osoby. Ani těmto námitkám však Nejvyšší soud nemohl přisvědčit.
17. Pokud jde o znak „ týrání “ platí, že pod tímto pojmem je třeba rozumět takové jednání pachatele, které se vyznačuje zlým nakládáním a současně se vyznačuje i určitou mírou trvalosti a dosahuje takové intenzity, aby bylo způsobilé vyvolat stav, který pociťuje postižená osoba jako těžké příkoří, resp. psychické nebo i fyzické útrapy. Zákon přitom nevyžaduje, aby týrání mělo povahu fyzického násilí, popřípadě též spojeného s následky na zdraví týrané osoby (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 20/2006 Sb. rozh. tr.). Je-li týranou osobou dítě, je pro naplnění znaku „týrání“ třeba vždy posuzovat konkrétní povahu a důraznost použitých opatření a výchovných metod, intenzitu, s níž je působeno na fyzickou nebo psychickou integritu dítěte. Pokud užité prostředky a opatření přesahují pro dítě únosnou hranici a znamenají jeho fyzické utrpení nebo psychické strádání a jsou spojené s jeho ponižováním, čímž je ohroženo jeho blaho a tělesné nebo duševní zdraví, není podstatné, že pachatel trestá dítě z výchovných důvodů (rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 34/2020 Sb. rozh. tr.) Dále platí, že pro posouzení otázky, zda pachatel páchal takový čin „ po delší dobu “, je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. V závislosti na konkrétních okolnostech není vyloučeno, aby i doba několika měsíců naplnila tento zákonný znak (srov. přiměřeně rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). Ze skutkových zjištění vyplývá, že se obviněný vůči poškozeným dopouštěl různých fyzických útoků, a to bitím ruky, vařečkou, kopáním, taháním za vlasy apod. Ve vztahu k některým poškozeným se navíc dopustil fyzických útoků intenzivnější povahy, kdy například nezletilého (AAAAA) udeřil kovovou tyčkou do oblasti zad, žeber a z boční strany do kolene a způsobil mu v rozsudku specifikovaná zranění, která si vyžádala lékařské ošetření. Nezletilého (CCCCC) (použit pseudonym) dovolatel udeřil dřevěnou vařečkou do oblasti obličeje pod pravé oko, čímž mu způsobil zranění spočívající v hematomu na pravé straně tváře a lícního oblouku, které si vyžádalo rovněž lékařské ošetření. O tom, že jednání obviněného poškození pociťovali jako příkoří, svědčí například vyjádření poškozeného (AAAAA), který podle výpovědi svědkyně V. T. (jeho bývalé učitelky) uvedl, že se bojí chodit domů, protože je bit s tím, že se jí svěřil, že dostal kovovou tyčí (bod 6. rozsudku soudu prvního stupně). Obdobně se vyjadřoval např. také nezl. (BBBBB), který uváděl, že byl mj. bit také vařečkou, museli stát na hanbě, nebylo mu to příjemné (viz bod 5. rozsudku soudu prvního stupně). Skutková zjištění dále potvrzují, že předmětného jednání se dovolatel vůči poškozeným dopouštěl nejméně od roku 2019 do 6. 1. 2022 (vyjma období od 28. 7. 2020 do 19. 2. 2021, kdy byl ve výkonu trestu odnětí svobody). Popsané jednání tak zcela jednoznačně vykazuje znaky týrání s tím, že k němu docházelo po delší dobu. Právní kvalifikace jednání obviněného podle §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku je tudíž správná. Nutno podotknout, že výstižně se obsahově shodnou námitkou zabýval již odvolací soud (viz bod 6.), když konstatoval, že za delší dobu vzhledem k intenzitě protiprávního jednání obviněného a počtu dětí, které mu byly vystaveny, lze považovat již dobu od 21. 2. 2021 do 10. 6. 2021, tedy téměř čtyř měsíců.
18. Co se týče námitky obviněného, že jeho jednání nemohlo být kvalifikováno jako přečin ohrožování výchovy dítěte podle §201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. b) tr. zákoníku z důvodu faktické konzumpce ustanovením §198 odst. 1, odst. 2 písm. c), d) tr. zákoníku, je potřebné uvést, že této otázce se věnoval soud prvního stupně v bodě 31. rozsudku. S jeho závěry Nejvyšší soud souhlasí a pouze dodává, že objektem trestného činu ohrožování výchovy dítěte je zájem na řádné výchově dětí, která má být vedena v souladu se zásadami morálky občanské společnosti tak, aby byl zaručen jejich řádný rozumový, mravní a citový vývoj, zatímco objektem trestného činu týrání svěřené osoby je zájem společnosti na ochraně osob, které vzhledem ke svému věku nebo z jiných důvodů jsou v péči nebo výchově jiných osob. Jednočinný souběh uvedených trestných činů tak je možný (viz Trestní zákoník: komentář/Filip Ščerba a kol.. – Vydání první. – V Praze: C. H. Beck, 2020. 1614 s.). Navíc jednání obviněného spočívalo i v tom, že nezletilým dětem nezajišťoval vhodné životní podmínky pro jejich rozvoj, což skutkovou podstatu přečinu ohrožování výchovy dítěte zpravidla naplňuje. Soudy zvolená právní kvalifikace je i v tomto ohledu správná.
19. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Z pohledu ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. (odůvodnění rozhodnutí o dovolání) lze mj. odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek
přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 7. 2023
JUDr. Jan Engelmann
předseda senátu