ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.91.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 91/2023-503
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. 2. 2023 o dovolání obviněného M. V. , nar. XY, trvale bytem XY, proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 6 To 169/2022, jako odvolacího soudu v trestní věci vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 13 T 100/2020, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. V. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 21. 3. 2022, č. j. 13 T 100/2020-414, byl obviněný M. V. (dále též jen „obviněný“, popř. „dovolatel“) uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným: Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky, IČ: 47114975, Drahobejlova 1404/4, Praha 9, částku 61 708,50 Kč a D. S., nar. XY, bytem XY, částku 103 648 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli shora jmenovaní poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání. Z jeho podnětu byl rozsudkem Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 6 To 169/2022, napadený rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. zrušen. Za splnění podmínek uvedených v §259 odst. 3 písm. a) tr. ř. byl obviněný po dílčí modifikaci skutkových zjištění uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit poškozené Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky na náhradu škody částku 61 708,50 Kč a poškozenému D. S. na náhradu nemajetkové újmy spočívající v bolestném částku 103 648 Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byl poškozený D. S. odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození Vojenská zdravotní pojišťovna České republiky se zbytkem svého nároku na náhradu škody a D. S. se zbytkem svého nároku na náhradu nemajetkové újmy odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněný dopustil shora označených trestných činů tím, že dne 31. 12. 2019 v přesně nezjištěné době kolem 16:00 hodin na venkovním prostranství u rozhledny XY, v katastru obce XY, okres XY, pod vlivem alkoholu a po předchozím slovním i fyzickém konfliktu napadl D. S., narozeného XY, který seděl na dřevěné lavičce u ohniště a kterého opětovně napadl opakovanými údery pěstí do obličeje, přičemž mu přišlápnutím pravé nohy zafixoval pravý kotník, což vedlo k tomu, že při následném pádu poškozeného za lavičku došlo u něj ke vzniku tříštivé zlomeniny obou kotníků vpravo s posunem, typu Weber B, kdy zevní kotník byl zlomen v úrovni pevného vazivového spojení mezi holenní a lýtkovou kostí v dolní části bérce, a dále mu v důsledku útoku způsobil oděrky a otok levé poloviny obličeje, krevní výron na levém prsu o průměru 4 cm, krevní výron na pravé paži o průměru 3 cm a drobnou oděrku nad pravým kotníkem, přičemž poranění pravé nohy si vyžádalo opakovanou hospitalizaci v XY nemocnici a operační řešení zlomeniny obou kotníků pravé nohy, s citelným omezením v obvyklém způsobu života po dobu výrazně delší než 6 týdnů.
4. Pro úplnost je vhodné uvést, že soudy nižších stupňů nerozhodovaly ve věci obviněného poprvé. Předchozím rozsudkem Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 24. 6. 2021, č. j. 13 T 100/2020-358, byl obviněný uznán vinným zločinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, 3 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku. Za to byl podle §146 odst. 3 a §43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon byl podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen zkušební dobu v trvání 2 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. mu byla uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozeným Vojenské zdravotní pojišťovně České republiky částku 61 708,50 Kč a D. S. částku 103 648 Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození odkázáni se zbytkem svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. K odvolání obviněného a poškozeného D. S. však byl usnesením Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 2. 11. 2021, sp. zn. 6 To 226/2021, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. napadený rozsudek zrušen a podle §259 odst. 1 tr. ř. byla věc vrácena soudu prvního stupně.
II. Dovolání a vyjádření k němu
5. Proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 6 To 169/2022, podal obviněný prostřednictvím obhájce v zákonné lhůtě dovolání, ve kterém odkázal na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném hmotněprávním posouzení.
6. Dovolatel nejprve v podrobnostech připomenul dosavadní průběh řízení a zaměřil se především na vývoj v klíčovém skutkovém zjištění, jímž byl mechanismus, kterým měl poškozenému D. S. způsobit tříštivou zlomeninu obou kotníků vpravo. Podle skutkové věty uvedené v prvním rozsudku nalézacího soudu ze dne 24. 6. 2021, č. j. 13 T 100/2020-358, měl poškozenému „svojí nohou, obutou do vysoké pracovní bezpečnostní boty o hmotnosti 1134 gramů, přišlápnout pravý kotník“. V jeho druhém rozsudku ze dne 21. 3. 2022, č. j. 13 T 100/2020-414, je mechanismus vzniku předmětného zranění popsán tak, že obviněný měl poškozenému „blíže nezjištěným způsobem zafixovat pravý kotník“. Daný skutkový závěr následně modifikoval odvolací v usnesení ze dne 26. 7. 2022, sp. zn. 6 To 169/2022, podle kterého měl poškozenému „přišlápnutím pravé nohy zafixovat pravý kotník“. Dovolatel zdůraznil, že soud druhého stupně argumentoval tím, že poškozenému nemohl zlomit nohu nikdo jiný než on, protože u něho nikdo jiný nebyl. Ve svém rozhodnutí vycházel z výpovědi poškozeného, která však nemá oporu v žádném jiném provedeném (a věrohodném) důkazu.
7. Obviněný posléze předložil svou verzi skutkového děje, podle níž se měl poškozený rozběhnout a podrazit mu pravou nohu tak, že dal svoji pravou nohu mezi jeho nohy a svou pravou nohu zaklínil za jeho nohu. Na zledovatělém povrchu pak oba spadli na zem a poškozený ležel na obviněném, který se snažil zabránit jeho dalším útokům. Svědci M. V. a J. S. poškozeného odtrhli, přičemž ten již byl v daný moment zraněn. Dovolatel rozhodně popřel, že by poškozený v době konfliktu seděl a že by mu sešlápl nohu byť z nedbalosti. Připustil pouze, že se držel motorového vozidla, v němž poškozený odjížděl, neboť od něj žádal vysvětlení. Následně obviněný zdůraznil, že poškozený popisoval skutek při každém svém výslechu poněkud rozdílně, v této souvislosti pak všechny jeho výpovědi (od přípravného řízení až po veřejné zasedání před odvolacím soudem) ve stručnosti reprodukoval. Vyzdvihl, že veškerá jeho měnící se tvrzení o vzniku zranění jsou v rozporu s rentgenovým snímkem zraněné končetiny i vyjádřením znalce. Verzi poškozeného zčásti potvrzovala toliko svědkyně D. V., která žije v jeho domě a je přítelkyní jeho bratra. I ona však konflikt popisovala v každé své výpovědi velice odlišně, což obviněný opět podpořil citací vybraných pasáží jejích svědectví. Nicméně i tato svědkyně potvrdila, že konflikt vyvolal poškozený. Dovolatel považoval v tomto směru za zarážející, že státní zástupce nevyhodnotil jednání poškozeného nejméně jako přestupek. Rovněž nastínil důvody nevěrohodnosti svědkyně M.S., manželky poškozeného, která navíc ani nebyla konfliktu přítomna. Naproti tomu poukázal hned na čtyři svědky, kteří podporovali jeho shora uvedenou verzi skutkového děje, a to M. V., Ž. B. a manžele Y. a S. V. Připustil však, že nikdo ze slyšených svědků neviděl, jak zranění poškozeného vzniklo.
8. Dále obviněný rozebral závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jakož i výpověď znalce u hlavního líčení, který připustil přímý i nepřímý mechanismus vzniku zranění. První z nich je spojen s přímým působením zraňujícího násilí na oblast hlezna, zatímco u druhého dochází ke zlomenině při pohybu poškozené osoby a je spojen s jejím nekoordinovaným došlapem na nohu, obvykle i pádem a eventuálně i přisednutím nohy. Znalec sice označil skutkový děj popisovaný poškozeným jako způsobilý ke vzniku zranění, nemohl však vyloučit ani jiný mechanismus, včetně toho, který popisoval dovolatel. Zdůraznil, že popis položení zraněné nohy zmíněný poškozeným a svědkyní D. V. u hlavního líčení dne 20. 12. 2021 je podle znalce v rozporu s rentgenovým snímkem. Z lékařských zpráv vyplývá, že poškozený uváděl, že mu obviněný doslova „skákal po kotníku“. Operace byla již po prvotním ošetření možná, avšak poškozený po opakovaném poučení odmítl hospitalizaci, proto k ní došlo až měsíc po vzniku zranění a v důsledku jeho postoje byla obtížná, stejně jako rekonvalescence, kterou si zkomplikoval sám svým alkoholismem a nedodržováním léčebného režimu. Poškozený je navíc osobou problematickou, ve svém okolí je vnímán jako provokatér mající objektivní potíže s požíváním alkoholu, jemuž se lidé raději vyhýbají, aby předešli konfliktům. Jak on, tak svědci vypovídající v jeho prospěch (M. S., D. V.) jsou nevěrohodní, když s postupujícím časem ve svých výpovědích přidávali stále nové skutečnosti, které byly dalšími důkazy vyvráceny. V této souvislosti dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 520/16, podle něhož v situacích tzv. „slova proti slovu“ je nutno zabývat se podrobně tím, zda slyšení svědci jsou na věci zainteresovaní či nikoliv. Na základě toho zdůraznil, že svědky Y. a S. V. (vypovídající v jeho prospěch) neváže ani k němu, ani k poškozenému žádný vztah.
9. Podle názoru obviněného za této důkazní situace nelze v jeho jednání spatřovat po subjektivní stránce zavinění, byť i z vědomé nedbalosti. Z výpovědi svědků vyplývá, že poškozený konflikt vyprovokoval, byl opilý, agresivní a měl váhovou převahu a bezprostředně po vzniku zranění byl v poloze na dovolateli, který se mu jen bránil, byť aktivně. S ohledem na to, že ke skutku došlo ve volné přírodě na Silvestra, za zhoršené viditelnosti, kdy konflikt byl přítomnými zaznamenán jen okrajově, pak lze stěží dovozovat, že to byl právě obviněný, kdo směřoval k narušení veřejného klidu a pořádku. Nelze mu tudíž klást za vinu ani přečin výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, zvláště když poškozený, který konflikt vyvolal, nebyl trestně stíhán ani postižen pro přestupek. V závěru svého mimořádného opravného prostředku shrnul, že učiněná skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. Taktéž s odkazem na judikaturu Ústavního soudu rozebral zásadu presumpce neviny a pravidlo in dubio pro reo , které soudy v této trestní věci nerespektovaly.
10. S ohledem na uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 26. 7. 2022, č. j. 6 To 169/2022-453, zrušil a ve věci rozhodl sám tak, že jej zprostí obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř., neboť nebylo jednoznačně prokázáno, že se stal skutek, pro nějž je stíhán.
11. V souladu s §265h odst. 2 tr. ř. se k podanému dovolání písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poznamenal, že podstatná část textu dovolání je shodná s textem předchozího odvolání. S uplatněnými námitkami se proto již vypořádaly soudy obou instancí v odůvodnění svých rozhodnutí, zejména soud odvolací v bodech 9. až 11. svého rozsudku. S jeho argumentací se státní zástupce ztotožnil a pro stručnost na ni odkázal.
12. Státní zástupce si povšiml, že dovolateli zjevně není známo nové vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Připomenul, že jeho skutkové námitky by musely směřovat proti rozhodným skutkovým zjištěním, která jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů. Obviněný ve svém podání sice namítl extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, nicméně veškerou svou argumentaci odůvodnil pouze porušením zásady in dubio pro reo . Státní zástupce proto odkázal na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž porušení této procesní zásady, pokud nevygraduje až do extrémního nesouladu skutkových zjištění s provedenými důkazy, nezakládá přezkumnou povinnost skutkových zjištění učiněných nižšími soudy Nejvyšším soudem. Z toho vyplývá, že důvodem zrušení soudního rozhodnutí v dovolacím řízení je toliko extrémní porušení předmětné zásady. V opačném případě je Nejvyšší soud vázán skutkovými zjištěními přijatými v řízení před nalézacím a odvolacím soudem. Státní zástupce proto učinil závěr, že Nejvyšší soud je oprávněn a povinen posoudit, zda porušení zásady in dubio pro reo nabylo závažnosti porušení ústavního práva na spravedlivý proces a v takovém extrémním případě by se mohlo stát dovolacím důvodem. Samotné její porušení se ovšem dovolacím důvodem stát nemůže, neboť také výběr mezi různými alternativami skutkových zjištění je výsledkem provádění důkazů podle zásad bezprostřednosti a ústnosti, k nimž dovolací ani Ústavní soud v zásadě již přístup nemají, nezopakují-li samy celé dokazování.
13. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
14. Na vyjádření státního zástupce reagoval obviněný prostřednictvím svého obhájce replikou datovanou dnem 8. 2. 2023. Vyjádřil přesvědčení, že soudy obou instancí se s jím uplatněnými námitkami nevypořádaly, když nesprávně a jednostranně hodnotily provedené důkazy. Zopakoval, že jeho verzi skutkového děje podpořili hned čtyři slyšení svědci, zatímco výpověď nevěrohodného poškozeného potvrdila pouze další nevěrohodná svědkyně D. V. Poté konstatoval, že zásada in dubio pro reo je integrální součástí širšího principu presumpce neviny jako jednoho ze základních postulátů trestního procesu zakotveného nejen v §2 odst. 2 tr. ř., nýbrž i v čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Její porušení je tudíž zásahem do práva jednotlivce na spravedlivý proces. Dovolatel též vytkl překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu s ohledem na to, že státní zástupce u veřejného zasedání navrhl postup podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. Uzavřel proto, že na svém dovolání trvá a zopakoval svůj návrh na rozhodnutí Nejvyššího soudu v této trestní věci.
III. Přípustnost dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že je zjevně neopodstatněné.
IV. Důvodnost dovolání
16. Nejvyšší soud úvodem připomíná, že ve vztahu ke všem důvodům dovolání platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů. Přestože obviněný podával dovolání dne 4. 11. 2022, odkázal na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2021. S ohledem na obsah jeho argumentace se lze opodstatněně domnívat, že mínil uplatnit dovolací důvod obsažený sice stále v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nicméně v jeho znění účinném od 1. 1. 2022.
17. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Tento důvod dovolání tedy spočívá na třech alternativách, kdy rozhodná skutková zjištění mající určující význam pro naplnění znaků trestného činu nemohou obstát. Stane se tak: a) protože jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů, b) jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech, c) ve vztahu k nim nebyly bez konkrétních důvodů provedeny navrhované podstatné důkazy. Postačí, když je naplněna alespoň jedna z těchto tří alternativ. Platí také, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze napadat jakákoliv skutková zjištění, ale jen ta, která mají určující význam pro naplnění znaků trestného činu, jenž je na nich založen.
18. Nejvyšší soud je na rozdíl od státního zástupce přesvědčen, že uplatněné skutkové námitky směřují k obviněným tvrzenému zjevnému rozporu mezi rozhodnými skutkovými zjištěními a obsahem provedených důkazů, a proto jsou způsobilé naplnit první alternativu citovaného dovolacího důvodu. Je tomu tak zejména proto, že důkazní situace v posuzovaném případě je poněkud komplikovaná, ta nejvýznamnější skutková okolnost (tj. konkrétní mechanismus vzniku zranění poškozeného) fakticky nebyla doložena žádným přímým důkazem, větší množství přímých důkazů vyznělo ve prospěch dovolatele, zatímco hodnověrnost dalších přímých důkazů svědčících o opaku samy soudy do určité míry zpochybnily. Klíčovým pro rozhodnutí o vině dovolatele se tak ve své podstatě stal jediný nepřímý a taktéž jediný objektivní důkaz znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, a s ním související výpovědi znalce MUDr. Miroslava Ďatka, Ph.D., u dvou hlavních líčení. Za takového důkazního stavu je hrozba vychýlení se z pravidel spravedlivého trestního procesu vždy poměrně reálná, přičemž zvolená dovolací argumentace takovéto zásadní pochybení naznačuje. Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že oba soudy ve věci činné všechny základní zásady trestního řízení respektovaly a do práva obviněného na spravedlivý proces svými rozhodnutími relevantně nezasáhly.
19. Lze připomenout, že v posuzovaném případě existují dvě verze skutkového děje. Soudy se přiklonily k verzi poškozeného D. S., podle které mělo dojít ke dvěma fyzickým konfliktům mezi ním a dovolatelem. Při prvním z nich oba aktéři potyčky skončili na zemi, přičemž poškozený ležel na obviněném, a z této pozice jej odtrhávali svědci M. V. a J. S. Posléze se měl rozhořet druhý konflikt u ohniště, při němž dovolatel napadl poškozeného sedícího na lavičce několika ranami pěstí do oblasti levého spánku a přišlápl mu pravou nohu, během tohoto útoku poškozený přepadl přes lavičku a z důvodu fixace jeho kotníku mělo dojít k předmětné tříštivé zlomenině. Poškozený začal v tu chvíli křičet a obviněnému řekl, že se s ním nemůže dále bít, jelikož mu zlomil nohu. Poškozený v průběhu celého trestního řízení uváděl, že mu dovolatel na nohu dupl, byť nebyl schopen přesně uvést, v kterém okamžiku a jakým způsobem se tak stalo, z některých jeho výpovědí se dalo usoudit, že vlastní dupnutí vůbec neviděl (nebo si je nepamatoval) a pouze ucítil prudkou bolest v kotníku. Jen u hlavního líčení konaného dne 20. 12. 2021 uvedl, že obviněný dupl na jeho nohu poté, co přepadl dozadu, a noha ležela na lavičce vytočená vnitřním kotníkem navrch. Toto tvrzení však soudy správně hodnotily jako nevěrohodné, poněvadž bylo v rozporu se závěry znaleckého posudku. Verzi poškozeného podpořily ještě výpovědi jeho synovce J. S., přítelkyně jeho bratra D. V. (žijící v domě poškozeného) a zprostředkovaně též jeho manželky M. S., která však konfliktu nebyla přítomna. Nikdo z výše jmenovaných osob dupnutí dovolatele na nohu poškozeného neviděl. Pouze svědkyně D. V. se u hlavního líčení dne 20. 12. 2021 pokusila ve shodě s poškozeným předložit identickou a nevěrohodnou verzi o dupnutí na vnitřní stranu kotníku položeného na lavičce, kterou však soudy důvodně neakceptovaly a setrvaly u závěru, že ani tato svědkyně konkrétní způsob vzniku předmětného zranění neviděla.
20. Naproti tomu obviněný připustil pouze první fyzický konflikt, který se měl odehrát u rozhledny. Podle jeho slov se poškozený pokusil zaútočit rukou na jeho obličej, on však uhnul, poškozeného následně třikrát udeřil pěstí do obličeje, načež se poškozený proti němu rozběhl a ve snaze podrazit mu nohy zaklínil svou pravou nohu za pravou nohu dovolatele, což na zledovatělém povrchu vedlo k pádu obou dvou na zem, přičemž poškozený spadl na obviněného. Poté, co jej svědci M. V. a J. S. zvedli, si měl poškozený stěžovat na bolest pravé nohy. Tuto verzi dovolatele podpořil svou výpovědí ještě jeho bratr M. V., jeho přítelkyně Ž. B. a manželé Y. a S. V., kteří jsou více než 25 let sousedy poškozeného, ale 10 let s ním nekomunikovali, svědek S. V. hovořil o problémové osobnosti poškozeného, zatímco o dovolateli se oba manželé vyjadřovali jen pozitivně. Ani jeden z těchto svědků však vlastní průběh konfliktu neviděl, všichni pouze shodně zmínili, že poškozený spadl na obviněného a po jeho odtržení a zvednutí si začal stěžovat na bolest nohy, za pomoci přítomných osob byl odveden do auta a odvezen domů.
21. Soudy tak měly k dispozici dvě odlišné verze skutkového děje prezentované oběma aktéry fyzické potyčky, které byly v obou případech podpořeny výpověďmi jejich rodinných příslušníků a dalších známých, kteří se nijak netajili rozdílným vztahem k oběma stranám konfliktu. Ani jednoho z uvedených svědků tedy nelze označit za nezaujatého a nestranného. Nikdo z nich navíc neviděl, jakým způsobem ke zranění poškozeného došlo. Soudy proto zcela důvodně vycházely z objektivních důkazů, tedy z lékařských zpráv dokládajících poranění poškozeného a především ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jímž byl určen pravděpodobný mechanismus jeho vzniku a také (což je v posuzované věci velmi důležité) byly vyloučeny jiné možné způsoby, které se v daném případě teoreticky nabízely anebo byly tvrzeny zúčastněnými stranami.
22. Již ve svém písemném posudku znalec MUDr. Miroslav Ďatko, Ph.D., připustil jak přímý, tak nepřímý mechanismus vzniku zranění, nicméně následně konstatoval, že „v tomto konkrétním případě by charakter zlomeniny nasvědčoval pro přímé působení tupého násilí vysoké intenzity na oblast pravého hlezna poškozeného. Násilné dupnutí na oblast pravého hlezna ze strany druhé osoby je ze soudně lékařského hlediska plně způsobilé ke vzniku tohoto poranění. Vznik zlomeniny nepřímým mechanismem se v tomto případě jeví jako nepravděpodobný až vyloučený“ (č. l. 147). K tomu lze doplnit, že jediný alespoň teoreticky akceptovatelný nepřímý mechanismus, tj. že by poškozený v pohybu (běhu) špatně došlápl, upadl a na nohu si přisedl, nebyl zmíněn vůbec nikým ze zúčastněných.
23. Ještě podrobněji se znalec vyjádřil u hlavního líčení konaného dne 17. 3. 2022 (č. l. 405 až 407). Vyloučil původně uplatňovanou obhajobu obviněného, podle které vzniklo zranění tím, že poškozený sám dupal do země. Dostatečnou intenzitu pro vznik zranění znalec nespatřoval ani ve (všemi popisované) vzájemné strkanici s následným pádem obou protivníků na zem. Pokud by totiž mělo dané zranění vzniknout, bylo by nutné, aby upadli jiným způsobem (přisednutím), nikoliv tedy naplocho, jak bylo v řízení zjištěno. Navíc by bylo třeba, aby pozice obou soupeřů byla obrácená, tedy aby dovolatel spadl na poškozeného, což se ale také nestalo. Za dostatečnou intenzitu ke způsobení takto vážného zranění znalec nepovažoval ani dovolatelem popisované podkopnutí jeho nohou. Nadto by lokalizaci zlomeniny ani neodpovídal směr pohybu nohy poškozeného při tvrzeném podkopnutí (musel by podkovávat nikoliv klasicky, jakoby pohybem kosou, nýbrž tzv. „na backhand“, ale i v takovém případě by mohla vzniknout pouze jednodušší zlomenina, ne takto rozsáhlá). Ani zaklínění nohy poškozeného za nohu obviněného a jejich následný pád na zem na zledovatělém povrchu by ke způsobení předmětného zranění nevedly, jelikož za této situace by byla noha poškozeného stále v pohybu a nikoliv pevně zafixovaná tak, aby nemohla následovat pohyb těla. Znalec vyloučil i další úvahu obviněného o možném mechanismu vzniku zranění, a to že na nohu poškozeného mohl nechtěně šlápnout svědek M. V. nebo J.S., když přiběhli ukončit jejich (první) konflikt u rozhledny. Naproti tomu znalec považoval za způsobilé ke vzniku daného poranění dupnutí na nohu (ať již úmyslné či nechtěné), kdy osoba, která na nohu dupne, zůstane stát, zatímco osoba s přišlápnutou nohou padá, její noha je zafixovaná, nepovolí, nenásleduje pohyb těla a z tohoto důvodu dojde ke zlomenině tohoto typu.
24. Z právě uvedených závěrů znalce je zřejmé, že obhajoba obviněného byla ve všech směrech vyvrácena, neboť ani jeden z jím předestíraných mechanismů nemohl vést ke způsobení takto rozsáhlého zranění. Naopak popis poškozeného a jemu nakloněných svědků byl způsobilý vznik jeho tříštivé zlomeniny obou kotníků vpravo s posunem úlomků vysvětlit poměrně dobře, poněvadž jak násilné dupnutí na oblast kotníku zvnějšku, tak (byť i nechtěné) přišlápnutí nohy poškozeného v okamžiku jeho přepadu přes lavičku by plně odpovídaly průběhu druhého konfliktu u ohniště. Proto mohly soudy přijmout verzi poškozeného a jeho rodinných příslušníků, aniž by se odklonily od základních zásad platných pro hodnocení důkazů a přijímání skutkových zjištění zakotvených do §2 odst. 5, 6 tr. ř. Na tom nemůže ničeho změnit ani fakt, že poškozený ve zjevné spolupráci se svědkyní D. V. u jednoho z hlavních líčení prezentovali jedno nevěrohodné tvrzení, které se vymykalo ze všech jejich ostatních výpovědí učiněných v tomto trestním řízení. Podstatné je, že jimi podaný celkový popis děje, podpořený ještě výpovědí svědka J. S., odpovídá dalším provedeným důkazům, které je možno označit za objektivní, prvořadě tedy shora připomínanému znaleckému posudku. K tomu lze ještě doplnit, že znalec MUDr. Miroslav Ďatko, Ph.D., u obou svých výpovědí před soudem prvního stupně své závěry velmi srozumitelně vysvětlil a přesvědčivě obhájil. Soudům proto nic nebránilo přijmout závěr o vině dovolatele právě na základě závěrů znaleckého posudku a výpovědi znalce, jímž byla bez důvodných pochybností potvrzena svědecká výpověď tří dalších osob, které byly posuzovanému jednání osobně přítomny. Lze tedy shrnout, že skutková zjištění nalézacího soudu upřesněná soudem odvolacím byla učiněna nejen s plným respektem k základním principům trestního procesu, ale také k ústavně garantovaným právům a svobodám obviněného, které mu zaručují právo na spravedlivý proces. Z tohoto důvodu může Nejvyšší soud dále v podrobnostech odkázat na bod 15. odůvodnění rozhodnutí nalézacího a body 7. až 11. rozhodnutí odvolacího soudu.
25. Podle dovolacího soudu není žádných pochyb ani o důsledném respektování zásady presumpce neviny. Presumpce neviny (§2 odst. 2 tr. ř., čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) a z ní plynoucí pravidlo in dubio pro reo jsou pilířem spravedlivého trestního řízení. Pravidlo in dubio pro reo znamená, že není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, nutno rozhodnout ve prospěch obviněného (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 733/01, ze dne 5. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 1624/09, aj.). Platí také, že jakkoli vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok (nález Ústavního soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. IV. ÚS 36/98). Jinak řečeno, trestní řízení vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který lze od lidského poznání požadovat, alespoň na úrovni obecného pravidla „prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“ (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. IV. ÚS 260/05, ze dne 12. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 1975/08, ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2142/11, aj.). Existence rozporů mezi důkazy však sama o sobě neznamená, že by nebylo možné uznat obviněného vinným trestným činem a že by jakékoli rozpory mezi důkazy musely nutně vést k uplatnění pravidla in dubio pro reo , tj. k rozhodnutí v pochybnostech ve prospěch obviněného. I přes rozpory mezi důkazy může soud podle konkrétní důkazní situace dospět ke spolehlivému závěru o spáchání trestného činu obviněným. Rozhodnout ve prospěch obviněného lze jen za předpokladu, jestliže existující rozpory jsou tak zásadní, že vina obviněného není nepochybná ani po pečlivém vyhodnocení všech důkazů, přičemž v úvahu již nepřichází provedení dalších důkazů. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Podaří-li se pochybnosti odstranit tím, že budou důkazy hodnoceny volně podle vnitřního přesvědčení a po pečlivém, objektivním a nestranném uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak není důvodu rozhodovat ve prospěch obviněného, svědčí-li důkazy o jeho vině, třebaže jsou mezi nimi určité rozpory (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001). Souhrn provedených důkazů ve svém výsledku tvořil logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokazují všechny relevantní okolnosti předmětného skutku a usvědčují z jeho spáchání obviněného (k tomu srov. př. rozhodnutí uveřejněná pod č. 38/1968-IV., č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Nutno podotknout, že není úkolem Nejvyššího soudu coby soudu dovolacího, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Podstatné je, že soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, že se nedopustily žádné deformace důkazů, že ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a že své hodnotící úvahy odvolací soud, který upřesnil skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, jakož i jim odpovídající závěry zavinění obviněného, jasně a logicky vysvětlil. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami dovolatele, neznamená porušení pravidla in dubio pro reo a samo o sobě závěr o nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.
26. Dovolatel uplatnil ještě výhrady, jež mají (alespoň na první pohled) povahu hmotněprávních námitek, které již nespadají pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022. Nicméně z konkrétní a vcelku stručné argumentace týkající se nenaplnění subjektivní stránky je zcela evidentní, že jde opět o skutkovou námitku, neboť obviněný vycházel ze své verze skutkového děje, která byla v řízení bez důvodných pochybností vyvrácena. V mimořádném opravném prostředku nevznesl žádnou námitku týkající se subjektivní stránky ve vztahu ke skutkovému ději popsanému ve výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, proto se dovolací soud nemůže k této výtce relevantně věcně vyjádřit. Nezbývá tedy než odkázat na rozhodnutí obou soudů nižších stupňů, kde je daná problematika odpovídajícím a správným způsobem řešena (srov. bod 16. rozsudku nalézacího soudu a zejména body 10., 12. rozsudku odvolacího soudu). Nad rámec již řečeného lze jen poznamenat, že odvolací soud sice stručně, ale přiléhavě reagoval na jednání obviněného, jež vzal po doplnění dokazování ve veřejném zasedání na základě dílčí úpravy skutkových zjištění za východisko svých právních úvah. Výstižně zdůraznil, že obviněný jednal v inkriminované druhé fázi konfliktu nejméně v úmyslu nepřímém ublížit jinému na zdraví, což je zřejmé ze způsobu jeho útoku, tedy opakovaných úderů pěstí na hlavu poškozeného sedícího na lavičce. V průběhu útoku, když nezachoval potřebnou míru opatrnosti coby kritérium nedbalostního zavinění, šlápnul poškozenému na nohu, přičemž při pádu poškozeného za lavičku v důsledku ran pěstí mu způsobil popisované poranění kotníku, jež má povahu těžké újmy na zdraví. Odvolací soud přiléhavě uvedl, že způsobení tohoto následku (účinku) v podobě těžké újmy na zdraví je „pokryto nedbalostní formou zavinění, když lze mít za to, že obžalovaný za dané situace nevěděl či nepředpokládal, že by mohl poškozenému takovéto poranění způsobit, avšak vědět to při náležitém uvědomění si všech relevantních souvislostí měl a mohl“ [viz §16 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku upravující nevědomou nedbalost].
27. Námitku proti naplnění skutkové podstaty přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku měl obviněný uplatnit prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022, jenž se vztahuje na případy, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V jeho mezích lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
28. Dovolatel zpochybnil, že by se dopustil přečinu výtržnictví, poněvadž ke konfliktu došlo ve volné přírodě, na Silvestra, za snížené viditelnosti, přítomnými osobami byl zaznamenán jen okrajově a navíc to byl poškozený, kdo konflikt vyvolal. Je vhodné předeslat, že přečin podle §358 odst. 1 tr. zákoníku spáchá, kdo se dopustí veřejně nebo na místě veřejnosti přístupném hrubé neslušnosti nebo výtržnosti zejména tím, že napadne jiného, hanobí hrob, historickou nebo kulturní památku, anebo hrubým způsobem ruší přípravu nebo průběh organizovaného sportovního utkání, shromáždění nebo obřadu lidí. Podle soudu druhého stupně se obviněný „dopustil na místě veřejnosti přístupném výtržnosti tím, že napadl jiného“. Napadením jiného se rozumí jakýkoli fyzický útok proti tělesné bezpečnosti osoby, ale i vulgární slovní výpady proti jinému. Místem veřejnosti přístupným je každé místo, kam má přístup široký okruh lidí individuálně neurčených a kde se také zpravidla více lidí zdržuje, takže hrubá neslušnost nebo výtržnost by mohla být postřehnuta více lidmi, v době činu tam však nemusí být (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §140 až 421. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 3324).
29. Oba nižší soudy dospěly k závěru, že konflikt skutečně vyvolal poškozený D. S. Avšak tyto soudy také zjistily, že celý konflikt se skládal ze dvou oddělených fyzických potyček. Je zřejmé, že prvním střetem dovolatel ještě skutkovou podstatu přečinu výtržnictví naplnit nemohl, jelikož se pouze bránil fyzickému napadení ze strany poškozeného. Po přesunu k ohništi se ovšem rozhořela další slovní rozepře, při které převzal iniciativu do svých rukou on a sám poškozeného napadl. V tento moment již tedy pouze nereagoval na fyzický útok ze strany svého protivníka, a přestože velmi pravděpodobně čelil jeho slovním výpadům, měl již možnost své jednání korigovat a na provokativní chování poškozeného reagovat vhodnějším a umírněnějším způsobem. Pokud se dovolatel přesto nechal strhnout k úmyslnému fyzickému útoku, nelze již shledat žádnou okolnost, která by jej trestní odpovědnosti za přečin výtržnictví zbavila. Dokonce ani skutečnost, že sám poškozený nebyl za své počínání trestně stíhán, nebo alespoň postižen pro přestupek, nemůže právní posouzení skutku obviněného nijak příznivě ovlivnit. Soudy činné v této trestní věci pochopitelně neměly s ohledem na zásadu obžalovací možnost právně hodnotit i jednání poškozeného, nicméně fakt, že konflikt vyvolal on, alespoň promítly do výroku o trestu a zejména do výroků o náhradě škody a nemajetkové újmy, když uplatněné nároky velmi rozumně snížily o 25 %, jakožto vyjádření míry spoluzavinění poškozeného.
30. K trestnému činu došlo ve volné přírodě na turisticky zajímavém okolí rozhledny V. L., které beze zbytku splňuje charakteristiku „místa veřejnosti přístupného“ ve smyslu §358 odst. 1 tr. zákoníku. K naplnění daného znaku přitom postačuje toliko možnost, že by protiprávní jednání mohl někdo postřehnout, nikoliv aby se tak opravdu stalo. V posuzovaném případě se na místě konala silvestrovská akce, které se účastnili další obyvatelé přilehlých českých i slovenských obcí, proto možnost, že výtržné jednání někdo zahlédne, hraničila prakticky s jistotou, bez ohledu na denní dobu a sníženou viditelnost. Účastníci akce konflikt opravdu zaznamenali a nikoliv pouze okrajově, jak namítal dovolatel, neboť se aktivně snažili šarvátku ukončit a následně odvézt poškozeného z místa činu pryč. I tento obligatorní znak skutkové podstaty přečinu výtržnictví byl tedy naplněn a na okraj lze ještě doplnit, že předmětnému jednání bylo přítomno minimálně osm osob, což znamená, že čin byl spáchán také veřejně ve smyslu §117 písm. b) tr. zákoníku.
31. Nejvyšší soud uzavírá, že námitky obviněného jsou zjevně neopodstatněné. Proto podané dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2023
JUDr. Věra Kůrková
předsedkyně senátu