ECLI:CZ:NS:2023:8.TDO.977.2023.1
sp. zn. 8 Tdo 977/2023-149
USNESENÍ
Nejvyšší soud, soud pro mládež, rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 8. 11. 2023 o dovolání nejvyššího státního zástupce podaném v neprospěch obviněného mladistvého AAAAA (pseudonym) , proti usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 13 Tmo 8/2023, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, pod sp. zn. 4 Tm 10/2022, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 13 Tmo 8/2023, a rozsudek Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 4 Tm 10/2022.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Okresnímu soudu v Kladně, soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 4 Tm 10/2022 (dále „soud prvního stupně“ nebo „okresní soud“), byl obviněný mladistvý AAAAA (dále „mladistvý“) uznán vinným proviněním vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil skutkem popsaným tak, že
dne 7. 12. 2021 v blíže nezjištěné době od 13.30 hodin do 14.00 hodin v ulici XY v XY-XY před bytovými domy č. p. XY a XY bránil držením poškozené nezletilé BBBBB (pseudonym), nar. XY (dále „poškozená“), odejít, říkal jí, že ho chce „vykouřit“, proti její vůli ji líbal na rty, následně jí rozepnul bundu a sahal jí přes oblečení na hýždě, na prsa a mezi nohy, načež se nezletilé poškozené podařilo mladistvého odstrčit a z místa utéct.
2. Za toto provinění byl mladistvý odsouzen podle §175 odst. 1 tr. zákoníku a §31 odst. 1 z. s. m. k trestnímu opatření odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1 tr. zákoníku a §33 odst. 1 z. s. m. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.
3. Krajský soud v Praze jako odvolací soud pro mládež (dále „soud druhého stupně“ nebo „odvolací soud“) usnesením ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 13 Tmo 8/2023, z podnětu odvolání mladistvého podle §257 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §222 odst. 2 tr. ř. věc mladistvého pro skutek popsaný v obžalobě státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Kladně ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 1 Zt 160/2022, že „dne 7. 12. 2021 v blíže nezjištěné době od 13:30 hodin do 14:00 hodin v ulici XY v XY-XY, před bytovými domy č. p. XY a XY chytil za použití síly oběma rukama poškozenou okolo pasu, říkal jí, že „jí chce mrdat“, požadoval po ní, aby jej orálně uspokojila, proti její vůli jí líbal a olizoval jazykem, následně jí rozepnul bundu, sahal jí přes oblečení na prsa a mezi nohy, načež se nezletilé poškozené podařilo mladistvého odstrčit a z místa utéct“, postoupil Magistrátu města Kladna, neboť nejde o provinění, ale skutek by mohl být posouzen jako přestupek.
II. Dovolání nejvyššího státního zástupce
4. Proti citovanému usnesení odvolacího soudu podal nejvyšší státní zástupce v neprospěch mladistvého z důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. f), h) tr. ř. dovolání, protože se neztotožnil s postoupením věci Magistrátu města Kladna, neboť odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně postoupení věci odůvodnil nedostatečnou mírou společenské škodlivosti vyžadovanou pro dovození trestní odpovědnosti při závěru o naplnění všech formálních znaků provinění vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku. Úvahy odvolacího soudu rozvedené v odůvodnění nepovažoval za správné s ohledem na zásady a principy vymezené v §13 odst. 1 a §12 odst. 2 tr. zákoníku a rozvedené ve stanovisku trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2013, uveřejněného pod č. 26/2013 Sb. rozh. tr., jež na posuzovaný případ mladistvého nedopadá. Neztotožnil se s tím, že míra škodlivosti byla snižována absencí slovního či brachiálního násilí nebo zjištěním, že mladistvý trpí středně těžkou mentální retardací, která mohla mít vliv na motivaci jeho jednání. Proto, že nedostatečnou společenskou škodlivost činu je možné dovodit jen ve výjimečných případech, nejde o takový případ, neboť odvolací soud nepřihlédl k významu chráněného zájmu dotčeného protiprávním jednáním a jeho následku a nebral ohled na předchozí chování mladistvého.
5. Nejvyšší státní zástupce zdůraznil, že mladistvý po slovním vyjádření požadavku pohlavního styku užil násilné jednání spočívající v tom, že poškozenou držel a bránil jí tak v odchodu z místa, a proto poškozená byla nucena strpět jeho líbání a přes oblečení osahávání intimních partií svého těla. Tato aktivita mladistvého svou intenzitou a charakterem postačovala, aby mohl zrealizovat sexuální obtěžování, které trvalo do té doby, než se poškozené podařilo mladistvého odstrčit a z místa činu utéct. Šlo podle státního zástupce o jednání nejen nevhodné, ale i nebezpečné, v jehož důsledku byla poškozená rozrušená (brečela a svěřila se matce). Osoba mladistvého škodlivost činu nesnižuje. I když nebyl jeho duševní stav znalecky zkoumán, nebyla zpochybněna jeho příčetnost ve smyslu §26 tr. zákoníku, ani dostatečná úroveň rozumová a mravní vyspělost. Ze zprávy 7. základní školy v Kladně se podává, že mladistvý v době činu navštěvoval speciálně zřízenou třídu mimo jiné pro děti se středně těžkým mentálním postižením, jímž trpí. Ve školním roce 2020/2021 se opakovaně řešily jeho neomluvené absence, pozdní příchody a nevhodné chování k dětem i dospělým, neprojevoval zájem o učení, vyvolával konflikty, provokoval spolužáky, nerespektoval vyučující, již dříve spolužačky osahával, slovně je provokoval, byl sprostý a měl vůči nim sexuální narážky. Je proto zjevné, že je osobou s opakovanými výchovnými problémy, které se přes veškerou snahu nedařilo řešit cestou domluvy ani projednání výchovnou komisí.
6. Uvedené skutečnosti podle dovolatele odůvodňují závěr, že vůči mladistvému je již nezbytné učinit razantnější opatření, která jednoznačně označí jeho chování za neakceptovatelné a konfrontují ho s tím, že je pro svou závažnost postihováno právě prostředky trestního práva, jež budou dostatečně účinná k nápravě jeho chování tak, aby si jeho závažnost a společenskou škodlivost uvědomil. Soud pominul osobu poškozené, patnáctiletou dívku, a tedy dítě ve smyslu §126 tr. zákoníku, navíc trpící rovněž středně těžkou mentální retardací, čehož si byl mladistvý vědom.
7. S ohledem na to, že v průběhu trestního řízení nebyly zjištěny takové relevantní skutečnosti, které by konání mladistvého z hlediska společenské škodlivosti snižovaly pod spodní hranici trestnosti jiných běžně se vyskytujících trestných činů (provinění) dané skutkové podstaty, a odvolací soud chybně dovodil, že jednání mladistvého není proviněním, ale mohlo by se jednat pouze o přestupek, dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. za podmínky uvedené v §265p odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení, jakož i všechna další rozhodnutí na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Praze, soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal, že v posuzované věci je nutno rozhodnout jiným než navrhovaným způsobem, vyjádřil souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
8. Přestože dovolání nejvyššího státního zástupce bylo v opise zasláno mladistvému k případnému vyjádření, ten do rozhodnutí Nejvyššího soudu o podaném dovolání tohoto svého oprávnění nevyužil.
III. Přípustnost a další formální podmínky dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací pro mládež (dále „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) po zjištění, že dovolání nejvyššího státního zástupce je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. ř., bylo podáno oprávněnou osobou podle §265d odst. 1 písm. a) tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), shledal, že koresponduje s oběma označenými dovolacími důvody.
10. Podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je možné dovolání podat, pokud bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, aniž byly splněny podmínky pro takové rozhodnutí; důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.
11. Z obsahu podaného dovolání plyne, že jej nejvyšší státní zástupce uplatnil v souladu s označenými důvody, protože odvolacímu soudu vytýkal jednak nesprávnost v postoupení věci, a jednak v souvislosti s tím závěr, že nejde o provinění vydírání, resp. jakékoli provinění pro nedostatek společenské škodlivosti ve smyslu §12 odst. 2 tr. ř., což jsou výhrady odpovídající zákonnému vymezení důvodů, o něž dovolání opřel. Nejvyšší soud proto, když zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, v souladu s §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné a napadené rozhodnutí nemůže obstát.
IV. K důvodnosti dovolání
12. Nejvyšší soud shledal, že důvodem podaného dovolání je vadné právní posouzení škodlivosti trestného jednání mladistvého, jež se odrazilo v závěru, že nejde o provinění, ale v uvedeném činu by mohl být shledán přestupek. Nejvyšší státní zástupce proto považoval za nesprávný procesní postup odvolacího soudu, jestliže věc postoupil příslušnému správnímu orgánu. S tím, že rozhodnutí nemůže obstát, se Nejvyšší soud ztotožnil, protože přisvědčil dovolateli, že pro postoupení věci nebyly prozatím splněny všechny zákonné předpoklady, a tedy jde o rozhodnutí minimálně předčasné. Na rozdíl od dovolatele však Nejvyšší soud neshledal zásadní problém ve vadném posouzení společenské škodlivosti činu, ale v tom, že nebyly dosud dostatečně objasněny všechny rozhodné skutkové okolnosti, zejména duševní stav mladistvého, v čemž ovšem dovolatel nedostatky nespatřoval. Brojil totiž toliko proti závěrům o menší společenské škodlivosti činu a postoupení věci správnímu orgánu, aniž by s ohledem na zjištěné okolnosti vytýkal, že na mladistvého nebyl, i přes jeho postižení (středně těžkou mentální retardaci) a povahu trestné činnosti (sexuálně laděný čin), vypracován znalecký posudek za účelem objasnění rozsahu a charakteru u něj zjištěné mentální retardace a jejího vlivu na zachování, případně nedostatek rozpoznávacích a ovládacích schopností (§26, 27 tr. zákoníku) a rozumové a mravní vyspělosti ve smyslu §5 odst. 1 z. s. m. Právě v neobjasnění duševního stavu mladistvého Nejvyšší soud shledal zásadní vadu bránící tomu, aby mohlo být o jeho vině spravedlivě rozhodnuto, a proto, byť z tohoto jiného důvodu, než pro který shledával vadným postup odvolacího soudu dovolatel, považoval přezkoumávané rozhodnutí za nesprávné.
13. Nejvyšší soud z obsahu přezkoumávaného rozhodnutí shledal, že soud prvního stupně shledal, že poškozené v době činu bylo patnáct let a osm měsíců a byla spolužačkou mladistvého, oba navštěvovali třídu speciálně zřízenou pro děti trpící středně těžkým mentálním postižením, které bylo u nich obou diagnostikováno. Již tato skutečnost svědčí o tom, že bylo třeba jednání mladistvého zkoumat pečlivě ze všech rozhodných hledisek. O to se sice pokusil odvolací soud, který jeho jednání neposuzoval tak kriticky jako obžaloba (ta v posuzovaném činu původně spatřovala provinění znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. b) tr. zákoníku, zatímco soud prvního stupně je posoudil jako provinění vydírání podle §175 odst. 1 tr. zákoníku), když dospěl k závěru, že nedosahuje ani spodní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané skutkové podstaty (viz bod 6. usnesení), avšak bez toho, aby měl potřebný podklad pro zhodnocení ovládacích a rozpoznávacích schopností mladistvého, jenž podle hodnocení školy vykazuje zjevné mentální nedostatečnosti. Právě tato okolnost vyvolává vážné pochybnosti o tom, jak dalece mohl z hlediska morálních a společenských znalostí chápat podstatu svého počínání, a tedy v čem spočívá škodlivost jemu za vinu kladeného činu, jenž byl motivován sexuální pohnutkou, tedy u něj v té době se rozvíjejícím pohlavním pudem, jemuž nesměl dát průchod a uspokojit jej, pokud s tím poškozená, jeho spolužačka, nesouhlasila. Dosud nevyřešenou otázkou totiž je, do jaké míry si mohl při svém psychické nedostatečnosti být vědom škodlivosti takového činu, případně jak dalece jej mohl ovládat zejména vzhledem k tomu, že mu v době činu bylo patnáct let a deset měsíců, tedy čin se udál nedlouho poté, co překročil hranici rozhodnou pro počátek trestní odpovědnosti (viz §25 tr. zákoníku).
14. Těmito skutečnostmi se soudy vůbec nezabývaly, ani z obsahu přezkoumávaných rozhodnutí se ve vztahu k ní nepodává žádná úvaha, a to přesto, že v obecné rovině u mentální retardace jde obvykle o trvalé snížení inteligence v důsledku organického poškození mozku, zaostalý vývoj rozumových schopností, odlišný vývoj některých psychických vlastností, poruchy ve schopnosti adaptace atd. Přitom IQ takto postižených jedinců se pohybuje mezi 35 až 49, a může s ní být spjatý i dětský autismus i některé psychiatrické nemoci doprovázené výrazně opožděným rozvojem chápání, běžné jsou potíže s chápáním sociálních interakcí, logické uvažování bývá omezené, jedinci trpící mentální retardací mnohdy nerozumí důsledkům svých činů (srov. Mentální retardace: stupně, projevy a diagnostika dostupné na https://zdravi.euro.cz/ , vycházející z publikace ŠVARCOVÁ, I.: Mentální retardace: vzdělávání, výchova, sociální péče . Praha: Portál, 2000). Na základě obecných poznatků je zjevné, že vnímání a chování takto postižených osob vykazuje významné psychické změny, a proto i pro případ jejich trestného jednání je třeba význam a dopad této poruchy na jejich trestné jednání objasnit odborným lékařským vyšetřením a znaleckým posouzením, což se v projednávané věci nestalo. Zmíněný nedostatek neodstranil ani odvolací soud, který sice mladistvého, jeho postoje i mentální deficit, jímž trpí, oproti soudu prvního stupně detailněji hodnotil, avšak jen na základě jím dovozovaných úvah o nižší společenské škodlivosti vycházející z jeho vlastní představy, že osoby se zjištěným postižením jsou „determinované, jejich myšlení se vyznačuje neschopností vyšší abstrakce a generalizace, slabou řídící funkcí, nekritičností, těžkopádností tvoření pojmů, nepřesnými úsudky a absencí sekvenčního myšlení, když obdobné omezení lze vysledovat i v oblasti jejich psychiky, jež se vyznačuje výrazně opožděným rozvojem chápání a slabou schopností kombinace s usuzováním“. Zmínil i podstatu stíhaného jednání a jeho motivaci spočívající v navázání sexuálního kontaktu se spolužačkou ze stejné třídy, což považoval spíše za nevhodné než společensky škodlivé (viz bod 6. napadeného usnesení), ale k posouzení těchto zjištění odborníkem nepřistoupil. Nepostačovalo, že odvolací soud bral uvedené skutečnosti v úvahu s přihlédnutím ke zvláštnostem této věci, ovšem bez toho, aby duševní stav mladistvého nechal posoudit znalci, jimž zodpovězení uvedených skutečností přísluší. Podle obsahu obou posuzovaných rozhodnutí je zjevné, že se soudy nezaměřily na mentální retardaci ve vazbě na nízký věk mladistvého (patnáct roků a devět měsíců), a proto nezjistily, zda byl v době činu plně příčetný (§26 tr. zákoníku), případně, zda u něj nejde o zmenšenou příčetnost (§27 tr. zákoníku), a zda v době činu dosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat protiprávnost za vinu mu kladeného činu anebo ovládat své jednání, tedy zda u něj byla dána i podmíněná (relativní) příčetnost (§5 odst. 1, 2 z. s. m.), a za tím účelem nepřibraly znalce jednak z odvětví psychiatrie a jednak z odvětví psychologie (srov. §58 odst. 1 z. s. m.), nezkoumaly.
15. K uvedenému je vhodné zmínit, že podle 26 tr. zákoníku ten, kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho protivnost nebo ovládat své jednání, není za tento trestný čin trestně odpovědný. Jsou zde vymezeny znaky, které příčetnost vylučují, přitom postačuje, že chybí jedna z těchto schopností. Duševní poruchou (srov. §123 tr. zákoníku) je zřetelná odchylka od stavu duševního zdraví a rovnováhy, kterým se rozumí stav úplné a sociální pohody, jako výslednice vnitřních (genetických) a vnějších (psychosociálních a environmentálních) faktorů (srov. např. RABOCH, J., ZVOLSKÝ, P. a kol. Psychiatrie . 1. vydání. Praha: Galén, 2001, s. 18 a 146 a násl.). Z hlediska tohoto chápání vymezuje trestní zákoník pojem duševní poruchy pro účely trestního práva hmotného v §123 tr. zákoníku, podle kterého se duševní poruchou rozumí mimo duševní poruchy vyplývající z duševní nemoci i hluboká porucha vědomí, mentální retardace, těžká asociální porucha osobnosti nebo jiná těžká duševní nebo sexuální odchylka. Příčetnost je jedním z obecných pojmových znaků trestného činu (vedle znaků skutkové podstaty trestného činu a věku, srov. §13 tr. zákoníku) a rozumí se jí způsobilost k trestným činům v závislosti na duševních vlastnostech pachatele. Z hlediska trestní odpovědnosti pachatele je rozhodné, zda dostatek schopnosti rozpoznávací nebo ovládací, popř. obou, vyvolaný duševní poruchou, byl u něj dán v době činu. Jestliže tomu tak není, nejde o nepříčetnost a trestní odpovědnost z tohoto důvodu vyloučena není, pokud však duševní porucha vedla k vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností, pachatel není příčetný, a tedy ani trestně odpovědný; došlo-li pro duševní poruchu v době spáchání činu k podstatnému snížení schopnosti rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, jde o zmenšenou příčetnost (viz §27 tr. zákoníku). Také u rozumové a mravní vyspělosti ve smyslu §5 odst. 1 z. s. m. si lze obecně představit určité odstupňování v závislosti na rozvoji osobnosti mladistvého (dítěte) v závislosti na biologickém a psychickém zrání osobnosti mladistvého, ale s ohledem na povahu rozumové a mravní vyspělosti zákonodárce nepovažoval za potřebné, aby byla vymezena zmenšená rozumová a mravní vyspělost, která teprve na základě postupného procesu dospívání nabývá trvalejšího rázu (srov. §26 tr. zákoníku). Přesto však by případné méně závažné opoždění v rozvoji osobnosti mladistvého mělo být zváženo z hlediska povahy a závažnosti činu ve smyslu §39 odst. 1, 2 tr. zákoníku a účelu opatření ukládaného mladistvému ve smyslu §9 odst. 1 z. s. m. (srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní zákoník I . Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2023, s. 630).
16. Otázka příčetnosti, resp. nepříčetnosti je otázka právní, jejíž posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Její povaha vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (§116 tr. ř.; dále rozhodnutí č. 17/1979 a č. 67/1980 Sb. rozh. tr.). Objasňování příčetnosti nastupuje teprve tehdy, když vzniknou o příčetnosti obviněného pochybnosti. Důvodem může být cokoliv, z čeho lze usuzovat na zvláštnosti chování pachatele v době činu, jež vykazují odchylky od běžných projevů ve srovnatelných případech, z nichž lze usuzovat na změněný duševní stav pachatele. V takovém případě je třeba vypracovat znalecký posudek bez ohledu na to, jakého druhu trestné činnosti se pachatel dopustil. Potřebu přibrání znalce je nutné vždy vázat na pochybnosti, které objektivně vyplývají z výsledků provedeného dokazování a nasvědčují tomu, že obviněný v době činu neměl plně zachovány rozpoznávací a ovládací schopnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2019, sp. zn. 8 Tdo 224/2019). Za uvedenou pochybnost lze považovat i případ, kdy okolnosti plynoucí z provedeného dokazování v posuzované věci nasvědčují tomu, že mladistvý mohl čin spáchat pod vlivem duševní poruchy.
17. Z výsledků dokazování v posuzované věci, avšak jen ze zprávy školy, vyplynulo, že mladistvý trpí středně těžkou mentální retardací, která je, jak je výše uvedeno, ve smyslu §123 tr. zákoníku duševní poruchou, a proto bylo povinností soudů se touto skutečností zabývat, neboť je nutné mentální retardaci ve smyslu duševní poruchy posoudit komplexněji, než ji jen omezit na pouhé zjištění nižšího intelektu (srov. CÍSAŘOVÁ, D., VANDUCHOVÁ, M. Nepříčetný pachatel. Příručky Ministerstva spravedlnosti. Svazek 554. Praha: Institut pro další vzdělávání soudců a státních zástupců, 1995, s. 29). Závěr o tom, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní poruchou, musí vyplynout zejména z příslušného znaleckého posudku, neboť je to v každém jednotlivém případě znalec, kdo z odborného hlediska vymezí povahu a symptomy duševní poruchy a jí vyvolaný stav, avšak jedině soud na podkladě znaleckého zkoumání posuzuje odborné závěry znalce při následném rozhodování o tom, zda jde o duševní poruchu ve smyslu §123 tr. zákoníku ( srov. rozhodnutí č. 36/2015 Sb. rozh. tr.). Právě s ohledem na mentální postižení mladistvého bylo třeba zvažovat jeho úroveň rozumové a mravní vyspělosti z hlediska §5 odst. 1 z. s. m., kterou musí posoudit znalci, a to jeden z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii, a jeden z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie se specializací na dětskou psychologii (srov. §105 a násl. tr. ř. a §58 odst. 1 z. s. m.).
18. Podle §5 odst. 1 z. s. m. mladistvý, který v době spáchání činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat jeho protiprávnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný. K dikci tohoto zákonného ustanovení je vhodné zmínit, že rozumová a mravní vyspělost má dvě složky, které se vzájemně ovlivňují a tvoří z hlediska vývoje mladistvého do značné míry celek. Obecně je složka rozumového vývoje charakterizována tak, že zahrnuje postupné individuální nabývání schopnosti pojmového myšlení, přičemž stupeň takového vývoje je určován dosaženou úrovní tohoto myšlení. Za mravní vývoj osobnosti mladistvého se pak obecně považuje proces, v němž si osobnost mladistvého v průběhu individuálního rozvoje osvojuje normy chování, které platí v daném období rozvoje společnosti, a tyto přeměňuje na osobní a morální kvality, tedy vytváří si vlastní hodnotový systém, který je v určitém vztahu k hodnotám společnosti, v níž žije. V závislosti na biologickém a psychickém zrání osobnosti mladistvého rozumová a mravní vyspělost mladistvého získává trvalejší ráz (srov. rozhodnutí č. 19/2007 Sb. rozh. tr.).
19. Pojem rozumové a mravní vyspělosti přitom navazuje na obecné vymezení příčetnosti, kterou se rozumí způsobilost být z hlediska duševních schopností pachatelem trestného činu a která není identická s pojmem duševního zdraví nebo normality, anebo z hlediska uvažovaného §5 odst. 1 z. s. m. Toto pojetí příčetnosti předpokládá jednak schopnost rozpoznávací, tj. schopnost rozpoznat protiprávnost činu (zralost či způsobilost rozumovou nebo intelektuální), a jednak schopnost určovací, tj. takovou vyspělost, aby byl mladistvý pachatel způsobilý svou vůli přizpůsobit takovému správnému poznání, tedy jinými slovy, aby byl způsobilý klást účinný odpor pohnutkám vedoucím jej k činům, jejichž protiprávnost je mu známa (zralost či způsobilost mravní nebo morální). O nedostatek schopnosti rozpoznávací půjde i v tom případě, jestliže mladistvý, jehož nepříčetnost posuzujeme, sice vnímal rozhodné skutečnosti ohledně svého činu, ale nebyl schopen vůbec pochopit protiprávnost činu, tedy jeho společenské souvislosti, jeho vlastní smysl a dopad (např. mladistvý dobře reprodukuje skutkové okolnosti svého činu, ale není schopen pro rozumovou a mravní nevyspělost pochopit jeho protiprávnost, tedy že jde o čin nedovolený a v dané společnosti právem zakázaný). Nedostatek schopnosti určovací se spatřuje v tom, že mladistvý není způsobilý ovládat své jednání. Mladistvý si tedy v důsledku svého dosaženého stupně rozumové a mravní vyspělosti sice uvědomuje protiprávnost svého činu, ale není způsobilý v konkrétním případě své jednání svými duševními schopnostmi regulovat, aby se ho přes vědomí protiprávnosti nedopustil, tedy není schopen své jednání ovládnout. Nedostatek schopnosti určovací nastane, pokud mladistvý nedokáže ovládnout své jednání zcela, tedy jestliže je schopnost určovací zcela vymizelá. Zda u mladistvého jsou či nejsou dány schopnosti rozpoznávací a určovací, je třeba posuzovat se zřetelem na povahu spáchaného činu. Soud nezjišťuje trestní odpovědnost mladistvého jako takovou, ale vždy jen ve vztahu k určitému činu, tedy k určitému provinění (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.). Mladistvý je schopen rozpoznat protiprávnost takového činu, jehož obsah je schopen pro jeho jednoduchou povahu pochopit (např. krádež, vraždu), ale nedovede pochopit povahu činu složitějšího (např. sofistikovaného podvodu, ohrožení devizového hospodářství). Obdobně mladistvý na určitém stupni rozumového a mravního vývoje rozpozná protiprávnost krádeže, kterou provedl sám, ale nerozpozná protiprávnost spolupachatelství krádeže v případě, že dospělý spolupachatel je pro něho uznávanou autoritou. Při spáchání několika činů (provinění) může být mladistvý pachatel ve vztahu k některým z nich trestně odpovědný a ve vztahu k jiným trestně neodpovědný, tedy nepříčetný z důvodu nedostatku rozumové a mravní vyspělosti (srov. ŠÁMAL, P., VÁLKOVÁ, H., a kol.: Zákon o soudnictví ve věcech mládeže . Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 37 až 45).
20. Vzhledem k tomu, že soudy obou stupňů projednávanou věc z těchto hledisek neposuzovaly a duševní stav mladistvého podle popsaných kritérií nezkoumaly, jsou jimi nyní přezkoumávaná rozhodnutí předčasná, a proto Nejvyšší soud z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce zrušil podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze, soudu pro mládež, ze dne 28. 3. 2023, sp. zn. 13 Tmo 8/2023, a rozsudek Okresního soudu v Kladně, soudu pro mládež, ze dne 29. 12. 2022, sp. zn. 4 Tm 10/2022, jakož podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Kladně, soudu pro mládež, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V. Postup v dalším řízení
21. Věc se vrací soudu prvního stupně, jenž bude povinen při respektu k výše popsanému nedostatku doplnit dokazování a ve věci přibrat za účelem vyšetření duševního stavu mladistvého znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie se specializací na dětskou psychiatrii, a znalce z oboru zdravotnictví nebo pedagogiky, odvětví psychologie se specializací na dětskou psychologii (srov. §58 odst. 1 z. s. m.), jejich povinností bude vyšetřit duševní stav mladistvého a posoudit, jakou duševní poruchou trpí, v jakém rozsahu a jak se tato u něj projevuje. Je třeba předeslat, že tím bude nutné primárně určit, zda je mladistvý příčetný z hlediska §26 tr. zákoníku, což lze zodpovědět na podkladě poznatků znalců. Konečné závěry učiní soud, jenž podle výsledků doplněného dokazování a vlastních právních úvah rozhodne, zda je dána jeho trestní odpovědnost [viz §11 odst. 1 písm. f) tr. ř.].
22. Jestliže by znalci neshledali vymizení rozpoznávacích a ovládacích schopností (§26 tr. zákoníku), bude třeba se zabývat jednak tím, zda se u mladistvého nejedná o zmenšenou příčetnost ve smyslu §27 tr. zákoníku, avšak ta by již vedla k jeho trestní odpovědnosti, a proto by bylo nutné v takovém případě zkoumat jeho podmíněnou (relativní) příčetnost podle §5 odst. 1 z. s. m., a to zejména proto, že v době činu nedosáhl věku šestnácti let, a tudíž je zjevné, že jeho duševní vývoj ještě nebyl ukončen, rozvíjí se teprve jeho sexualita a vnímání života nejen v této oblasti, podléhá svým pudovým impulzům s nevyzrálostí vycházející z jeho nevyspělé a mentální retardací narušené osobnosti. Je proto nutné s ohledem na povahu jím spáchané činnosti zkoumat, jak dalece si v těchto souvislostech uvědomoval společenskou škodlivost svého jednání a do jaké míry ho mohl ovládat. Je totiž třeba brát do úvahy, že šlo o delikt se sexuálním kontextem, jeho motivem byla snaha o navázání pohlavního kontaktu s poškozenou, jehož se snažil dosáhnout i přes její odpor. Osahával ji na intimních místech a i slovně tuto pohnutku vyjadřoval, avšak činil tak za použití nepříliš intenzivního násilí, a je vhodné se zabývat tím, zda si byl povahy a smyslu tohoto svého jednání vědom, do jaké míry a jak toto jednání mohl ovládat. Jestliže by znalci zjistili, že mladistvý v době činu nedosáhl takové rozumové a mravní vyspělosti, aby mohl rozpoznat protiprávnost tohoto činu nebo své jednání ovládat, nebyl by za tento čin trestně odpovědný, a soud by musel zvažovat postup podle §5 odst. 2 z. s. m.
23. V případě, že by znalci nedospěli k takovým závěrům, které by svědčily pro možnost aplikace §5 z. s. m., a mladistvý by tudíž byl trestně odpovědný, byl by soud povinen zabývat se jeho zaviněním, což rovněž dosud neučinil. Proto Nejvyšší soud pro takový případ zmiňuje, že zavinění vyjadřuje vnitřní vztah pachatele (mladistvého) k trestnému činu (provinění), je třeba vycházet z takových skutečností, z nichž vyplývá průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu (provinění), vztahuje se k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek (čin). Subjektivní stránka je takovým psychickým vztahem pachatele (mladistvého), který nelze přímo pozorovat, a na zavinění lze proto usuzovat ze všech okolností případu, za kterých ke spáchání trestného činu došlo. Může to být i určité chování pachatele (mladistvého), neboť i jednání je projevem vůle. Závěr o zavinění musí být podložen výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplynout, okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dovozovat toliko nepřímo z okolností objektivní povahy, z nichž je možno podle zásad logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem (srov. například rozhodnutí č. 62/1973 a 41/1976 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 8 Tdo 394/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2001, sp. zn. 5 Tz 225/2001, či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2728/12). Zavinění je vybudováno na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele, tj. odraz předmětů, jevů ve smyslových orgánech člověka, a na složce vůle zahrnující chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce, není tu žádný volní vztah. Intelektuální složka tedy zahrnuje především vnímání objektivního světa pachatelem, a to v celkové souvislosti a historii jeho prožívání skutečnosti, což pak formuje jeho představy a úsudky, jež si tvoří na základě svých znalostí a zkušeností.
24. Pro úplnost lze uvést i to, že teprve, až by soud objasnil všechny tyto skutečnosti a bude mít potřebné podklady pro závěr o jeho případné trestní odpovědnosti, bude se zabývat naplněním formálních znaků provinění, které v jeho jednání shledá, a zabývat se bude nutné i hledisky subsidiarity trestní represe vymezených v 12 odst. 2 tr. zákoníku. Tu je totiž třeba řešit až tehdy, když jsou naplněny všechny formální znaky konkrétní skutkové podstaty, což v případě pochybností o příčetnosti mladistvého, jak byla výše popsána, dosud splněno nebylo.
25. Nejvyšší soud na závěr připomíná, že podle §265s odst. 1 tr. ř. je nalézací soud vázán shora uvedenými právními názory vyslovenými v tomto rozhodnutí a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Vzhledem k tomu, že napadená rozhodnutí byla zrušena v důsledku dovolání nejvyššího státního zástupce podaného v neprospěch mladistvého, neuplatní se v této věci v novém řízení zákaz reformationis in peius (srov. §265s odst. 2 tr. ř.).
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 8. 11. 2023
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu