ECLI:CZ:NS:2023:8.TZ.67.2023.1
sp. zn. 8 Tz 67/2023-29
ROZSUDEK
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 6. 9. 2023 v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Věry Kůrkové a soudců JUDr. Jana Engelmanna a JUDr. Milady Šámalové stížnost pro porušení zákona, kterou podal ministr spravedlnosti České republiky ve prospěch obviněného J. Ď., proti usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91, a rozhodl takto:
Podle §268 odst. 2 tr. ř. se vyslovuje , že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb., ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, a to v neprospěch obviněného J. Ď.
Podle §269 odst. 2 tr. ř. se napadené usnesení zrušuje . Zrušují se také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 21/91.
Podle §270 odst. 1 tr. ř. se Městskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP–47, ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 64/54, byl obviněný J. Ď. uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., trestní zákon, v tehdy účinném znění (dále jen „zákon č. 86/1950 Sb.“), za což byl podle §270 odst. 1 citovaného zákona odsouzen k trestu odnětí svobody na tři a půl roku. Dále byla vyslovena ztráta čestných práv občanských na dobu tří let a bylo rozhodnuto o povinnosti nahradit náklady řízení.
2. Podle skutkových zjištění se obviněný trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. dopustil tím, že v listopadu 1954 u svého útvaru v XY po nástupu vojenské základní služby odmítl převzít zbraň a konati s ní výcvik, odvolávaje se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je evangelíkem „nazaretského“ vyznání. Rozsudek nabyl právní moci dnem vyhlášení, tj. 28. 12. 1954.
3. Podáním došlým Vojenskému obvodovému soudu Brno dne 26. 2. 1991 syn obviněného J. Ď. navrhl, aby bylo rozhodnuto o rehabilitaci jeho otce i ve vztahu k tomu odsouzení. Usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91, byl rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP–47, ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 64/54, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění zákona č. 47/1991 Sb. (dále jen „zákon č. 119/1990 Sb.), zrušen ve výroku o trestu. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 21. 11. 1991.
4. V odůvodnění označeného usnesení soud mimo jiné uvedl, že výrok o vině shledal správným. Bývalý vojenský soud provedl dokazování v potřebném rozsahu, správně zjistil skutkový stav a vady nebyly shledány ani v jeho právním posouzení, byl-li obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. Poznamenal rovněž, že pro obdobnou trestnou činnost byl obviněný již bývalým Nižším vojenským soudem v Plzni odsouzen pod sp. zn. T 7/53 k nepodmíněnému trestu odnětí svobody na 25 měsíců.
5. Následně bývalý Vojenský obvodový soud Brno usnesením ze dne 19. 12. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91, rozhodl tak, že obviněný je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 9. 5. 1960. Podle čl. V z důvodů části II čl. III rozhodnutí prezidenta republiky o této amnestii se zastavuje trestní stíhání pro skutek spočívající v tom, že v listopadu 1954 u svého útvaru v XY po nástupu vojenské základní služby odmítl převzít zbraň a konat s ní výcvik, odvolávaje se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení evangelíka Nazaretského vyznání, v němž je spatřován trestný čin vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb.
6. Po poučení, že obviněný má ve lhůtě 15 dnů právo prohlásit, že trvá na projednání věci ve smyslu §15 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb., obhájce obviněného takové prohlášení učinil. Bývalý Vojenský obvodový soud Brno dále rozhodl rozsudkem ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 21/91, tak, že při nezměněném výroku o vině rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP–47, ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 64/54, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., se z důvodů §227 tr. ř. trest neukládá. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 2. 1992.
II. Stížnost pro porušení zákona a vyjádření k ní
7. Proti pravomocnému usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91, podal ministr spravedlnosti (dále též „stěžovatel“) ve prospěch obviněného J. Ď. podle §266 odst. 1 tr. ř. stížnost pro porušení zákona. Podle názoru ministra spravedlnosti byl napadeným rozhodnutím v neprospěch obviněného porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) [nesprávně uvedeno §269 odst. 1] zákona č. 86/1950 Sb.
8. V odůvodnění mimořádného opravného prostředku stěžovatel po připomenutí znění ustanovení §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. zdůraznil, že v předmětné věci je nutno přihlížet k účelu zákona č. 119/1990 Sb., jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se staly v době od roku 1948 do roku 1989 v justičním rozhodování. V obdobných případech již rozhodoval Ústavní soud (např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 285/97, sp. zn. II. ÚS 187/2000, sp. zn. I. ÚS 671/01, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 a sp. zn. ÚS 674/01. Právní závěry z těchto nálezů lze uplatnit i ve prospěch obviněného, neboť vyjadřují obecné zásady, které lze uplatnit ve prospěch osob, které vojenskou službu odpíraly z důvodu svědomí či náboženského vyznání. Relevantními jsou rovněž rozhodnutí Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 6 Tz 144/98, sp. zn. 7 Tz 17/99, sp. zn. 15 Tz 67/2003, sp. zn. 4 Tz 143/2005, sp. zn. 3 Tz 12/2011), podle nichž výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděn soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na v současné době platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku České republiky.
9. Pokud jde o předmětnou věc, obviněný J. Ď. svým jednáním pouze uplatňoval právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení, jak má na mysli ustanovení čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv OSN ze dne 10. 12. 1948, které zaručuje právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Až do 14. 3. 1990, kdy nabyl účinnosti zákon č. 73/1990 Sb., o civilní službě, občan, kterému jeho svědomí nebo náboženské vyznání bránilo ve výkonu vojenské služby, přitom neměl legální možnost výkon této služby odmítnout a zvolit si alternativní službu beze zbraně. Obviněný J. Ď. tak neměl možnost získat individuální úlevu při plnění služební povinnosti ani vykonávat alternativní službu. Proto nemohl dostát svým zákonným povinnostem, aniž by se dostal do rozporu se svým vlastním svědomím.
10. Předmětné jednání tak, jak je popsáno v rozsudku bývalého Nižšího vojenského obvodového soudu v Brně, z tohoto důvodu není a nebylo trestným činem pro absenci jeho imanentního znaku – protiprávnosti. Bývalý Nižší vojenský obvodový soud v Brně tak J. Ď. uznal vinným nedůvodně. Soud pak v rámci rehabilitačního řízení porušení zákona v plném rozsahu nenapravil.
11. Ministr spravedlnosti proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91, byl v neprospěch obviněného J. Ď. porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) [nesprávně uvedeno §269 odst. 1] zákona č. 86/1950 Sb., aby podle §269 odst. 2 tr. ř. usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91, zrušil a dále zrušil i všechna rozhodnutí na toto usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, zejména též rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 21/91 (nesprávně uvedeno 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91), a dále postupoval podle §270 odst. 1 tr. ř.
12. Státní zástupkyně Nejvyššího státní zastupitelství ve vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona po shrnutí jejího obsahu k otázce porušení zákona z důvodů uvedených v §1 odst. 1, 2 zákona č. 119/1990 Sb. připomněla, že je třeba poukázat na motivaci jednání obviněného J. Ď. Přisouzeného jednání se totiž dopustil při svém povědomí, že tak činí v souladu se svým náboženským přesvědčením jako evangelík nazaretského vyznání a tedy odmítl převzít zbraň a konat s ní výcvik z důvodu uplatnění svojí svobody svědomí. Stalo se tak za situace, kdy se principy jeho náboženského přesvědčení dostaly do rozporu s povinnostmi vykonávat vojenskou službu právě na podkladě vojenské přísahy.
13. Přitom obviněný neměl žádnou legální možnost jak (v době spáchání vytýkaného skutku, spadající do roku 1954) odmítnout výkon vojenské služby, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím a náboženským přesvědčením, neboť až do nabytí účinnosti zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, si nemohl zvolit alternativní službu beze zbraně.
14. Proto jeho jednání popsané ve výroku o jeho vině z prve označeného odsuzujícího rozsudku postrádá znak protiprávnosti a nemůže být posouzeno jako trestný čin. Pokud byl i přesto za toto jednání uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. a v rámci přezkumného postupu podle oddílu III. zákona o soudní rehabilitaci došlo pouze k rozhodnutí podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb. se zachováním uvedeného výroku o jeho vině, pak k nápravě ve smyslu již poukazovaného účelu zákona o soudní rehabilitaci nedošlo. Proto je na místě její řešení cestou předmětné stížnosti pro porušení zákona.
15. V tomto argumentačním kontextu neshledala jakékoliv pochybnosti o důvodnosti podané stížnosti pro porušení zákona. Se zněním jejího petitu se ztotožnila co do specifikace porušených ustanovení zákona o soudní rehabilitaci, a to se vztahem k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., tak jak vyplývá z nezměněného výroku o vině trestným činem vyhýbání se služební povinnosti, a navrhla ke zrušení jako obsahově navazujícího rozhodnutí rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 21/91, a to s plným souhlasem navrženého postupu podle §270 odst. 1 tr. ř. se specifikací, aby byla předmětná rehabilitační věc přikázána k novému projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Brně. Ve smyslu těchto úprav závěrečného návrhu podané stížnosti pro porušení zákona pak navrhla, aby jí Nejvyšší soud vyhověl.
16. Ke stížnosti pro porušení zákona se písemně vyjádřil obhájce obviněného JUDr. Lubomír Müller. Označil ji za důvodnou, neboť napadené usnesení Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991 sp. zn. 2 Rtv 21/91, je v přímém protikladu k právnímu názoru, který vyslovil Ústavní soud v obdobných kauzách [viz nálezy ze dne 7. 10. 1998 sp. zn. II. ÚS 285/97; ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000; ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. I. ÚS 671/01; ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02 (č. 106/2003 Sb.) a ze dne 1. 4. 2003 sp. zn. II. ÚS 674/01]. Ve všech těchto případech šlo o jediné odepření vojenské služby z důvodu svědomí a náboženského přesvědčení před rokem 1990. Na všechny uvedené nálezy pak navazují rozhodnutí Nejvyššího soudu, jimiž jsou tyto nálezy prakticky aplikovány (viz zejména rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2003, sp. zn. 15 Tz 67/2003).
17. Za ještě významnější pokládal, že stížnost pro porušení zákona odpovídá zavedené judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, který konstatoval, že perzekuce osob kvůli odepření vojenské služby z důvodu svědomí či náboženského vyznání je porušením čl. 9 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz rozsudky ze dne 7. 7. 2011, č. 23459/03, ve věci Vahana Bayatyana; ze dne 22. 11. 2011, č. 43965/04, ve věci Yunuse Ercepa; ze dne 10. 1. 2012, č. 37819/03, ve věci Hayka Bukharatyana; ze dne 10. 1. 2012, č. 37821/03, ve věci Ashota Tsaturyana; ze dne 17. 1. 2012, č. 2560/07, ve věci Feti Demirtase, aj.).
18. Precedenční rozhodnutí se týkají svědků Jehovových, nicméně právní zásady zde vyložené se vztahují obecně k právu na svobodu svědomí a náboženského vyznání. Jsou tedy použitelná i ve prospěch zemřelého J. Ď., byť o sobě uváděl, že je „evangelík nazaretského vyznání“ (podle mínění obhájce patrně spíše „nazarénského“ vyznání).
19. I když ve věci proběhlo přezkumné řízení podle zákona č. 119/1990 Sb. a zemřelý J. Ď. byl částečně rehabilitován, k plné nápravě nedošlo, když výrok o vině zůstal i v rehabilitačním řízení nedotčen.
20. Obhájce obviněného souhlasil i s návrhem obsaženým ve stížnosti pro porušení zákona, upřesnil, že podle §270 odst. 1 tr. ř. by věc měla být přikázána Městskému soudu v Brně, který je nástupcem bývalého Vojenského obvodového soudu Brno.
III. Důvodnost stížnosti pro porušení zákona
21. Nejvyšší soud v souladu s §267 odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla stížnost pro porušení zákona podána, v rozsahu a z důvodů v ní uvedených, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, přičemž shledal, že zákon byl napadeným rozhodnutím soudu skutečně porušen v neprospěch obviněného.
22. Trestného činu vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. se dopustil, kdo se úmyslně vyhnul plnění služební povinnosti nebo služebního úkonu tím, že padělal listinu, předstíral nemoc, použil jiného úskoku nebo se odvolával na náboženské nebo jiné přesvědčení.
23. Podle §15 odst. 1 ústavního zákona č. 150/1948 Sb., Ústava Československé republiky (dále též „Ústava 9. května“), se zaručuje svoboda svědomí. Podle §15 odst. 2 Ústavy 9. května světový názor, víra nebo přesvědčení nemůže být nikomu na újmu, nemůže však být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnit občanskou povinnost uloženou mu zákonem.
24. Ve smyslu §1 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. bylo účelem zákona o soudní rehabilitaci zrušit odsuzující soudní rozhodnutí za činy, které v rozporu s principy demokratické společnosti respektující občanská a politická práva a svobody zaručené Ústavou a vyjádřené v mezinárodních dokumentech a mezinárodních právních normách, zákon označoval za trestné, umožnit rychlé přezkoumání případu osob takto protiprávně odsouzených v důsledku porušování zákonnosti na úseku trestního řízení, odstranit nepřiměřené tvrdosti v používání represe, zabezpečit neprávem odsouzeným osobám společenskou rehabilitaci a přiměřené hmotné odškodnění a umožnit ze zjištěných nezákonností vyvodit důsledky proti osobám, které platné zákony vědomě nebo hrubě porušovaly.
25. Podle §1 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb. byly činy, které směřovaly k uplatnění práv a svobod občanů zaručených Ústavou a vyhlášených ve Všeobecné deklaraci lidských práv a v navazujících mezinárodních paktech a občanských a politických právech, československými trestními zákony prohlášeny za trestné v rozporu s mezinárodním právem a mezinárodnímu právu také odporovalo jejich trestní stíhání a trestání.
26. Podle §14 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. zjistí-li soud v přezkumném řízení, že přezkoumávané rozhodnutí je vadné zejména proto, že a) bylo učiněno na podkladě nesprávných zjištění, zejména že se opíralo o podvržené nebo zfalšované důkazy, nebo vycházelo z uměle zkonstruovaných obvinění, b) v řízení došlo k hrubému porušení procesních předpisů, zejména k vynucení doznání násilím nebo jinými způsoby, c) skutek, který je předmětem odsuzujícího výroku, byl vyprovokován, organizován nebo řízen bezpečnostními orgány, d) skutek byl uznán trestným v rozporu s tehdy platným zákonem, e) skutek byl kvalifikován podle přísnějšího ustanovení, než vyplývalo ze zákona, f) uložený druh trestu byl ve zřejmém rozporu s jeho zákonným účelem nebo výměra trestu byla ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost, zruší rozhodnutí zcela nebo v části, v níž je vadné.
27. Podle čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv má každý právo na svobodu myšlení, svědomí a náboženství. Toto právo zahrnuje v sobě i volnost změnit své náboženství nebo víru, jakož i svobodu projevovat své náboženství nebo víru sám nebo společně s jinými, ať veřejně nebo bohoslužbou a zachováním obřadů.
28. Podle čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod se garantuje svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
29. Z výroku o vině, jakož i odpovídající části odůvodnění rozsudku bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP–47, ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 64/54, vyplývá, že obviněný se trestného činu dopustil tím, že v listopadu 1954 po nástupu vojenské základní služby odmítl převzít zbraň a konati s ní výcvik, odvolávaje se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení, protože je evangelíkem nazaretského vyznání.
30. Nejvyšší soud ve shodě s obsahem stížnosti pro porušení zákona dále z obsahu trestního spisu Vojenského obvodového soudu Brno sp. zn. 2 Rtv 21/91 zjistil, že usnesením tohoto soudu ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91, byl rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP–47, ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 64/54, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.), zrušen ve výroku o trestu. Podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. byla zrušena všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Beze změny však ponechal výrok o vině tohoto rozsudku a v odůvodnění svého rozhodnutí jej označil za správný. V odůvodnění usnesení (mimo již uvedeného) poznamenal, že obviněný se k uvedenému jednání „plně doznal a opět se hájil jen tím, že nemůže konat vojenskou službu z důvodu svého náboženského přesvědčení“.
31. Z uvedeného vyplývá, že rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP–47, ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 64/54, nelze než označit za nesprávný, neboť nerespektoval principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Totéž však platí i pro citované usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91. Relevantní skutková zjištění soudů jsou totiž založena na tom, že obviněný odmítl vykonávat vojenskou službu pro svoje „náboženské přesvědčení“. Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 Ústavy 9. května a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv.
32. V posuzované věci, jak správně podotkl ministr spravedlnosti, je nutno při přezkumném řízení vycházet z účelu zákona č. 119/1990 Sb., jehož vydáním sledoval zákonodárce především odstranění největších křivd, které se v době komunistické totality staly v justičním rozhodování tak, jak tomu bylo v případě obviněného, který byl v podstatě odsouzen za své náboženské přesvědčení.
33. V této souvislosti nutno připomenout závěry plynoucí z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2003, sp. zn. I. ÚS 671/01, jenž se k otázce svobody svědomí vyjádřil mimo jiné v tom smyslu, že tato „má konstitutivní význam pro demokratický právní stát respektující liberální myšlenku přednosti odpovědné důstojné lidské bytosti před státem – tj. myšlenku úcty (respektu a ochrany) státu k právům člověka a občana (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR). Naopak je příznačné pro totalitní politické režimy, že nerespektují autonomii svědomí jednotlivce, když se pokoušejí i za pomoci represivní trestní politiky potlačovat svobodu svědomí jednotlivce, a tak jej nutí k přijetí vůle vládnoucích, která si činí nárok na jediné možné dobré rozhodnutí a v tomto smyslu jediné etické rozhodnutí. Tento trend lze sledovat i v československé, resp. české ústavní rovině. Tak ústavní listina č. 121/1920 Sb., stejně jako současná Listina základních práv a svobod, nepředpokládala možnost zákonného omezení svobody svědomí, kterou výslovně obsahovala. Tzv. Ústava 9. května č. 150/1948 Sb. sice v §15 svobodu svědomí deklarovala, avšak zároveň ji negovala tím, že stanovila, že svoboda svědomí nemůže být důvodem k odepření splnění občanské povinnosti, kterou stanovil obyčejný zákon. Ústava Československé socialistické republiky č. 100/1960 Sb. již svobodu svědomí vůbec nezmiňuje… Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy ‚tady a teď‘, pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Nejde tedy o postoj jednotlivce k abstraktním problémům platný jednou provždy a ve všech situacích. V rozhodnutí diktovaném svědomím jde o splynutí pro jednotlivce závazné mravní normy s jím vyhodnocenou situací. Jde tedy o integraci poznané normy s posouzením skutkového stavu. Rozhodnutí diktované svědomím spočívá na existenci svědomí samotného, nikoliv na specifických náboženských či ideologických představách. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“ Podle Ústavního soudu svobodu svědomí proto nelze zaměňovat se svobodou víry ani se svobodou náboženskou, když navíc svoboda svědomí patří k tzv. absolutním základním právům, která nelze omezit obyčejným zákonem. „Každý zákon z jedné strany vyjadřuje veřejný zájem a z druhé strany formuluje i mravní přesvědčení parlamentní většiny, díky níž byl přijat, a tímto způsobem formuluje mravní přesvědčení většiny společnosti, jejímž odrazem je složení parlamentu. Je-li individuální svědomí v rozporu s určitou právní normou, zajisté taková skutečnost nemůže mít za následek nezávaznost takové právní normy, byť i jen ve vztahu k osobě, jíž svědomí velí konkrétní právní normu nerespektovat. Svoboda svědomí však může mít vliv na uplatnitelnost či vynutitelnost takové právní normy ve vztahu k těm, jejichž svědomí se příčí. Při zvažování, zda se v případě takového konfliktu právní normy s konkrétně uplatňovanou svobodou svědomí má prosadit posléze jmenovaná svoboda svědomí, je třeba zvážit, zda by takové rozhodnutí nezasáhlo do základních práv třetích osob anebo zda prosazení svobody svědomí nebrání jiné hodnoty či principy obsažené v ústavním pořádku České republiky jako celku (ústavně imanentní omezení základních práv a svobod).“
34. Ve smyslu nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 42/02, publikovaného pod č. 106/2003 Sb., „výklad i sebestarších trestněprávních norem, je-li díky využitelnému procesnímu prostředku prováděný soudem dnes s důsledky pro posouzení trestního postihu osoby, tedy s důsledky zasahujícími do osobní sféry takové osoby, nemůže být proveden bez ohledu na dnes platné konstitutivní hodnoty a principy demokratického právního státu tak, jak jsou vyjádřeny v ústavním pořádku ČR. Jen takto omezeně, hodnotově diskontinuálně, lze chápat kontinuitu se starým právem (viz nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/93 – Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 1, č. 1, vyhlášený pod č. 14/1994 Sb.), jehož aplikace (zákonnost) je předmětem soudobého řízení o stížnosti pro porušení zákona“. Ústavní soud zde taktéž připomněl, že: „Svoboda svědomí se projevuje v rozhodnutích jednotlivce učiněných v určitých konkrétních situacích, tedy tady a teď , pociťovaných jako hluboce prožitá povinnost. Strukturálním znakem svědomí je kromě souvztažnosti k normě a zároveň k situaci i osobní prožitek bezpodmínečné povinnosti.“
35. Za pozornost stojí, že právní úvahy obsažené v nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. Pl ÚS 42/02, jakož i v další judikatuře Ústavního a Nejvyššího soudu zmiňované stěžovatelem a obhájcem obviněného korespondují i s obhájcem akcentovanými závěry ESLP, které vyslovil kupř. ve věci Bayatyan proti Arménii v rozsudku velkého senátu ze dne 7. 7. 2011, stížnost č. 23459/03. Zde mimo jiné zmínil, že „vzal v úvahu, že odpor vůči vojenské službě, pokud je motivován vážným a nepřekonatelným rozporem mezi povinností sloužit v armádě a svědomím jednotlivce či jeho hluboce a upřímně zastávaným náboženským nebo jiným přesvědčením, zakládá názor nebo přesvědčení v dostatečné přesvědčivosti, závažnosti, soudržnosti a důležitosti, aby pojal záruky čl. 9“.
36. Výše citované závěry Ústavního soudu je potřebné vztáhnout i na nyní posuzovaný případ. Rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP–47, ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 64/54, nelze označit za správný, neboť nerespektoval principy demokratické společnosti garantující právo na svobodu svědomí. Totéž však platí i pro citované usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91. Relevantní skutková zjištění soudů jsou totiž založena na tom, že obviněný odmítl vykonávat vojenskou službu pro svoje „náboženské přesvědčení“. Ze strany obviněného se tak jednalo pouze o čin směřující k uplatnění jeho základního práva na svobodu svědomí zaručeného v §15 odst. 1 Ústavy 9. května a čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv. Vzhledem ke skutečnosti, že obviněný odmítl po nástupu vojenské základní služby převzít zbraň a konat s ní výcvik, odvolávaje se na to, že mu to nedovoluje jeho náboženské přesvědčení evangelíka nazaretského (event. nazarénského) vyznání, a takové jednání bylo reálným projevem jeho osobního rozhodnutí diktovaného svědomím, na kterém se maximy plynoucí z víry či náboženského přesvědčení toliko podílely, lze konstatovat, že obviněný svým jednáním pouze uplatnil i tehdejší Ústavou 9. května zaručené právo na svobodu svědomí a náboženského přesvědčení v §15 odst. 1. Nic na tom nemění ani nepřípustná negace práva na svobodu svědomí v odstavci 2 daného ustanovení, podle něhož víra nebo náboženské přesvědčení sice nemohly být nikomu na újmu, avšak nemohly být důvodem k tomu, aby někdo odpíral plnění občanské povinnosti uložené mu zákonem, jímž byla i povinnost každého občana konat vojenskou službu v souladu s §34 odst. 2 tehdejší Ústavy. „Staré právo“ je však nutné vykládat ve smyslu judikatury Ústavního soudu a principů demokratického právního státu hodnotově diskontinuálně, tzn. s ohledem na základní práva chráněná českým ústavním pořádkem, jímž je i absolutní právo na svobodu svědomí garantované čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jež nelze omezit na úrovni obyčejného zákona. Navíc, jak správně připomněli stěžovatel i státní zástupkyně, obviněný neměl žádnou legální možnost, jak v době spáchání skutku odmítnout výkon vojenské služby, aniž by se dostal do rozporu s vlastním svědomím a náboženským přesvědčením, neboť až do nabytí účinnosti zákona č. 73/1990 Sb., o civilní službě, si nemohl zvolit alternativní službu beze zbraně.
37. Z konfrontace napadeného usnesení bývalého Vojenského obvodového soudu Brno s dříve uvedenými závěry Ústavního soudu je zřejmé, že tento v provedeném rehabilitačním řízení porušil zákon v neprospěch obviněného, když usnesením ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91, rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, PSP-47, ze dne 28. 12. 1954, sp. zn. T 64/54, podle §14 odst. 1 písm. f) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci (ve znění zákona č. 47/1991 Sb.), zrušil ve výroku o trestu a podle §14 odst. 3 zákona č. 119/1990 Sb. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušenou část obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jak již shora naznačeno, bývalý Vojenský obvodový soud Brno uvedeným postupem pominul účel zákona o soudní rehabilitaci, neboť neaplikoval správně §1 odst. 1, 2 předmětného zákona a v rozporu s jeho §14 odst. 1 písm. d) nezrušil označený rozsudek bývalého Nižšího vojenského soudu v Brně, na jehož základě byl obviněný odsouzen pro jednání, kterým realizoval svou svobodu svědomí, potažmo náboženského vyznání deklarovanou tehdejší Ústavou, jakož i čl. 18 Všeobecné deklarace lidských práv, v celém rozsahu. Tím porušil zákon v neprospěch obviněného.
38. Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené podle §268 odst. 2 tr. ř. vyslovil, že pravomocným usnesením bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 21. 11. 1991, sp. zn. 2 Rtv 21/91, byl porušen zákon v ustanoveních §1 odst. 1, 2 a §14 odst. 1 písm. d) zákona č. 119/1990 Sb. ve vztahu k ustanovení §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb., a to v neprospěch obviněného J. Ď. Podle §269 odst. 2 tr. ř. napadené usnesení zrušil. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a to zejména rozsudek bývalého Vojenského obvodového soudu Brno ze dne 6. 2. 1992, sp. zn. 2 Rtv 21/91. S ohledem na ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. podle §270 odst. 1 tr. ř. přikázal věc Městskému soudu v Brně, jako soudu příslušnému podle §7 odst. 1 tohoto zákona, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Městský soud v Brně, který provede další řízení na podkladě návrhu na soudní rehabilitaci, přitom bude vázán právními názory vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším soudem.
39. Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §274 odst. 3 písm. a) tr. ř. rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. 9. 2023
JUDr. Věra Kůrková předsedkyně senátu