ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.240.2024.1
sp. zn. 20 Cdo 240/2024-505
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněného R. P., zastoupeného JUDr. Jiřím Dobišarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, Smetanovo nábřeží 956/6, proti povinnému J. L., zastoupenému JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vachova 43/5, za účasti manželky povinného M. L., zastoupené JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Vachova 43/5, pro 2 251 795 Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 2031/2014, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 8. 2023, č. j. 26 Co 631/2022-461 , takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením potvrdil usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 9. 9. 2022, č. j. 53 EXE 2031/2014-402, ve znění, že se zamítá návrh manželky povinného na zastavení exekuce, vedené soudní exekutorkou Exekutorského úřadu Břeclav Mgr. Marcelou Petrošovou pod sp. zn. 160 EX 8438/14. Uzavřel, že exekuční titul (směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, č. j. 20 Cm 462/2009-16, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 20 Cm 462/2009-150, kterým byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, a ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2014, č. j. 7 Cmo 99/2014-245, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro zpětvzetí), je materiálně vykonatelný, protože z něj nepochybně vyplývá, komu se má plnit. Označení oprávněného nesprávným měsícem narození ve směnečném platebním rozkazu (i kdyby vyvolávalo pochybnosti) bylo opraveno následným rozsudkem. Správnost titulu nelze v exekučním řízení přezkoumávat a k případným vadám nalézacího řízení nelze přihlížet. Soud současně nezjistil žádné okolnosti odůvodňující závěr, že vedení exekuce je v rozporu s principy právního státu nebo že by směřovalo ke zjevné nespravedlnosti. Na otázku postižení nemovitého majetku ve společném jmění manželů je třeba aplikovat právní předpis účinný v době vzniku závazkového vztahu, jímž je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. 12. 2013 (dále též jen „obč. zák.“), a dále §42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, v jeho znění před novelou provedenou zákonem č. 396/2012 Sb. Z nich plyne, že v rozhodné době bylo možno vést exekuci na majetek ve společném jmění manželů i tehdy, byl-li vymáhán závazek, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Zákonné důvody pro vyloučení majetku z exekuce nebyly v projednávané věci zjištěny (§267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění novely provedené zákonem č. 30/2000 Sb.). Oprávněný v době vzniku závazku tedy mohl legitimně očekávat uspokojení z majetku ve společném jmění manželů, a mohli to také předpokládat povinný a jeho manželka. Podle§732 zákona č. 89/2014 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), lze postupovat pouze při vymáhání povinností odvíjejících se od závazku založeného po datu účinnosti zákona, tj. po 1. 1. 2014.
2. Usnesení odvolacího soudu napadl povinný a jeho manželka dovoláním. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, a též právní otázky dovolacím soudem již vyřešené, která má být nyní posouzena jinak:
- zda může být materiálně vykonatelné rozhodnutí soudu za situace, je-li smluvní strana označena již ve smlouvě chybným datem narození či rodným číslem, poté podá žalobu na plnění ze směnky, v níž se opět identifikuje chybným datem narození, na základě toho soud vydá směnečný platební rozkaz, v němž účastníka označí opět chybným datem narození, a nesprávnost opraví až v rozhodnutí, jímž se směnečný platební rozkaz ponechává v platnosti,
- zda lze napravit vadu v označení účastníka řízení ve směnečném platebním rozkazu (bez předchozí výzvy k odstranění vad návrhu) jen tím, že se vydá rozhodnutí podle §175 odst. 4 o. s. ř., jímž se ponechává směnečný platební rozkaz v platnosti,
- zda se při postihu majetku ve společném jmění manželů pro výlučný závazek jednoho z manželů, vzniklý do 31. 12. 2013 (kdy se má podle dovolacího soudu rozsah postižení posuzovat podle zákona účinného v době vzniku závazku), nepoužije §732 o. z., umožňující postih pouze v rozsahu vypořádacího podílu dlužného manžela.
3. Dovolatelé tvrdí, že nalézací řízení je z důvodu nevydání opravného usnesení zatíženo vadou, jež má za následek materiální nevykonatelnost titulu. Namítají neplatnost smlouvy o půjčce zajištěné dotčenou směnkou, protože obsahuje nesprávné rodné číslo oprávněného a že půjčka nebyla reálně nikdy poskytnuta. Nesouhlasí se závěrem soudu o nepoužitelnosti §732 o. z. Uvedli, že starý občanský zákoník neobsahoval žádný ekvivalent nové úpravy, a že do občanského soudního řádu byl zákonem č. 139/2015 Sb. vložen nový §262b odst. 1, umožňující domáhat se zastavení exekuce, byl-li postižen společný majetek manželů ve větším rozsahu, i v řízeních zahájených před novelizací. Princip pravé retroaktivity právních norem je sice výjimečný, přesto se objevuje a aplikuje v situacích, kdy dotčené ustanovení muselo být minimálně z hlediska určitých morálních nebo společenských pravidel pociťováno jako nezbytné a dříve platná úprava mohla být vnímána jako rozporná s jinými normativními regulativy. O takovou situaci jde podle nich v projednávané věci, jež je z pohledu toho z manželů, který dluh nezavinil, morálně i právně nepřijatelná. Navrhli, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Současně požadují, aby odložil právní moc napadeného rozhodnutí v části, týkající se exekuce prodejem bytu v katastrálním území XY, v němž oba trvale bydlí.
4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.
5. Dovolání není přípustné.
6. V projednávané věci je exekuce vedena na podkladě směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 3. 2. 2010, č. j. 20 Cm 462/2009-16, ve spojení s rozsudkem téhož soudu ze dne 19. 6. 2013, č. j. 20 Cm 462/2009-150, jímž byl směnečný platební rozkaz ponechán v platnosti, a ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2014, č. j. 7 Cmo 99/2014-245, jímž bylo zastaveno odvolací řízení pro zpětvzetí. V žalobě a v záhlaví směnečného platebního rozkazu byl chybně uveden měsíc narození oprávněného (19. 9. 1956 namísto správného 19. 6. 1956), avšak konečné rozhodnutí nalézacího soudu v prvním i druhém stupni již obsahuje řádnou a nezaměnitelnou identifikaci oprávněného. Za dané situace exekuční soud tedy neměl o osobě oprávněného pochybnost a závěrem o materiální vykonatelnosti titulu nijak nevybočil z ustálené rozhodovací praxe (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003, nebo usnesení ze dne 28. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 904/2009). Identickými námitkami se soudy v tomto exekučním řízení již zabývaly (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 1. 4. 2019, č. j. 26 Co 268/2018-228, bod 6 a 7), přičemž s ohledem na důvody vedoucí k závěru o materiální vykonatelnosti titulu je zcela bez významu i nový argument, že v místě bydliště oprávněného byl hlášen k trvalému pobytu i syn oprávněného téhož jména a příjmení.
7. Za dané situace nejsou relevantní ani výtky směřující vůči hmotněprávním úkonům, které byly podkladem pro vydání exekučního titulu (obsah dovolateli zmiňované smlouvy o půjčce byl předmětem dokazování před nalézacím soudem, jak plyne z rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. 6. 2013, č. j. 20 Cm 462/2009-150). Samotnou věcnou správnost exekučního titulu již nelze v exekučním řízení přezkoumávat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, publikované pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), vyjma zcela extrémních případů zjevně hraničících s porušením ústavních práv a svobod či principů demokratického právního státu, mezi něž posuzovanou věc zařadit nelze.
8. Přípustnost dovolání nezaloží ani námitka absence výzvy k odstranění vad žaloby a nevydání opravného usnesení nalézacím soudem. Soudní praxe je totiž ustálena v názoru, že k případným vadám nalézacího řízení již nelze přihlížet (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, usnesení ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 105/2013, usnesení ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 3145/2012, usnesení ze dne 21. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1258/2019).
9. Dovolatelé rovněž otevřeli otázku, která byla dovolacím soudem vyřešena, avšak má být posouzena jinak. Prosazují možnost použít při stanovení rozsahu postižení majetku ve společném jmění manželů pro výlučný závazek jednoho z manželů, vzniklý do 31. 12. 2013, pravidlo zakotvené v §732 o. z. Zcela přitom pomíjí, že podle přechodných ustanovení nového občanského zákoníku (§3028 o. z.) se vznik dluhu včetně práv a povinností z něho vyplývajících řídí dosavadními právními předpisy. Nejvyšší soud současně opakovaně zdůrazňuje, že následku uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství z majetku ve společném jmění manželů je vystaveno jakékoliv společné jmění v režimu do 31. 12. 2013 a tento následek je judikaturou nejen dovolacího, ale i Ústavního soudu dlouhodobě dovozován. Argumentace dovolatelů žádné nové aspekty do věci nevnesla a změnu rozhodovací praxe nepřivodí. Ta je ustálena v názoru, že pro posouzení, zda byl postižen majetek ve společném jmění či majetek manželky povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, je rozhodující hmotněprávní stav ke dni vzniku vymáhaného závazku, respektive právní předpis účinný ke dni vzniku samotného závazkového právního vztahu (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, usnesení ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1427/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. III. ÚS 933/18, usnesení ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3985/2018, usnesení ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019, usnesení ze dne 26. 8. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1256/2019, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 3698/19, usnesení ze dne 16. 9. 2020, sp. zn. 20 Cdo 1833/2020, usnesení ze dne 20. 10. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2390/2020, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. IV. ÚS 440/21).
10. Poukazují-li dovolatelé na to, že související nové procesní normy se mohly aplikovat i na již dříve zahájená řízení, přehlíží tím, že nová úprava procesněprávního charakteru a hmotněprávního charakteru se dotýká práv jednotlivých účastníků exekučního řízení zcela jiným způsobem, jelikož u procesněprávních norem jde především o to, v jakém procesním režimu se projednají vznesené námitky manžela povinného proti nepřípustnému postižení jeho výlučného majetku nebo majetku ve společném jmění (k tomu blíže viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 5823/2016).
11. K otázce namítané nespravedlnosti dřívější právní úpravy Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 4591/2018, konstatoval, že nejen věřitel (jenž má právo očekávat, že jeho závazek bude splněn z majetku, který nabyl povinný), ale i manžel povinného disponuje ospravedlnitelným očekáváním, že ze společného jmění nebude uspokojen dluh, který manžel povinného nezpůsobil a případně o něm ani nevěděl. Je věcí zákonodárce, aby vymezil, jakým způsobem a do jaké míry má být poskytnuta ochrana majetkovým zájmům manžela nebo bývalého manžela povinného na straně jedné a věřitelům povinného na straně druhé. Skutečnost, že nynější právní úprava vyvažuje mezi zájmy manžela povinného a věřitele povinného do jisté míry jiným způsobem, sama o sobě nevede k závěru, že předchozí právní úprava a její aplikace ze strany obecných soudů byly zjevně nespravedlivé. Vyvážení mezi zájmy manžela povinného a věřitele povinného odvisí od aktuální právní úpravy, aniž by bylo namístě tento fakt pokládat za neúnosný.
12. Protože dovolatelé nepředložili k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by založila přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., a dovoláním napadené usnesení je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvodu se odchýlit, Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
13. Dovolatelé navrhli odklad právní moci napadeného rozhodnutí v části, týkající se exekuce prodejem bytu. Jsou-li však splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16). Nejvyšší soud se proto návrhem povinného a jeho manželky nezabýval.
14. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 2. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu