ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.2571.2023.3
sp. zn. 20 Cdo 2571/2023-782
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Raiffeisen stavební spořitelna a. s. , se sídlem v Praze 4 - Nuslích, Hvězdova 1716/2b, identifikační číslo osoby 49241257, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinné J. K. , zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 507 877,09 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 16 EXE 315/2016, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2022, č. j. 18 Co 53/2022-657, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci Krajský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 5. 2022, č. j. 18 Co 53/2022-657, k odvolání oprávněné společnosti potvrdil usnesení Okresního soudu v Mělníku (dále „soud prvního stupně“) ze dne 9. 12. 2021, č. j. 16 EXE 315/2016-600, ve výroku I., jímž soud prvního stupně zastavil exekuci „na majetek povinné“; zároveň odvolací soud změnil výroky II. a III. usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů exekuce a o náhradě nákladů řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
2) Odvolací soud vyšel ze zjištění, že exekuce byla vedena dne 15. 3. 2016 pověřeným soudním exekutorem Mgr. Martinem Slavatou, Exekutorský úřad Mladá Boleslav (dále „exekutor“), podle vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky dne 21. 12. 2015, sp. zn. Rsp 1118/15 (dále „rozhodčí nález“ nebo „exekuční titul“), k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 507 877, 09 Kč s úrokem z prodlení v sazbě 8,05 % ročně z částky 500 000 Kč od 2. 10. 2015 do zaplacení a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 17 152 Kč. Soud prvního stupně se zřetelem k důvodům kasačního usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 1210/2020, na základě provedeného dokazování konstatoval, že povinná uzavřela s oprávněnou „závazkový právní vztah za okolností vedoucích k vydání rozhodčího nálezu“ v rozporu s dobrými mravy. Rozhodčí nález se opíral o úvěrovou smlouvu účastnic, kterou povinná v pozici spotřebitelky sjednala „za součinnosti“ finanční poradkyně společnosti ČS do domu a. s. M. J. Jmenovaná poradkyně totiž jednala „v zásadních momentech“ bez vědomí povinné, „pro závazek podstatné dokumenty zfalšovala a v pokynu k čerpání úvěru uvedla místo čísla účtu povinné účet svůj, na který následně opět bez vědomí povinné úvěr načerpala“. S okolnostmi uzavření úvěrové a rozhodčí smlouvy souviselo deliktní jednání M. J., za něž byla pravomocně odsouzena rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 11. 4. 2019, sp. zn. 7 T 58/2018, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2019, sp. zn. 9 To 46/2019 (jednání bylo kvalifikováno mimo jiné jako zločin úvěrového podvodu).
3) Odvolací soud citoval ustanovení §268 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), ve spojení s §52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), a vylíčil skutkovou podstatu deliktního jednání M. J., za něž byla krom dalšího odsouzena, tj. že „dne 19. 11. 2014 v Praze jako finanční poradkyně společnosti ČS do domu a. s. předložila povinné k podpisu Smlouvu o překlenovacím úvěru a úvěru ze stavebního spoření č. XY od oprávněné na částku 500 000 Kč a další písemnosti potřebné k uzavření úvěrové smlouvy a současně pro potřeby získání úvěru vystavila bez vědomí povinné falešné potvrzení o pracovním příjmu od společnosti TME TECH PRAGUE s. r. o., Neumannova 1453/28, Praha 5, kde povinná nikdy nepracovala, a dále bez vědomí povinné v žádosti o čerpání úvěru uvedla svůj osobní účet, na který byla dne 1. 12. 2014 zaslána částka 500 000 Kč, kterou M. J. použila pro svoji osobní potřebu, aniž by povinná o poskytnutí úvěru věděla, a popsaným jednáním při sjednávání úvěrové smlouvy úmyslně uvedla oprávněné nepravdivé údaje v úmyslu se obohatit, a způsobila tak oprávněné škodu ve výši 500 000 Kč, přičemž úvěr je exekučně vymáhán po povinné“ . Na základě uvedeného zjištění dovodil (ve shodě se soudem prvního stupně), že byla-li M. J. pravomocně odsouzena pro trestnou činnost, která významně přispěla k uzavření úvěrové smlouvy a čerpání finanční částky bez vědomí povinné, je dán důvod nepřípustnosti exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., ačkoli již došlo k vymožení pohledávky oprávněné.
4) Proti usnesení odvolacího soudu (jeho potvrzující výrokové části) podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost vymezila s odkazem na §237 o. s. ř. tvrzením, že „výrok závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“, a to:
A. zda je exekuce zastavitelná navzdory tomu, že dne 15. 11. 2018 vydal exekutor pod č. j. 080 EX 227/16-773, usnesení o příklepu; řešení této otázky „se příčí“ judikatuře Nejvyššího soudu ohledně §337h odst. 3 o. s. ř., konkrétně závěrům usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 3688/2016, a ze dne 23. července 2019, sp. zn. 20 Cdo 477/2019, ze dne 1. června 2021, sp. zn. 20 Cdo 931/2021, a ze dne 10. listopadu 2021, sp. zn. 20 Cdo 189/2021;
B. zda v tzv. impugnačním sporu (v řízení podle §268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.) platí podobně jako v nalézacím řízení zásada ne bis in idem, tedy zda „je ke zkoumání negativní podmínka řízení věci pravomocně rozhodnuté“; v této otázce se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 5537/2016;
C. zda měl být v posuzované věci na řízení o zastavení exekuce vedené podle rozhodčího nálezu primárně aplikován §35 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále „zákon o rozhodčím řízení“); odvolací soud se zde odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, neboť podle zmíněného ustanovení zákona o rozhodčím řízení se důvody pro zastavení exekuce nezabýval;
D. zda měl (odvolací) soud podmínky pro věcný přezkum exekučního titulu, jestliže „nezkoumal proces uzavírání předmětné úvěrové smlouvy a rozhodčí smlouvy v širokém kontextu“, zejména nezohlednil, že povinná nezachovala běžnou péči a opatrnost a na straně druhé dovolatelka jednala v souladu se zákonem, poctivě a v dobré víře; zde spatřovala oprávněná rozpor se závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2020, sp. zn. 20 Cdo 1210/2020.
5) K důvodům dovolání se oprávněná vyjádřila podrobně v bodech X. až XIV. dovolání, přičemž zdůraznila zejména porušení zásady „právo patří bdělým“ ( vigilantibus iura scripta sunt ) a zásady „neznalost zákona neomlouvá“ ( ignorantia legis non excusat ) ve vztahu k chování povinné, která své námitky měla či mohla uplatnit již proti usnesení o příklepu a následně v rozvrhovém řízení. Exekuce byla nesprávně zastavena v době po vymožení pohledávky oprávněné a navzdory překážce věci pravomocně rozhodnuté, dále bez aplikace zákona o rozhodčím řízení a při absenci důvodu pro zastavení exekuce (s odkazem na konkrétní judikaturu dovolacího soudu a komentářovou či jinou literaturu, dodává-li k tomu Nejvyšší soud, že argumentace z předchozích částí dovolání se většinou opakuje). Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že usnesení soudu prvního stupně sám modifikuje výrokem, že „návrh na zastavení exekuce odmítne“ a rozhodne o náhradě nákladů řízení.
6) Povinná k dovolání protistrany vyjádření nepodala.
7) Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání oprávněné podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, načež po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz §36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
8) Judikatura Nejvyššího soudu dospěla konzistentně k závěru, že důvod pro zastavení exekuce pro nepřípustnost podle ustanovení §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyznačujícího se relativně neurčitou hypotézou zahrnuje jakékoli (jiné) závažné případy, jež pro jejich možnou rozmanitost nelze podrobit konkrétnímu popisu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2014, sp. zn. 21 Cdo 4298/2013). Aby exekuce (výkon rozhodnutí) mohla být prohlášena za nepřípustnou, musí být zjištěny takové okolnosti, které se při zkoumání procesních zásad, na nichž je exekuce (výkon rozhodnutí) vybudována, či účelu, který exekuce (výkon rozhodnutí) sleduje, vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzivně a v podstatné míře (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98, nebo ze dne 22. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 1962/2004). Takovou okolností je nepochybně skutečnost, že exekučního titulu bylo dosaženo v souvislosti s deliktním jednáním osoby odlišné od povinného, případně že exekuční titul byl vydán jako následek deliktního jednání (typicky trestného činu) spáchaného nikoli povinným. Byl-li exekučním titulem rozhodčí nález, není v uvedených poměrech nepřípustnosti exekuce podstatné, zda povinná osoba podala žalobu na jeho zrušení či zda bylo o této žalobě pravomocně rozhodnuto s následnou úvahou o založení překážky věci rozsouzené, případně zda povinná osoba mohla podat žalobu pro zmatečnost podle §229 odst. 1 písm. g) o. s. ř. a této možnost nevyužila (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2016, sp. zn. 20 Cdo 1134/2016, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. srpna 2016, sp. zn. I. ÚS 2707/16, odmítl). Není rovněž rozhodné, v jaké fázi se zastavovaná exekuce nachází, neboť důvody pro zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. musí exekuční soud (exekutor) zkoumat kdykoli i bez návrhu (srov. důvody téhož usnesení). Ve zkoumané věci nejsou ničím významné (výjimečné) ani časové souvislosti případu (délka trestního stíhání finanční poradkyně, zahájení rozhodčího řízení a vydání exekučního titulu, zahájení exekučního řízení a podání návrhu na zastavení exekuce), pro které by bylo možné odchýlit se od citované rozhodovací praxe dovolacího soudu.
9) Platí-li obecně, že soud (zde exekuční soud) je ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. vázán rozhodnutím příslušného orgánu (zde soudu činného v trestním řízení) o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo jej spáchal, je s ohledem na zjištěný skutkový stav v posuzované věci (který Nejvyšší soud nemá důvod přezkoumávat) zřejmé, že okolnosti případu, které opodstatňují nepřípustnost exekuce, se vyznačují odpovídající (judikaturou dovolacího soudu předpokládanou) relevancí; exekuční titul (rozhodčí nález) byl totiž vydán v důsledku samostatného deliktního jednání finanční poradkyně, je-li zároveň ze skutkového výroku soudu činného v trestním řízení nepochybné, že odsouzená takto jednala bez vědomí povinné ku škodě oprávněné. Argumentace oprávněné, že povinná v dané souvislosti nezachovala potřebnou míru bdělosti, znalosti práva a pečlivosti (aby rozpoznala trestnou činnost finanční poradkyně) se zjištěným skutkovým stavem nekoresponduje, zároveň nelze přehlédnout, že minimálně obdobnou – avšak ještě mnohem kvalifikovanější – kritiku by bylo možné adresovat dovolatelce, která úvěr poskytla a oproti povinné jednala z profesionální pozice. Jinými slovy vyjádřeno, pokud oprávněná banka (se svými specializovanými odborníky a sofistikovanými nástroji) neodhalila trestnou činnost pro ni pracující finanční poradkyně, nemůže nedostatek bdělosti a opatrnosti spravedlivě požadovat po povinné, která v postavení spotřebitelky uvedenými možnostmi banky nedisponuje.
10) Ze shora uvedeného plyne, že se odvolací soud vydáním napadeného usnesení nedostal do rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tudíž dovolatelkou zvolená přípustnost dovolání neobstojí (oprávněnou odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu vychází z odlišného skutkového základu věci, a jsou tak nepřiléhavá). Nejvyšší soud proto v souladu s §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
11) S ohledem na výsledek řízení oprávněná právo na náhradu dovolacího řízení nemá a povinné žádné účelné náklady nevznikly (§146 odst. 3 ve spojení s §224 odst. 1 a §243c odst. 3 větou první o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 16. 1. 2024
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu