ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.2576.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 2576/2023-185
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinné M. K., zastoupené Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 210 061,94 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 49 EXE 8040/2014, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 11. 2022, č. j. 11 Co 94/2022-156, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
1. V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález ze dne 18. 6. 2014, č. j. 403 Rozh 3257/2014-7, kterým bylo povinné uloženo zaplatit oprávněné 210 061,94 Kč se smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně z této částky ode dne 14. 3. 2014 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu (výrok I.). Dále byla povinná v téže lhůtě zavázána zaplatit oprávněné náklady rozhodčího řízení ve výši 23 486,50 Kč (výrok II.). Rozhodce Mgr. Jan Fišer vydal rozhodčí nález na základě dohody o uznání dluhu (dále též jen „dohoda“, založena na č. l. 10 spisu okresního soudu), uzavřené dne 16. 11. 2013, č. 1102962134, kdy téhož dne byla uzavřena rozhodčí smlouva podle §2 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále jen „ZRŘ“).
2. Povinná podala návrh na zastavení exekuce, v němž tvrdila, že dohoda je neplatná pro rozpor s dobrými mravy, že oprávněná dluh odkoupila od původního věřitele, že ke dni uzavření dohody dluh činil 204 662,51 Kč, že dohoda byla zajištěna sérií sankcí (viz ustanovení 7 smluvních podmínek), že měla jen zlepšit postavení oprávněné pro případ vymáhání dluhu, že oprávněná řádně neposoudila její úvěruschopnost a že dohoda, tak jak byla sjednána, je zajišťovacím institutem sloužícím k zajištění závazku již existujícího. Podle ní bylo zřejmé, že není schopna podle dohody plnit do deseti dnů a že v dohodě chybí náležitosti uznání dluhu. Namítala také, že žádné rozhodčí řízení před rozhodcem Mgr. Fišerem neproběhlo, rozhodce nepožadoval po oprávněné rozhodčí poplatek, z rozhodčí činnosti neměl žádný příjem, ten měl ze zaměstnaneckého poměru, kdy pracoval u JUDr. Kolaříka, který byl současně společníkem Rozhodčí společnosti Pardubice. Rozhodčí společnost představovala tzv. zastřený rozhodčí soud a Mgr. Fišera si najímala.
3. Okresní soud v Děčíně (dále též jen „soud prvního stupně“) návrh povinné na zastavení exekuce zamítl. Dospěl k závěru, že rozhodčí smlouva byla uzavřena platně, rozhodce byl transparentně určen a rozhodčí nález byl povinné řádně doručen. K ekonomické závislosti rozhodce uvedl, že opakovanost zápisu téhož jména ještě nedokládá, že je skutečně dána, a bez dalšího neznamená, že rozhodce nemohl – neměl-li vztah k věci, k účastníkům či jejich zástupcům – věc projednat a rozhodnout. Ekonomickou závislost nelze spatřovat v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu.
4. Vzhledem k povaze smluvní pokuty (s odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, a ze dne 30. 5. 2007, sp. zn. 33 Odo 438/2005) soud prvního stupně dovodil, že ani sjednaná výše smluvní pokuty není v rozporu s dobrými mravy.
5. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále též jen „odvolací soud“) usnesení soudu prvního stupně potvrdil. K námitkám směřujícím proti věcné správnosti exekučního titulu uvedl, že je povinná měla především uplatnit v nalézacím řízení. Připustil, že vývoj rozhodovací praxe Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, a ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12) a Nejvyššího soudu (např. usnesení ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, ze dne 5. 12. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4206/2018) je takový, že ačkoli v exekučním řízení nemá jít o věcný přezkum vykonávaného rozhodčího nálezu, není vyloučeno, aby se otázka platnosti dohody o uznání dluhu stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. Současně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, a ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, podle nichž lze v souladu se zákonnými principy ochrany spotřebitele posoudit, zda rozhodčí smlouva spolu s úvěrovou smlouvou nejsou ve svém celku postiženy stigmatem kolize s dobrými mravy.
6. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že přisouzené plnění – smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně – nelze s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu kvalifikovat jako rozporné s dobrými mravy. Tento závěr nemůže zvrátit ani tvrzení povinné, že oprávněné muselo být zřejmé, že povinná nebude schopna vymáhané plnění zaplatit do 10 dnů. Nelze považovat za nemravné ujednání, dle něhož oprávněná umožní úhradu pohledávky – již několik let splatného dluhu – v 82 měsíčních splátkách, přičemž požadovala navýšení o 0,25 % denně z dlužné částky. Nesouhlasil s tvrzením povinné o nutnosti nového posouzení její úvěruschopnosti, neboť nedošlo k poskytnutí nového úvěru. Za nepřípustné nepovažoval ani sjednání smluvních pokut v ujednáních, která neměla povahu všeobecných obchodních podmínek. Uvedl, že text byl přehledný a pomocí číselných odkazů byla jednotlivá smluvní ujednání provázána s příslušnými ujednáními v dohodě.
7. K námitce neprojednání rozhodčí smlouvy a volby rozhodce s povinnou individuálně odvolací soud uvedl, že rozhodčí řízení je založeno na zásadě smluvní volnosti, která ponechává na stranách, zda rozhodčí smlouvu podepíší, přičemž povinná svým podpisem stvrdila, že byla věřitelem o povaze rozhodčího řízení a právních následcích uzavření rozhodčí smlouvy poučena. Dodal, že spor byl projednán transparentně určeným rozhodcem, nikoliv rozhodčí společností; na tomto závěru nemůže nic změnit veřejná prezentace společnosti či povinnou namítaný předmět její činnosti, jakož i skutečnost, že se podílí na přípravných pracích rozhodce, popřípadě vybírá rozhodčí poplatky či poskytuje administrativní servis rozhodcům. Namítaná opakovanost, shodně jako skutečnost, že Mgr. Jan Fišer byl do 9. 11. 2017 advokátním koncipientem JUDr. Jiřího Kolaříka, rovněž nedokládá ekonomickou závislost, a i kdyby byla skutečně dána, může představovat možný předpoklad vyloučení rozhodce (§8 ZRŘ). Lichá je i námitka povinné o tom, že rozhodci uzavřeli třístrannou smlouvu s oprávněnou a rozhodčí společností, když účastnicí této smlouvy je společnost PROFI CREDIT Czech, a. s. (dříve Profireal, a. s.), nikoli však původní věřitelka GE Money Bank, a. s., či společnost Profidebt, s. r. o., nebo oprávněná.
8. Odvolací soud proto uzavřel, že dohodu, rozhodčí smlouvu a posuzovaný rozhodčí nález nelze posoudit jako povinnou tvrzený „obchodní konstrukt“, který jako celek směřuje k poškození povinné jako spotřebitelky a vede k neúměrnému obohacení oprávněné.
9. Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, přičemž jeho přípustnost spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyly řešeny následující otázky, resp. se při jejich řešení odvolací soud odchýlil od konstantní judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu:
A) Je v rozporu s dobrými mravy smluvní pokuta ve výši 91,25 % ročně, která se vypočítává nejen z jistiny, ale i z úroků, úroků z prodlení a smluvních pokut, přičemž tato smluvní pokuta byla sjednaná pro případ prodlení až v okamžiku, kdy se již spotřebitel několik měsíců v prodlení nacházel?
B) Je neplatná dohoda o uznání dluhu, jejíž podstatné náležitosti jsou uvedeny nikoli přímo v dohodě, ale v přiložených smluvních podmínkách?
C) Je neurčité, a tudíž neplatné uznání dluhu ve znění:
„2.1 Předmětem úpravy dle této Dohody je pohledávka Věřitele za Dlužníkem ve výši (7)* Kč (jistina s úroky a smluvní pokutou společně dále jen ‚Závazek‘).
2.2 Dlužník tímto neodvolatelně uznává svůj Závazek za Věřitelem co do důvodu [písm. (C) shora] i výše, v celkové výši dle bodu 2.1 této Dohody.“
Kdy v bodu (C) je pak uvedeno:
„Pohledávka ke dni postoupení pohledávky činila výši (3)* Kč (dále jen ‚Dluh‘) a je tvořena ke dni postoupení jistinou (4)*, součtem běžných úroků a úroků z prodlení (4a)* (společně dále jen ‚úrok‘), smluvními pokutami (4b)* – jedná se o součet jednorázových smluvních pokut dle Smlouvy a běžící smluvní pokuty dle Smlouvy uvedené v bodě (5c)* této Dohody, na jejichž zaplacení vzniklo právo ke dni postoupení. Pohledávka je dále tvořena příslušenstvím, které k jistině této pohledávky přiroste ode dne postoupení a smluvními pokutami dle Smlouvy, na jejichž zaplacení vznikne právo ode dne postoupení. Výše běžného úroku dle Smlouvy činí (5a)* % z jistiny dlužné pohledávky a k jistině dlužné pohledávky přirůstá od (6a)*. Výše úroku z prodlení dle Smlouvy činí (5b)* % z jistiny dlužné pohledávky a k jistině dlužné pohledávky přirůstá od (6b)*. Výše běžící smluvní pokuty dle Smlouvy činí (5c)* % z jistiny dlužné pohledávky, když tato smluvní pokuta běží od data prodlení (6c)* Dlužníka s hrazením jeho závazku ze Smlouvy zajištěného běžící smluvní pokutou.“
D) Je-li odpověď na otázky A) a B), nebo A) a C), případně A), B), C) kladná, je absolutně neplatná dohoda jako celek?
E) Je povinností věřitele v případě, kdy je dohodou sjednáván nový splátkový kalendář se spotřebitelem, jehož úvěr byl z důvodu dlouhodobého prodlení spotřebitele s hrazením zesplatněn, zkoumat schopnost spotřebitele splácet?
F) Je-li odpověď na otázku E) kladná, způsobuje neověření schopnosti spotřebitele dluh splácet absolutní neplatnost Dohody?
G) Je-li odpověď na otázku E) kladná, je dané důvodem k zastavení exekuce?
H) Je-li odpověď na otázky D) nebo F) kladná, způsobuje taková neplatnost i neplatnost rozhodčí smlouvy, která s dohodou tvoří obchodní konstrukt?
I) Je rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí smlouvy způsobilým exekučním titulem?
J) Je nezávislý a nestranný rozhodce, který za rozhodčí činnost není odměňován uhrazením rozhodčího poplatku účastníkem, jenž zahájil řízení, ale za rozhodčí činnost je placen v rámci mzdy ze své koncipientské praxe svým zaměstnavatelem, který je současně společníkem zastřeného rozhodčího soudu ekonomicky závislého na účastníku, jenž zahájil řízení?
K) Je rozhodčí nález vydaný za podmínky jako v případě otázky J) způsobilým exekučním titulem?
10. K otázce A) dovolatelka uvedla, že dohoda je absolutně neplatná pro příčení se dobrým mravům podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále „obč. zák.“), přičemž odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2055/2019. Současně poukázala na potřebu vyhodnotit, zda případný rozpor rozhodcem přisouzeného plnění s dobrými mravy (uložením veškerých povinností založených hlavní smlouvou) v kontextu s okolnostmi, za nichž došlo k založení povinností přiznaných rozhodčím nálezem a k uzavření rozhodčí smlouvy, včetně mechanismu ustavení osoby rozhodce, nevede k závěru, že tato konání ve svém celku jsou v rozporu se zákonnými principy ochrany spotřebitele. Povinná považuje za nemravné sjednání smluvní pokuty pro případ prodlení sjednané v době, kdy dluh není splácen několik měsíců. Podle jejího názoru se rovněž nejednalo o zaviněné porušení smluvní povinnosti, jak je vyžadováno §545 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014. Při neplnění splátkového kalendáře nastoupila smluvní pokuta ve výši 0,25 % denně, která se odvíjela od
- nedoplatku jistiny postoupeného závazku ve výši 151 296 Kč,
- úroků z postoupeného závazku ve výši 13 707,18 Kč,
- postoupené smluvní pokuty ve výši 39 029,33 Kč,
- úroku dle dohody ve výši 7 899,43 Kč, přičemž povinné se nepodařilo identifikovat, podle jakého ustanovení dohody vznikl oprávněné nárok na tento úrok.
11. Smluvní pokuta tak dosahuje výše smluvních pokut zohledněných v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11. Povinná považuje usnesení Nejvyššího soudu, na něž odkázal odvolací soud, tj. usnesení sp. zn. 20 Cdo 1641/2018 a sp. zn. 20 Cdo 1449/2018, za překonaná, přičemž naopak odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019.
12. K otázkám B), C) a D) povinná uvedla, že jelikož dohodou o uznání dluhu měl být uznán závazek povinné z úvěrové smlouvy, řídí se právní úprava dohody zákonem č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, účinným do 31. 12. 2013 (dále „obch. zák.“), který v ustanovení §323 odst. 1 vyžaduje vedle písemné formy, aby byl uznán určitý závazek. Dohoda žádný uznávací projev vůle neobsahuje a stejně tak není zřejmý ani závazek, který má být dohodou uznán. Povinná odkazuje na nález ze dne 11. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 3512/11, ve kterém Ústavní soud dospěl k závěru, že v rámci spotřebitelských smluv mohou být v obchodních podmínkách obsažena pouze ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, nikoliv však zásadní ustanovení dopadající na právní vztah. Pokud tedy dospěl Ústavní soud k tomu, že ujednání, které není obligatorní náležitostí daného smluvního typu (byť se jistě jedná o ujednání pro dlužníka významná), nemůže být součástí všeobecných obchodních podmínek, je nutno za použití výkladové metody a minori ad maius trvat na tom, aby uznávací projev vůle, který je bezpochyby obligatorní náležitostí každé dohody o uznání dluhu, nebyl uveden pouze ve Smluvních ujednáních, ale byl součástí dohody samotné. V každém případě je však třeba trvat na tom, že projev v dohodě není dostatečně určitý. Současně povinná odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013.
13. Ohledně otázek E), F) a G) povinná v souvislosti s posuzováním schopnosti splácet úvěr odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, v němž Ústavní soud rozvíjí kritéria pro zkoumání neplatnosti exekuce z důvodu rozporu s dobrými mravy o zkoumání úvěruschopnosti, z něhož cituje, že „(obecné soudy) … by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu, je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli“. Nutnost ověřit schopnost spotřebitele splácet dluh při novém nastavení splatnosti nastává o to více, byl-li úvěr spotřebitele původním věřitelem zesplatněn právě z důvodu, že se jeho finanční situace zhoršila natolik, že nebyl schopen dluh splácet ani částečně.
14. Pokud jde o otázky H) a I), povinná odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016, v němž dovolací soud vyslovil názor, že pro závěr, zda je úvěrová smlouva neplatná (a proto je neplatná i rozhodčí smlouva), je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (viz současně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017). Podle povinné vyslovený závěr je třeba vztáhnout na jakoukoliv jinou smlouvu uzavřenou se spotřebitelem, je-li vymezený obchodní konstrukt v rozporu s dobrými mravy.
15. K otázkám J) a K) povinná dodala, že nelze akceptovat výkon rozhodčího řízení v rámci závislé práce, kdy zaměstnanec musí plnit příkazy zaměstnavatele. Dané vylučuje jeho nezávislost.
16. Povinná je toho názoru, že dovolací soud by měl na otázky s výjimkou otázek I), J) a K) odpovědět kladně. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
17. Oprávněná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu, současně navrhla dovolání odmítnout s tím, že povinná založila jeho přípustnost na dvou důvodech, které se navzájem vylučují. Rovněž připomněla, že povinná napadá skutkové závěry, přičemž způsobilým dovolacím důvodem je pouze nesprávné právní posouzení věci. K otázce A) uvedla, že v dané věci se nejedná o poskytnutí úvěru, ale o situaci, kdy oprávněné byla postoupena pohledávka od GE Money Bank, a. s., oprávněná umožnila povinné ji uhradit jednorázově, a teprve pro případ prodlení byla sjednána smluvní pokuta. Jedná se tudíž o jinou situaci, než jaká byla řešena v usneseních Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1857/2019 a sp. zn. 20 Cdo 2884/2019. K otázkám B) a C) uvedla, že ty již naopak ve zmíněných rozhodnutích Nejvyššího soudu vyřešeny byly. Současně nepovažuje za neplatnou dohodu o uznání dluhu. K otázce E) dodala, že po postoupení pohledávky kontaktovala povinnou a nabídla jí možnost uzavření dohody, na kterou nemusela povinná přistoupit. Uvedla, že posuzovat úvěruschopnost povinné v případě, že nedošlo k navýšení spláceného dluhu, postrádá smysl. K otázkám F), G) a H) oprávněná dodala, že odpověď na ně nemůže být kladná. Konečně v souvislosti s rozhodčím řízením, výběrem rozhodce a jeho případnou ekonomickou závislostí oprávněná uvedla, že povinná tvrdí navzájem se vylučující důvody přípustnosti dovolání. Pod bodem 40 dovolání povinná ani neuvádí, od jakých rozhodnutí Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit. Podle názoru oprávněné se povinná návrhem na zastavení exekuce snaží obejít marně uplynutou lhůtu k podání návrhu na zrušení rozhodčího nálezu.
18. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“. Dovolání není přípustné.
19. V projednávané věci je exekučním titulem rozhodčí nález ze dne 18. 6. 2014, č. j. 403 Rozh 3257/2014-7, vydaný rozhodcem Mgr. Janem Fišerem, jímž bylo povinné jako žalované uloženo zaplatit oprávněné jako žalobkyni (tehdy pod firmou Profidebt, s. r. o.) částku 210 061,94 Kč spolu se smluvní pokutou ve výši 0,25 % denně z této částky ode dne 14. 3. 2014 do zaplacení a náhradu nákladů rozhodčího řízení ve výši 23 486,50 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně, to vše do tří dnů od právní moci rozhodčího nálezu. Přiznaná pohledávka vyplývá z dohody o uznání dluhu č. 1102962134 se splátkovým kalendářem, uzavřené dne 16. 11. 2013 mezi oprávněnou jako věřitelkou a povinnou jako dlužníkem, na jejímž základě povinná uznala svůj dluh vyplývající ze smlouvy o úvěru v celkové výši 204 662,51 Kč (sestávající z jistiny 151 926 Kč, úroků 13 707,18 Kč a smluvní pokuty 39 029,33 Kč) a zavázala se jej uhradit ve lhůtě 10 dnů ode dne podpisu dohody o uznání dluhu (bod 3.1 dohody – smluvních ujednání) s tím, že v případě prodlení s úhradou závazku v uvedené desetidenní lhůtě se zavázala hradit uznaný dluh formou 82 splátek ve výši 2 500 Kč měsíčně vždy ke 22. dni příslušného kalendářního měsíce (bod 6.1 smluvních ujednání) a v případě, že bude v prodlení s úhradou splátky více než 10 dnů, stává se celý dluh okamžitě splatným a povinná se zavazuje zaplatit oprávněné smluvní pokutu ve výši 0,25 % denně z dlužné částky za každý den prodlení do úplného splacení celého dluhu [bod 7.1 písm. b) a c) smluvních ujednání].
20. K dovolací otázce A) – zda je v rozporu s dobrými mravy smluvní pokuta ve výši 91,25 % ročně (tj. 0,25 % denně), která se vypočítává nejen z jistiny, ale i z úroků, úroků z prodlení a smluvních pokut, přičemž tato smluvní pokuta byla sjednaná pro případ prodlení až v okamžiku, kdy se již spotřebitel několik měsíců v prodlení nacházel – dovolací soud poukazuje na svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž pro závěr, zda je úvěrová smlouva (zde smlouva o uznání dluhu) neplatná, v důsledku čehož je neplatná i rozhodčí smlouva, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytýčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016). Ačkoli přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005) a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“ (§39 obč. zák.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Je proto třeba posoudit i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají „sankční“ povahu, zakomponované do smlouvy o uznání dluhu; exekuční soud přistoupí k zastavení exekuce tehdy, když výsledek celkového posouzení vyzní tak, že do práv povinného – spotřebitele bylo zasaženo mimořádně silně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1063/2023, ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, či ze dne 15. 5. 2019, sp. zn. 20 Cdo 482/201920). Přiměřenost výše smluvní pokuty je vždy třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem případu, přičemž smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o ní proto není neplatné podle §39 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 25. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, či ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).
21. V souzené věci odvolací soud dospěl k závěru, že přisouzené plnění není ve zjevném rozporu s dobrými mravy. Zdůraznil, že povinná měla možnost dluh uhradit do 10 dnů bez dalšího navýšení, a i kdyby byly obě účastnice dohody o uznání dluhu srozuměny s tím, že povinná dluh do 10 dnů neuhradí, nepovažoval za nemravné takové ujednání, podle něhož oprávněná za umožnění úhrady v té době již několik let splatného dluhu v celkem 82 měsíčních splátkách žádala jeho navýšení o 0,25 %. Z uvedeného ujednání totiž plynou výhody rovněž povinné, neboť poskytnutím možnosti uhradit dluh ve splátkách, jejichž výše byla dokonce nižší než splátka původního dluhu, získala povinná příležitost uhradit dluh postupně a vyhnout se jeho nucenému vymáhání a s tím spojeným nákladům. Podle odvolacího soudu nelze učinit závěr, že dohoda o uznání dluhu byla oprávněnou uzavřena jen s tím záměrem, aby byl dluh navýšen o smluvní pokuty.
22. Odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) se podrobně a pečlivě zabýval otázkou přiměřenosti smluvní pokuty a jeho právní posouzení je zcela souladné s výše citovanou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu; Nejvyšší soud se ztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, že za uvedených konkrétních okolností sjednaná smluvní pokuta není v rozporu s dobrými mravy.
23. Pokud se týče platnosti a určitosti uznání dluhu [dovolací otázky B), C) a D)], ze zjištění odvolacího soudu i z obsahu spisu je patrné, že smluvní ujednání 01/05/2013, jež jsou povinnou podepsána, nejsou všeobecnými obchodními podmínkami ve smyslu §273 obch. zák., ale jsou přímo součástí dohody o uznání dluhu č. 1102962134. Ze znění dohody ve spojení se smluvními podmínkami, zejména tedy z formulace bodu 2 smluvních podmínek, jehož určitost činí dovolatelka předmětem dovolací otázky C), je zcela zřejmé, v jaké výši a z jakého důvodu povinná svůj dluh uznává, jednotlivá čísla s hvězdičkou ve znění bodů 2.1 a 2.2 zřetelně odkazují na odpovídající kolonky s peněžitými částkami uvedené na titulní straně dohody a nevzbuzují pochyby, jaká je výše a příslušenství pohledávky [tj. že předmětem dohody je pohledávka ve výši (7) 204 662,51 Kč, přičemž dlužník uznává svůj závazek za věřitelem co do důvodu i výše podle písm. C – tedy pohledávku ve výši (3) 204 662,51 Kč, jež je tvořena jistinou (4) 151 926 Kč, součtem běžných úroků a úroků z prodlení (4a) 13 707,18 Kč a smluvními pokutami (4b) 39 029,33 Kč]. Závěr odvolacího soudu je v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013, na který dovolatelka odkazuje a podle kterého určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán, nestačí, že dlužníku, který jednostranný právní úkon učinil, případně věřiteli, kterému byl tento úkon adresován, byl jasný důvod uznávaného dluhu, není-li to poznatelné z textu listiny.
24. Ohledně dovolacích otázek E), F) a G) týkajících se povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v případě, kdy je dohodou sjednáván nový splátkový kalendář za situace, kdy úvěr byl z důvodu dlouhodobého prodlení spotřebitele s hrazením zesplatněn, Nejvyšší soud v usnesení ze dne 2. 5. 2023, sp. zn. 20 Cdo 1063/2023, uvedl, že uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem s nově stanovenou splatností již existujícího dluhu a jeho navýšením o nikoliv jen nepatrnou smluvní pokutu za porušení povinnosti splatit úvěr v nově stanoveném termínu splatnosti, o němž účastníci v době uznání měli důvod předpokládat, že k němu dojde, představuje změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení §3 písm. k) a §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, účinného do 30. 11. 2016 (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), v důsledku čehož je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost dlužníka v souladu s §9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru.
25. V citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel ze skutkové situace, kdy se věřitel s dlužníkem dohodli, že pokud dlužník nezaplatí do 10 dnů od uzavření dohody celou pohledávku, bude jeho dluh navýšen o smluvní pokutu ve výši 25 % původního dluhu s tím, že takto sjednaný konečný závazek může povinný splácet v 60 měsíčních splátkách po 2 094 Kč. Povinný tedy získal možnost dluh splácet po dobu pěti let s navýšením původního dluhu o smluvní pokutu ve výši 5 % ročně. Pro případ prodlení se splácením konečného závazku delšího 10 dnů se účastníci dohodli na okamžité splatnosti celého dluhu s tím, že dlužník byl povinen zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,15 % denně ze zbývající dlužné částky po zesplatnění. Dovolací soud takovou dohodu vyhodnotil nikoli pouze jako uznání dluhu, ale fakticky jako změnu uznaného závazku (kumulativní novaci), kdy v ekonomickém smyslu mohlo jít o „přeúvěrování“ spočívající v nově stanovené splatnosti již existujícího úvěrového dluhu za cenu jeho navýšení o smluvní pokutu, to vše s dalšími významnými dopady do postavení povinného jako dlužníka a spotřebitele. Nejvyšší soud zdůraznil, že ke kumulativní novaci spočívající v navýšení jistiny z původní smlouvy o úvěru o smluvní pokutu pro případ nesplnění dluhu z původní smlouvy o úvěru v dodatečné desetidenní lhůtě a ke sjednání splátek pro takto navýšený úvěr mohlo dojít v situaci, kdy dlužník i věřitel měli důvod předpokládat, že dlužník dluh v dodatečné desetidenní lhůtě nesplní. Celkovou výší spotřebitelského úvěru ve smyslu §3 písm. k) zákona o spotřebitelském úvěru se tak vedle původně sjednané jistiny stala i tato smluvní pokuta a v tomto specifickém případě nastala srovnatelná situace, jako by dlužníku byly znovu poskytnuty prostředky ve výši dosud nesplaceného úvěru, avšak za nových podmínek (dlužníku se totiž přiznává dobrodiní prozatím nevracet úvěrový dluh, ovšem při navýšení částky, kterou je povinen naproti tomu zaplatit).
26. V nyní projednávané věci je ovšem skutková situace odlišná – podle sjednané dohody se povinná zavázala uhradit závazek ve výši 204 662,51 Kč do 10 dnů ode dne podpisu dohody o uznání dluhu a v případě, že by se dostala do prodlení s úhradou závazku v tomto termínu, zavázala se uhradit věřiteli uznaný závazek v 82 měsíčních splátkách ve výši 2 500 Kč. Pokud by se povinná dostala do prodlení s úhradou některé splátky o více než 10 dní, dochází k automatickému zesplatnění pohledávky a teprve tehdy je povinná povinna zaplatit věřiteli smluvní pokutu ve výši 0,25 % ze zbylého nesplaceného závazku za každý den prodlení. Smluvní pokuta je tak vázána nikoli na desetidenní prodlení s úhradou uznaného závazku, ale až na desetidenní prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Možnost splácet dluh ve splátkách není – oproti situaci ve věci 20 Cdo 1063/2023 – vázána na zvýšení celkového dluhu o smluvní pokutu, neboť ta nastupuje až ve chvíli prodlení s úhradou jednotlivých splátek. Není tak důvodu, aby byl věřitel v tomto případě povinen přezkoumávat schopnost dlužníka uznaný dluh splácet (nedochází k jeho navýšení), navíc za situace,
kdy – jak zdůraznil odvolací soud – jsou jednotlivé splátky dokonce nižší než splátky původní.
27. K dovolacím otázkám týkajícím se nezávislosti a nestrannosti rozhodce Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že k vyloučení rozhodce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že jeho vztah k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat. Typicky půjde o případy, kdy je rozhodce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. když by řízením nebo jeho výsledkem mohl být dotčen na svých právech, má-li k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, případně vztah ekonomické závislosti. Posledně uvedený případ (k němuž námitky dovolatelky v posuzované věci směřují) judikatura ztotožňuje s bezprostředním a přímým ekonomickým vztahem a jako typické příklady zmiňuje situace, kdy rozhodce současně působí jako zaměstnanec jedné ze stran rozhodčí smlouvy, jako obchodní partner jedné ze stran rozhodčí smlouvy či jako kolega v zaměstnaneckém či obdobném vztahu. Naopak ekonomickou závislost vedoucí k podjatosti rozhodce nelze spatřovat jen v tom, že rozhodci vzhledem ke každé jím vyřízené věci vzniká nárok na odměnu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2014, ze dne 21. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3324/2017, ze dne 2. 6. 2022, sp. zn. 20 Cdo 1463/2021). Jestliže odvolací soud dovodil, že ani namítaná opakovanost zápisu totožných jmen do rozhodčích smluv, ani skutečnost, že Mgr. Fišer byl advokátním koncipientem JUDr. Kolaříka, nedokládají ekonomickou závislost rozhodce, resp. nedosahují takové intenzity, aby nastala obava z narušení nestrannosti a nezávislosti rozhodce, kdy nelze učinit závěr, že rozhodčí nález vydala „rozhodčí společnost“, nikoli rozhodce Mgr. Fišer, a v daném případě nelze dovodit osobní vztah rozhodce k projednávané věci, účastníkům a jejich zástupcům, je tento závěr v souladu judikaturou dovolacího soudu.
28. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
29. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. 2. 2024
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu