ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.3249.2023.1
sp. zn. 20 Cdo 3249/2023-300
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Intrum Czech, s. r. o. , se sídlem v Praze 9 - Proseku, Prosecká 851/64, identifikační číslo osoby 27221971, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti povinnému J. U. , zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, pro 7 201,33 Kč a pro smluvní pokutu, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 53 EXE 2815/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2023, č. j. 26 Co 625/2022-263, takto:
Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. června 2023, č. j. 26 Co 625/2022-263, a usnesení Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. října 2022, č. j. 53 EXE 2815/2017-243, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu v Břeclavi k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1) Ve shora označené věci Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 6. 2023, č. j. 26 Co 625/2022-263, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Břeclavi (dále „soud prvního stupně“) ze dne 18. 10. 2022, č. j. 53 EXE 2815/2017-243, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. Vyšel ze zjištění, že vedením exekuce byl soudem prvního stupně dne 2. 10. 2017 pověřen soudní exekutor Mgr. Alan Havlice, Exekutorský úřad Jeseník (dále „exekutor“), za účelem vymožení pohledávky oprávněné ve výši 7 201,33 Kč „se smluvní pokutou“ podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Michala Wiedermanna ze dne 25. 3. 2013, sp. zn. R-P 7864/2013, ve spojení s usnesením téhož rozhodce ze dne 26. 2. 2016, sp. zn. R-P 7864/2013 (dále „rozhodčí nález“ nebo „exekuční titul“).
2) Odvolací soud konstatoval, že podkladem pro vydání rozhodčího nálezu se stala dohoda účastníků ze dne 2. 1. 2011 č. 2425732107 o uznání dluhu se splátkovým kalendářem (dále „dohoda“ či „dohoda o uznání dluhu“), z jejíhož obsahu vyplynulo, že oprávněné byla postoupena pohledávka ze smlouvy o úvěru (č. 3011525359) ve výši jistiny 70 721 Kč, úroků 50 113,99 Kč a smluvní pokuty 3 054 Kč (ke dni 2. 1. 2011). Součástí dohody jsou smluvní ujednání, zahrnující uznání dluhu povinného co do důvodu a výše 123 888,99 Kč a závazek povinného uhradit uvedený dluh v dodatečném termínu maximálně deseti dnů od podpisu dohody. Podle článku 3.1 smluvních ujednání se povinný zavázal provést úhradu uznaného dluhu v dodatečném termínu maximálně deseti dnů ode dne podpisu dohody, v případě prodlení se zavázal uhradit nesplacenou část dluhu spolu se smluvní pokutou ve výši 30 972,01 Kč formou 60 splátek po 2 600 Kč splatných vždy ke každému 20. dni v měsíci (článek 5.2) a v případě prodlení s úhradou kterékoli splátky spolu se smluvní pokutou ve výši 0,15 % z dlužné částky za každý den prodlení do zaplacení (článek 7.2 písm. c/). Dohodnuta byla pravidla rozhodčího řízení a šest konkrétně určených rozhodců.
3) Odvolací soud uzavřel, že dohoda nepředstavuje pouze uznání dluhu, ale je rovněž modifikací uznaného závazku ve formě kumulativní novace v bodě splatnosti dluhu a nově sjednané sankce v podobě smluvních pokut (§516 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále „obč. zák.“). Smluvní ujednání jsou dostatečně přehledná a logicky uspořádaná, samotná výše smluvní pokuty je přiměřená, odpovídá-li 54,8 % ročně z dlužné částky a není-li přítomna žádná jiná sankce (s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 27. října 2020, sp. zn. II. ÚS 3000/19). Ujednání o rozhodčím řízení a celý obsah dohody není v rozporu s požadavkem přiměřenosti a nezvýhodňuje oprávněnou „na úkor povinného jako spotřebitele“. V době uzavření dohody nebyla dána povinnost oprávněné zkoumat úvěruschopnost povinného, přičemž shora specifikovaná změna smlouvy nepředstavuje významné navýšení spotřebitelského úvěru (§56 obč. zák.).
4) Odvolací soud aproboval ujednání účastníků, podle něhož mají být veškeré spory vzniklé z dohody řešeny podle zákona č. 216/1994 Sb., tj. i spory ohledně zaplacení příslušenství jistiny a smluvních pokut (k tomu označil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. června 2020, sp. zn. 20 Cdo 2055/2019). Odmítl námitku povinného, že by rozhodčí řízení, z něhož vzešel exekuční titul, „trpělo zjevným deficitem transparentnosti“, nedovodil rovněž, že by rozhodce Mgr. Wiedermann nebyl „původcem“ vydaného rozhodčího nálezu (není-li podstatné, kdo rozhodci „zajišťoval případný administrativní servis“) a že by měl být na oprávněné ekonomicky závislý (tomu nepřisvědčovaly žádné konkrétní okolnosti). Zdůraznil závěrem, že exekuční řízení není a nemůže být řízením přezkumným (k čemuž zmínil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2014, sp. zn. 30 Cdo 3712/2012, a ze dne 30. března 2016, sp. zn. 20 Cdo 1255/2015).
5) Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil tak, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky procesního i hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. dubna 2020, sp. zn. 20 Cdo 1857/2019, a ze dne 20. května 2020, sp. zn. 20 Cdo 2884/2019), a to:
A/ zda jsou v rozporu s dobrými mravy jednorázová smluvní pokuta ve výši 25% a smluvní pokuta ve výši 54,75% ročně vypočítávané nejen z nedoplatku jistiny, ale i z úroků, úroků z prodlení a smluvních pokut, jestliže smluvní pokuty byly pro případ prodlení sjednány „až v okamžiku, kdy se již spotřebitel několik měsíců v prodlení nacházel“ .
6) Dalšími rozhodnými otázkami jsou podle názoru dovolatele otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, a to:
B/ zda je neplatná dohoda o uznání dluhu, jejíž podstatné náležitosti jsou uvedeny až „v přiložených smluvních podmínkách“ ;
C/ zda je pro neurčitost neplatné uznání dluhu ve znění článku 2.1 a 2. 2 , a
D/ zda je při kladné odpovědi na jednu z předchozích otázek absolutně neplatná dohoda jako celek .
7) Dovolatel v neposlední řadě ohlásil otázky, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1063/2023, které zároveň v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny („s ohledem na specifika daného případu“), a mají být posouzeny „jinak, než jak učinil odvolací soud“. Těmito otázkami jsou:
E / zda je povinností věřitele v případě, že byl dohodou „sjednáván nový splátkový kalendář se spotřebitelem, jehož úvěr byl z důvodu dlouhodobého prodlení spotřebitele s hrazením zesplatněn“, zkoumat úvěruschopnost spotřebitele ;
F/ pro případ kladné odpovědi na otázku ad E) zda neověření úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje neplatnost dohody ;
G/ zda neplatnost dohody v uvedeném případě způsobuje neplatnost rozhodčí smlouvy, která s dohodou tvoří „obchodní konstrukt“ ;
H/ zda je rozhodčí nález vydaný na základě neplatné rozhodčí smlouvy způsobilým exekučním titulem , a
I/ zda je při záporné odpovědi na otázku ad H) dán důvod k zastavení exekuce .
8) Dovolatel k ohlášeným otázkám v podrobnostech (bod IV. odůvodnění dovolání) poznamenal, že smluvní pokutu ve výši 25 % za neuhrazení celého závazku „nelze považovat za poplatek za umožnění úhrady dluhu ve splátkách“, pominul-li odvolací soud navíc, že při řádném splnění splátkového kalendáře byl dovolatel povinen hradit tzv. mimořádnou splátku podle článku 6.2 smluvních ujednání. Oprávněná si s přihlédnutím k jejím poznámkám v kartě klienta byla vědoma, že povinný nebude schopen zaplatit dluh „do 10 dnů“, a rovněž ani podle splátkového kalendáře. Sazba smluvní pokuty se neodvíjela pouze z jistiny, ale z celé postoupené pohledávky, takže mechanismus jejího výpočtu je nemravný. Uznávací projev je „plný zkratek a odkazů“ na jiná ustanovení smlouvy a dohody, v důsledku čehož postrádá srozumitelnost a nenaplňuje požadavek na určitost projevu vůle. Dohoda představovala podstatnou změnu dosavadního závazku a nerespektovala ochranu spotřebitele vyjádřenou v §9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 30. 11. 2016 (dále „ZSÚ“).
9) Oprávněná ve vyjádření k dovolání protistrany zdůraznila, že povinným nastolené otázky již byly ustálenou judikaturou dovolacího soudu „vesměs vyřešeny“ a samotná dohoda o uznání dluhu v obdobném znění již byla Nejvyšším soudem posuzována, aniž byla „shledána příčící se dobrým mravům“. Od přijaté judikatury dovolacího soudu (s odkazem na částečně citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1641/2018, ze dne 14. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1632/2018, nebo ze dne 21. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 1449/2018) není důvodu se jakkoli odchylovat. Dohoda v rozhodné době nepodléhala ZSÚ, a oprávněná tudíž neměla povinnost prověřovat úvěruschopnost povinného, který byl „poučen“ o tom, že smluvní ujednání jsou nedílnou součástí dohody, nic proti obsahu nenamítal a poté, co měl dostatek času, aby se smluvními ujednáními seznámil, připojil svůj podpis. Oprávněná tímto způsobem poskytla povinnému beneficium ve formě pětiletého splácení odkoupené pohledávky, byť s navýšením o 25 %. Nezhoršila proto postavení dlužníka, přičemž sjednaná smluvní pokuta ve výši 25 % „je zcela minimální, oproti propočtu např. zákonného úroku z prodlení“. Byl-li povinný s prodlením se splácením dluhu již od roku 2008, zákonný úrok z prodlení by mnohonásobně převyšoval uvedenou smluvní pokutu v případě, že by povinný nedodržel splátkový kalendář. Protož rovněž rozhodčí smlouva splňuje všechny zákonem stanovené podmínky, a rozhodčí nález tudíž je způsobilým exekučním titulem, oprávněná navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání povinného odmítl, případně zamítl.
10) Nejvyšší soud rozhodl o dovolání povinného podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (viz §36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání je v otázce posuzování úvěruschopnosti dlužníka za situace nově sjednané splatnosti úvěru přípustné (§237 o. s. ř.), neboť se odchyluje od rozhodovací praxe dovolacího soudu, zároveň je též opodstatněné.
11) K dovolací otázce ad A) - zda je v rozporu s dobrými mravy smluvní pokuta ve výši 54,75 % ročně vypočítávaná nejen z jistiny, ale i z úroků, úroků z prodlení a smluvních pokut, byla-li sjednána pro případ prodlení až v okamžiku, kdy se již spotřebitel několik měsíců v prodlení nacházel - dovolací soud připomíná svou ustálenou rozhodovací praxi, podle níž pro závěr, zda je úvěrová smlouva (zde smlouva o uznání dluhu) neplatná, v důsledku čehož je neplatná i rozhodčí smlouva, je třeba zkoumat, za jakých okolností byla uzavřena, a to za pomoci kritérií judikaturou Nejvyššího soudu vytyčených ve vztahu ke smluvní pokutě, úrokům, zajištění pohledávky apod. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2017, sp. zn. 20 Cdo 1387/2016). Ačkoli přezkum věcné správnosti vykonávaného exekučního titulu není v exekučním řízení přípustný, není vyloučeno, aby se otázka platnosti „hlavní“ smlouvy stala významnou pro hodnocení i na ni navazující rozhodčí smlouvy, a to s tím rozhodným směřováním, jímž je posouzení, zda vzhledem k jejímu obsahu a procesu jejího sjednání byla či nikoli dána pravomoc rozhodce k vydání vykonávaného rozhodčího nálezu. I přesto, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. prosince 2007, sp. zn. 29 Odo 1222/2005), a ani neplatnost rozhodčí smlouvy není v daném případě odvoditelná ze samotného jejího obsahu, nelze opomenout uvážit, zda obojí ve svém celku (jak obsahovém, tak procedurálním) není postiženo kolizí se zde rozhodnými „dobrými mravy“ (§39 obč. zák.), resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele (coby „slabší strany“). Je proto třeba zohlednit i specifické okolnosti podoby konkrétních závazků dlužníka, včetně těch, jež mají „sankční“ povahu, zakomponované do smlouvy o uznání dluhu; exekuční soud přistoupí k zastavení exekuce tehdy, když výsledek celkového posouzení vyzní tak, že do práv povinného - spotřebitele bylo zasaženo mimořádně silně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1063/2023, ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, či ze dne 15. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 482/2019). Přiměřenost výše smluvní pokuty je vždy třeba hodnotit vzhledem ke všem okolnostem případu, přičemž smluvní pokuta sjednaná ve výši zhruba 0,5 % denně z dlužné částky je v zásadě posuzována ještě jako odpovídající dobrým mravům, a ujednání o ní proto není neplatné podle §39 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2012, sp. zn. 33 Cdo 772/2010, ze dne 25. listopadu 2009, sp. zn. 33 Cdo 1682/2007, či ze dne 27. února 2007, sp. zn. 33 Odo 236/2005).
12) V posuzované věci má dovolací soud (shodně se soudem odvolacím) za to, že dohoda o uznání dluhu nebyla oprávněnou uzavřena jen s tím záměrem, aby byl dluh navyšován o smluvní pokuty; povinný měl totiž možnost dluh uhradit do 10 dnů bez dalšího navýšení, a i kdyby byli oba účastníci dohody srozuměni s tím, že v uvedené lhůtě závazek nesplní, nelze zásadně považovat za nemravné takové ujednání, podle něhož oprávněná za možnost povinného uhradit v té době již několik let splatný dluh v 60 měsíčních splátkách žádá jeho přiměřené navýšení. Z uvedeného ujednání totiž plynuly i po marném uplynutí primární desetidenní splatnosti dluhu nepochybné výhody pro povinného (kterých si musel být podpisem dohody vědom), neboť poskytnutím následné možnosti uhradit dluh ve splátkách získal příležitost uhradit již dospělý závazek rozložený do splátek v delším a velmi vstřícném (pětiletém) časovém horizontu, a vyhnout se tak nucenému vymáhání dluhu a s tím spojeným nákladům. Za uvedených okolností (avšak bez přistoupení okolností jiných) by se sjednaná smluvní pokuta nedostala do rozporu s dobrými mravy.
13) K otázkám týkajícím se platnosti a určitosti dohody o uznání dluhu (ad B/, C/ a D/) je již ze zjištění odvolacího soudu i z obsahu spisu patrné, že povinným podepsaná smluvní ujednání nemají povahu všeobecných obchodních podmínek (ve smyslu zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013) a jsou přímo součástí dohody o uznání dluhu. Ze znění dohody ve spojení se smluvními podmínkami, zejména tedy z formulace bodu 2 smluvních ujednání, jehož určitost činí dovolatel předmětem dovolací otázky ad C), je zcela zřejmé, v jaké výši a z jakého důvodu povinný svůj dluh uznává, jednotlivá čísla s hvězdičkou ve znění bodů 2.1 a 2.2 zřetelně odkazují na odpovídající kolonky s peněžitými částkami uvedené na titulní straně dohody a nevzbuzují pochyby, jaká je výše a příslušenství pohledávky Závěr odvolacího soudu je v souladu např. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. června 2013, sp. zn. 33 Cdo 12/2013, podle něhož určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše musí být dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán. Zvoleným hlediskem přípustnosti dovolání (prostřednictvím otázek dosud neřešených judikaturou dovolacího soudu) proto dovolatel uvedené námitky nemůže prosadit.
14) Na straně druhé, problematiku povinnosti věřitele zkoumat úvěruschopnost spotřebitele v případě dohodou sjednaného nového splátkového kalendáře za situace, kdy úvěr byl z důvodu dlouhodobého prodlení spotřebitele znovu zesplatněn (viz otázky ad E/, F/ a G/), již Nejvyšší soud řešil ve zcela obdobném skutkovém kontextu s nyní posuzovanou věcí a současně v dovolatelem odkazovaném usnesení ze dne 2. května 2023, sp. zn. 20 Cdo 1063/2023. Vysvětlil, že uzavření dohody o uznání dluhu se splátkovým kalendářem, tudíž s nově stanovenou splatností již existujícího dluhu a jeho navýšením o nikoliv jen nepatrnou smluvní pokutu za porušení povinnosti splatit úvěr (a účastníci mohli v době uzavření dohody o uznání dluhu předpokládat, že k takovému porušení dojde) v nově stanoveném termínu splatnosti, představuje změnu smlouvy o spotřebitelském úvěru spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru ve smyslu ustanovení §3 písm. k) a §9 odst. 1 ZSÚ, následkem čehož je věřitel povinen posoudit úvěruschopnost dlužníka v souladu s §9 odst. 1 ZSÚ.
15) Za stavu, kdy dovolatel ve zkoumané věci nehradil po delší dobu ani původní závazek z úvěru, kdy posléze došlo ke kumulativní novaci ve smyslu §516 odst. 2 obč. zák. a kdy bylo z důvodu déletrvající platební pasivity povinného ohroženo dodržení desetidenní lhůty splatnosti dluhu od uzavření dohody s následkem povinnosti dovolatele uhradit dluh navýšený o smluvní pokutu 25 % z původního závazku při splatnosti na dobu pěti let a další smluvní pokuty ve výši 0,15 % denně ze zbývající dlužné částky po zesplatnění v případě nedodržení splátkového kalendáře, si oprávněná z pozice zodpovědného věřitele měla dostupnými prostředky prověřit, zda je vylíčené plnění za dohodou sjednávaných podmínek v platebních možnostech dlužníka, nelze-li v této souvislosti přehlédnout, že oprávněná není původním věřitelem, který úvěr poskytl. Toliko za reálného předpokladu schopnosti dlužníka plnit zmíněné splátky by totiž mohla být prodloužená doba splácení úvěru, byť navýšeného o 25 %, skutečným benefitem ve prospěch spotřebitele.
16) Je tak zřejmé, že odvolací soud, který se v napadeném usnesení důsledně nezabýval tím, zda a jakým způsobem si oprávněná před uzavřením dohody s povinným jakožto spotřebitelem prověřila jeho úvěruschopnost, řešil předestřenou otázku v rozporu s citovanou judikaturou Nejvyššího soudu. Právě závěr ohledně zmíněné kontraktační okolnosti by totiž mohl mít vliv na komplexní posouzení smlouvy o úvěru a s ní spjaté dohody o uznání dluhu v poměrech hodnocení dobrých mravů, vykonatelnosti rozhodčího nálezu a existence důvodu pro zastavení exekuce (viz rovněž otázky ad H/ a I/).
17) Protože usnesení odvolacího soudu nelze v rozsahu řešení v dané věci rozhodných otázek ad E) až I) přezkoumat, a je tudíž nesprávné, Nejvyšší soud napadené rozhodnutí současně s usnesením soudu prvního stupně, pro něž platí stejné kasační důvody, podle §243e odst. 1 a 2 o. s. ř. ruší a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení, v němž bude soud právním názorem dovolacího soudu vázán (§243g odst. 1 ve spojení s §226 odst. 1 o. s. ř.).
18) O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o těchto nákladech bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný žádný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu