ECLI:CZ:NS:2024:20.CDO.3689.2023.3
sp. zn. 20 Cdo 3689/2023-294
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích , se sídlem v Českých Budějovicích, Okružní 517/10, identifikační číslo osoby 75081431, zastoupené Mgr. Adamem Forstem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti povinnému J. Š. , zastoupenému JUDr. Pavlem Kiršnerem, advokátem se sídlem v Praze 2, Rumunská 1720/12, pro 80 866 Kč, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 43 EXE 1644/2020, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2023, č. j. 24 Co 802/2023-267, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1/ Ve shora označené věci Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 7. 9. 2023, č. j. 24 Co 802/2023-267, k odvolání povinného potvrdil usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále „soud prvního stupně“) ze dne 31. 3. 2023, č. j. 43 EXE 1644/2020-229, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, která je vedena soudním exekutorem Mgr. Martinem Horákem, Exekutorský úřad Tábor, na základě pověření soudu prvního stupně ze dne 21. 9. 2020, č. j. 43 EXE 1644/2020-19, podle rozhodnutí vydaných oprávněnou dne 20. 12. 2017, č. j. VSTE-PS/1226/2017/9078/VŠTE, ze dne 20. 6. 2018, č. j. VSTE-PS/635/2018/10691/VŠTE, ze dne 14. 12. 2018, č. j. VSTE-PS/1702/2018/11371/VŠTE, a ze dne 21. 6. 2019, č. j. VSTE-PS/876/2019/11857/VŠTE (dále „exekuční tituly“), za účelem vymožení pohledávek oprávněné z titulu vyměřených poplatků za prodlouženou dobu studia v celkové výši 80 866 Kč.
2/ Odvolací soud předně aproboval závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že se povinný stal studentem oprávněné školy, neboť zahájil u oprávněné studium, byl mu znám postup pro přijetí na školu, podepsal protokol o přijímacím řízení a měl rovněž přístup do informačního systému oprávněné. Exekuční tituly byly povinnému doručeny prostřednictvím České pošty na oprávněné známou adresu studenta (oprávněná neměla přístup do Centrální evidence obyvatel), bylo-li jeho povinností, aby případně sdělil oprávněné doručovací adresu jinou. Oprávněná exekuční tituly rovněž zveřejnila na své elektronické úřední desce a nadto je zaslala na povinným u oprávněné školy zřízenou
e-mailovou adresu. Vymáhání pohledávky z exekučních titulů není v rozporu s dobrými mravy z důvodu, že oprávněná nevyloučila povinného ze studia, ačkoli ze své evidence musela vědět, že povinný nechodí na přednášky, neúčastní se seminářů a neskládá žádné zápočty ani zkoušky.
3/ Odvolací soud považoval (po doplnění dokazování) za prokázané, že se povinný stal „v souladu s platnými předpisy“, konkrétně s odkazem na §61 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů (dále „ZVŠ“), ke dni zápisu na školu (27. 8. 2014) studentem oprávněné, nebylo-li pochyb o tom, že mu bylo doručeno rozhodnutí o přijetí ke studiu, oznámen den zápisu, k němuž se dostavil, s oprávněnou následně „prostřednictvím informačního systému“ komunikoval a dokonce úspěšně žádal o přerušení studia. Exekuční tituly jsou proto vykonatelné a rozhodnutí soudu prvního stupně věcně správné.
4/ Usnesení odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost vymezil „v souladu“ s ustanovením §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), tak, že napadené usnesení odvolacího soudu „závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena“. K důvodům dovolání povinný uvedl, že závěr soudů obou stupňů o zásadní nepřezkoumatelnosti otázky hmotného práva je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3557/2008, vytkl soudům obou stupňů, že se nezabývaly pochybnostmi o vykonatelnosti exekučních titulů, zejména v souvislosti s jejich doručením (to je v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu či Ústavního soudu, např. s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, a ze dne 15. prosince 2009, sp. zn. 20 Cdo 938/2008, či s nálezy Ústavního soudu ze dne 7. září 2010, sp. zn. I. ÚS 1357/10, a ze dne 27. června 2013, sp. zn. II. ÚS 803/123), „nevyhověly požadavku na dostatečnost srozumitelnosti rozsudku“ (mimo jiné s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. listopadu 2001, sp. zn. 26 Cdo 2172/2000, a ze dne 17. října 2019, sp. zn. 33 Cdo 2078/2019), „nesplnily svou povinnost vést řádné dokazování“ (v rozporu s usneseními Nejvyššího soudu ze dne 24. června 2010, sp. zn. 30 Cdo 1802/2010, a ze dne 26. října 2010, sp. zn. 21 Cdo 2444/2017, dále nálezem Ústavního soudu ze dne 17. května 2016, sp. zn. I. ÚS 1437/15), a odchýlily se od „dosavadní judikatury v otázce výkladu právních úkonů“ (s označením usnesení Nejvyššího soudu ze 26. března 2008, sp. zn. 32 Cdo 1242/2005, ze dne 23. října 2009, sp. zn. 23 Cdo 3060/2009, a ze dne 25. června 2013, sp. zn. 30 Cdo 710/2013).
5/ V rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka výkladu §51 a §61 ZVŠ, konkrétně otázka formálnosti a charakteru zápisu ke studiu na vysoké škole, okamžiku, k němuž se uchazeč o studium stává studentem vysoké školy, otázka pravomoci a působnosti rektora vysoké školy vydávat exekuční tituly vůči osobám, které nejsou studenty vysoké školy, a otázka právních následků takových správních aktů . K tomu povinný v podrobnostech uvedl, že se nestal studentem oprávněné školy, nedošlo-li k zápisu ve smyslu interpretace §51 odst. 1 ZVŠ. Exekuční tituly byly tudíž vydány době, „kdy povinný nebyl studentem, a oprávněná tak nemohla vůči němu rozhodovat o jeho právech a povinnostech (s odkazem na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. dubna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3557/2006), šlo tedy o „nicotné akty“. Exekuční tituly z téhož důvodu nebyly povinnému řádně doručeny podle §69a odst. 2 ZVŠ. V době doručování exekučních titulů měl povinný trvalý pobyt na jiné adrese (v XY), tj. v původním bydlišti, kam mu byly doručovány (XY), se nezdržoval, nemohl si písemnosti převzít a seznámit se s jejich obsahem. Tím byl zkrácen na svých základních právech zaručených Listinou základních práv a svobod, zejména právem na spravedlivý proces (k tomu dovolatel výslovně zmínil čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod).
6/ K dovolání se oprávněná vyjádřila tak, že k zastavení exekuce nejsou dány důvody, neboť soudy obou stupňů posoudily věc po právní stránce správně. S ohledem na podstatu exekučního řízení se zcela nadstandardně vypořádaly s otázkou, zda se povinný stal studentem oprávněné, k čemuž došlo v den zápisu 27. srpna 2014 v areálu vysoké školy. Dovolatel i v době po zápisu se školou komunikoval (žádal o přerušení studia a odpuštění poplatku). Svou adresu, na níž byly exekuční tituly doručeny, „sám zapsal“ do informačního systému bez následné změny, což ostatně nerozporuje. Oprávněná proto exekuční tituly doručovala ve shodě s §69a ZVŠ. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl, případně zamítl.
7/ Nejvyšší soud jako soud dovolací (viz §10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/, a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§237 o. s. ř.).
8/ Dovolatel prostřednictvím obecně formulovaných námitek spočívajících v nepřezkoumatelnosti a nesrozumitelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu, v nerozptýlených pochybnostech ohledně vykonatelnosti exekučních titulů, zejména ve vztahu k jejich doručování, v kritice vedeného dokazování před soudy obou stupňů a v problematice výkladu právních úkonů (právních jednání) neohlašuje žádnou právní otázku, na jejímž řešení by napadené usnesení ve smyslu §237 o. s. ř. záviselo. Námitky skutkového rázu (okolnosti doručování exekučních titulů) či kritika (nadto neupřesněná) hodnocení provedených důkazů před soudy obou stupňů nemůže přípustnost dovolání založit (z mnoha rozhodnutí srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 3047/2017, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 3. července 2018, sp. zn. IV. ÚS 3805/17, odmítl, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. dubna 2023, sp. zn. 20 Cdo 1172/2023), přičemž nekonkrétní námitky proti vedení či způsobu důkazního řízení a obsahu napadeného usnesení toliko oznamují vady řízení, k nimž dovolací soud nemůže v případě nepřípustného dovolání přihlédnout, byť by k takovým vadám došlo a mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Na výkladu právních jednání pak napadené usnesení odvolacího soudu zjevně není založeno, což bývá v exekučních řízeních s ohledem na jejich donucovací smysl a účel obvyklé.
9/ Rozhodnost posuzování právních otázek podle názoru dovolatele neřešených, jejichž společným jmenovatelem je (resp. má být) výklad §51 a 61 ZVŠ, tj. otázek charakteru zápisu na vysokou školu, okamžiku, kdy se uchazeč o studium stává studentem vysoké školy, pravomoci vydávání rozhodnutí vysoké školy vůči osobě, která není studentem, a v dané souvislosti tzv. nicotnosti rozhodnutí vysoké školy, je založena na paušálním tvrzení povinného, že se studentem oprávněné školy nikdy nestal. Z průběhu řízení před soudy obou stupňů a z odůvodnění napadeného usnesení v kontrastu s uvedenou argumentací dovolatele plyne, že povinný nikdy nerozporoval skutečnost, že byl coby uchazeč ke studiu na oprávněné vysoké škole přijat (§50 ZVŠ), ke studiu se zapsal (§51 ZVŠ), stal se tím studentem vysoké školy (§61 ZVŠ) a s oprávněnou z pozice studenta komunikoval, mimo jiné žádal o přerušení studia, v čemž mu bylo vyhověno. Je proto zřejmé, že z pohledu těchto primárně skutkových zjištění nemá řešení předestřených a podstatou spekulativních otázek žádný význam (jsou založeny na zcela odlišném skutkovém stavu), tj. nelze jimi (opět) přípustnost dovolání prosadit. Ustanovení §51 a §61 ZVŠ, upravující zápis do studia, jímž uchazeč realizuje své právo z titulu sděleného rozhodnutí o přijetí ke studiu, a den, kdy se uchazeč stane studentem vysoké školy, žádný výklad pro svou jednoznačnost nevyžadují (rozhodně je nelze interpretovat tak, že se uchazeč po svém zápisu ke studiu studentem nestane, byť následně své studijní povinnosti neplní).
10/ S přihlédnutím k tomu, že se dovolateli dostalo před soudy obou stupňů řádné procesní péče a že napadené usnesení nevykazuje znaky libovůle hodnotících úvah odvolacího soudu či prvky extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy (vše zmíněné signalizuje absenci jakéhokoli ústavněprávního deficitu), Nejvyšší soud dovolání povinného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
11/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§87 a násl. ex. řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Aleš Zezula
předseda senátu