ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.1220.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 1220/2023-263
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně H. H. , zastoupené JUDr. Michalem Janovcem, Ph.D., advokátem se sídlem v Brně, Dobrovského č. 1310/64, proti žalované Základní škole Žďár nad Sázavou, Švermova 4 , příspěvkové organizaci, se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Švermova č. 1132/4, IČO 43380123, zastoupené JUDr. Terezou Coufalovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 4 – Podolí, Nad Sokolovnou č. 41/7, o náhradu platu, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 19/2020, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. října 2022, č. j. 15 Co 19/2022-208, takto:
I. Dovolání žalobkyně proti rozsudku krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do 262 980 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení, se zamítá .
II. Rozsudek krajského soudu v části, v níž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby co do 117 485 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení, a ve výrocích o nákladech řízení a odvolacího řízení a rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 1. října 2021, č. j. 6 C 19/2020-151, v části, v níž byla zamítnuta žaloba co do 117 485 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou dne 22. 1. 2020 domáhala, aby jí žalovaná zaplatila na náhradě platu za nevyčerpanou dovolenou za dobu od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017 částku 560 294 Kč s 8,05% úrokem z prodlení za dobu od 11. 2. 2017 do zaplacení. Žalobu zdůvodnila zejména tím, že pracovala od 1. 2. 2004 u žalované na základě uzavřené pracovní smlouvy ze dne 26. 1. 2004 jako učitelka, přičemž uvedená pracovní smlouva byla následně měněna, nejprve dohodou o změně sjednaných pracovních podmínek ze dne 29. 6. 2004, poté dohodou ze dne 18. 4. 2005 a dohodou ze dne 25. 4. 2006, že původně sjednaný pracovní poměr na dobu určitou do 30. 6. 2004, postupně prodlužovaný až do 30. 6. 2007, se písemným oznámením žalobkyně ze dne 11. 6. 2007, že trvá na tom, aby ji žalovaná dále zaměstnávala i po dni 30. 6. 2007, změnil na pracovní poměr na dobu neurčitou a že pracovní poměr skončil dne 31. 1. 2017 výpovědí „pro nadbytečnost žalobkyně“ podle §52 písm. c) zákoníku práce. Uvedla, že od „3. čtvrtletí roku 2007 až do skončení pracovního poměru“ nepracovala pro překážky v práci na straně žalované, že žalovaná nevyužila svého práva určit žalobkyni čerpání dovolené a že je proto povinna zaplatit žalobkyni náhradu platu za 383,5 dnů (8 týdnů za kalendářní rok) nevyčerpané dovolené v celkové výši 560 294 Kč (tj. 1 461 Kč za jeden den) určenou z jejího pravděpodobného výdělku ve výši 32 598 Kč měsíčně.
2. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou rozsudkem ze dne 1. 10. 2021, č. j. 6 C 19/2020-151, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 179 829 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení, žalobu co do 380 465 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení zamítl a rozhodl, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 17 969,60 Kč k rukám advokátky JUDr. Terezy Coufalové, Ph.D. Dovodil, že vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobkyně trval (již od 1. 2. 2004) i v období od 1. 7. 2007 do 31. 1. 2017, kdy žalovaná nepřidělovala žalobkyni práci, neboť se domnívala, že pracovní poměr mezi nimi již netrvá, vznikl žalobkyni za uvedené období nárok na dovolenou za kalendářní rok nebo její poměrnou část, protože uvedené období překážek v práci na straně zaměstnavatele se považuje za výkon práce podle §348 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Dospěl k závěru, že právo žalobkyně na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou za roky 2007 až 2011 zaniklo, neboť vzhledem k tomu, že žalovaná neurčila žalobkyni dovolenou ani do 31. října „příštího kalendářního roku“, byl dnem nástupu žalobkyně na „nevyčerpanou dovolenou (v plném rozsahu)“ první následující pracovní den (§218 odst. 4 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011). K čerpání dovolené za roky 2007 až 2011 proto došlo, „eventuálně právo žalobkyně na dovolenou zaniklo nejpozději do konce příštího kalendářního roku“. Ve vztahu k období „let 2012 až 2017“ soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou po skončení jejího pracovního poměru, k němuž došlo dne 31. 1. 2017 (§222 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012), neboť žalovaná neurčila žalobkyni čerpání dovolené ani do konce následujícího kalendářního roku a ani v dalších letech. Za 203,5 dnů nevyčerpané dovolené, na kterou žalobkyni vzniklo právo v uvedeném období, přísluší žalobkyni náhrada platu ve výši průměrného výdělku (110,46 Kč na hodinu, tj. 883,68 Kč za 8 pracovních hodin denně při týdenní pracovní době 40 hodin rozvržené do pětidenního pracovního týdne), který soud prvního stupně zjistil z rozhodného období 2. čtvrtletí roku 2007, které bylo „posledním obdobím, za které žalobkyni náležel od žalované plat“, a to v celkové částce 179 829 Kč.
3. K odvolání žalobkyně a žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. 10. 2022, č. j. 15 Co 19/2022-208, zastavil řízení o odvolání žalované do výroku rozsudku soudu prvního stupně o její povinnosti zaplatit žalobkyni 179 829 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení „co do částky 15 023 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 15 023 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení“ (z důvodu zpětvzetí odvolání v této části), ve výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 179 829 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení „co do částky 164 806 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně z částky 164 806 Kč od 11. 2. 2017 do zaplacení“ a ve výroku o zamítnutí žaloby co do 380 465 Kč s 8,05% úrokem z prodlení od 11. 2. 2017 do zaplacení rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, „změnil“ jej ve výroku o nákladech řízení tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 17 666,40 Kč k rukám advokátky JUDr. Terezy Coufalové, Ph.D., a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované k rukám uvedené advokátky na náhradě nákladů odvolacího řízení 22 565,10 Kč. K námitkám žalované uvedl, že v dané věci nelze použít „ani analogicky“ rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 21 Cdo 2343/2003, ve které se řešily nároky z neplatného rozvázání pracovního poměru, neboť v projednávané věci žalobkyně nemohla pracovat (a nečerpala dovolenou) z důvodu „překážek na straně zaměstnavatele“. Tyto překážky „nemohou jít k tíži zaměstnance“ a nároky žalobkyně proto ani nemohou být hodnoceny jako „rozporné s dobrými mravy“. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že „právo žalobkyně na náhradu“ za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 zaniklo, a dodal, že i kdyby „nárok na náhradu“ v tomto období existoval, byl by promlčen, „čehož se v řízení dovolávala žalovaná“. V období od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2017, kdy nebylo prokázáno, že by žalovaná určila žalobkyni čerpání dovolené, je podle názoru odvolacího soudu třeba vycházet z ustanovení §222 odst. 2 zákoníku práce ve znění účinném od 1. 1. 2012, podle něhož zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. V posuzované věci pracovní poměr žalobkyně u žalované skončil dne 31. 1. 2017 a teprve tímto okamžikem vznikl „nárok žalobkyně na náhradu“; námitka promlčení vztahující se k tomuto období, kterou vznesla žalovaná, proto podle odvolacího soudu není důvodná. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že pro stanovení průměrného výdělku žalobkyně je rozhodným obdobím 2. čtvrtletí roku 2007, kdy „naposledy žalobkyně fakticky pro žalovanou pracovala“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu v části, ve které byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby co do 380 465 Kč s úrokem z prodlení, podala žalobkyně dovolání. Uvedla, že v projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu na vyřešení otázek hmotného práva, „jak se zjišťuje průměrný výdělek zaměstnance pro účely náhrady platu z důvodu nevyčerpané dovolené a co je rozhodným obdobím pro jeho zjištění“ a „zda právo zaměstnance na dovolenou za kalendářní rok při překážkách v práci na straně zaměstnavatele … mohlo zaniknout, jestliže zaměstnavatel nepodněcoval pracovníka k čerpání dovolené a neinformoval jej o možném zániku jeho nároku“. Ve vztahu k první uvedené otázce dovolatelka namítala, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 815/2022, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 517/2015, zjišťoval-li průměrný výdělek žalobkyně pro účely nároku na náhradu platu vzniklého k 31. 1. 2017 z období 2. čtvrtletí roku 2007 a nikoli z rozhodného období 4. čtvrtletí roku 2016 a dospěl-li k závěru, že „průměrným hodinovým výdělkem je částka 110,46 Kč, odpovídající měsíčnímu platu 19 212 Kč, ačkoliv tomu tak v důsledku vládního nařízení č. 564/2006 Sb. evidentně není“, resp. že tato otázka dosud „nebyla ve všech souvislostech“ dovolacím soudem vyřešena. Ve vztahu k druhé uvedené otázce má dovolatelka za to, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (usnesení ze dne 6. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2124/2021), Ústavního soudu (nález ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19) a Soudního dvora Evropské unie (rozsudky ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. C-120/21, ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. C-684/16, a ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. C-762/18, C-37/19), resp. že tato otázka „dosud vyřešena nebyla“. Vzhledem k tomu, že jí žalovaná kvůli překážkám v práci na její straně neumožnila uplatnit nárok na dovolenou, nemohlo dojít k nástupu žalobkyně na dovolenou podle §218 odst. 4 zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011. Ze závěrů judikatury Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“) podle dovolatelky vyplývá, že její „právo na dovolenou nezaniklo“, že „splatnost nároku na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou nastala až se skončením pracovního poměru (31. 1. 2017) a že tedy tento nárok ke dni podání žaloby (22. 1. 2020) promlčen nebyl“. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadené části a rozsudek soudu prvního stupně (v odpovídající části) zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
8. V projednávané věci závisí napadený rozsudek odvolacího soudu (mimo jiné) na vyřešení otázek hmotného práva, za jakých podmínek mohlo zaniknout právo zaměstnance na dovolenou podle právní úpravy obsažené v zákoníku práce ve znění účinném do 31. 12. 2011 a z jakého rozhodného období se zjišťuje průměrný výdělek zaměstnance pro účely náhrady platu za nevyčerpanou dovolenou v době od 1. 1. 2012. Protože tyto právní otázky v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, je dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně je částečně opodstatněné.
10. Projednávanou věc je třeba v otázce práva žalobkyně na dovolenou v období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2011 i v současné době posuzovat podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2011 (dále jen „zák. práce“).
11. Zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, přísluší dovolená za kalendářní rok, popřípadě její poměrná část, jestliže pracovní poměr netrval nepřetržitě po dobu celého kalendářního roku. Za odpracovaný se považuje den, v němž zaměstnanec odpracoval převážnou část své směny; části směn odpracované v různých dnech se nesčítají (§212 odst. 1 zák. práce). Poměrná část dovolené činí za každý celý kalendářní měsíc nepřetržitého trvání téhož pracovního poměru jednu dvanáctinu dovolené za kalendářní rok (§212 odst. 2 zák. práce). Jako výkon práce se posuzuje doba, kdy zaměstnanec nepracuje pro překážky v práci, s výjimkou doby pracovního volna poskytnutého na žádost zaměstnance, bylo-li předem sjednáno jeho napracování, a doby, po kterou byla práce přerušena pro nepříznivé povětrnostní vlivy [§348 odst. 1 písm. a) zák. práce]. Pro účely dovolené se však jako výkon práce neposuzuje doba zameškaná pro důležité osobní překážky v práci, pokud nejsou uvedeny v prováděcím právním předpisu (§199 odst. 2 zák. práce). Doba čerpání mateřské dovolené a doba, po kterou zaměstnanec čerpá rodičovskou dovolenou do doby, po kterou je zaměstnankyně oprávněna čerpat mateřskou dovolenou, a doba pracovní neschopnosti vzniklé v důsledku pracovního úrazu nebo nemoci z povolání vzniklého při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním se pro účely dovolené posuzuje jako výkon práce (srov. §216 odst. 3 zák. práce).
12. Dobu čerpání dovolené určuje zaměstnavatel podle rozvrhu čerpání dovolené vydaného s předchozím souhlasem odborové organizace tak, aby si zaměstnanec mohl dovolenou vyčerpat zpravidla vcelku a do konce kalendářního roku, ve kterém právo na dovolenou vzniklo, pokud v zák. práce není dále stanoveno jinak (srov. §217 odst. 1 větu první zák. práce). Zaměstnavatel nesmí určit čerpání dovolené na dobu, kdy zaměstnanec vykonává vojenské cvičení nebo výjimečné vojenské cvičení, kdy je uznán dočasně práce neschopným podle zvláštního právního předpisu, ani na dobu, po kterou je zaměstnankyně na mateřské nebo rodičovské dovolené a zaměstnanec na rodičovské dovolené. Na dobu ostatních překážek v práci na straně zaměstnance smí zaměstnavatel určit čerpání dovolené jen na jeho žádost (§217 odst. 4 zák. práce).
13. Zaměstnavatel je povinen určit zaměstnanci čerpání alespoň 4 týdnů dovolené v kalendářním roce, ve kterém mu právo na dovolenou vzniklo, pokud jeho pracovní poměr k témuž zaměstnavateli trval po celý kalendářní rok a má-li alespoň na 4 týdny dovolené právo (§218 odst. 1 zák. práce). Jestliže zaměstnavateli brání v určení čerpání dovolené podle §218 odst. 1 zák. práce překážky v práci na straně zaměstnance uvedené v §217 odst. 4 zák. práce nebo naléhavé provozní důvody, je povinen určit tuto dovolenou tak, aby skončila nejpozději do konce příštího kalendářního roku, není-li v §218 odst. 3 zák. práce stanoveno jinak (srov. §218 odst. 2 zák. práce). Nemůže-li zaměstnavatel určit čerpání dovolené podle §218 odst. 1 zák. práce ani do konce příštího kalendářního roku z důvodu čerpání rodičovské dovolené, určí dobu čerpání této dovolené po skončení rodičovské dovolené (srov. §218 odst. 3 zák. práce). Neurčí-li zaměstnavatel, s výjimkou případu uvedeného v §218 odst. 3 zák. práce, zaměstnanci dovolenou podle §218 odst. 1 zák. práce ani do 31. října příštího kalendářního roku, je dnem nástupu zaměstnance na tuto nevyčerpanou dovolenou nebo její část první následující pracovní den. Nevyčerpá-li zaměstnanec dovolenou podle věty první ani do konce příštího kalendářního roku, právo na tuto dovolenou zaniká (srov. §218 odst. 4 zák. práce). Jestliže zaměstnanec nemohl z důvodů uvedených v §218 odst. 2 zák. práce vyčerpat dovolenou, která přesahuje 4 týdny, ani do konce příštího kalendářního roku, může být s jeho písemným souhlasem tato část dovolené vyčerpána do konce dalšího kalendářního roku (srov. §218 odst. 5 zák. práce).
14. Zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku (§222 odst. 1 věta první zák. práce). Zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za 4 týdny nevyčerpané dovolené pouze v případě skončení pracovního poměru. Náhrada mzdy nebo platu za tu část nevyčerpané dovolené, která přesahuje 4 týdny, přísluší zaměstnanci nejen v případě skončení pracovního poměru, ale i v případě, že zaměstnanec nemohl tuto dovolenou vyčerpat do konce příštího kalendářního roku (§222 odst. 2 zák. práce). Pedagogickým pracovníkům a akademickým pracovníkům vysokých škol, jejichž dovolená činí 8 týdnů v kalendářním roce, přísluší náhrada mzdy nebo platu nejvýše za 4 týdny nevyčerpané dovolené (srov. §213 odst. 3 a §222 odst. 4 zák. práce).
15. Z uvedené právní úpravy vyplývá, že neurčí-li zaměstnavatel zaměstnanci, jehož pracovní poměr k témuž zaměstnavateli trval po celý kalendářní rok a který má právo alespoň na 4 týdny dovolené, čerpání alespoň 4 týdnů dovolené v kalendářním roce, ve kterém mu právo na dovolenou vzniklo, a neučiní tak ani do 31. října příštího kalendářního roku (aniž by mu v tom bránilo čerpání rodičovské dovolené), pak platí, že dnem nástupu zaměstnance na tuto nevyčerpanou dovolenou nebo její část je první následující pracovní den. V takovém případě zaměstnanec čerpá dovolenou na základě zákona, aniž by doba čerpání dovolené byla určena úkonem (jednáním) zaměstnavatele vůči zaměstnanci podle §217 odst. 1 věty první zák. práce. Počátek zákonem určené doby čerpání dovolené (první pracovní den následující po 31. říjnu příštího kalendářního roku) je stanoven tak, aby uvedená dovolená byla zcela vyčerpána nejpozději do konce příštího kalendářního roku. Nevyčerpá-li zaměstnanec tuto dovolenou ani do konce příštího kalendářního roku, neboť tomu brání překážky v práci na jeho straně uvedené v §217 odst. 4 zák. práce, právo na tuto dovolenou (její nevyčerpanou část) zaniká. To neplatí jen tehdy, jestliže vyčerpání uvedené dovolené do konce příštího kalendářního roku zabránilo čerpání rodičovské dovolené zaměstnancem, neboť v takovém případě je zaměstnavatel povinen – jak vyplývá z ustanovení §218 odst. 3 zák. práce – určit dobu čerpání dovolené podle §218 odst. 1 zák. práce až po skončení této překážky v práci. Překážky v práci na straně zaměstnavatele čerpání uvedené dovolené od prvního pracovního dne následujícího po 31. říjnu příštího kalendářního roku nebrání.
16. V projednávané věci žalobkyni v celém období od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2011 příslušela dovolená za kalendářní rok, neboť v této době za nepřetržitého trvání pracovního poměru k žalované od 1. 2. 2004 nepracovala pro překážky v práci na straně žalované (a tato doba se proto pro účely dovolené žalobkyně posuzuje jako výkon práce). Protože žalovaná v uvedeném období podle zjištění soudů neurčila žalobkyni v žádném kalendářním roce čerpání alespoň 4 týdnů dovolené, na které jí vzniklo v každém roce právo (jako pedagogická pracovnice měla žalobkyně právo na 8 týdnů dovolené v kalendářním roce), začala žalobkyně ze zákona tuto dovolenou čerpat vždy od prvního pracovního dne následujícího po 31. říjnu kalendářního roku následujícího po roku, v němž jí právo na dovolenou vzniklo, aniž by žalovaná musela učinit vůči žalobkyni úkon směřující k určení této doby dovolené a aniž by ji musela – nevykonávala-li žalobkyně práci – o tomto čerpání dovolené „ze zákona“ předem informovat. Protože v řízení nebylo zjištěno, že by čerpání této dovolené bránily překážky v práci na straně žalobkyně uvedené v §217 odst. 4 zák. práce, žalobkyně tuto dovolenou vyčerpala vždy do konce příslušného kalendářního roku a její právo na tuto dovolenou podle ustanovení §218 odst. 4 věty druhé zák. práce nezaniklo. Vzhledem k tomu, že tak žalobkyně dovolenou za každý kalendářní rok z období let 2007–2011 v rozsahu 4 týdnů vyčerpala, příslušela jí za tuto dobu čerpání dovolené náhrada platu podle ustanovení §222 odst. 1 věty první zák. práce, a nikoliv náhrada platu za 4 týdny nevyčerpané dovolené při skončení pracovního poměru podle ustanovení §222 odst. 2 věty první zák. práce. Žalobkyni dále příslušela náhrada platu za nevyčerpanou část dovolené přesahující 4 týdny vyčerpané podle ustanovení §218 odst. 4 věty první zák. práce, neboť žalobkyně nemohla tuto dovolenou – vzhledem k tomu, že jí žalovaná neurčila dobu jejího čerpání – vyčerpat do konce příštího kalendářního roku (§222 odst. 2 věta druhá zák. práce).
17. Z uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu, že „právo žalobkyně na náhradu“ (platu za dovolenou) za období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2011 zaniklo, není správný. Jeho závěr, že právo na náhradu platu za tuto dovolenou nelze žalobkyni přiznat, ale i tak obstojí, neboť odvolací soud současně dovodil, že i kdyby „nárok na náhradu“ v tomto období existoval, byl by promlčen, „čehož se v řízení dovolávala žalovaná“. Namítá-li žalobkyně, že její „právo na dovolenou nezaniklo“, že „splatnost nároku na náhradu platu za nevyčerpanou dovolenou nastala až se skončením pracovního poměru (31. 1. 2017) a že tedy tento nárok ke dni podání žaloby (22. 1. 2020) promlčen nebyl“, pak jednak přehlíží, že dovolenou za každý kalendářní rok z období let 2007–2011 v rozsahu 4 týdnů vyčerpala a že za tuto dobu čerpání dovolené měla právo na náhradu platu, která byla splatná v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém byla dovolená čerpána (srov. §141 odst. 1, §144 zák. práce), a jednak nebere v úvahu, že náhrada platu, která jí příslušela za nevyčerpanou část dovolené přesahující 4 týdny vyčerpané v uvedeném období podle §218 odst. 4 věty první zák. práce, se stala splatnou vždy v následujícím kalendářním měsíci po uplynutí příštího kalendářního roku, a nikoliv až po skončení pracovního poměru (srov. §222 odst. 2 větu druhou zák. práce).
18. Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu (s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2021, sp. zn. 21 Cdo 2124/2021, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2020, sp. zn. II. ÚS 2522/19), že se nezabýval právním názorem vyjádřeným v rozsudcích Soudního dvora ze dne 22. 9. 2022, sp. zn. C-120/21, ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. C-684/16, a ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. C-762/18, C-37/19, k výkladu článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES ze dne 4. 11. 2003 o některých aspektech úpravy pracovní doby (který stanoví, že členské státy přijmou nezbytná opatření, aby měl každý pracovník nárok na placenou dovolenou za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů v souladu s podmínkami pro získání a přiznávání této dovolené stanovenými vnitrostátními právními předpisy nebo zvyklostmi, a že minimální dobu placené dovolené za kalendářní rok nelze nahradit finanční náhradou, s výjimkou případů ukončení pracovního poměru), činí tak neopodstatněně. Uvedené rozsudky Soudního dvora se týkají promlčení práva na dovolenou v případě zaměstnance, kterému zaměstnavatel skutečně neumožnil tento nárok uplatnit (věc C-120/21), zániku práva na dovolenou v případě zaměstnance, který „nepožádal během referenčního období o placenou dovolenou za kalendářní rok“ (věc C-684/16), a práva na dovolenou a na finanční náhradu za nevyčerpanou dovolenou v případě zaměstnance, který byl protiprávně propuštěn ze zaměstnání a poté do něj znovu přijat v návaznosti na soudní rozhodnutí o zrušení jeho propuštění (spojené věci C-762/18 a C-37/19), a na projednávanou věc, v níž nedošlo k zániku ani promlčení práva žalobkyně na dovolenou v trvání nejméně čtyř týdnů, nýbrž naopak k jejímu vyčerpání na základě zákona, nedopadají. Nárok žalobkyně na „placenou dovolenou“ za kalendářní rok v trvání nejméně čtyř týdnů ve smyslu článku 7 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2003/88/ES byl čerpáním dovolené podle ustanovení §218 odst. 4 věty první zák. práce v době překážek v práci na straně žalované zajištěn.
19. Protože rozsudek odvolacího soudu je – jak vyplývá z výše uvedeného – v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby v části týkající se náhrady platu za dovolenou uplatněné žalobkyní za dobu od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2011 ve výši 262 980 Kč (180 dnů po 1 461 Kč) s příslušenstvím, správný, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně v této části podle ustanovení §243d odst. 1 písm. a) o. s. ř. zamítl.
20. V otázce, z jakého rozhodného období se zjišťuje průměrný výdělek zaměstnance pro účely náhrady platu za nevyčerpanou dovolenou v době od 1. 1. 2012, je třeba projednávanou věc posuzovat – vzhledem k tomu, kdy skončil pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou – podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů účinném do 27. 2. 2017 (dále jen „zákoník práce“).
21. Podle ustanovení §222 odst. 3 zákoníku práce, jestliže vznikne zaměstnanci právo na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku.
22. Průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak (§352 zákoníku práce). Průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období (§353 odst. 1 zákoníku práce). Není-li v zákoníku práce dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí (§354 odst. 1 zákoníku práce). Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období (§354 odst. 2 zákoníku práce).
23. Pro stanovení průměrného výdělku – jak je zřejmé z výše uvedeného – mají význam tři základní skutečnosti – rozhodné období, hrubá mzda (plat) zúčtovaná zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a odpracovaná doba v rozhodném období (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1293/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 2107/2004, uveřejněný pod č. 60/2005 v časopise Soudní judikatura). Rozhodným obdobím je zásadně předchozí kalendářní čtvrtletí, tj. kalendářní čtvrtletí předcházející skutečnosti, pro kterou se zjišťuje průměrný výdělek. V případě náhrady mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část je takovou skutečností vznik práva na tuto náhradu. Protože podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2012 přísluší zaměstnanci náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru (srov. §222 odst. 2 zákoníku práce), vzniká zaměstnanci právo na tuto náhradu dnem následujícím poté, co pracovní poměr mezi ním a zaměstnavatelem skončí. Rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku pro účely náhrady mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část je proto kalendářní čtvrtletí, které tomuto dni předchází.
24. Jestliže zaměstnanec v rozhodném období neodpracoval alespoň 21 dnů, použije se pravděpodobný výdělek (§355 odst. 1 zákoníku práce). Pravděpodobný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu, které zaměstnanec dosáhl od počátku rozhodného období, popřípadě z hrubé mzdy nebo platu, které by zřejmě dosáhl; přitom se přihlédne zejména k obvyklé výši jednotlivých složek mzdy nebo platu zaměstnance nebo ke mzdě nebo platu zaměstnanců vykonávajících stejnou práci nebo práci stejné hodnoty (§355 odst. 2 zákoníku práce). Ke způsobu zjišťování pravděpodobného výdělku srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 95/2017, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2146/2021.
25. Z uvedeného pro projednávanou věc vyplývá, že rozhodným obdobím pro zjištění průměrného výdělku žalobkyně pro účely náhrady platu, která jí příslušela za nevyčerpanou dovolenou, na niž jí vzniklo právo v době od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2017, kdy pracovní poměr mezi žalobkyní a žalovanou skončil, je čtvrté čtvrtletí roku 2016, které předchází dni následujícímu po skončení pracovního poměru, a nikoliv druhé čtvrtletí roku 2007, v němž – jak uvedl odvolací soud – „naposledy žalobkyně fakticky pro žalovanou pracovala“. Vzhledem k tomu, že žalobkyně v rozhodném období čtvrtého čtvrtletí roku 2016 neodpracovala alespoň 21 dnů, neboť žalovaná jí v tomto období nepřidělovala práci, je třeba použít pravděpodobný výdělek, pro jehož náležité zjištění je nutné zabývat se zejména tím, jak byla v příslušném rozhodném období podle v té době platných právních předpisů odměňována práce, kterou měla žalobkyně u žalované konat (srov. odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4325/2014, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2022, sp. zn. 21 Cdo 815/2022).
26. Protože rozsudek odvolacího soudu není – jak vyplývá z výše uvedeného – v části, ve které byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby v části týkající se náhrady platu za nevyčerpanou dovolenou za dobu od 1. 1. 2012 do 31. 1. 2017 ve výši 117 485 Kč s příslušenstvím, správný a protože v této části nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud tento rozsudek v uvedené části a v akcesorických výrocích o nákladech řízení a odvolacího řízení zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud v odpovídající části rovněž toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu ve Žďáru nad Sázavou) k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
27. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. 1. 2024
JUDr. Jiří Doležílek
předseda senátu