Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29.01.2024, sp. zn. 21 Cdo 2506/2023 [ usnesení / výz-E ], dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2506.2023.1

Zdroj dat je dostupný na http://www.nsoud.cz
ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2506.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2506/2023-317 USNESENÍ Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a JUDr. Pavla Malého v právní věci žalobce S. D. , zastoupeného doc. JUDr. Alešem Rozehnalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Železná č. 490/14, proti žalované O. m. v XY , zastoupené JUDr. Tomášem Kindlem, advokátem se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83, o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 22 C 46/2018, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. prosince 2022, č. j. 8 Co 220/2022-275, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá . II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Tomáše Kindla, advokáta se sídlem v Chomutově, Blatenská č. 3218/83. Odůvodnění: 1. Rozsudkem ze dne 19. 12. 2022, č. j. 8 Co 220/2022-275 , Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil rozsudek Okresního soudu v Chomutově ze dne 25. 4. 2022, č. j. 22 C 46/2018-233, jímž tento soud zamítl žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru (výrok I.), a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.). 2. Odvolací soud se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že žalovaná „…neměla pro žalobce jako odvolaného vedoucího zaměstnance práci, kterou by mu mohla nabídnout v rámci nabídkové povinnosti stanovené v §73a odst. 2 ZP…“, neboť „…funkce výstaváře …poměřováno právě kvalifikací a erudicí žalobce, byla pro něj podřadnou…“, a navíc šlo o pozici „…obsazovanou v době podání výpovědi žalobci toliko nárazově zaměstnanci pracujícími na základě dohody o provedení práce…“. 3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Má za to, že dovolání je přípustné proto, že odvolací soud se odchýlil od závěrů právě těch rozhodnutí, které v odůvodnění rozsudku zmiňuje, a to „sp. zn. 21 Cdo 149/2004 a 21 Cdo 60/2002)“ (srov. bod V./A obsahu dovolání), „sp. zn. 21 Cdo 2305/2015“ (srov. bod V./B obsahu dovolání) a „21 Cdo 3980/2011“ (srov. bod V./C obsahu dovolání). 4. Žalovaná ve vyjádření poukázala na to, že dovolání žalobce se koncentruje na polemiku se skutkovými zjištěními soudů. Navrhla, aby bylo dovolání odmítnuto, popř. zamítnuto. 5. Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. 6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále jeno. s. ř.“). 7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.). 8. Dovolací soud dospěl k závěru, že řešení dovolatelem přednesených otázek odvolacím soudem je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu a není důvod (dovolatel jej ani netvrdí), aby byly řešeny jiným způsobem. 9. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v závěru, že ustanovení §73a odst. 2 zákoníku práce ukládá zaměstnavateli povinnost podat zaměstnanci, který byl odvolán z vedoucího pracovního místa nebo který se tohoto místa vzdal, návrh na změnu jeho dalšího pracovního zařazení u zaměstnavatele na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci. Pro případ, že zaměstnavatel nemá pro zaměstnance takovou práci nebo že ji zaměstnanec odmítne (odmítne uzavření dohody o svém dalším pracovním zařazení u zaměstnavatele), zákon stanoví (srov. §73a odst. 2 větu druhou zákoníku práce), že je dán výpovědní důvod podle ustanovení §52 písm. c) zákoníku práce. 10. V právní teorii i soudní praxi nejsou pochybnosti o tom, že platnost právních jednání (včetně právních jednání učiněných podle pracovněprávních předpisů) je třeba posuzovat k okamžiku a se zřetelem na okolnosti, kdy bylo právní jednání učiněno. Právní účinky výpovědi z pracovního poměru nastávají okamžikem, kdy byla doručena druhému účastníku pracovního poměru. Vzhledem k tomu, že splnění tzv. nabídkové povinnosti zaměstnavatele vyplývající z ustanovení §73a odst. 2 první věty zákoníku práce je předpokladem pro vznik výpovědního důvodu – fikce nadbytečnosti odvolaného zaměstnance podle ustanovení §73a odst. 2 části věty druhé před středníkem zákoníku práce, soud podle stavu v době výpovědi (jejího doručení druhému účastníku pracovního poměru) rovněž zkoumá to, zda zaměstnavatel splnil vůči zaměstnanci povinnosti podle těchto ustanovení (k tomu srov. obdobně právní názor uvedený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 829/97, uveřejněném pod č. 54/1998 Sb. rozh. obč., odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3980/2011, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4345/2014, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2005, sp. zn. 21 Cdo 1573/2004, uveřejněného pod č. 59/2005 v časopise Soudní judikatura). 11. Smyslu nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle ustanovení §73a odst. 2 části první věty za středníkem zákoníku práce neodpovídá, aby zaměstnanci byla navrhována změna jeho dalšího pracovního zařazení na jinou práci, o níž je zřejmé, že – i když jinak nabízená práce vyhovuje zdravotnímu stavu a kvalifikaci zaměstnance – na novém pracovním místě bude naplněn některý z výpovědních důvodů podle ustanovení §52 zákoníku práce. Z ničeho nevyplývá povinnost zaměstnavatele vytvářet pro zaměstnance nové pracovní příležitosti, aby mohl učinit nabídku ve smyslu ustanovení §73a odst. 2 zákoníku práce; stejně tak není smyslem uvedeného ustanovení, aby zaměstnavatel nabízel práci, o níž je zřejmé, že i na nabízeném místě bude zaměstnanec nadbytečný. Aby byla splněna nabídková povinnost, musí mít zaměstnavatel potřebu, aby určitá pracovní činnost byla reálně vykonávána (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 60/2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 149/2004, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2015, sp. zn. 21 Cdo 759/2014). 12. Pakliže bylo v projednávané věci soudy zjištěno (správnost skutkových zjištění přezkumu dovolacího soudu nepodléhá – srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), že pozice koordinačního, projektového a programového pracovníka, referenta zahraničních vztahů a pracovníka vztahu k veřejnosti, kterou žalobce považoval za volnou, byla zanesena do organizační struktury žalované v roce 2009, ale nebyla nikdy obsazena, a od 27. 10. 2017 byla tato pozice novou ředitelkou žalovaného zrušena, že místo výstaváře, které mělo být (podle žalobce) žalobci žalovaným nabídnuto, bylo zaneseno rovněž do organizačních schémat, avšak bylo fakticky neobsazeno od ledna 2011 a pracovní náplň této funkce byla vykonávána pouze nárazově, zaměstnanci pracujícími na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, a že pozice kurátora sbírek nebyla volná ke dni 30. 10. 2017, kdy žalobci byla doručena výpověď z pracovního poměru a kdy nastaly její účinky, a zůstala obsazena u žalovaného až do 7. 1. 2018 (když paní A. L. byla vybrána dne 6. 11. 2017 z uchazečů o místo ředitele Střediska knihovnických a kulturních služeb města Chomutova jako budoucí ředitelka, s účinností až od 1. 1. 2018, v době výpovědi žalobci ještě ani nevěděla o tom, že bude jmenována a že nastoupí do jmenované funkce), koresponduje závěr soudů, že žalovaná neměla pro žalobce jako odvolaného vedoucího zaměstnance práci, kterou by mu mohla nabídnout v rámci nabídkové povinnosti, s výše uvedenou konstantní judikaturou dovolacího soudu. 13. Namítá-li žalobce že „odkazovaná judikatura byla aplikována nesprávně a nepřiléhavě, nebyly zohledněny odlišné názory v judikatuře – s poukazem na rozhodnutí 21 Cdo 1573/2004 – v němž soud vyslovil povinnost nabídnout místo, které v době doručení výpovědi již bylo formálně zřízené, ale ještě nebylo volné, protože s jeho obsazením se počítalo na později“, pak přehlíží, že soud v jím zmiňované věci vycházel z jiného skutkového stavu (skutkového děje), než je dán v projednávané věci (jednalo se o zřízení nového pracovního místa v době výpovědi žalobci, jež má být obsazeno až v budoucnu); tyto námitky dovolatele proto nemohou založit přípustnost dovolání. 14. Stejně tak není přiléhavý odkaz dovolatele na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2004, sp. zn. 21 Cdo 149/2004, ze dne 5. 12. 2002, sp. zn. 21 Cdo 60/2002, ze dne 29. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 2305/2015, a ze dne 9. 10. 2012, sp. zn. 21 Cdo 3980/2011, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je s obecnými závěry v těchto rozhodnutích vyjádřenými v souladu (viz výše v bodě 11. tohoto odůvodnění); v konkrétním posouzení pak odkazovaná rozhodnutí vychází z jiného skutkového stavu, než byl zjištěn v této věci. 15. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je (s ohledem na konkrétní skutková zjištění) v souladu s judikaturou, na kterou dovolatel odkazuje; námitky žalobce tak přípustnost dovolání založit nemohou. 16. K založení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. nejsou způsobilé ani námitky, kterými dovolatel uplatnil jiný dovolací důvod než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a z nichž nevyplývají žádné rozhodné právní otázky ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. (nesouhlasí-li se skutkovým závěrem soudů ohledně posouzení kvalifikace žalobce ve vztahu k pracovnímu místu výstaváře a s tím, jak soudy hodnotily provedené důkazy, a předestírá-li své vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje odlišné právní posouzení věci). 18. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. V Brně dne 29. 1. 2024 JUDr. Marek Cigánek předseda senátu

Souhrné informace o rozhodnutí
Soud:Nejvyšší soud
Datum rozhodnutí:01/29/2024
Spisová značka:21 Cdo 2506/2023
ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2506.2023.1
Typ rozhodnutí:USNESENÍ
Heslo:Přípustnost dovolání
Pracovněprávní vztahy
Výpověď z pracovního poměru
Dotčené předpisy:§237 o. s. ř.
§241a odst. 1 o. s. ř.
§73a odst. 2 předpisu č. 262/2006 Sb.
§243c odst. 1 o. s. ř.
Kategorie rozhodnutí:E
Zveřejněno na webu:03/21/2024
Staženo pro jurilogie.cz:2024-04-09