ECLI:CZ:NS:2024:21.CDO.2880.2023.1
sp. zn. 21 Cdo 2880/2023-221
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně P. M. , zastoupené JUDr. Zdeňkou Doležílkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Nové Bělé, Ovesná č. 356/7, proti žalované ITT Holdings Czech Republic s.r.o. se sídlem v Ostravě – Hrabové, Na Rovince č. 913, IČO 28367111, zastoupené Mgr. Evou Ostruszkou Klusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poděbradova č. 2738/16, o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 26 C 245/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. března 2023, č. j. 16 Co 21/2023-189, takto:
I. Dovolání žalované se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňky Doležílkové, advokátky se sídlem v Ostravě – Nové Bělé, Ovesná č. 356/7.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 3. 2023, č. j. 16 Co 21/2023-189, není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení a dovolatelka v něm uplatnila jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný (nesprávné právní posouzení věci) – uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.
2. Otázka, „zda by možnost zaměstnance zpochybňovat platnost výpovědi ze zdravotních důvodů neměla být podmíněna podáním žádosti o přezkum lékařského posudku, na němž je tato výpověď založena“ [nastolená pod písmenem d) v bodu 40 dovolání], byla odvolacím soudem [pokud se tento bez ohledu na závěry lékařského posudku, kterým žalovaná dokládala naplnění výpovědního důvodu podle ustanovení §52 písm. d) zákoníku práce, (za situace, kdy žalobkyně s jeho závěry nesouhlasila) zabýval tím, zda žalobkyně v době doručení výpovědi z pracovního poměru z důvodu obecného onemocnění dlouhodobě pozbyla zdravotní způsobilost k výkonu práce podle pracovní smlouvy] vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby tato otázka byla řešena jinak.
3. K povaze lékařského posudku, který představuje „dobrozdání o zdravotním stavu posuzované osoby vydané poskytovatelem zdravotních služeb“, aniž by šlo o „úkon, kterým by se přímo zakládala práva a povinnosti posuzované osoby“, k okolnostem, za kterých může soud z takového posudku vycházet, a k otázce, jaké jsou z hlediska zdravotního stavu zaměstnance předpoklady pro podání výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce vzhledem k právní úpravě posudkové péče a lékařských posudků účinné od 1. 4. 2012, kdy nabyl účinnosti zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách (do nabytí účinnosti zákona č. 202/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1804/2015, uveřejněný pod č. 42/2017 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4972/2015, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5557/2015, ve kterých dovolací soud vyslovil závěr, že při zkoumání, zda byl naplněn výpovědní důvod podle §52 písm. e) zákoníku práce, může soud v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru výpovědí vycházet (jen) z lékařského posudku vydaného poskytovatelem pracovnělékařských služeb (z rozhodnutí příslušného správního orgánu, které lékařský posudek přezkoumává) pouze tehdy, má-li všechny stanovené náležitosti a jestliže za řízení nevznikly žádné pochybnosti o jejich správnosti. V případě, že lékařský posudek (rozhodnutí příslušného orgánu, který lékařský posudek přezkoumává) nebude obsahovat všechny náležitosti nebo bude neurčitý či nesrozumitelný anebo že z postojů zaměstnance nebo zaměstnavatele nebo z jiných důvodů se objeví potřeba (znovu a náležitě) objasnit zaměstnancův zdravotní stav a příčiny jeho poškození, je třeba v příslušném soudním řízení otázku, zda zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, vyřešit (postavit najisto) dokazováním, provedeným zejména prostřednictvím znaleckých posudků. Uvedené současně znamená, že výpověď zaměstnavatele z pracovního poměru daná zaměstnanci podle §52 písm. e) zákoníku práce není neplatným pracovněprávním úkonem jen proto, že zaměstnavatel přistoupil k výpovědi pro dlouhodobou zdravotní nezpůsobilost zaměstnance, aniž by měl rozvázání pracovního poměru podložené (řádným a účinným) lékařským posudkem, popřípadě rozhodnutím správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumává; uplatní-li zaměstnanec žalobou u soudu neplatnost takového rozvázání pracovního poměru (§72 zákoníku práce), soud může shledat výpověď neplatnou, jen jestliže zaměstnavatel dokazováním (zejména znaleckými posudky) neprokáže, že zaměstnanec vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost. Ode dne 1. 4. 2012 (na rozdíl od předešlé právní úpravy) zaměstnavatel může platně přistoupit k výpovědi podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce, i když nemá k dispozici řádné posouzení zdravotního stavu zaměstnance lékařem, musí však v průběhu řízení prokázat, že zaměstnanec skutečně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost.
4. Z uvedeného vyplývá, že pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení §52 písm. e) zákoníku práce je určující objektivní zjištění, že zaměstnanec nebyl ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru schopen z příčiny dlouhodobé pracovní nezpůsobilosti z důvodu obecného onemocnění výkonu práce podle pracovní smlouvy, a to bez ohledu na závěry lékařského posudku, který byl k doložení existence výpovědního důvodu zaměstnavatelem použit, anebo (dokonce) bez ohledu na závěry rozhodnutí, vydaného v přezkumném řízení podle ustanovení §46 nebo ustanovení §47 zákona č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů (Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, uveřejněném pod č. 43/2022 Sb. rozh. obč., nebo v rozsudku ze dne 30. 5. 2022, sp. zn. 21 Cdo 530/2022, konstatoval, že uvedené závěry se uplatní i po nabytí účinnosti zákona č. 202/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 373/2011 Sb., o specifických zdravotních službách, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Okolnost, zda zaměstnanec využil možnosti dané ustanovením §46 zákona o specifických zdravotních službách a podal návrh na přezkoumání lékařského posudku, není s ohledem na uvedené závěry významná.
5. Prostřednictvím dalších otázek [nastolených pod písmeny a), b) a c) v bodu 40 dovolání] dovolatelka nepřípustně dovolacímu soudu předkládá svoji skutkovou verzi, ze které odvolací soud při rozhodování věci nevycházel [namítá-li, že „žalobkyně nejprve vynakládala veškeré své síly k tomu, aby docházelo k prodlužování DPN a aby nebyla shledána způsobilou k práci“, že „vědomě uváděla svou praktickou lékařku v omyl“, že žalobkyně „vědomě … několikrát aktivně lékaře přesvědčovala o tom, že se necítí na návrat do práce, vytvořila zdánlivý skutkový stav, na který se druhá strana (tj. žalovaná) mohla spolehnout … a následně se s tímto svým chováním dostala do rozporu poté, co začala tvrdit, že výpověď považuje za neplatnou, protože pracovat může a necítí se zdravotně nezpůsobilá“, a pokud se dokonce snaží z uvedených skutečností dovozovat, že žalobkyně spáchala „trestný čin podvodu dle §209 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů“], na níž pak buduje své vlastní a od odvolacího soudu odlišné právní posouzení věci (že žalobkyně jednala v rozporu s dobrými mravy, že z její strany došlo ke zjevnému zneužití práva a že takové jednání by nemělo požívat právní ochrany).
6. Dovolatelka pomíjí, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení probíhajícím v procesním režimu účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020). Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem ani nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Pro úplnost je nutné připomenout, že při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
7. Není zpochybněním právního posouzení věci, jestliže dovolatelka předkládá vlastní skutkovou verzi vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů, a tedy z jiného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. Skutkovým stavem, který zjistily soudy nižších stupňů, je Nejvyšší soud vázán. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sp. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2014 Sb. rozh. obč., včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
8. Závěr o přípustnosti dovolání nemůže založit ani námitka dovolatelky, že soud neprovedl „navržené důkazy“, a to „důkaz účastnickým výslechem žalobkyně a svědecký výslech F.“. Tyto námitky by mohly představovat (kdyby byly důvodné) tzv. jinou vadu řízení ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř.; k takovým vadám však může dovolací soud přihlédnout – jak vyplývá z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. – pouze tehdy, jestliže je dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – naplněn není.
9. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Pavel Malý
předseda senátu