ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.1619.2023.3
sp. zn. 22 Cdo 1619/2023-279
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. K., zastoupené JUDr. Markétou Pakandlovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Hradební 548/3, proti žalovanému T. K. , zastoupenému JUDr. Janem Malým, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 111/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 8. 3. 2023, č. j. 20 Co 56/2022-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 21 520 Kč do 3 dnů do právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Markéty Pakandlové.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Hradci Králové (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 12. 2021, č. j. 17 C 111/2021-100, přikázal do vlastnictví žalovaného pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, a závazek ze smlouvy o úvěru uzavřené se společností Fio banka, a.s., číslo účtu XY, vedené na jméno žalovaného (výrok I), do vlastnictví žalobkyně přikázal osobní automobil Škoda Octavia Combi, rok výroby 2012, t. č. v držení žalobkyně (výrok II), řízení v části týkající se vypořádání nároku ze smlouvy o životním pojištění vedené u ČSOB pojišťovny a.s. na jméno žalovaného, vnosu účastníků ze společného jmění manželů (dále i jen „SJM“) na výlučný závazek žalobkyně u Tatra banky, a.s., a o vypořádání nároků z titulu plateb na společný závazek účastníků ze smlouvy o úvěru, který byl přikázán žalovanému, uskutečněných po právní moci rozvodového rozsudku, zastavil (výrok III). Žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na vyrovnání podílů 1 497 880 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV) a rozhodl o nákladech řízení (výroky V a VI).
2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 3. 2023, č. j. 20 Co 56/2022-238, změnil rozsudek soudu prvního stupně vyjma odvoláním nenapadeného výroku III tak, že žalobkyni do vlastnictví přikázal pozemek parc. č. st. XY, jehož součástí je stavba rodinného domu č. p. XY, a pozemek parc. č. XY, vše v katastrálním území XY, závazek ze smlouvy o úvěru uzavřené se společností Fio banka, a.s., číslo účtu XY, vedené na jméno žalovaného, a osobní automobil Škoda Octavia Combi, rok výroby 2012, t. č. v držení žalobkyně, a žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vzájemném vypořádání podílů částku 4 287 297 Kč, a to do 1 měsíce od právní moci rozsudku (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II - IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále i „dovolatel“) včasné dovolání, a to proti výrokům I, II a IV.
4. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatel v tom, že odvolací soud rozhodl v rozporu s ustálenou judikaturou při posouzení otázky přikázání nemovité věci do vlastnictví jednoho z manželů, v rozporu se zásadou zákazu reformationis in peiu s a judikaturou Nejvyššího soudu nesprávně posoudil otázku snížení vypořádacího podílu žalovaného a nesprávně posoudil i otázku náhrady nákladů řízení.
5. V odůvodnění dovolání uvádí, že soud prvního stupně vzal při přikázání nemovitostí do vlastnictví žalovaného v úvahu, že by částka na vyrovnání podílů měla být co nejmenší, že žalovaný přispěl na nákup nemovitostí vyšší měrou a na vypořádání disponuje částkou deponovanou na účtu, zatímco žalobkyně by byla nucena zajistit si hypotéku, a to se svým současným partnerem, sama by splátky hypotéky nebyla schopna hradit. Odvolací soud už ve svém předchozím rozsudku ze dne 12. 4. 2022, č. j. 20 Co 56/2022-156, přikázal nemovitosti žalobkyni, což odůvodnil tím, že je od rozvodu manželství užívá výlučně žalobkyně, která jinou možnost bydlení nemá. Tento rozsudek byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3390/2022, s tím, že by žalobkyně dle úvěrové smlouvy nebyla schopna vyrovnat vypořádací podíl v přiměřené lhůtě, závěr odvolacího soudu o solventnosti byl tedy předčasný. Odvolací soud znovu rozhodl prakticky stejně, v odůvodnění se blíže zabýval jen solventností žalobkyně, uvedl, že vypořádací podíl byl žalovanému vyplacen (což se dle žalovaného nezakládá na pravdě), a oproti původnímu rozhodnutí změnil na základě aktualizace obvyklé ceny nemovitostí výši vypořádacího podílu, kterou o 281 993 Kč snížil.
6. Přikázáním nemovitostí do vlastnictví žalobkyně se odvolací soud dle názoru žalovaného odchýlil od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3268/2010, podle kterého se soudy při vypořádání SJM mohou odchýlit od zásady, že se věci ze zaniklého společného jmění mají mezi účastníky rozdělit tak, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší, jen mají-li pro to přesvědčivé důvody. Důvody, na kterých odvolací soud přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobkyně založil, tedy že žalobkyně má rodinu na XY a nemá jinou možnost bydlení, nemovitosti užívá a o jejich nabytí se rovněž zasloužila, žalovaný za přesvědčivé nepovažuje. Žalobkyni by náležel vypořádací podíl ve výši 1 500 000 Kč, který by mohla použít na částečnou úhradu nové nemovitosti, a to s nižším nebo žádným úvěrovým zatížením. Takovou situaci by žalovaný považoval i za vhodnější, neboť úvěr by žalobkyně čerpala i se svým současným partnerem, který by logicky měl zájem na tom, aby nebyl jen úvěrovým dlužníkem, ale i spoluvlastníkem. Žalovaný žalobkyni nabízel, aby svou bytovou potřebu uspokojila v jeho bytě, který vlastní, nový partner žalobkyně má k dispozici byt v XY. Jinou bytovou potřebu tak žalobkyně nerealizovala zcela účelově. Se situací, kdy manžel nemá jinou možnost bydlení, se Nejvyšší soud vypořádal v rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 2405/2018. Poměry žalobkyně ani objektivně neumožňují splátky úvěru hradit, vystavuje se tedy riziku, že bude muset nemovitosti prodat a z výtěžku prodeje uhradit závazek z úvěru, což je rizikové i pro dceru, kterou mají účastníci ve společné péči (odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3268/2010). Žalovaný se z nemovitostí odstěhoval, aby konfliktům žalobkyně a žalovaného nepřihlížela jejich dcera, nikdy se ale s žalobkyní nedohodl na tom, že nemovitosti bude užívat ona a už vůbec ne její nový partner. Souhlas s užíváním je přitom dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2781/2019-II relevantní. Žalovanému nemůže jít k tíži, že nemovitosti opustil v nejlepším zájmu dítěte, zcela jistě by mu také náležela náhrada za to, že nemůže užívat nemovitost v nevypořádaném SJM. Žalovaný by nemovitosti využíval minimálně stejně účelně jako žalobkyně, tedy pro bydlení s nezletilou dcerou a dále se svou matkou, které z důvodu jejího zdravotního stavu musí pomáhat a pro kterou by přizpůsobil přízemí domu. Žalobkyně se o nemovitosti sice také zasloužila, avšak menší měrou než žalovaný, který na pořízení nemovitostí použil vyšší částku ze svých výlučných prostředků než žalobkyně, navíc rodiče žalovaného pomohli svou půjčkou získat lepší podmínky úvěru. Úvahy odvolacího soudu, které vedly k přikázání nemovitostí žalobkyni, považuje proto žalovaný za zjevně nepřiměřené a neobhajitelné (odkazuje rovněž na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3268/2010 a 22 Cdo 1054/2004).
7. Žalovaný odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, se kterým je podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu, neboť původně byla žalobkyni uložena povinnost zaplatit mu vypořádací podíl ve výši 4 569 290 Kč, k dovolání žalovaného byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a nově byl vypořádací podíl stanoven jen na 4 287 297 Kč s tím, že obvyklá cena nemovitostí byla aktualizována. Žalovaný, který využil opravného prostředku (dovolání), má tak v důsledku nového rozhodnutí soudu horší postavení, než jaké mu přiznávalo napadené rozhodnutí. V neprospěch žalovaného vyznělo i nové rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení, a to na základě nepravdivé informace žalobkyně o tom, že vypořádací podíl byl žalovanému vyplacen.
8. Navrhuje, aby odvolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil, případně zrušil a odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
9. Žalobkyně navrhuje, aby dovolání bylo odmítnuto. Odvolací soud rozhodl dle žalobkyně plně v intencích právního názoru dovolacího soudu. Žalovaný argumentuje teoretickou domněnkou, že žalobkyně nebude schopna vypořádací podíl vyplatit, prostředky z vypořádacího podílu však již disponuje.
10. Dovolání není přípustné.
11. Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř. “) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle §241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K přikázání nemovitostí do vlastnictví žalobkyně
13. Vzhledem k tomu, že k zániku SJM došlo po 1. 1. 2014, dovolací soud posoudil vypořádání společného jmění podle příslušných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „ o. z. “) – [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3779/2014 (uveřejněný pod č. 103/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 6109/2017 (uveřejněný pod č. 63/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní].
14. Již za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“) soudní praxe formulovala hlediska rozhodná pro přikázání věci jednomu z manželů; právní úprava totiž nestanovila přesná a jednoznačná kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány (§149 odst. 3 obč. zák.), ani přesná hlediska určující, k čemu má soud při vypořádání zákonného majetkového společenství manželů přikázáním věci některému z manželů přihlédnout (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, dostupné, stejně jako dále uvedená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ). Jedním z takto dovozených hledisek bylo, aby částka, kterou je jeden z manželů povinen zaplatit druhému na vyrovnání jeho podílu, byla pokud možno co nejnižší (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 264/2001).
15. Ani současná právní úprava nestanoví kritéria pro určení toho, které součásti vypořádávaného majetku budou každému z manželů přikázány (srov. především §742 o. z.). S ohledem na některé podstatné změny právní úpravy společného jmění manželů nelze vždy bez dalšího dovozovat použitelnost všech dosud formulovaných kritérií či zachování jejich dřívější váhy. Lze však nadále vycházet z toho, že objeví-li se v řízení o vypořádání společného jmění manželů různé skutečnosti svědčící pro přikázání věci každému z účastníků, je na úvaze soudů nižších stupňů, jaké řešení zvolí. Tuto úvahu dovolací soud zpochybní pouze v případě, že bude zjevně nepřiměřená či nebude řádně odůvodněna (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1280/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 1. 2010, sp. zn. 22 Cdo 3915/2009, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2020, sp. zn. 22 Cdo 3822/2019).
16. Odvolací soud vyšel při svém rozhodnutí ze zjištění, že o přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví mají zájem oba účastníci, oba disponují prostředky na vyrovnání podílů v případě, že jim nemovitosti do výlučného vlastnictví budou přikázány. Solventnost žalobkyně byla přitom založena na jiných skutkových zjištěních, než při předchozím rozhodnutí odvolacího soudu. Při posouzení solventnosti žalobkyně nevycházel odvolací soud z toho, že vypořádací podíl byl žalovanému již vyplacen, ale z toho, že příslušná částka byla čerpána z úvěru, bankou již byla připravena k výplatě a vyplacena nebyla jen proto, že žalovaný bance oznámil, že proti rozsudku podal dovolání, což svědčí o možnosti žalobkyně tuto částku opatřit. Přikázání žalobkyni odůvodnil odvolací soud tím, že žalobkyně projevuje na rozdíl od žalovaného o nemovitosti zájem již od rozchodu účastníků, stejně jako o doplacení úvěru poskytnutého na pořízení nemovitostí, o tom, že nemovitosti připadnou žalobkyni, účastníci před zahájením řízení také jednali, nemovitosti od rozchodu účastníků žalobkyně rovněž užívá, a to i s nezletilou dcerou, a pečuje o ně. Zejména však na rozdíl od žalovaného nemá jinou možnost bydlení.
17. Oba účastníci vynaložili na pořízení nemovitostí své výlučné prostředky. Žalovaný sice přispěl vyšší částkou, to však bylo při vypořádání zohledněno započtením vyššího vnosu (navíc ve valorizované výši). Aktiva vypořádání tvořily jen nemovitosti a osobní vozidlo, které oba účastníci navrhovali přikázat žalobkyni, která je užívá, nebylo tedy možné dosáhnout řešení, při kterém by po přikázání nemovitostí do výlučného vlastnictví jednoho z účastníků nebyla na vypořádání vyplácena žádná nebo velmi nízká částka. Úvahu odvolacího soudu, který při prokázané solventnosti obou účastníků přikázal nemovitosti do výlučného vlastnictví toho z nich, který je skutečně užívá a pečuje o ně, jinou možnost bydlení nemá a může je plnohodnotně užívat i bez úprav (které by žalovaný pro možnost užívání s jeho matkou chtěl v nemovitostech realizovat) nepovažuje odvolací soud za zjevně nepřiměřenou, tato úvaha je rovněž dostatečně odůvodněna.
18. Úvahy odvolacího soudu o tom, komu budou nemovitosti přikázány, nejsou v rozporu ani s rozhodovací praxí dovolacího soudu vyjádřenou v rozhodnutích, na která dovolatel odkazuje. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3268/2010, se jednalo o přikázání věci účastníkovi, která o ni neměl zájem a částkou potřebnou k vypořádání nedisponoval. Rozdělení aktiv, která byla předmětem vypořádání v této věci, nebylo bez stanovení povinnosti k zaplacení peněžité částky na vypořádání objektivně možné, oba účastníci mají o nemovitosti zájem a částkou potřebnou na vypořádání oba disponují. V rozsudku ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1054/2004, Nejvyšší soud poukázal rovněž na to, že postup, při kterém dojde k přikázání věcí nebo pohledávek tak, aby pokud možno nebylo třeba vyrovnání podílů peněžitou částkou, není bezvýjimečný. V usnesení ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2405/2018, Nejvyšší soud uzavřel, stavba v SJM by měla v zásadě připadnout tomu z manželů, který je výlučným vlastníkem pozemku, na kterém tato stavba stojí, aby došlo ke sjednocení vlastnického režimu pozemku a stavby, a tím i naplnění superficiální zásady. Nemožnost jiného bydlení nepovažoval Nejvyšší soud za dostatečný důvod pro výjimku z tohoto pravidla, obecně však nemožnost jiného bydlení jako kritérium pro přikázání bytu nebo domu jednomu z manželů nevyloučil. Přiléhavý není v této věci ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 22 Cdo 2781/2019-II, neboť v něm sice dovolací soud zmínil, že je nutné odlišit i to, zda jeden z manželů výlučně užívá věc patřící do SJM se svolením druhého nebo proti jeho vůli, vyšel však především z toho, že ten z manželů, který nemovitosti v SJM užíval, nedisponoval dostatečnými finančními prostředky k zaplacení vypořádacího podílu. V nyní řešené věci žalobkyně dostatečnými finančním prostředky disponuje, odvolací soud navíc vycházel ze zjištění, že žalovaný o nemovitosti původně zájem nejevil a jednání mezi účastníky probíhající před zahájením řízení směřovala k tomu, že vlastnicí nemovitostí se stane žalobkyně.
K porušení zákazu změny k horšímu (reformatio in peius)
19. Přípustnost dovolání nezakládá ani tato otázka, neboť odvolací soud se při svém rozhodnutí od právních závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1.2023, sp. zn. 22 Cdo 2258/2021, neodchýlil. V uvedeném rozsudku dospěl dovolací soud k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu v odvolacím řízení zahájeném (pouze) odvoláním jednoho z účastníků nemůže vyznít v neprospěch odvolatele. V dané věci však proti rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalobkyně, které odvolací soud v jejím požadavku na přikázání nemovitostí do jejího výlučného vlastnictví vyhověl. Výše vypořádacího podílu, kterou je žalobkyně povinna žalovanému uhradit, byla v odvolacím řízení stanovena nově. Snížení výše vypořádacího podílu v rozsudku odvolacího soudu oproti výši stanovené v jeho předchozím rozsudku, který byl dovolacím soudem zrušen, byla odůvodněna snížením obvyklé ceny nemovitostí zjištěné aktuálním znaleckým posudkem. Zohlednění takového poklesu hodnoty vypořádávané věci je v souladu s ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle které při určení ceny majetku v případě vypořádání společného jmění je třeba vycházet z obvyklé ceny majetku v době rozhodování soudu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2020, sp. zn. 22 Cdo 1205/2019, publikovaný pod č. 103/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní) a za základ pro zjištění ceny předmětu SJM nelze vzít znalecký posudek vypracovaný před více lety (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 22 Cdo 2110/2014). Dovozuje-li žalovaný porušení zákazu změny k horšímu (reformatio in peius) z podání dovolání proti předchozímu rozsudku odvolacího soudu, pak je třeba dodat, že řízením, které mimořádným opravným prostředkem zahájil, bylo dovolací řízení, ve kterém ke snížení částky na vypořádání ani k jinému zhoršení postavení žalovaného nedošlo.
K rozhodnutí o nákladech řízení
20. Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části týkající se výroku o nákladech řízení není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné. Nákladové výroky proto dovolacímu přezkumu nepodléhají.
21. Dovolání žalovaného není přípustné, dovolací soud proto podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
22. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
23.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nebude-li povinnost stanovená tímto usnesením plněna dobrovolně, lze se domáhat jejího splnění návrhem na soudní výkon rozhodnutí anebo u soudního exekutora návrhem na exekuci.
V Brně dne 23. 1. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu