ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2539.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 2539/2022-252
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. Č., zastoupeného JUDr. Gabrielou Černou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Slavíčkova 372/2, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, IČO 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, zastoupenému JUDr. Janem Nemanským, advokátem se sídlem v Praze 1, Těšnov 1059/1, o zaplacení 815 870,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 46/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2022, č. j. 35 Co 353/2021-229, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 6. 2021, č. j. 13 C 46/2017-184, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 406 261 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 20. 12. 2016 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I). Co do částky 409 609,70 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 8,05 % ročně od 20. 12. 2016 do zaplacení žalobu zamítl (výrok II). Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III a IV).
Městský soud v Praze (dále „odvolací soud”) rozsudkem ze dne ze dne 12. 1. 2022, č. j. 35 Co 353/2021-229, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu „co do částky 129 110,25 Kč s úrokem z prodlení“, jinak jej v tomto výroku potvrdil (výrok I), dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II a III).
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“), neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení následujících právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu:
1) Zda lze v případě uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vyhovět žalobě s odkazem, že žalobci vznikl nárok na náhradu dle vodního zákona, jelikož platí, že požadavek na vydání bezdůvodného obohacení je odlišným nárokem od požadavku na jednorázovou náhradu za omezení vlastnického práva.
Dovolatel poukazuje na skutečnost, že žalobce se v řízení domáhal vydání bezdůvodného obohacení za konkrétní období. Odvolací soud přiznal žalobci nárok na náhradu za omezení vlastnického práva ve smyslu §59a zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále „vodní zákon“). Podle dovolatele tak odvolací soud rozhodl o jiném nároku, než který žalobce uplatnil. Požadavek na vydání bezdůvodného obohacení je odlišným nárokem od požadavku na jednorázovou náhradu podle vodního zákona. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 2880/2016, z něhož vyplývá, že „speciální nárok na jednorázovou náhradu za strpění vodního díla vylučuje aplikovatelnost obecné úpravy bezdůvodného obohacení.“ Tento závěr Nejvyšší soud dovodil i ve svých dalších rozhodnutích (sp. zn. 22 Cdo 3631/2019, sp. zn. 22 Cdo 3258/2020 nebo sp. zn. 28 Cdo 1915/2021 a mnohých dalších). Dovolatel se domnívá, že nárok na náhradu podle §59a vodního zákona nebyl ze strany žalobce v řízení uplatněn.
2) Z da lze žalobci přiznat náhradu dle vodního zákona, když žalobci reálně nevzniklo žádné omezení, jelikož z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že ne každé omezení vlastnického práva automaticky vede k tomu, že vlastníkovi musí být přiznána náhrada za jeho omezení.
Ve vztahu k této otázce dovolatel uvádí, že žalobce v řízení neprokázal, že by mu vznikla jakákoli škoda. I odvolací soud uzavřel, že uložení vodovodního řadu v dostatečné hloubce pod zemí samo o sobě újmu nepůsobí. Přesto však zcela nelogicky poskytl žalobci náhradu za omezení vlastnického práva. Poukazuje na mnohá rozhodnutí Nejvyššího soudu (sp. zn. 22 Cdo 1022/2014, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, sp. zn. 22 Cdo 3188/2012, nebo sp. zn. 22 Cdo 3877/2012) z nichž vyplývá, že nárok na náhradu za omezení vlastnického práva vzniká až v případě, kdy omezení dosáhne takové intenzity, že je zasažena samotná podstata vlastnictví. Tvrdí, že odvolací soud tuto rozhodovací praxi zcela ignoroval a vydal vnitřně rozporné rozhodnutí, kde na jedné straně opakovaně deklaruje, že žalobci nevzniká žádná újma, na straně druhé mu však za omezení vlastnického práva přiznává náhradu.
3) Jak správně aplikovat judikaturně stanovená kritéria k určení výše náhrady dle vodního zákona.
Dovolatel nesouhlasí se stanovenou výší náhrady za omezení vlastnického práva. Odvolací soud podle jeho názoru nesprávně aplikoval judikaturou vymezená kritéria, neboť při určení výše náhrady nedostatečně zohlednil, že omezení existovalo již v době, kdy žalobce nabyl vlastnické právo k pozemkům, že žalobce není nikterak omezen ve výkonu svého vlastnického práva, ani v nakládání s pozemky, a že omezení nemá vliv na tržní cenu nemovitosti. Poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1022/2014 a sp. zn. 22 Cdo 2507/2010 z nichž vyplývá závěr, že náhrada za omezení vlastnického práva má být stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala, jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na tržní cenu nemovitosti.
4) K jakému datu má být určena náhrada dle §59a vodního zákona, když z judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že soudně stanovená náhrada má odpovídat náhradě „v místě a čase obvyklé“ s tím, že věcné břemeno dle vodního zákona vzniklo účinností ustanovení §59a vodního zákon.
Podle dovolatele odvolací soud nesprávně posoudil i otázku, k jakému datu má být určena výše náhrady podle §59a vodního zákona. Je zřejmé, že věcné břemeno vzniklo ke dni účinnosti §59a vodního zákona, tj. k 1. lednu 2014, a není zde dán důvod, pro který by měla být náhrada určována k pozdějšímu datu, jak dovodil odvolací soud v případě pozemku na XY, kde s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2125/2020 uvedl, že bylo třeba provést ocenění k okamžiku rozhodování soudu, tedy prosinci 2021.
Navrhuje, aby dovolací soud změnil napadený rozsudek tak, že žalobu zamítne a přizná žalovanému nárok na náhradu nákladů řízení, nebo aby rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K námitce ad 1) že odvolací soud rozhodl o jiném nároku, než který žalobce uplatnil:
Tato námitka přípustnost dovolání nezakládá.
Náležitosti návrhu na zahájení řízení jsou uvedeny v §79 odst. 1 o. s. ř., kde se mimo jiné stanoví, že v žalobě je nutno vylíčit rozhodující skutečnosti, tedy vymezit skutek, který má být předmětem řízení, a že z obsahu žaloby musí být patrno, čeho se žalobce domáhá (žaloba musí obsahovat řádný žalobní návrh). Ve sporném řízení, které je ovládáno dispoziční zásadou, platí, že soud je vázán žalobou. Nárok uplatněný žalobou je charakterizován vylíčením skutkových okolností, jimiž žalobce svůj nárok zdůvodňuje, skutkovým základem vylíčeným v žalobě ve spojitosti se žalobním petitem je pak vymezen předmět řízení. Rozhodujícími skutečnostmi se rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a které v případě, že budou prokázány, umožňují žalobě vyhovět. Právní důvod požadovaného plnění vyplývá ze souhrnu vylíčených skutkových okolností a žalobce není povinen uvádět ustanovení zákona nebo jiného právního předpisu, jímž svůj nárok odůvodňuje. Právní kvalifikace nároku žalobcem není pro soud závazná, neboť právní posouzení věci podle předpisů hmotného práva náleží soudu. Jestliže soud rozhoduje o nároku na peněžité plnění, který vychází ze skutkových tvrzení, jež umožňují posoudit uplatněný nárok po právní stránce i podle jiných právních norem, než jak je žalobcem navrhováno, popř. dovolují-li výsledky provedeného dokazování podřadit uplatněný nárok pod jiné hmotněprávní ustanovení, než jakého se žalobce dovolává, je povinností soudu takto nárok posoudit, a to bez ohledu na to, zda je v žalobě právní důvod požadovaného plnění uveden či nikoliv [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000, ze dne 21. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3025/2009, nebo ze dne 28. 2. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2643/2018 (všechny dostupné na www.nsoud.cz )].
V posuzované věci žalobce od počátku skutkově tvrdil, že jeho pozemky jsou zatíženy vedením vodovodního řadu žalované, že je tímto vedením a ochranným pásmem vodního díla omezen a že požaduje náhradu za tato omezení za období od 20. 12. 2016 do zaplacení. Rovněž uvedl, že svůj nárok dovozuje z §59a vodního zákona. Současně však také namítal, že žalobce užívá pozemky bez právního důvodu, a že se tím bezdůvodně obohatil. Ačkoli žalobce požadoval plnění za určité období a namítal i bezdůvodné obohacení, skutková tvrzení umožnila nalézacím soudům posoudit žalobou uplatněný nárok jako jednorázovou náhradu za umístění vodního díla na cizím pozemku podle §59a vodního zákona. Skutečnost, zda lze žalobou uplatněný nárok podřadit pod ustanovení §59a vodního zákona o náhradě za omezení vlastnického práva, posuzoval s ohledem na skutková tvrzení žalobce již soud prvního stupně, který před koncentrací řízení na jednání konaném dne 1. 2. 2018 (č. l. 83) účastníky seznámil se svým předběžným právním názorem ohledně aplikace §59a vodního zákona na posuzovanou věc. Současně je upozornil, že je tím vyloučena aplikovatelnost obecné úpravy bezdůvodného obohacení a poskytl jim rovněž dostatečný prostor k uzavření dohody a seznámení se s judikaturou Nejvyššího soudu (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2880/2016) a Ústavního soudu (usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016, sp. zn. IV ÚS 1911/2016, dostupné na nalus.usoud.cz), na jejíž závěry odkázal. Jestliže tedy žalobce vymezil skutkově svůj nárok tak, že je podřaditelný pod §59a vodního zákona, nelze uzavřít, že odvolací soud rozhodl v rozporu uvedenou judikaturou o jiném nároku, než který žalobce uplatnil.
K námitce ad 2) zda lze žalobci přiznat náhradu podle §59a vodního zákona, i když mu reálně nevzniklo žádné omezení:
Ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z ustanovení vodního zákona vyplývá, že nárok na zaplacení kompenzace za omezení vlastnického práva z důvodu existence vodního díla nacházejícího se na zatíženém pozemku vyplývá přímo ze zákona, jenž zakládá existenci tzv. zákonného věcného břemene. Úkolem soudu proto je posoudit, zda vlastník pozemku dotčeného stavbou vodního díla má na tuto jednorázovou náhradu nárok z pohledu splnění všech podmínek pro vznik nároku ve smyslu vodního zákona (tedy např. že se jedná o vodní dílo vzniklé před 1. 1. 2002 a že mezi vlastníkem vodního díla a vlastníkem zatíženého pozemku v zákonem předpokládané době nedošlo k dohodě o výši kompenzace) a následně stanovit výši této náhrady.
Dovolací soud rovněž uzavřel, že §59a vodního zákona tak legalizuje vodní díla zbudovaná před 1. 1. 2002 na cizích pozemcích proto, že zákonodárce zjevně spatřuje významný veřejný zájem na jejich dalším zachování, přičemž kompenzace je pak pouze nutným důsledkem omezení vlastnického práva, ke kterému (nově) legalizací vodních děl na cizích pozemcích dochází. Doba vzniku vodního díla, jeho právní povaha v době vzniku, ani případné historické nároky právních předchůdců na náhradu za omezení vlastnického práva proto nejsou pro posouzení nároku na náhradu podle §59a vodního zákona relevantní; jde o náhradu za omezení vlastnického práva vzniklé vlastníku pozemku ke dni 1. 1. 2014, a to uložením (do té doby neexistující) povinnosti vodní dílo na svém pozemku strpět [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2021, sp. zn. 22 Cdo 365/2021 (dostupný na www.nsoud.cz )].
Z výše uvedeného lze jednoznačně dovodit, že nárok na kompenzaci za umístění vodního díla na cizím pozemku vyplývá přímo ze zákona; soud posuzuje pouze skutečnost, zda má vlastník pozemku dotčeného stavbou vodního díla na tuto jednorázovou náhradu nárok. V nyní posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že na pozemcích žalobce se nachází vodní dílo (vodovodní řad ve vlastnictví žalované), které tam bylo umístěno před 1. 1. 2002, že se tam toto dílo nacházelo i k 1. 1. 2014, a že mezi žalobcem a žalovaným nedošlo k dohodě o výši kompenzace. Vzhledem k uvedeným skutečnostem lze uzavřít, že byly splněny podmínky, které vodní zákon stanoví pro získání nároku na náhradu podle §59a tohoto zákona, neboť ke dni 1. 1. 2014 vzniklo v souladu s §59a vodního zákona legální věcné břemeno spočívající v povinnosti žalobce strpět za náhradu na svém pozemku stavbu vodovodního řadu a její užívání. Zákon přitom nepožaduje, aby vlastník pozemku prokázal, že mu umístěním vodního díla vznikla újma; ostatně samotná újma vlastníka zatíženého pozemku se dále promítne do výše stanovené náhrady za omezení jeho vlastnického práva. Menší míra omezení vlastníka zatíženého pozemku totiž může být jedním z hledisek, která je třeba zohlednit při úvahách o výši náhrady za omezení vlastnického práva, nemůže však bez dalšího vyloučit vznik nároku jako takového, neboť nárok na kompenzaci vzniká přímo ze zákona. Jinak řečeno, zásah do vlastnického práva, za který náleží náhrada, představuje již sama povinnost vodní dílo na pozemku strpět.
K námitce ad 3) ohledně aplikace judikaturně stanovených kritérií k určení výše náhrady:
Přípustnost dovolání nezakládá ani tato námitka, neboť odvolací soud postupoval při aplikaci judikaturně stanovených kritérií k určení výše jednorázové náhrady za omezení vlastnického práva v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.
Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že náhrada za omezení vlastnického práva má být obecně stanovena na základě úvahy soudu zohledňující veškeré konkrétní okolnosti případu, kupříkladu intenzitu restrikce, délku jejího trvání, podmínky nabytí zatíženého pozemku, skutečnost, zda již v době převodu vlastnického práva dotčená limitace oprávnění vlastníka existovala [srovnej přiměřeně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1022/2014 (dostupný na www.nsoud.cz )], jakož i předpokládaný vliv příslušného omezení na obvyklou cenu nemovitosti [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2012, sp. zn. 22 Cdo 2507/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 5820/2016 (oba dostupné na www.nsoud.cz )]. Judikatura Nejvyššího soudu v těchto případech, vychází-li z toho, že je třeba zohlednit všechny okolnosti případu, nemůže mít ambice taxativním výčtem uvést všechny okolnosti, k nimž lze přihlížet, ale zpravidla poukazuje na nejčastější nebo nejvýznamnější hlediska určující rozsah náhrady. Jinak ponechává na nalézacích soudech, aby v jednotlivých případech vždy vymezily pro danou věc rozhodná kritéria s tím, že dovolací přezkum může úvahy nalézacích soudů zpochybnit pouze tehdy, jsou-li zjevně nepřiměřené, případně berou-li v potaz hlediska, která jsou pro určení výše náhrady bez významu [srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Uvedené závěry rozhodovací praxe pak zopakoval dovolací soud např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3581/2020 (dostupném na www.nsoud.cz ).
S ohledem na to, že určení výše náhrady za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona je ponecháno v zásadě na úvaze soudu, a to vždy se zohledněním konkrétních okolností projednávaného případu, není možné, aby právní úprava, popřípadě rozhodovací praxe, zavedla přesný návod či metodiku, jakým způsobem má soud dospět ke konkrétní částce představující onu přiměřenou náhradu za omezení vlastnického práva ve formě zřízení zákonného věcného břemene. Rozhodovací praxe tedy předkládá určitá základní kritéria, kterých se má soud při určení výše náhrady přidržet, přičemž samozřejmě může zohlednit i některá jiná či další kritéria. A pro to, aby závěry nalézacích soudů v rámci případného dovolacího přezkumu obstály, postačí, pokud se jejich úvahy nevymykají mezím zjevné přiměřenosti úvah vyjádřených v rozhodnutí.
V posuzované věci se odvolací soud těmito závěry řídil. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a z jím provedeného znaleckého dokazování. Především zohlednil, že soud prvního stupně stanovil výši náhrady za omezení vlastnického práva s ohledem na závěry revizního znaleckého posudku, zjistil ovšem též další, pro stanovení výše náhrady podstatné okolnosti. Ty následně odvolací soud zohlednil. Jednalo se zejména o kritérium intenzity restrikce a délku jejího trvání; další podstatné okolnosti mající vliv na výši náhrady nebyly zjištěny. Za základ pro stanovení výše jednorázové náhrady vzal tedy odvolací soud částku vycházející z revizního znaleckého posudku a do své úvahy o výši jednorázové náhrady zahrnul i shora uvedená kritéria (intenzitu restrikce a délku jejího trvání). Jestliže za těchto okolností uzavřel, že jednorázovou náhradu stanovenou revizním znaleckým posudkem sníží, přičemž svůj závěr pečlivě odůvodnil, není jeho úvaha zjevně nepřiměřená.
K otázce ad 4) k jakému datu má být určena náhrada dle §59a vodního zákona:
Dovolatel tuto námitku vyslovuje výhradně ve vztahu k pozemku na XY a dovolací soud uzavírá, že ani tato námitka přípustnost dovolání nezakládá. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od níž nemá důvod se odchýlit; to ostatně dovolatel, vzhledem k tomu, jak vymezil přípustnost dovolání, ani nepožaduje.
Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2125/2020 (dostupný na www.nsoud.cz ), uvedl, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že v řízeních týkajících se vlastnického práva, kdy je soudem přiznávána určitá forma kompenzace (ať už za omezení vlastnického práva jako je tomu v projednávaném případě, anebo je určována např. výše přiměřené náhrady v případě zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví) je nezbytné, aby soud při stanovení výše této náhrady vycházel vždy z cen pokud možno nejaktuálnějších vzhledem k době vydání rozhodnutí. Aby totiž náhrada skutečně kompenzovala to, oč je daný účastník připraven buď omezením vlastnického práva např. formou věcného břemene, kvůli němuž pozemek nemůže neomezeně užívat, či z důvodu, že o své vlastnické právo rozhodnutím soudu zcela přichází (kupříkladu již zmíněné vypořádání spoluvlastnictví), musí cena, z níž soud při stanovení výše náhrady vychází, reflektovat aktuální ceny nemovitostí, má-li být výchozím principem přiměřenost náhrady [k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2011, sp. zn. 22 Cdo 3555/2009 (dostupný na www.nsoud.cz )]. Při stanovení přiměřené náhrady se proto přihlíží především k cenám, za něž by byly v daném místě a čase v souladu s nabídkou a poptávkou prodány nemovitosti obdobných kvalit (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 885/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále jen „Soubor“ pod č. C 1225), a náhrada tak musí vyjadřovat cenu závislou nejenom na konstrukci a vybavení, ale i na poptávce a nabídce v daném místě a čase (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 356/2000, uveřejněný v Souboru pod č. C 110). Pro účely rozhodování soudů v konkrétních řízeních je pak pro určení přiměřené náhrady rozhodující cena nemovitostí v době jejich vypořádání (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1927/2004, uveřejněný v Souboru pod č. C 3421).
K tomu Nejvyšší soud doplnil, že ačkoli byla výše citovaná rozhodnutí přijata ve věcech zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, lze obecně v nich uvedené závěry vztáhnout na všechny obdobné typy řízení, ve kterých je soudem stanovována náhrada za omezení či zbavení vlastnického práva, tedy i v řízení o zaplacení náhrady za omezení vlastnického práva podle §59a vodního zákona.
Odvolací soud postupoval v souladu se shora uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže po doplnění dokazování zjišťoval výši náhrady s ohledem na ceny aktuální vzhledem k okamžiku rozhodování soudu.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu