ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.2812.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 2812/2023-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové, ve věci žalobkyně a) H. M. a b) J. N., zastoupených Mgr. Adamem Polánským, advokátem se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu , IČO 01312774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 280/2022, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 5. 2023, č. j. 7 Co 455/2023-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit každému ze žalobců náklady dovolacího řízení 2 710 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám jejich zástupce Mgr. Adama Polánského, advokáta se sídlem v Říčanech, Kamlerova 795/9.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Písku (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2023, č. j. 12 C 280/2022-96, určil, že žalobci jsou spoluvlastníky pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY v k. ú. XY, obci XY, zapsaných na listu vlastnictví č. XY, vedeném Katastrálním úřadem pro Jihočeský kraj, Katastrální pracoviště XY s tím, že každému ze žalobců svědčí spoluvlastnický podíl o velikosti id. ½ (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích (dále „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2023, č. j. 7 Co 455/2023-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále „o. s. ř.“) a v němž uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Domnívá se, že odvolací soud se odchýlil v otázce vydržení vlastnického práva od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, mimo jiné od rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 728/2000, sp. zn. 22 Cdo 994/2021, sp. zn. 22 Cdo 1824/2004, nebo sp. zn. 28 Cdo 2264/2009.
4. Zejména tvrdí, že právní předchůdce žalovaných J. Š. učinil v roce 1968 nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu, a proto již nebyl v době svého úmrtí vlastníkem dotčených pozemků, a pozemky proto nemohly být předmětem dědického řízení.
5. Rovněž namítá, že nalézací soudy neposoudily správně otázku držby sporných pozemků právními předchůdci žalobců a nijak se nevypořádaly s podmínkami jejich vydržení, kterými se zabýval Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 728/2000, ve kterém uvedl, že „pro vznik držby je nezbytné naplnění dvou předpokladů: vůle s věcí nakládat jako s vlastní (animus possidendi – prvek subjektivní) a faktické ovládání věci – panství nad věcí (corpus possessionis – prvek objektivní). Faktickým ovládáním se nerozumí jen fyzické ovládání věci. Fakticky věc ovládá ten, kdo podle obecných názorů a zkušeností vykonává tzv. právní panství nad věcí.“ Domnívá se, že v době, kdy manželé N. domněle zdědili dotčené nemovitosti po J. Š., bylo obecné povědomí o tom, že zemědělská půda je ve vlastnictví státu a hospodaří na ní socialistická organizace. Manželům N. tak chyběla jednak vůle nakládat s věcí, jako s věcí vlastní, neboť to nebylo pro společenské poměry možné a jednak nebyla naplněna ani podmínka faktického ovládání věci, neboť na uvedených pozemcích sami nehospodařili a nemohli ovlivnit kdo a jak na nich hospodařit bude. Podle žalované tak nebyla splněna ani jedna ze složek držby, tedy corpus ani animus. Držba manželů N. mohla vzniknout nejdříve v době, kdy ze zákona zanikla užívací práva k užívání půdy za účelem zajištění výroby, a to ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., zákon o půdě, tedy 24. 6. 1991. Žalobci (jejich právní předchůdci) však neprokázali, že by s pozemky jakkoli nakládali až do roku 1993, kdy pronajali pozemky Zemědělskému družstvu Bernartice. Právě až v roce 1993 byly poprvé naplněny shora popsané znaky držby. Jejich dobrá víra přitom byla narušena již v roce 1996, kdy byla do katastru nemovitostí zapsaná poznámka o duplicitním vlastnictví žalované, která vlastnické právo dovozuje od J. Š., který dne 22. 10. 1968 učinil písemnou nabídku bezplatného odevzdání majetku do vlastnictví státu.
6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc aby vrátil soudu prvního stupně zpět k dalšímu řízení.
7. Žalobci ve vyjádření k dovolání konstatují, že odvolací soud se od žalovanou uváděné rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, naopak ji plně respektoval. Jsou přesvědčeni o tom, že právní hodnocení věci nalézacími soudy je zcela správné. Navrhují proto, aby Nejvyšší soud dovolání žalované odmítl, eventuálně zamítl.
8. Dovolání není přípustné.
9. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
10. Podle §241a odst. 1 – 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
11. K otázce vydržení sporných pozemků žalobci:
12. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě měly nastat všechny právní skutečnosti, s nimiž právní předpisy spojují nabytí vlastnického práva, před 1. 1. 2014, je třeba na daný případ aplikovat příslušná ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) [srov. §3028 odst. 1, 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník].
13. Podle §130 odst. 1 obč. zák. je-li držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc nebo právo patří, je držitelem oprávněným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná.
14. Podle §134 odst. 1 obč. zák. oprávněný držitel se stává vlastníkem věci, má-li ji nepřetržitě v držbě po dobu tří let, jde-li o movitost, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost.
15. K posuzování právní otázky, zda je držitel v dobré víře či nikoli, zaujal Nejvyšší soud právní názor již v rozsudku ze dne 9. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99 (toto a další níže uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz ), podle kterého tuto otázku „je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka.“ K posuzování dobré víry oprávněného držitele lze odkázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze 7. 5. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, podle kterého „při hodnocení dobré víry je vždy třeba brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít, po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří.“
16. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1998, sp. zn. 22 Cdo 2273/98, publikovaného pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, na který ve svém rozhodnutí odkázal i odvolací soud, „do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví“. Z toho vyplývá, že pozemky byly v době účinnosti novely občanského zákoníku č. 131/1982 Sb. způsobilým předmětem oprávněné držby, kterou bylo možné započíst i pro účely vydržení po 1. 1. 1992.
17. V rozsudku ze dne 31. 8. 2021, sp. zn. 22 Cdo 994/2021, Nejvyšší soud uvedl: „práva vlastníků pozemků v užívání tzv. socialistických organizací byla v době před rokem 1990 velmi omezená, a vlastníci měli v mnoha případech jen tzv. holé vlastnictví. Přesto vlastnická držba takových věcí nebyla vyloučena, byť šlo o držbu specifickou, determinovanou tehdejšími právními a politickými poměry. Jejím znakem bylo, že užívající organizace fakticky považovala toho, kdo se držby dovolává, za vlastníka pozemků, a tak s ním jednala, bylo-li jednání s vlastníkem nezbytné; uchopení držby nabyvatelem takových pozemků mohlo být i symbolické. Tato držba mohla spočívat v tom, že držitel vykonával vůči věci či jejímu uživateli ta práva, která mu snad i přes užívání organizací zůstávala.“
18. V nyní posuzované věci vyšel odvolací soud ze zjištění, že původním vlastníkem dotčených pozemků byl J. Š., který XY zemřel. Dne 22. 10. 1968 učinil J. Š. nabídku bezplatného odevzdání majetku (dotčených pozemků tehdy zapsaných v knihovní vložce č. 82 a 185 pozemkové knihy) Československému státu. Tato nabídka byla přijata rozhodnutím ONV v Písku, Finančního odboru, ze dne 25. 10. 1968, č. j. Fin 72/1-Rp 354/C-1968/S1. Vlastnictví státu se však nepromítlo v evidenci nemovitostí a závětní dědici J. Š. manželé J. a H. N., jímž bylo rozhodnutím Státního notářství v Písku ze dne 31. 5. 1979, č. j. D 182/79-28, potvrzeno nabytí celého dědictví po J. Š. rovným dílem (mimo jiné i dotčených zemědělských pozemků v k. ú. XY v užívání socialistické organizace), o něm nevěděli. Podle tohoto rozhodnutí byli uvedení dědicové zapsáni jako vlastníci dotčených pozemků u Střediska geodezie v Písku. Dne 2. 11. 1993 uzavřelo Zemědělské družstvo Bernartice jako nájemce s J. a H. N. jako pronajímateli ohledně dotčených pozemků nájemní smlouvu. V roce 1996 došlo k zápisu duplicitního vlastnického práva k dotčeným pozemkům ve prospěch manželů N. a státu. Dotčené pozemky byly dále projednány v rámci dědického řízení po J. N., který zemřel v roce XY i v rámci pozůstalostního řízení po H. N., která zemřela v roce XY, kdy jejími dědici byli žalobci, kteří nabyli majetek zůstavitelky (své matky) rovným dílem.
19. Na základě těchto zjištění odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že právní předchůdci žalobců J. a H. N. poté, co jim bylo rozhodnutím Státního notářství v Písku potvrzeno nabytí vlastnického práva k dotčeným pozemkům a byli v evidenci nemovitostí uvedeni jako výluční vlastníci těchto pozemků, se vzhledem k těmto okolnostem oprávněně domnívali, že pozemky vlastní. Současně byli srozuměni s tím, že pozemky užívá socialistická organizace, neboť tato skutečnost je uvedena v rozhodnutí Státního notářství v Písku, kterým jim bylo potvrzeno nabytí dědictví po J. Š. V jejich prospěch tak svědčí „specifická“ držba uvedených pozemků související s tehdejšími právními i politickými poměry. Manželé J. a H. N. byli oprávněnými držiteli pozemků od roku 1979 a vlastnické právo k nim nabyli vydržením k 1. 1. 1992, kdy nabyla účinnosti novela občanského zákoníku provedená zákonem č. 509/1991 a předmětné pozemky se staly způsobilým předmětem vydržení (do 1. 1. 1992 nebylo možné vydržet pozemky ve státním vlastnictví). Platí totiž, že do doby, po kterou měl oprávněný držitel věc v držbě, je třeba pro účely vydržení započíst i dobu, po kterou věc držel před 1. 1. 1992, a to i v případě, že šlo o věc ve státním vlastnictví (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 22 Cdo 2273/98 uveřejněný pod č. 50/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu).
20. Z uvedeného je zřejmé, že samotné právní posouzení vydržení pozemků a zejména oprávněné držby před rokem 1992, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu. Odvolací soud ozřejmil, na základě jaké skutečnosti se právní předchůdci žalobců J. a H. N. chopili držby dotčených pozemků a že tato držba byla oprávněná.
21. Protože po smrti J. N. v roce XY nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům děděním výlučně H. N. a po její smrti v roce XY na základě usnesení Okresního soudu v Táboře ze dne 6. 6. 2018, č. j. 24 D 410/2018-50 rovným dílem žalobci, považuje Nejvyšší soud závěr odvolacího soudu o tom, že se žalobci stali spoluvlastníky předmětných pozemků s podíly o velikosti id. ½, za správný.
22. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalované přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
23. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná povinnost uloženou jí tímto rozhodnutím, mohou se žalobci domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 31. 1. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu