ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3315.2022.1
sp. zn. 22 Cdo 3315/2022-330
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic s. p., IČO 65993390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, zastoupeného Mgr. Petrem Holešínským, advokátem se sídlem v Praze 10, Korunní 1302/88, proti žalovaným 1) ALEUTA a.s., IČO 27223469, se sídlem v Olomouci, gen. Píky 323/14a, zastoupené JUDr. Pavlem Pechancem, Ph.D., advokátem se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, 2) Best Wood Company, a. s., IČO 27751813, se sídlem v Zelené Hoře 132, zastoupené JUDr. Soňou Hudečkovou, advokátkou se sídlem v Luhačovicích, Masarykova 175, o odstranění stavby a vyklizení nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Jihlavě pod sp. zn. 4 C 9/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 9. 6. 2022, č. j. 72 Co 1/2022-290, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Žalobce se v tomto řízení domáhá odstranění stavby č. p. XY a vyklizení dálniční odpočívky (dále též jen „odpočívka“), které se nacházejí na pozemcích parc. č. st. XY, parc. č. st. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, vše v k. ú. XY. Uvádí, že stavba č. p. XY (čerpací stanice pohonných hmot, dále též jen „stavba čerpací stanice“) byla na této dálniční odpočívce umístěna na základě dočasného právního titulu (nájemní smlouvy uzavřené mezi žalobkyní a právními předchůdci žalovaných). Jelikož nájem zanikl uplynutím sjednané doby, požaduje odstranění stavby čerpací stanice a vyklizení odpočívky.
2. Okresní soud v Jihlavě (dále rovněž jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 9. 2021, č. j. 4 C 9/2021-112, uložil žalované 1) povinnost odstranit stavbu č. p. XY, která se nachází na pozemku parc. č. st. XY a na pozemku parc. č. st. XY, to vše v k. ú. XY, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok I). Žalované 1) rovněž uložil povinnost vyklidit dálniční odpočívku D1 XY v km 121,8 km vpravo umístěnou na následujících pozemcích: pozemku parc. č. XY a pozemku parc. č. st. XY (výrok II) a povinnost vyklidit dálniční odpočívku D1 XY v km 121,8 km vpravo umístěnou na pozemcích parc. č XY a parc. č. st. XY, to vše do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok III). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
3. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (dále také jako „odvolací soud“) usnesením ze dne 24. 3. 2022, č. j. 72 Co 1/2022-242, rozhodl, že na místo dosavadní žalované 1) vstoupí do části řízení žalovaná 2), a to do té části, ve které žalobce požaduje odstranění stavby č. p. XY, umístěné na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. st. XY, a vyklizení dálniční odpočívky D1 XY v km 121,8 km vpravo umístěné na pozemcích parc. č. XY a pozemku parc. č. st. XY. Zohlednil, že žalovaná nabyla v průběhu řízení vlastnické právo ke stavbě č. p. XY, které se nachází na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. st. XY. Poznamenal, že v části řízení, ve které žalobce požaduje vyklizení odpočívky umístěné na pozemcích parc. č. XY a parc. č. XY, bude v řízení i nadále vystupovat žalovaná 1).
4. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě k odvolání žalované 1) rozsudkem ze dne 9. 6. 2022, č. j. 72 Co 1/2022-290, rozsudek soudu prvního stupně změnil v části výroku I, ve které nalézací soud uložil žalované 1), nyní žalované 2), povinnost odstranit stavbu č. p. XY, a to její část nacházející se na pozemku parc. č. st. XY, tak, že žalobu v této části zamítl [výrok I. písm. a) rozsudku odvolacího soudu], a ve výroku III tak, že žalobu v části, v níže se žalobce domáhal uložení povinnosti žalované 2) vyklidit dálniční odpočívku D1 XY v km 121,8 km vpravo umístěnou na pozemcích parc. č. XY a parc. č. st. XY, zamítl [výrok I písm. b) rozsudku odvolacího soudu]. Dále rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I v části, ve které soud uložil žalované 1), nyní žalované 2) povinnost odstranit část stavby č. p. XY, která se nachází na pozemku parc. č. st. XY, a ve výrocích II a IV ruší a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
5. Na tomto místě považuje dovolací soud za důležité poznamenat, že v části řízení, ve které se žalobce domáhal odstranění části stavby č. p. XY, která se nachází na pozemku parc. č. st. XY, a vyklizení odpočívky, která se má podle tvrzení žalobce nacházet na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení. Z tohoto důvodu nejsou skutková zjištění a právní posouzení odvolacího soudu vztahující se k tomuto závěru dále blíže rozvedeny, neboť nejsou podstatné pro rozhodnutí Nejvyššího soudu v této věci.
6. Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaná 2) je vlastnicí stavby č. p. XY (čerpací stanice), která se nachází na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. st. XY. Vlastníkem pozemku parc. č. st. XY je Česká republika, příslušným hospodařit s tímto majetkem státu je žalobce. Pozemek parc. č. st. XY je ve vlastnictví A. P. (třetí osoby, která není účastníkem tohoto řízení), v jejímž vlastnictví je rovněž pozemek parc. č. XY. Část pozemku parc. č. XY je užívána v souvislosti s provozem stavby č. p. XY (původně byl pozemek parc. č. st. XY součástí pozemku parc. č. XY).
7. Nepovažoval za opodstatněný požadavek žalobce na odstranění části stavby č. p. XY, která se nachází na pozemku parc. č. st. XY, a na vyklizení odpočívky, která se má podle tvrzení žalobce nacházet na pozemku parc. č. st. XY a pozemku parc. č. XY.
8. Odvolací soud vyšel z těchto zjištění:
9. Stavba čerpací stanice ve vlastnictví žalované 2), o odstranění jejíž části jde, se nachází v bezprostřední návaznosti na dálnici D1 a parkoviště u této dálnice, které je na pozemku parc. č. XY. Stavba čerpací stanice se nachází na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY v k. ú. XY ve vlastnictví manželů P. a dále na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY v tomtéž katastrálním území ve vlastnictví státu, přičemž právo hospodařit s pozemky vykonává žalobce. Stavba budovy kiosku čerpací stanice pak je postavena z převážné části na pozemku parc. č. st. XY. Stavební povolení pro stavbu čerpací stanice bylo vydáno dne 16. 8. 1996. Jedná o věc nemovitou, která byla právní předchůdkyní žalované 2) postavena na pozemcích, které jí nenáležely, a která se tak s účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“), nestala součástí pozemku; stavba byla na pozemcích zřízena (z občanskoprávního hlediska) oprávněně (na základě smlouvy).
10. Odvolací soud se pak zabýval otázkou, zda resp. za jakých podmínek je odpočívka součástí dálnice. Uvedl, že soudní praxe je sjednocena v závěru, že dálnici je třeba považovat za samostatnou věc z hlediska občanského práva, odlišnou od pozemku, na kterém se nachází – viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu z 11. 10. 2006, sp. zn. 31 Cdo 691/2005, uveřejněný pod č. 76/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní. Zůstává však otázkou, zda obdobný závěr lze učinit i ve vztahu k odpočívce.
11. Odvolací soud odkázal na judikaturu, která rozlišuje pojem „stavba“ ve smyslu práva občanského a práva správního. „Do určité míry“ přisvědčil argumentaci žalovaných a uzavřel, že toliko ze samotných skutečností, že zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, (jako norma především veřejného práva) definuje odpočívku jako součást dálnice (silnice či místní komunikace) a též jako stavebně a provozně vymezenou plochu dálnice (silnice či místní komunikace) sloužící jejím uživatelům, případně i k občerstvení a doplnění pohonných hmot, a dále, že dálnice je samostatnou věcí i z hlediska práva občanského, ještě neplyne, že odpočívku (dle zákona o pozemních komunikacích) lze považovat za součást samostatné věci (dálnice) i ve smyslu §505 o. z. I z hlediska práva občanského lze odlišovat na straně jedné odpočívku (jako součást i dálnice) a na straně druhé pozemek, na němž je odpočívka zřízena (viz zejména závěry v usnesení Nejvyššího soudu z 22. 1. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1131/2012). Stejně tak „neměl bez dalšího za lichý závěr, že při umístění stavby na odpočívce dochází ke vzniku vztahů mezi vlastníkem stavby a vlastníkem odpočívky, nikoliv mezi vlastníkem stavby a vlastníkem pozemku“.
12. Avšak – a tady je zřejmě jádro argumentace odvolacího soudu - „tak tomu nemusí být v případě všech odpočívek, naplňujících kritéria §12 odst. 5 zák. o pozemních komunikacích, ale toliko odpočívek, které lze považovat za součást dálnice (silnice, místní komunikace) ve smyslu §505 o. z., tedy v takových, které naplňují i předpoklady stavby jako věci ve smyslu občanskoprávním, tak jak je ve svém vyjádření z 20. 4. 2022 vymezila žalovaná 2), tedy že se by se jednalo o výsledek stavební činnosti člověka, který má materiální podstatu, je vymezitelný vůči okolnímu pozemku, má samostatnou hospodářskou funkci a vyznačuje se kompaktností materiálu“.
13. V této souvislosti soudu prvního stupně vytknul, že při formulaci svého závěru o tom, že „rozsah odpočívky lze vztáhnout i na pozemek pod čerpací stanicí“, fakticky zohlednil toliko kritérium jediné (funkci odpočívky), ostatními kritérii se nezabýval.
14. K tomu odvolací soud uvedl. „Byť zákon výslovně uvažuje s (případnou) možností využití odpočívky i pro doplnění pohonných hmot, tedy zjevně i s možností zřídit na ní čerpací stanici pohonných hmot, dle názoru odvolacího soudu toto bez dalšího neznamená, že každá čerpací stanice, sloužící k doplnění pohonných hmot výlučně uživatelům dálnice, silnice či místní komunikace, musí být umístěna výlučně na odpočívce. Takovýto závěr nevyplývá ani z §10 odst. 3 zák. o pozemních komunikacích. Ten toliko stanoví, že z odpočívky může být přímo připojena jen stavba, která svým účelem slouží výlučně uživatelům těchto pozemních komunikací (např. čerpací stanice pohonných hmot, motorest, motel, autoservis). Dle komentáře k tomuto ustanovení zákona (Košinárová, B., Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 47) by měly být objekty sloužící potřebám uživatelů pozemních komunikací umístěny mimo plochu odpočívky a k této připojeny sjezdem, nájezdem nebo účelovou komunikací nebo přímým připojením… Dle názoru odvolacího soudu tak samotná skutečnost, že při dálnici je zřízena čerpací stanice pohonných hmot sloužící výhradně uživatelům dálnice D1, bez dalšího neumožňuje závěr, že stavba č. p. XY se nachází na odpočívce, a to zejména v té části, ve které byla postavena na pozemku parc. č. XY (nyní i parc. č. st. XY).“
15. Poté odvolací soud konstatoval, že z provedených důkazů „nebylo možno dovodit existenci takových skutečností, které by svědčily závěru, že v roce 1996, kdy byla uzavřena nájemní smlouva č. 29/96, by zejména ta část pozemku parc. č. XY, na které byla následně vybudována část stavby č. p. XY, měla být součástí odpočívky, že by byla stavebně upravena tak, že by sloužila účelu vymezenému v citovaném ust. §12 odst. 5 zák. o pozemních komunikacích, natož pak aby naplňovala předpoklady součásti samostatné věci (dálnice) i z hlediska práva občanského. Žalobkyně konečně ani netvrdila existenci takové právní skutečnosti, na základě které by jí mělo vzniknout (z hlediska občanskoprávního) oprávnění na části pozemku parc. č. XY odpočívku zřídit“.
16. Jestliže platí, že čerpací stanice pohonných hmot sloužící uživatelům dálnice nemůže být uživatelům dálnice přístupná přímo z dálnice, ale toliko z odpočívky, ale nikoliv však již, že by musela být umístěna na odpočívce, nemůže ani platit, že by jejím zbudováním muselo nutně dojít i k rozšíření stávající odpočívky i na pozemek (jeho část) zastavěný stavbou čerpací stanice, zvláště pak, jestliže se jedná o pozemek, který je jiného vlastníka než státu (a není tedy v hospodaření žalobce), k němuž státu (žalobci) nesvědčí jakýkoliv občanskoprávní důvod (titul) ke zřízení odpočívky i na tomto pozemku (resp. jeho části). I ve smlouvách o nájmu pozemku z let 1996 a 1998 se nepodává, že by šlo o nájem části odpočívky, ale o nájem pozemku. Žalobce ani netvrdil, že by s vlastníky pozemku parc. č. st. XY smlouvu o umístění odpočívky uzavřel.
17. Odvolací soud pak uzavřel: „Čerpací stanice pohonných hmot tak byla vybudována právní předchůdkyní žalované Best Food a. s. (nyní Best Wood Company, a. s. – poznámka dovolacího soudu) na pozemku parc. č. XY, který nebyl ve vlastnictví státu, žalobkyni k němu nesvědčilo právo hospodaření, občanskoprávní oprávnění k vybudování stavby na tomto pozemku nespočívalo ve smlouvě uzavřené s žalobkyní. Samotná výstavba čerpací stanice pak neměla bez dalšího za následek vznik odpočívky na zastavěném pozemku, když tato stavba, byť slouží výhradně uživatelům dálnice, se nemusí nacházet na odpočívce, může být však připojena toliko z ní. Odvolací soud měl za to, že již na základě takto popsaných okolností lze… učinit závěr, že odpočívka jako součást dálnice ve smyslu §505 o. z. na pozemku parc. č. XY (dnes i parc. č. st. XY) nevznikla.“
18. Z toho vyplynul závěr, že uplynutím doby, na kterou žalobce pronajal pozemky parc. č. st. XY a parc. č. XY, mohlo dojít k zániku práva mít na těchto pozemcích (resp. Na části odpočívky, pokud se nachází na zastavěných částech těchto pozemků) stavbu, že se však uplynutí této lhůty nijak nedotklo oprávnění mít stavbu umístěnu i na pozemku parc. č. st. XY, popř. na pozemku parc. č. XY (na nichž se odpočívka nenachází, které nejsou ve vlastnictví státu a možnost jejichž zastavění se neodvíjí od smluv uzavřených s žalobkyní), stejně jako ani užívání těchto pozemků. Žalobce se tak nemůže domáhat vyklizení (neexistující) odpočívky umístěné na těchto pozemcích.
19. Odvolací soud zamítl žalobu i z dalšího důvodu. Uvedl, že by byla nedůvodná, i kdyby zřízením stavby čerpací stanice pohonných hmot došlo k rozšíření odpočívky i na nyní zastavěnou část pozemku parc. č. XY (dnes pozemek parc. č. st. XY). Žalobce totiž ani netvrdil existenci občanskoprávního titulu ke „stavbě“ odpočívky na pozemcích parc. č. st. XY, popř. parc. č. XY. Přitom za „užívání pozemků odpočívkou“ vlastníkům pozemků nic nehradí (v důsledku čehož by mu vznikalo na úkor vlastníků pozemků bezdůvodné obohacení) a naopak po vlastníku stavby požaduje vysokou úhradu za užívání odpočívky i v té části, ve které by se měla (z hlediska občanskoprávního neoprávněně) nacházet i na těchto pozemcích. Za těchto okolností měl odvolací soud požadavek na odstranění stavby čerpací stanice z pozemku parc. č. st. XY a na vyklizení dálniční odpočívky za rozporný s §6 odst. 2 o. z., neboť žalobce by takto těžil z (hlediska občanskoprávního) protiprávního stavu, který by rozšířením odpočívky i na pozemek parc. č. XY vyvolal. Ve vztahu k žalované 2) by takovéto jednání bylo třeba současně považovat i za zjevné zneužití práva, které dle §8 o. z. nepožívá právní ochrany.
20. Proti výroku I rozsudku odvolacího soudu podává žalobce (dále též „dovolatel“) obsáhlé dovolání (37 stran), jehož přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). Namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právních otázkách, které nebyly doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, a na právních otázkách, které odvolací soud vyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této souvislosti vymezuje 10 právních otázek, na jejichž řešení podle jeho názoru rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a které tento soud buď řešil v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, resp. které v judikatuře nebyly dosud vyřešeny.
21. Má mimo jiné za to, že požadavek na odstranění části stavby č. p. XY, která se nachází na pozemcích parc. č. st. XY a parc. č. XY, nelze považovat za zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z. (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1932/2018). Rozsudek odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva týkající se posouzení požadavku na odstranění stavby čerpací stanice a vyklizení odpočívky jako rozporného s §6 odst. 2 o. z. a ve vztahu k žalované 2) posouzení požadavku jako zjevného zneužití práva dle §8 o. z. Při řešení uvedené otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
22. Žalobce v této souvislosti poukazuje např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1932/2018, ve kterém dovolací soud uvedl: „Citované ustanovení (mimo jiné) brání účastníku řízení s úspěchem uplatnit pro sebe výhodu, kterou nabyl vlastní nepoctivostí (protiprávním jednáním nebo stavem). Zánik nájemního poměru uplynutím doby, na níž byl sjednán, jehož se dovolává (bývalý) pronajímatel prostoru sloužícího podnikání žalobou na jeho vyklizení, však není výhodou, která by mu plynula z toho, že (bývalému) nájemci nezajistil možnost užívat pronajatý prostor (ke sjednanému účelu) po celou dobu nájmu, nýbrž je zákonným následkem toho, že trvání nájemního poměru (nájemní smlouvy) bylo omezeno dobou, jejímž uplynutím dotčený právní vztah zanikl (srov. již zmíněné ustanovení §550 věty druhé před čárkou o. z.).“
23. Žalobce však doplňuje, že ve vztahu k umístění odpočívky na pozemek osoby odlišné od vlastníka pozemní komunikace nebyla právní otázka naplnění znaků jednání podle §6 odst. 2 o. z. nebo zneužití práva podle §8 o. z. přímo řešena.
24. Žalobce zdůrazňuje, že původní stavebník, tj. „společnost BUILDINGcentrum“ a později „společnost Slovnaft Moravia“, si od počátku byl vědom toho, že dochází ke zřízení stavby čerpací stanice na odpočívce, a též k rozšíření odpočívky. Také manželé P., kteří se „společností BUILDINGcentrum“ uzavřeli podnájemní smlouvu, si byli vědomi toho, že dochází k rozšiřování odpočívky. V dané věci sice neexistuje písemná smlouva mezi žalobcem a vlastníky pozemku parc. č. XY, avšak tito vlastníci, manželé P., nikdy nedali najevo, že by ze strany žalobce mělo někdy dojít k protiprávnímu či nepoctivému jednání, ani že by měl existovat protiprávní stav. I kdyby se o protiprávní stav jednalo, nelze akceptovat, že by jej žalobce sám vyvolal, neboť to nebyl žalobce, kdo vybudoval stavbu čerpací stanice a v souvislosti s tím rozšířil odpočívku. Nelze ani akceptovat, že by nad stávajícím stavem měl žalobce kontrolu. Pokud by žalobce neměl jakýkoli titul k umístění odpočívky na pozemku parc. č. XY, měli by nad tímto stavem největší kontrolu vlastníci – manželé P.
25. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu ve výroku I zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
26. Žalované se ve vyjádření k dovolání ztotožňují s právním hodnocením odvolacího soudu a navrhují podané dovolání zamítnout.
27. Podrobnější obsah dovolání i vyjádření k němu jsou účastníkům známy, a proto na ně dovolací soud pro stručnost (§243f odst. 3 o. s. ř.) odkazuje.
28. Dovolání není přípustné.
29. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
30. Z §243f odst. 3 o. s. ř. se mimo jiné podává, že v odůvodnění usnesení, jímž bylo dovolání odmítnuto, dovolací soud pouze stručně uvede, proč je dovolání nepřípustné.
31. Námitky dovolatele proti závěru rozsudku odvolacího soudu o zneužití práva a rozporu jednání žalobce s §6 odst. 2 o. z. nemohou založit přípustnost dovolání. Tvrzený rozpor napadeného rozsudku s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 26 Cdo 1932/2018, není dán. Je tomu tak proto, že odvolací soud spatřoval – i pro případ, že by stavba čerpací stanice opravdu byla zřízena na odpočívce – protiprávní čin žalobce v tom, že neměl žádný soukromoprávní titul ke zřízení odpočívky na pozemku třetích osob, a přesto z jejího rozšíření na zastavěnou plochu těží tím, že vybírá od vlastníka stanice značné částky, zatímco sám vlastníkům pozemku nic neplatí. Jde o jiný případ, než byl řešen ve zmíněném rozhodnutí, tam šlo o jiný skutek; to je ostatně zřejmé i z citace tohoto rozsudku v dovolání.
32. Dovolatel též tvrdí rozpor napadeného rozsudku s další judikaturou dovolacího soudu (např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017 nebo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3401/201; k těmto závěrům se Nejvyšší soud rovněž přihlásil v rámci usnesení ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019). Problém je však v tom, že ustanovení §8 o. z. (i §6 odst. 2 o. z.) je ustanovením s relativně neurčitou hypotézou; judikatura tak nemůže postihnout všechny myslitelné případy. Ostatně sám dovolatel upozorňuje, že „ve vztahu k umístění odpočívky na pozemek osoby odlišné od vlastníka pozemní komunikace nebyla právní otázka naplnění znaků jednání podle §6 odst. 2 o. z. nebo zneužití práva podle §8 o. z. přímo řešena“. Právě proto dovolací soud soustavně judikuje, že v dovolacím řízení lze úvahu odvolacího soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z., zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená či není-li řádně odůvodněna [srov. mutatis mutandis rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013 (uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozh. obč.), či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5064/2015].
33. V této souvislosti dovolatel v další části dovolání rozvíjí argumentaci tak, že manželům P. byla existence odpočívky na jejich pozemku známa a proti ní se nebránili (připouští ovšem, že písemnou smlouvu o užití jejich pozemku s nimi nemá). Toto se ovšem míjí s argumentací odvolacího soudu, podle které zneužití protiprávního stavu je v tom, že žalobce má (a to i pro případ, že stavba by tvořila část odpočívky) na cizím pozemku stavbu (odpočívku), za jejíž umístění vlastníkovi pozemku nic neplatí, aniž by k tomu měl soukromoprávní důvod, a současně vybírá od vlastníka stavby značné částky, aniž by vlastníkovi pozemku něco platil. Dovolatel se sice brání tím, že tento stav nevyvolal (stavbu nepostavil), ale nepochybně jej zapříčinil tím, že stavbu aktivním jednáním (uzavíráním úplatných smluv) umožnil a těží z něj. Za této situace není úvaha o tom, že výkon práva žalobce (pro případ, že by tu takové právo bylo) realizovaný žalobou na vyklizení představuje zjevné zneužití práva ve smyslu §8 o. z. a je v rozporu s §6 odst. 2 o. z., zjevně nepřiměřená.
34. Ostatně judikaturu přijatou k rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, lze – jde-li o zneužití práva – přiměřeně aplikovat i na výklad §8 o. z. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4065/2014). Výkon práva (pokud existovalo) žalobce lze považovat za rozporný s dobrými mravy z důvodů uvedených odvolacím soudem.
35. Žalobce dále tvrdí, že „ve vztahu k umístění odpočívky na pozemek osoby odlišné od vlastníka pozemní komunikace nebyla právní otázka naplnění znaků jednání podle §6 odst. 2 o. z. nebo zneužití práva podle §8 o. z. přímo řešena“. Dovolatel se mýlí, pokud má za to, že přípustnost dovolání může založit jen fakt, že určitá právní otázka nebyla řešena ve vztahu ke konkrétnímu druhu věcí. Zde lze – byť s jistou nadsázkou – konstatovat, že takto by vlastně muselo být přípustné každé dovolání, neboť neexistují dvě naprosto identické věci ani dva stejní lidé; platilo by, že co věc nebo člověk, to neřešená otázka.
36. Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání - a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání - alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17). Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy a pokud by „otázka hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena,“ směřovala jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1541/2023).
37. Ostatně, je-li judikatorně dovolacím soudem vyřešena otázka obecnějšího charakteru, nemá smysl v dovolacím řízení meritorně přezkoumávat dovolatelem formulované otázky dílčí či specifické, jejichž závěr však nemůže nijak zvrátit řešení otázky obecné (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. I. ÚS 2619/15, dostupné na https//nalus.usoud.cz).
38. Zamítnutí žaloby opřel odvolací soud o dva na sobě nezávislé důvody. V usnesení ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, Nejvyšší soud zdůraznil závěr, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil či změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srovnej §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a např. důvody uvedené v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08, uveřejněném pod číslem 236/2009 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, dostupném na https//nalus.usoud.cz). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je tak nepřípustné jako celek (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 22 Cdo 992/2010, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, ze dne 19. 1. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4105/2008, ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 22 Cdo 961/2014). Vzhledem k tomu, že závěr o rozporu postupu žalobce s §6 odst. 2 a §8 o. z. obstojí, nejsou podmínky pro zrušení napadeného rozhodnutí, a to ani v případě, že by další dovolací námitky byly způsobilé přípustnost dovolání založit. Dovolání je tak jako celek nepřípustné. Již nad rámec posouzení přípustnosti dovolání se k problematice odpočívky uvádí:
39. Podle §5 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 3. 1997, součástmi dálnic, silnic a místních komunikací jsou všechna zařízení, stavby, objekty a díla, jichž je třeba k úplnosti, zabezpečení a ochraně silnic a k zajištění bezpečného, rychlého, plynulého a hospodárného provozu na nich. Za součást dálnice ve smyslu tohoto právního předpisu byla rovněž považována odpočívka (srovnej §14 zákona č. 135/1961 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném do 31. 3. 1997).
40. Obdobně je definována odpočívka jako součást dálnice podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů [srovnej §12 odst. 1 písm. a) ve spojení s §12 odst. 5 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, dále jako „PozKom“].
41. „Součástmi dálnice, silnice a místní komunikace jsou a) všechny konstrukční vrstvy vozovek a krajnic, odpočívky, stavby a technická a jiná zařízení určená k provádění kontrolní činnosti při dohledu na bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích, přidružené a přídatné pruhy, včetně zastávkových pruhů linkové osobní dopravy“ [§12 odst. 1 písm. a) PozKom].
42. „Odpočívka je stavebně a provozně vymezená plocha dálnice, silnice nebo místní komunikace určená k bezúplatnému stání silničního motorového vozidla na dobu potřebnou pro zajištění bezpečnosti a plynulosti silničního provozu a k odpočinku uživatelů, popřípadě k jejich občerstvení a k doplnění pohonných hmot“ (§12 odst. 5 PozKom). Z toho se podává, že odpočívka z hlediska občanského práva musí být stavbou (nestačí např. srovnaný pozemek vysypaný štěrkem) a musí bezprostředně sloužit stání vozidel, resp. k dalším účelům uvedeným v právním předpisu.
43. Podle §10 odst. 3 PozKom na dálnici, silnici podle §5 odst. 3 nebo místní komunikaci podle §6 odst. 3 může být přímo připojena z odpočívky jen stavba, která svým účelem slouží výlučně uživatelům těchto pozemních komunikací (např. čerpací stanice pohonných hmot, motorest, motel, autoservis).
44. Součástmi ani příslušenstvím dálnice, silnice a místní komunikace nejsou čerpací stanice pohonných hmot [§14 odst. 2 písm. d) PozKom, stejně 25 Cdo 1517/2020].
45. „Odpočívky se budují jako součást dálnic a silnic pro motorová vozidla podle charakteru provozu a v souladu s českými technickými normami uvedenými v příloze č. 1. Odpočívky jsou situované v prostorech mimo křižovatky. V základním vybavení odpočívky musí být parkovací plochy nejméně pro 25 osobních vozidel, 10 nákladních vozidel, 4 autobusy, hygienické zařízení s odpovídající kapacitou stanovenou zvláštními právními předpisy a nepřetržitým celoročním provozem, zdroj pitné vody a elektrického proudu, odpočinkové plochy se stoly, lavicemi a nádobami na odpadky“ (§26 odst. 1 vyhl. č. 104/1997 Sb.).
46. Jestliže v době výstavby stanice čerpacích hmot nebyla na zastavovaném pozemku stavba odpočívky, resp. že existence takové stavby nebyla prokázána, jak uvedl odvolací soud (jehož skutkovým zjištěním je dovolací soud vázán), a současně platí, že čerpací stanice není součástí dálnice, a tím ani odpočívky [§14 odst. 2 písm. d) PozKom], nemůže platit, že by zřízením čerpací stanice mohla být rozšířena odpočívka na zastavěnou plochu. I když v této věci byla čerpací stanice zřízena před účinností zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, tehdejší úprava vycházela z toho, že stavby nejsou součástí pozemku, a tak i zde muselo platit, že čerpací stanice součástí pozemku či jiné stavby není; proto jejím zřízením nemohly být dálnice ani odpočívka rozšířeny. Tento závěr je ve shodě s komentářem k tomuto zákonu (Košinárová, B., Zákon o pozemních komunikacích. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2021, str. 47), podle kterého „by měly být objekty sloužící potřebám uživatelů pozemních komunikací umístěny mimo plochu odpočívky a k této připojeny sjezdem, nájezdem nebo účelovou komunikací nebo přímým připojením…“. Tedy i v případě, že by bylo možno z procesních důvodů k dalším dovolatelkou vymezeným předpokladům přípustnosti dovolání přihlédnout, nemohlo by dovolání být úspěšné.
47. Jelikož Nejvyšší soud neshledal dovolání žalobce přípustným, podle §243c odst. 1 o. s. ř. je odmítl.
48. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodnou soudy nižších stupňů v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243b odst. 5, věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu