ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3344.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3344/2023-378
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. P. , zastoupeného Mgr. Pavlem Kužílkem, advokátem se sídlem v Přerově, Smetanova 1784/5, proti žalovanému K. S. , zastoupenému Mgr. Veronikou Olšarovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, Gen. Hlaďo 748/4, o zřízení služebnosti práva cesty, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 13 C 134/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 30. 6. 2023, č. j. 69 Co 163/2021-347, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady dovolacího řízení ve výši 3 388 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Pavla Kužílka, advokáta se sídlem v Přerově, Smetanova 1784/5.
Odůvodnění:
[1] Okresní soud v Přerově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 1. 2021, č. j. 13 C 134/2018-176, zřídil ve prospěch žalobce jako oprávněného ze služebnosti, jakož i pro každého dalšího vlastníka pozemku parc. č. st. XY v k. ú. XY, jehož součástí je stavba bez č.p./č.e. (dále jen „panující pozemek“), služebnost, jejímž obsahem je právo nezbytné cesty spočívající v právu chůze a v právu průjezdu motorovými vozidly s nejvyšší povolenou hmotností 3,5 tuny přes část pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (dále jen „služebný pozemek“) ve vlastnictví žalovaného, a to v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu vyhotoveném Ing. Vlastimilem Duškem pod č. 1094-2/2020, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku (výrok I). Dále uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému za zřízení služebnosti podle výroku I částku 45 000 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení (výroky III–V).
[2] Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 24. 2. 2022, č. j. 22 Cdo 185/2022-231, zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) ze dne 2. 9. 2021, č. j. 69 Co 163/2021-208, odvolací soud věc k odvolání žalovaného znovu projednal a rozsudkem ze dne 30. 6. 2023, č. j. 69 Co 163/2021-347, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I (výrok I) a změnil jej ve výroku II tak, že uložil žalobci povinnost zaplatit žalovanému za zřízení služebnosti částku 110 000 Kč ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II). Dále rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III–VIII).
[3] Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Měl za to, že „nalézací soudy řešily otázku, u které se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, event. soud nesprávně tuto právní otázku vyhodnotil a v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Tvrdil, že současný žalobce nabyl panující pozemek bez zajištěného přístupu a byl si toho vědom. K záměně žalobců došlo podle dovolatele čistě s cílem eliminovat nájemní smlouvu ze dne 1. 11. 1994, přičemž institut záměny účastníků nemá sloužit k obcházení zákona. Povolil-li soud záměnu účastníků, pak žalovanému měly zůstat zachovány stejné námitky, jaké měl i proti původnímu žalobci. Nadto žalovaný uvedl, že opakovaně nabízel novému žalobci uzavření nové nájemní smlouvy a že s připomínkami soudu proti tomuto návrhu nesouhlasí, jelikož návrh smlouvy obsahoval zcela relevantní podmínky. Žalobce měl zcela odmítnout jednání o nové nájemní smlouvě. V tomto směru se dovolával rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 38/2005, podle nějž existence obligačního závazku brání tomu, aby se žalobce mohl domáhat zřízení nezbytné cesty. Dále namítl, že se soudy doposud nevypořádaly s námitkou trasy vedení věcného břemene. Nakonec odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 s tím, že žalobce si byl dobře vědom toho, že nabyl panující pozemek bez zajištěného přístupu. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, příp. aby změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že celou žalobu zamítne a žalovanému přizná právo na náhradu nákladů řízení.
[4] Žalobce k dovolání žalovaného uvedl, že napadený rozsudek považuje za věcně správný, přičemž odvolací soud se vypořádal se všemi námitkami, neodchýlil se od rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani zde neexistovala žádná právní otázka, která by v rozhodování dovolacího soudu doposud nebyla vyřešena. Namítl, že zde žádný obligační vztah mezi stranami řízení nebyl a že druhé z žalovaným namítaných rozhodnutí Nejvyššího soudu není na projednávanou věc přiléhavé. Dovolání považoval za zjevně bezdůvodné, pročež navrhl, aby je Nejvyšší soud odmítl.
[5] Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
[6] Podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen o. s. ř.) není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
[7] Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
[8] Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (dostupné na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015 (obě dostupná na www.nsoud.cz )]. Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
[9] Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup [např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz )]. Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (dostupné na http://nalus.usoud.cz ), týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
[10] V projednávané věci dovolatel v rozporu s právní úpravou, jakož i judikaturou dovolacího soudu, v dovolání řádně nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Dovolatel nevymezil žádnou zobecnitelnou právní otázku, na které by se napadené rozhodnutí zakládalo a s níž by v souladu s §237 o. s. ř. spojil některý z předpokladů přípustnosti dovolání. Na začátku dovolání odkázal toliko obecně na to, že „nalézací soudy řešily otázku, u které se odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, event. soud nesprávně tuto právní otázku vyhodnotil a v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.“ Takové konstatování k vymezení přípustnosti zcela jistě nepostačuje už jen z toho důvodu, že zde není formulována žádná právní otázka, jíž by se měl dovolací soud zabývat.
[11] K vymezení přípustnosti dovolání nepostačí ani odkaz na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 38/2005 (uveřejněný pod č. 4/2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), s konstatováním, „že existence obligačního závazku brání tomu, aby se žalobce mohl domáhat zřízení nezbytné cesty“, neboť napadené rozhodnutí je založeno na opačném závěru, a totiž že mezi žalobcem a žalovaným neexistuje žádný obligační titul, který by opravňoval žalobce k užívání části služebného pozemku. Uvádí-li dále žalovaný, že odvolací soud měl aplikovat usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 3242/2015 (uveřejněné pod č. 37/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní), a nezbytnou cestu žalobci nepovolit, neboť žalobce si byl vědom toho, že nabývá pozemek bez zajištěného přístupu, pak vychází z odlišného skutkového stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud. V řízení totiž bylo zjištěno, že žalobce nabyl panující pozemek v době, kdy byla soudním rozhodnutím pravomocně zřízena služebnost cesty přes služebný pozemek. Dovolací soud je přitom skutkovými zjištěními nalézacích soudů vázán a není oprávněn je v dovolacím řízení jakkoliv přezkoumávat (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ).
[12] Dovolání tak představuje pouhou polemiku se závěry odvolacího soudu, která bez zákonných náležitostí nemůže vést k založení přípustnosti dovolání.
[13] Jelikož dovolání žalovaného trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
[14] V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalobce domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 1. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu