ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.3795.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 3795/2023-913
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobce J. J. , zastoupeného JUDr. Patrikem Novosadem, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Králova 1283, proti žalované Z. S. , zastoupené JUDr. Janou Blažkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Terezy Novákové 2180, o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 40/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 6. 2023, č. j. 11 Co 40/2023-873, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále také jako „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 12. 2022, č. j. 13 C 40/2017-819, zrušil spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je stavba č. p. XY, v k. ú. XY (výrok I), a vypořádal je rozdělením společné věci na vlastnické právo k jednotkám č. XY, č. XY a č. XY. Do výlučného vlastnictví žalobce přikázal jednotku č. XY a do výlučného vlastnictví žalované jednotky č. XY a XY (výrok II). Žalobci uložil povinnost zaplatit žalované na vypořádacím podílu 305 000 Kč (výrok VIII). Dále zrušil spoluvlastnictví účastníků k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok VI), tento pozemek přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok VII) a uložil jí povinnost zaplatit žalobci 16 300 Kč jakožto vypořádací podíl (výrok IX). Zamítl návrh na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY v k. ú. XY (výrok V). Rozhodl také o náhradě nákladů řízení vzniklých státu (výrok X a XI) a náhradě nákladů řízení vzniklých účastníkům (výrok XII).
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen jako „odvolací soud“) k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 16. 6. 2023, č. j. 11 Co 40/2023-873, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, II, III, IV, VI, VII, VIII, IX, X a XI (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Ve výrocích V a XII (kterými soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY a o náhradě nákladů nalézacího řízeních vzniklých účastníkům) rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do výroku I, podává žalobce dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právní otázce, která nebyla doposud v ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Konkrétně považuje za nevyřešenou otázku, „zda z hlediska hmotného práva v posuzovaném případě je správné právní posouzení věci provedené odvolacím soudem, kdy odvolací soud řeší reálné rozdělení daných nemovitostí způsobem, že v předmětném domě vymezuje bytové jednotky, ačkoli je v řízení zcela postaveno najisto, že je možno provést reálné rozdělení daného pozemku parc. č. XY – zastavěná plocha a nádvoří, o výměře 261 m 2 , jehož součástí je budova č. p. XY – rodinný dům, postavený na pozemku parc. č. XY podle vertikály, čímž by vznikly dvě samostatné nemovité věci, kdy jedna by připadla do vlastnictví žalobce, druhá do vlastnictví žalované, kdy i z pohledu památkové péče je možno provést reálné rozdělení podle vertikály dle žalobcem předložené projektové dokumentace.“
4. V podstatné části dovolání žalobce namítá, že spoluvlastnictví k pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, lze vypořádat jeho reálným rozdělením na dvě samostatné nemovité věci podle jím předloženého návrhu (a proto nemělo být spoluvlastnictví vypořádáno rozdělením vlastnického práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám). Má za to, že jím navržené vypořádání je přípustné i „z hlediska památkové péče“. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že by v důsledku takového rozdělení připadla žalované do vlastnictví „natolik atypická nemovitost, která by byla neprodejná, případně za značně sníženou cenu“. Poukazuje rovněž na skutečnost, že je připraven nést náklady spojené s reálným rozdělením nemovité věci. Podle dovolatele by měl soud rovněž zohlednit, že jakmile dojde k reálnému rozdělení nemovitosti, žalobce je připraven zajistit rekonstrukci nově vzniklé nemovitosti v jeho vlastnictví a užívat tuto nemovitost k bydlení.
5. Má také za to, že vypořádání spoluvlastnictví rozdělením vlastnického práva k nemovité věci na vlastnické právo k jednotkám brání značně konfliktní vztahy účastníků řízení, které blíže specifikuje v podaném dovolání (v této souvislosti odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016).
6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil ve výroku I rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
7. Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu. Podle žalované není reálné rozdělení pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, dobře možné. Proto je nutné vypořádat spoluvlastnictví účastníků řízení k této nemovité věci rozdělením společné věci na vlastnické právo k jednotkám. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání žalobce odmítl.
8. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Žalobce má za to, že v ustálené rozhodovací praxi Nejvyššího soudu doposud nebyla vyřešena právní otázka, zda je možné vypořádat spoluvlastnictví k nemovité věci rozdělením vlastnického práva k této věci na vlastnické právo k jednotkám i za předpokladu, že je možné rozdělit nemovitou věc na dvě samostatné věci v právním slova smyslu.
11. Podle §1143 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) nedohodnou
-li se spoluvlastníci o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne o něm na návrh některého ze spoluvlastníků soud. Rozhodne-li soud o zrušení spoluvlastnictví, rozhodne zároveň o způsobu vypořádání spoluvlastníků.
12. Podle §1144 odst. 1 o. z. je-li to možné, rozhodne soud o rozdělení společné věci; věc ale nemůže rozdělit, snížila-li by se tím podstatně její hodnota.
13. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se podává, že vypořádání spoluvlastnictví rozdělením společné nemovité věci na jednotky je v zásadě rovnocené reálnému rozdělení nemovité věci na dvě (či více) samostatných věcí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1402/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4000/2015).
14. Odvolací soud v poměrech projednávané věci dospěl k závěru, že reálné rozdělení společné věci (pozemku parc. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY) na dvě samostatné věci není dobře možné. Proto vypořádal spoluvlastnictví účastníků řízení rozdělením společné věci na vlastnické právo k jednotkám. Tento závěr odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.
15. Podstatnou částí obsahu dovolání je žalobcova polemika se závěry odvolacího soudu, že reálné rozdělení společné věci na dvě samostatné věci v právním slova smyslu není dobře možné.
16. V souvislosti s těmito závěry odvolacího soudu ovšem nevymezuje žalobce v dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
17. Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
18. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením odvolacího soudu s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
19. V projednávané věci dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení věci má být jiné (a to takové, že reálné rozdělení společné věci na dvě samostatné věci je dobře možné). Žalobce nesouhlasí s právními závěry odvolacího soudu i s některými skutkovými zjištěními, na nichž jsou tyto závěry založeny (např. skutečnosti opodstatňující závěr, že reálným rozdělením věci by se podstatně snížila hodnota věci přikazována žalované – což byl rovněž jeden z nosných důvodů opodstatňující závěr odvolacího soudu, že reálné rozdělení společných věcí na dvě samostatné věci v právním slova smyslu není možné). Žalobce v této souvislosti neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje za splněný. V takovém případě nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Proto je Nejvyšší soud závěrem odvolacího soudu, že v poměrech projednávané věci nelze rozdělit společnou věc na dvě samostatné věci v právním slova smyslu, v tomto dovolacím řízení vázán a není oprávněn jej přezkoumávat (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1035/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2021, sp. zn. 22 Cdo 2695/2021). Proto není dovolání žalobce ani na základě této námitky ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné.
20. Přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka žalobce, že soud měl zohlednit při rozdělení společné věci na jednotky skutečnost, že přípojka plynu pro jednotku č. XY, která byla přikázána do vlastnictví žalobce, se nachází ve sklepním prostoru, který patří k jednotce č. XY přikázané žalované. Stejně tak namítá, že vodovodní přípojka pro jednotku č. XY se nachází v dalším sklepním prostoru, který taktéž náleží k jednotce č. XY.
21. Odvolací soud uvedl, že tato tvrzení žalobce přednesl až v odvolacím řízení. Proto je považoval za nové skutečnosti, které nejsou v souladu se zásadou neúplné apelace v odvolacím řízení přípustné (srovnej §205a o. s. ř.). Z tohoto důvodu se touto námitkou dále nezabýval.
22. V souvislosti s tímto nosným důvodem rozhodnutí odvolacího soudu (tedy závěrem, že se jednalo o nové skutečnosti, které nejsou v odvolacím řízení přípustné ve smyslu §205a o. s. ř.) žalobce nevymezuje v této části dovolání řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. Polemizuje pouze s příslušnými závěry odvolacího soudu s tím, že tyto skutečnosti měly být zohledněny při rozhodování soudu o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. Žalobce neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za splněný. V takovém případě trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř., viz také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
23. Stejně tak žalobce nevymezuje řádně, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. v souvislosti s námitkou žalobce ohledně ocenění rozdělovaných nemovitostí (a jeho požadavku na zadání revizního znaleckého posudku). Žalobce ani v této části dovolání neformuluje žádnou právní otázku a neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za splněný. V takovém případě trpí dovolání i v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
24. Dovolatel rovněž namítá, že rozdělení společné věci na jednotky není v poměrech posuzované věci dobře možné s ohledem na značně konfliktní vztahy účastníků řízení. V této souvislosti žalobce odkazuje například na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2004, sp. zn. 22 Cdo 559/2004.
25. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění (soudu prvního stupně), že konfliktní vztahy mezi účastníky řízení žalobce sice tvrdil, avšak nebyly v řízení prokázány.
26. Dovolatel tak v dovolání zpochybňuje skutková zjištění odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, vypovídající o vztazích mezi účastníky řízení.
27. Žalobce však v souvislosti s provedeným dokazováním pouze polemizuje s příslušnými skutkovými zjištěními odvolacího soudu a souvisejícím procesem dokazování, aniž v této souvislosti řádně formuluje konkrétní otázku procesního práva, na níž by mělo být rozhodnutí odvolacího soudu založeno. V dovolání rovněž neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. považuje v této souvislosti za naplněný.
28. Pouhá polemika se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, aniž by dovolatel uvedl, v čem spatřuje (v této souvislosti) splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. (srovnej odst. 24 – 27 nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16). V takovém případě je ovšem dovolací soud skutkovými zjištěními soudů nižších stupňů vázán a není oprávněn je v rámci dovolacího řízení přezkoumávat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nálezem Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1966/16, a nálezem Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2017, sp. zn. I. ÚS 2135/16).
29. V projednávané věci je s ohledem na výše uvedené dovolací soud vázán skutkovými zjištěními odvolacího soudu, která se týkají vztahů mezi účastníky řízení. I na základě těchto zjištění rozhodl, že v posuzované věci lze vypořádat spoluvlastnictví rozdělením společné věci na jednotky. V takovém případě není uplatněním (dnes jediného přípustného) dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li (částečně) z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Proto nemohou přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. založit ani námitky žalobce směřující do závěru odvolacího soudu o rozdělení společné věci na jednotky, jsou-li založeny na jiném skutkovém stavu, než ze kterého vyšel odvolací soud a který nebyl v dovolacím řízení řádně zpochybněn (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 297/2018, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2017, sp. zn. 25 Cdo 2296/2017).
30. Dovolání žalobce směřuje do výroku I rozsudku odvolacího soudu. V tomto výroku odvolací soud rovněž potvrdil výroky VI, VII a IX rozsudku soudu prvního stupně, kterými nalézací soud zrušil a vypořádal spoluvlastnictví účastníků řízení k pozemku parc. č. XY.
31. V souvislosti s těmito závěry odvolacího soudu však žalobce v dovolání nevymezuje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. považuje za naplněný. Stejně tak neuvádí, v čem spatřuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Dovolání tak v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (srovnej §241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř).
32. Odvolací soud ve výroku I potvrdil také rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích X a XI o náhradě nákladů řízení vzniklých státu. Dovolání žalobce do této části rozhodnutí odvolacího soudu není podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
33. Nejvyšší soud tak dovolání žalobce podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
34. O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu