ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.802.2024.1
sp. zn. 22 Cdo 802/2024-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně M. P. , zastoupené Mgr. Martinem Valíkem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 643/19, proti žalované Faster CZ spol. s r. o. , se sídlem v Brně, Jarní 1064/44g, IČO: 60722266, zastoupené Mgr. Martinem Bařinkou, advokátem se sídlem v Brně, Marie Steyskalové 767/62, o určení promlčení služebnosti chůze a jízdy, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 116 C 167/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 11. 2023, č. j. 44 Co 31/2023-146, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
1. Městský soud v Brně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 20. 9. 2022, č. j. 116 C 167/2021-112, určil, že věcné břemeno chůze a cesty zřízené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 23. 12. 2010 k tíži pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v k. ú. XY, ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na těchto pozemcích nevázne (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Doplňujícím rozsudkem ze dne 4. 7. 2023, č. j. 116 C 167/2021-131, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že věcné břemeno chůze a cesty zřízené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 23. 12. 2010 k tíži pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v k. ú. XY, ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, je promlčeno (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II).
2. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 44 Co 31/2023-146, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že věcné břemeno chůze a cesty zřízené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 23. 12. 2010 k tíži pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v k. ú. XY, ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na těchto pozemcích nevázne (výrok I), změnil doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že určil, že věcné břemeno chůze a cesty zřízené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 23. 12. 2010 k tíži pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v k. ú. XY, ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, je promlčeno (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
3. K odvolání obou účastníků Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2023, č. j. 44 Co 31/2023-146, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že věcné břemeno chůze a cesty zřízené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 23. 12. 2010 k tíži pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v k. ú. XY, ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, na těchto pozemcích nevázne (výrok I), změnil doplňující rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I tak, že určil, že věcné břemeno chůze a cesty zřízené smlouvou o zřízení věcného břemene ze dne 23. 12. 2010 k tíži pozemků parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. XY a parc. č. XY, všech v k. ú. XY, ve prospěch pozemku parc. č. XY v k. ú. XY, je promlčeno (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
4. Proti výroku II a III rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Přípustnost dovolání dovozovala z toho, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, kdy se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, respektive obdobná věc nebyla u dovolacího soudu dosud řešena, a proto měla by být posouzena jinak (§237 o. s. ř.)“. Důvodnost dovolání spatřovala v tom, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). V dovolání vyjádřila nesouhlas se zjištěným skutkovým stavem a s hodnocením dokazování ze strany nalézacích soudů. Uvedla, že podanou žalobu považuje za rozpornou s dobrými mravy, přičemž má za to, že tato otázka u dovolacího soudu doposud ve vztahu k meritu projednávané věci nebyla řešena. Dále vyjádřila pochybnost o dostatku naléhavého právního zájmu žalobkyně na podání žaloby. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích II a III zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně zrušil i oba rozsudky soudu prvního stupně.
5. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované uvedla, že v dovolání zcela chybí právní argumentace a je argumentováno toliko skutkově, pročež by mělo být odmítnuto. Nad rámec uvedla, že soud prvního stupně ve věci řádně provedl rozsáhlé dokazování. Dovolání žalované neobsahuje specifikaci toho, v čem se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu ani na tuto praxi není odkazováno, žalovaná neuvádí žádné rozhodnutí Nejvyššího soudu. Ohledně promlčení služebností existuje rozsáhlá rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně změnil zcela v souladu s judikaturou. Nesouhlasila pouze s nepřiznáním náhrady nákladů řízení, neboť žalobkyně měla fakticky plný úspěch ve věci. Navrhla, aby dovolací soud dovolání žalované odmítl a přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.
6. Dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat.
7. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
9. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
10. Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených obsahových náležitostí dovolání, nejde o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
11. Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
12. Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2023, sp. zn. 22 Cdo 882/2023).
13. Žalovaná v dovolání řádně nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání už jen proto, že současně uvedla tři různé předpoklady přípustnosti podle §237 o. s. ř., které si vzájemně konkurují. Pokud má být přípustnost dovolání dána tím, že se měl odvolací soud v napadeném rozhodnutí při řešení otázky hmotného či procesního práva odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže se současně jednat o právní otázku v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešenou, a zároveň pokud se má jednat o otázku v rozhodovací praxi neřešenou, nemůže se současně jednat o otázku, u které dovolatelka požaduje přehodnocení stávající (existující) rozhodovací praxe dovolacího soudu v tom smyslu, že dovolacím soudem řešená právní otázka by měla být posouzena jinak (srovnej §237 o. s. ř.), a to tím spíše, pokud žalovaná v rámci dovolání ani žádnou rozhodovací praxi dovolacího soudu ke konkrétní otázce hmotného či procesního práva nijak nespecifikuje a neuvádí ani jediný odkaz na konkrétní rozhodnutí Nejvyššího soudu.
14. Dovolání žalované je přitom vadné i co se týče řádného vymezení konkrétní otázky hmotného či procesního práva, k níž by se některý z výše uvedených předpokladů přípustnosti (nikoliv však všechny současně) měl vázat, neboť taková otázka z dovolání žalované jednoznačně neplyne. Žalovaná v dovolání nejprve nepřípustně polemizuje se zjištěným skutkovým stavem a hodnocením provedeného dokazování, načež zcela bez kontextu následně vymezuje „otázku rozporu podané žaloby s dobrými mravy“, která „ve vztahu k meritu projednávané věci doposud nebyla řešena“. Následuje opět nesouhlasná polemika s výsledkem řízení, převážně v rovině skutkové, a to ohledně potřeby zřízení věcného břemene s tím, že výkon práva žalobkyně je postaven na jednání nepoctivém a v rozporu s dobrými mravy, pročež by vůbec nemělo požívat právní ochrany. Určující právní závěr, na němž je napadené rozhodnutí odvolacího soudu založeno, a sice že předmětné věcné břemeno je promlčeno, přitom dovolatelka nikterak nenapadá, ani se k němu nijak nevyjadřuje. Ze stejných důvodů proto v dovolání chybí i řádné vymezení dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. jako další z obligatorních náležitostí dovolání.
15. Lze proto uzavřít, že dovolatelka nedostála obligatorním náležitostem dovolání, neboť jednak v rozporu s §237 o. s. ř. řádně nevymezila přípustnost dovolání a současně v rozporu s §241a odst. 1 o. s. ř. řádně nevymezila dovolací důvod. Dovolací soud se proto dovoláním žalované po věcné stránce nemohl vůbec zabývat.
16. Konečně dovolání v rozsahu, ve kterém směřuje proti rozhodnutí o nákladech řízení, není v souladu s §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné.
17. Jelikož dovolání žalované trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
18. V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaná ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 25. 3. 2024
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu