ECLI:CZ:NS:2023:22.CDO.882.2023.1
sp. zn. 22 Cdo 882/2023-251
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně A. V. , zastoupené JUDr. Zdeňkem Knaizlem, advokátem se sídlem v Plzni, Harantova 511/14, proti žalovanému D. B. , zastoupenému Mgr. Liborem Michalcem, advokátem se sídlem v Plzni, Bezručova 184/29, o žalobě na splnění povinností, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 11 C 29/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 11. 2022, č. j. 18 Co 155/2022-217, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení ve výši 2 178 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Zdeňka Knaizla, advokáta se sídlem v Plzni, Harantova 511/14.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 24. 3. 2022, č. j. 11 C 29/2021-189, uložil žalovanému povinnost předávat psa plemene Francouzský buldok, narozeného 1. 8. 2015, jménem Robin, číslo čipu 203098100389849 (dále jen „pes“) k rukám žalobkyně v 1., 5., 9., 13., 17., 21., 25., 29., 33., 37., 41., 45. a 49. kalendářním týdnu v příslušném kalendářním roce, a to vždy v pondělí v 18:00 hod v místě bydliště žalovaného (výrok I), dále uložil žalobkyni povinnost předávat psa k rukám žalovaného ve 3., 7., 11., 15., 19., 23., 27., 31., 35., 39., 43., 47. a 51. kalendářním týdnu v příslušném kalendářním roce, a to vždy v pondělí v 18:00 hod v místě bydliště žalobkyně (výrok II) a dále rozhodl o nákladech řízení a nákladech svědečného (výroky III a IV).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 9. 11. 2022, č. j. 18 Co 155/2022-217, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“). V rámci přípustnosti uvádí, že rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu – touto otázkou má být pasivní legitimace žalovaného, a současně „právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu řešena“ – touto otázkou má být „střídání psa z důvodu zvláštní povahy zvířete“.
V dovolání pak uvádí dovolací důvody, které se podle jeho názoru vztahují k otázce pasivní legitimace. Tyto důvody pak sumarizuje směrem k závěru, že vlastníkem psa není, neboť ho daroval své babičce. Ve vztahu k druhé – dosud neřešené – právní otázce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu, neboť otázku „střídání psa z důvodu zvláštní povahy zvířete“ odvolací soud ve svém rozhodnutí vůbec neřešil, a jeho rozhodnutí proto není přezkoumatelné, jelikož nelze zjistit, proč soud rozhodl o „střídavé péči“ ve vztahu k psovi. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalovaného navrhla dovolání odmítnout nebo zamítnout, rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za věcně správná. Ve vztahu k otázce pasivní legitimace namítá, že dovolání nepolemizuje s právním posouzením věci, ale se skutkovými závěry, jejichž přezkum přípustnost dovolání založit nemůže. I ve vztahu k druhé právní otázce uvádí, že dovolání představuje polemiku se skutkovými závěry, nikoliv s právním posouzením věci.
Dovolání trpí vadami, pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části [k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013 (toto i další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz )]. K přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byla vymezena otázka přípustnosti dovolání [k tomu srovnej usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 (dostupné stejně jako další odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz )], neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2402/2007, nebo ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Otázku přípustnosti dovolání si není oprávněn vymezit sám dovolací soud, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení.
Z judikatury Ústavního soudu se potom podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje a Nejvyšší soud posuzuje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). Uvedené potvrdilo i stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, týkající se problematiky přípustnosti dovolání, neboť i Ústavní soud požaduje, aby dovolatel v souladu se zákonem řádně vymezil otázku přípustnosti dovolání.
Má-li být dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z dovolání zřejmé, o kterou právní otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud při řešení této právní otázky odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
V usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2494/22, se konstatuje: „Ústavní soud předesílá, že úkolem Nejvyššího soudu není z moci úřední přezkoumávat správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele. Naopak, přístup k Nejvyššímu soudu je zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.“
„Role Nejvyššího soudu v dovolacím řízení spočívá v rozhodování o právních otázkách (§237 a §241a odst. 1 o. s. ř.). Má-li dovolatel zdůvodnit, proč právní posouzení odvolacího soudu považuje za nesprávné, musí být z dovolání – a to v kontextu předpokladů přípustnosti dovolání – alespoň zjistitelné, jaká výkladová pravidla, ať již výslovně právem upravená, popř. obecně uznávaná (jako tzv. communis opinio doctorum ), měla být porušena. Jinak řečeno, nezbytné se jeví určité „zevšeobecnění“ sporné právní otázky pro účely dovolacího řízení, neboť primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury soudů nižších stupňů“ (nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. III. ÚS 3127/17).
Dovolatel je tak povinen formulovat obecnou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí spočívá; úkolem dovolacího soudu není zkoumat správnost postupu odvolacího soudu ohledně otázek specifických jen pro danou věc, které nemohou mít judikatorní přesah. Každý případ má totiž individuální rysy, a pokud by předpoklad přípustnosti dovolání měl směřovat jen k individuálnímu postupu soudu v konkrétní věci, pak by bylo možno takto odůvodnit přípustnost dovolání proti jakémukoliv rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí. To zákonodárce, který dovolání upravil jako mimořádný opravný prostředek, jistě neměl na mysli.
Ústavní soud v nálezu ze dne 29. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 1564/23, zdůraznil, že u předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. musí Nejvyšší soud vždy předně posoudit, zda z dovolání plyne otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, zbývá zhodnotit, zda dovolatel vysvětlil, který ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. je naplněn a jak konkrétně je naplněn. Pokud například dovolatel tvrdí, že se odvolací soud odchýlil při řešení oné otázky hmotného či procesního práva od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval ve vztahu k oné otázce hmotného nebo procesního práva.
Dále Ústavní soud zdůraznil, že pro splnění těchto náležitostí nikdy nepostačí pouhé povšechné konstatování či odkaz na zákonné ustanovení. Vždy je třeba, aby dovolatel aplikoval obecnou právní normu na projednávanou věc. Neobsahuje-li dovolání vymezené náležitosti plynoucí z §237 a §241 o. s. ř., není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením základních práv dovolatelů. Odmítnutí dovolání pro vady není postupem přehnaně formalistickým jen proto, že si možný vztah napadeného rozhodnutí odvolacího soudu a ustálené rozhodovací praxe mohl Nejvyšší soud posoudit či dovodit sám. Tím by totiž byl účel právní úpravy v občanském soudním řízení zcela popřen a požadavek na vymezení, v čem spatřuje dovolatel splnění předpokladů přípustnosti dovolání, by ztratil svůj význam. Pokud by stačilo, že si Nejvyšší soud dovodí předpoklady přípustnosti sám, odpadá tím předpoklad, že se advokát seznámí s judikaturou, zváží, zda v jejím světle má význam mimořádný opravný prostředek podat, a následně získané poznatky zakomponuje do svého podání, díky čemuž poskytne svému klientovi kvalitnější právní pomoc a zároveň přispěje k efektivitě a přesnosti rozhodování Nejvyššího soudu.
Ve vztahu k otázce pasivní legitimace však z dovolání není patrno, od řešení jaké právní otázky vyřešené rozhodovací praxí dovolacího soudu se má rozsudek odvolacího soudu odchylovat, resp. od jaké právní otázky vztahující se k pasivní věcné legitimaci žalovaného. Dovolání neobsahuje odkaz na byť i jenom jediné rozhodnutí dovolacího soudu, ze kterého by měla taková otázka vyplývat a nevyplývá ani z obsahu dovolání.
Jádrem této části dovolání je přesvědčení žalovaného, že vlastníkem psa není, a proto nemělo být žalobě proti němu směřující vyhověno. To je ovšem jen obecná polemika mířící k závěrům odvolacího soudu. Otázku pasivní legitimace řeší odvolací soud v bodě 7 odůvodnění rozsudku s vysvětlením, proč ke dni jeho rozhodnutí považuje žalovaného za spoluvlastníka psa. S těmito konkrétními závěry pak dovolání vůbec nepolemizuje, tím méně pak v rovině zobecnitelné a zobecňující právní otázky.
Ve vztahu k právní otázce, jež dosud dovolacím soudem neměla být řešena, je dovolání vnitřně rozporné.
Tento předpoklad přípustnosti dovolání je pojmově naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu řeší otázku v rozhodovací praxi dosud neřešenou, tj. jinak řečeno, rozhodnutí odvolacího soudu je na řešení takové otázky založeno.
Bez ohledu na to, že „střídání psa z důvodu zvláštní povahy zvířete“ lze jen velmi obtížně považovat za formulaci právní otázky, pak v dané věci na řešení této otázky není rozhodnutí odvolacího soudu vůbec založeno, což ostatně potvrzuje v dovolání i samotný žalovaný, který pro neřešení této otázky považuje rozsudek odvolacího soudu za nepřezkoumatelný.
Obecné tvrzení o nepřezkoumatelnosti je v judikatuře dovolacího soudu chápáno jako tvrzená vada řízení (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 1360/2021, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2023, sp. zn. 30 Cdo 804/2023). Dovolatel odvolacímu soudu tak vytýká vady řízení, které jsou subsidiárním dovolacím důvodem (§241a odst. 1 a contrario a §242 odst. 3 o. s. ř.); jestliže dovolatel v souvislosti s tvrzenými vadami řízení nevymezí právní otázku, která by zakládala přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., může dovolací soud k vadám řízení přihlédnout pouze v tom případě, že z jiného důvodu shledá dovolání přípustným (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, či ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Ani Ústavní soud nezpochybňuje, že vady řízení samy o sobě k přípustnosti dovolání nepostačují, pokud v jejich souvislosti není vymezena řádná právní otázka přípustnosti dovolání (srovnej například nález Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, bod 22 a 23).
Žádná taková otázka však z dovolání patrná není.
Rozhodnutí nalézacích soudů je ve vztahu ke klíčovému důvodu pro vyhovění žalobě založeno na závěru, že účastníci uzavřeli dohodu o užívání společného psa, kterou dodržovali od léta 2018 do 4. 1. 2021, kdy ji žalovaný přestal respektovat. Protože nedošlo ke změně poměrů, respektive dohoda účastníků nebyla nahrazena novou dohodou, jsou oba účastníci povinni nadále respektovat povinnosti, jež pro ně z uzavřené dohody o péči o společného psa vyplývají.
Žalobní nárok se tak opírá o platnou dohodu spoluvlastníků, která také byla klíčovým důvodem pro vyhovění žalobě. S touto argumentací dovolacího soudu však dovolání vůbec nepolemizuje a nijak se vůči ní v rovině právní nevymezuje. Za této situace pak otázka střídání psa z důvodu zvláštní povahy zvířete není vůbec otázkou, na které by bylo, resp. mělo být, rozhodnutí odvolacího soudu založeno.
Lze tedy uzavřít, že dovolání žalovaného má vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se jím proto po věcné stránce nezabýval.
Jelikož dovolání žalovaného trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3 o. s. ř.) odstraněny a pro které nelze pokračovat v dovolacím řízení, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
V souladu s §243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaný ve stanovené lhůtě povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalobkyně domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 23. 10. 2023
Mgr. Michal Králík, Ph.D.
předseda senátu