ECLI:CZ:NS:2024:22.CDO.95.2024.1
sp. zn. 22 Cdo 95/2024-757
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a Mgr. Petry Kubáčové ve věci žalobkyně Z. L. , zastoupené JUDr. Petrem Ritterem, advokátem se sídlem v Olomouci, Riegrova 376/12, proti žalovanému M. L., zastoupenému Mgr. Miroslavem Píšťkem, advokátem se sídlem ve Šternberku, náměstí Svobody 1404/1, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 72/2017, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 6. 4. 2023, č. j. 69 Co 298/2022-682, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 5. 2022, č. j. 18 C 72/2017-634, zrušil právo společného nájmu účastníků řízení k družstevnímu bytu č. XY, který se nachází v budově č. p. XY, XY, XY, zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY, který je ve vlastnictví Okresního stavebního bytového družstva Olomouc se sídlem v Uničově, IČO 00052795, se sídlem v Uničově, Dukelská 1144, a který se nachází v 1. nadzemním podlaží uvedené budovy. Určil, že výlučným nájemcem bytu je žalobkyně (výrok I). Do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal členský podíl v Okresním stavebním bytovém družstvu Olomouc se sídlem v Uničově s právem nájmu bytu č. XY, který se nachází v budově č. p. XY, XY, XY zapsané na LV č. XY pro k. ú. XY u Katastrálního úřadu pro Olomoucký kraj, Katastrální pracoviště XY (výrok II). Dále do výlučného vlastnictví žalobkyně přikázal pohledávky z vkladů na bankovních účtech a dluh blíže specifikovaný ve výroku III. Do výlučného vlastnictví žalovaného přikázal pohledávku z vkladu na bankovním účtu uvedenou ve výroku IV. Žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu ze zaniklého společného jmění manželů 465 279,55 Kč (výrok V). Dále rozhodl o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok VI) a státu (výrok VII).
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 6. 4. 2023, č. j. 69 Co 298/2022-682, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I–V (výrok I rozsudku odvolacího soudu). Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku VI, který se týkal náhrady nákladů nalézacího řízení vzniklých účastníkům (výrok II), a ve výroku VII o náhradě nákladů nalézacího řízení vzniklých státu (výrok III). Rozhodl také o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok IV).
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaný dovolání. Jeho přípustnost opírá o §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. Žalovaný nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že členský podíl v Okresním stavebním bytovém družstvu Olomouc se sídlem v Uničově s právem nájmu bytu č. XY (dále jen „členský podíl“) je součástí společného jmění účastníků řízení. Podle dovolatele je nutné zohlednit, že účastníci obdrželi po uzavření manželství darem finanční prostředky (na poměry osmdesátých let) ve značné výši, které se však nestaly součástí společného jmění manželů. Následně nabyli za tyto finanční prostředky a výlučné prostředky žalovaného shora uvedený členský podíl. Podle dovolatele není správný závěr odvolacího soudu, že došlo ke smísení finančních prostředků nenáležejících do společného jmění manželů, za které nabyli členský podíl, s finančními prostředky tvořícími součást tohoto majetkového společenství. A proto neobstojí ani závěr odvolacího soudu, že členský podíl je součástí společného jmění manželů.
4. V této souvislosti odkazuje žalovaný na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, ve kterém dovolací soud dovodil, že je možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do společného jmění manželů, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu.
5. Má také za to, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal s námitkou, že členský podíl měl být případně přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného, alternativně do spoluvlastnictví účastníků řízení. Postupem odvolacího soudu došlo rovněž k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
6. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
7. Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
8. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
9. Podle §241a odst. 1–3 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
10. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na řešení právní otázky, zda účastníci řízení vynaložili v souvislosti s nabytím členského podílu v roce 1989 i prostředky tvořící bezpodílové spoluvlastnictví manželů, a proto se stal tento členský podíl součástí bezpodílového spoluvlastnictví účastníků řízení (nyní společného jmění manželů), či nikoliv.
11. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. 3. 2005, sp. zn. 22 Cdo 798/2004 (uveřejněném, stejně jako i dále označená rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz ), uvedl, že jestliže byla nějaká věc získána za trvání manželství a bezpodílového spoluvlastnictví manželů zčásti z prostředků patřících jenom jednomu z manželů, náleží za podmínek uvedených v ustanovení §143 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, rovněž do bezpodílového spoluvlastnictví. K tomu doplnil, že jsou-li na koupi určité věci vynaloženy vedle oddělených prostředků některého z manželů také prostředky náležející do bezpodílového spoluvlastnictví manželů, pak pořízená věc patří do bezpodílového spoluvlastnictví účastníků bez ohledu na výši těchto společných prostředků (k těmto závěrům se Nejvyšší soud přihlásil i v usnesení ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 22 Cdo 1144/2009).
12. Podle čl. VIII – přechodná ustanovení bod 2 zákona č. 91/1998 Sb., věci, které k 1. 8. 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, se stávají součástí společného jmění manželů. Pohledávky a dluhy, které vznikly před 1. 8. 1998 a které se podle tohoto zákona považují za součást společného jmění manželů, se stávají jeho součástí. Pokud jiné předpisy mluví o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů, rozumí se tím společné jmění manželů.
13. V rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, Nejvyšší soud uvedl, že „není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do společného jmění manželů, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu. Opačný závěr by nedůvodně nutil manžele k zakládání ‚oddělených‘ bankovních účtů, přičemž se však může v každém konkrétním případě stát, že na účet s prostředky ve výlučném majetku bude připsána (byť bagatelní) částka ze společného jmění manželů; v takovém případě není správný závěr, že by výlučné prostředky nebylo – v poměrech konkrétní věci – možné od společných odlišit. Jestliže byly na účet u peněžního ústavu patřící jednomu z manželů uloženy jeho výlučné peněžní prostředky i prostředky pocházející ze společného jmění manželů, neznamená to, že by bez dalšího na všechny platby z tohoto účtu bylo nutné pohlížet jako na plné nebo částečné platby ze společného jmění manželů. Bude vždy záležet na okolnostech dané věci, na výši uložených prostředků, jejich původu a na výši platby.“
14. Závěry přijaté v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, se uplatní přiměřeně i v projednávané věci. Bylo-li možné rozlišit finanční prostředky tvořící bezpodílové spoluvlastnictví manželů, případně společné jmění manželů a finanční prostředky mající jinou právní povahu (např. ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů či ve spoluvlastnictví), lze rovněž stanovit odlišný právní režim věcí nabytých za tyto finanční prostředky. Pokud však takové rozlišení možné není a došlo ke smísení finančních prostředků tvořících bezpodílové spoluvlastnictví manželů, případně společné jmění manželů s jinými finančními prostředky (a za tyto prostředky manželé nabyli určitý majetek), platí, že tento majetek nabyli manželé částečně i z prostředků tvořících bezpodílové spoluvlastnictví, a tudíž náleží do tohoto majetkového společenství. Vždy záleží na okolnostech posuzované věci, na výši finančních prostředků, jejich původu i na výši platby.
15. V poměrech projednávané věci nepovažuje Nejvyšší soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že na nabytí členského podílu vynaložili účastníci řízení i finanční prostředky tvořící jejich bezpodílové spoluvlastnictví manželů. Je nutné zohlednit, že účastníci řízení po uzavření manželství v roce 1986 obdrželi dary ve výši 40 000 Kčs od osob blízkých (20 000 Kčs od matky žalobkyně a 20 000 Kčs od dědečka žalovaného). Z provedeného dokazování se podává, že následně nabyli další finanční prostředky, které již tvořily součást bezpodílového spoluvlastnictví manželů (a to nikoliv v bagatelní výši), a došlo ke smísení finančních prostředků tvořících společné jmění manželů s ostatními, shora zmíněnými finanční prostředky. V roce 1989 nabyli členský podíl a zaplatili za něj částku 27 385 Kčs. V takovém případě obstojí v dovolacím přezkumu závěr odvolacího soudu, že členský podíl nabyli účastníci i za prostředky tvořící bezpodílové spoluvlastnictví manželů, a proto se stal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů, následně společného jmění účastníků řízení.
16. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve smyslu §237 o. s. ř. Dovolání žalovaného proto není v této části přípustné.
17. Dovolatel dále namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s námitkou, že členský podíl měl být případně přikázán do výlučného vlastnictví žalovaného, alternativně do spoluvlastnictví účastníků řízení. Postupem odvolacího soudu došlo rovněž k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
18. V souvislosti s touto námitkou nevymezuje žalovaný řádně, v souladu se zákonem a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
19. Může-li být dovolání v této části přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
20. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018). Z uvedeného se podává, že pokud dovolatel pouze polemizuje s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem (či jeho procesním postupem) s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezuje řádně ve smyslu §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř., v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy takovou námitkou dovolatele nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v §237 o. s. ř.
21. V části dovolání, v níž žalovaný napadá postup odvolacího soudu, pouze polemizuje s právní posouzením provedeným odvolacím soudem (jeho procesním postupem) s tím, že toto právní posouzení, resp. procesní postup měly být jiné. Žalovaný však neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání považuje v této souvislosti za splněný. V takovém případě nevymezuje řádně, v souladu s §241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §237 o. s. ř. a ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Z těchto důvodů trpí dovolání v této části vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§241a odst. 2 a §243c odst. 1 o. s. ř.).
22. Nejvyšší soud s ohledem na shora uvedené dovolání žalovaného podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
23. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení neobsahuje v souladu s §243f odst. 3 o. s. ř. odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
Mgr. David Havlík
předseda senátu