ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.1682.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 1682/2023-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně BIO ILLUSION s.r.o. , se sídlem v Praze 10, Jabloňová 2929/30, identifikační číslo osoby 62908049, zastoupené JUDr. Richardem Pechou, advokátem se sídlem v Praze 1, Voršilská 130/10, proti žalovanému I. F. , zastoupenému JUDr. Tomášem Dobřichovským, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1015/55, o určení neexistence právního vztahu, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 C 2/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2022, č. j. 2 Co 17/2022-121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Stručné odůvodnění (§243f odst. 3 o. s. ř.):
Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 12. 2021, č. j. 3 C 2/2021-83, určil, že závazkový právní vztah založený smlouvou o vytvoření audiovizuálního díla a poskytnutí licence k jeho užití ze dne 14. 7. 2016 mezi žalobkyní a žalovaným netrvá (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala určení, že mezi ní a žalovaným neexistuje závazkový právní vztah založený smlouvou o vytvoření audiovizuálního díla a poskytnutí licence k jeho užití ze dne 14. 7. 2016 (dále jen „smlouva o režii“). Dle skutkových zjištění soudu prvního stupně se žalovaný smlouvou o režii zavázal vytvořit audiovizuální dílo (dále také jen „film“) pro účely pořízení jeho záznamu žalobkyní a poskytnout žalobkyni licenci k užití filmu. Žalobkyně od smlouvy o režii dopisem ze dne 17. 2. 2020 odstoupila, přičemž žalovaný důvodnost odstoupení žalobkyně dopisem ze dne 9. 4. 2020 neuznal, neboť je považuje za neplatné. S ohledem na nevyjasněné vztahy mezi žalobkyní a žalovaným ohledně existence právního poměru ze smlouvy o režii (na což žalovaný veřejně upozorňoval) se žalobkyně potýkala se znepokojením ze strany koproducentů filmu, z čehož odvozovala svůj naléhavý právní zájem na požadovaném určení.
K odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací dovoláním napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na určení neexistence právního vztahu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (druhý výrok).
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil tím, že soud prvního stupně ze skutkových zjištění nevyvodil odpovídající skutkové závěry a ani jeho právní posouzení nelze považovat za správné. Na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalobkyně neměla naléhavý právní zájem na určení neexistence právního vztahu ve smyslu §80 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Odvolací soud uvedl, že okolností vedoucí ke změně posouzení, zda má žalobkyně na určení neexistence právního vztahu se žalovaným naléhavý právní zájem, je zjištění, že film je již natočen a Státní fond kinematografie udělil souhlas se změnou na pozici režiséra filmu. Žalobkyně tak neprokázala existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení.
Proti oběma výrokům rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které považuje za přípustné podle §237 o. s. ř. pro posouzení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a Ústavního soudu vyjádřené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4675/2018, a nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 7. 2017, sp. zn. I. ÚS 1440/14, a to konkrétně otázky, zda provedení plnění předmětu smlouvy jiným subjektem než smluvní stranou je skutečností, která odstraňuje právní nejistotu mezi smluvními stranami a zaniká v důsledku toho právní zájem na vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků sporu.
Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.). Namítla, že skutečnost, zda byl film natočen či nikoliv, a kdo jej režíroval, neřeší nejistotu v právních vztazích mezi žalobkyní a žalovaným. Žalovaný přitom po celou dobu řízení zpochybňuje právní vztahy mezi účastníky řízení vzniklé po odstoupení žalobkyně od smlouvy o režii.
Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil oba výroky rozsudku Vrchního soudu v Praze a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Žalovaný se k podanému dovolání vyjádřil v tom smyslu, že považuje napadené rozhodnutí odvolacího soudu za souladné s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto, pokud nebude odmítnuto pro nepřípustnost, a aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Otázka dovolatelky, zda provedení plnění předmětu smlouvy jiným subjektem než smluvní stranou, je skutečností, která odstraňuje právní nejistotu mezi smluvními stranami, a zaniká v důsledku toho právní zájem na vytvoření pevného právního základu pro právní vztahy účastníků sporu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud se při jejím řešení neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Soudní praxe (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 54/2001, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 6/2003, nález Ústavního soudu z 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, jakož i dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4675/2018) je ustálena v závěru, že žaloba na určení podle §80 o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá. Nadále samozřejmě platí, že určovací žaloby slouží potřebám praktického života a nemohou vést ke zbytečnému rozmnožování sporů.
Dovolací soud ve svém rozhodování dále uvedl, že v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, je žalobce povinen tvrdit skutečnosti, jimiž dokládá splnění podmínky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení, a tyto skutečnosti prokázat (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 20 Cdo 450/2000, ze dne 20. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1705/2002 a ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 383/2010, nebo jeho usnesení ze dne 21. 9. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2193/2015).
Žalobkyně po skutkové stránce existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení odůvodnila tvrzením, že financování filmu se mají účastnit i další koproducenti, resp. finančně se na něm mají podílet poskytovatelé veřejné podpory a televizní vysílatelé, ty však existence sporu se žalovaným zrazuje od finanční účasti a žalobkyně je tak pro svoji právní nejistotu paralyzována ve své činnosti, proto za účelem pokračování s přípravou projektu je nutné spor podanou žalobou vyjasnit. Někteří koproducenti přitom podmínili svoji účast na dokončení filmu právě vyřešením sporu se žalovaným. V důsledku toho byly všechny dohody a rozpracované smlouvy týkající se filmu zastaveny a ve spolupráci na filmu prozatím není možné pokračovat.
Vyšel-li odvolací soud ze skutkového zjištění (jež dovolacímu přezkumu nepodléhá, srov. §241a odst. 1 a §242 odst. 3 větu první o. s. ř.), že v mezidobí došlo k zajištění financování a natočení (vyrobení) filmu, byť ve spolupráci s jiným režisérem, v důsledku čehož zanikl žalobkyní tvrzený naléhavý právní zájem na požadovaném určení, jenž žalobkyně v žalobě skutkově vymezila potřebou vyjasnění sporu se žalovaným právě pro účely budoucího financování a výroby filmu, pak se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, zohlednil-li, že žalobkyní tvrzené skutečnosti, jimiž žalobkyně opodstatňovala existenci svého naléhavého právního zájmu (tj. stavem své právní nejistoty v průběhu výroby filmu), již nemohou v důsledku změny skutkového stavu nadále takto tvrzený naléhavý právní zájem na požadovaném určení založit.
K tomu pak lze doplnit, že argumentovala-li žalobkyně v dovolání obsahem veřejných vyjádření žalovaného k výsledku odvolacího řízení v projednávané věci, pak se jedná o skutečnosti, ke kterým nelze v dovolacím řízení přihlédnout (§241a odst. 6 a §243f odst. 1 o. s. ř.).
Pro úplnost pak lze uvést, že dovolací soud přihlédl k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti nákladovému výroku napadeného rozsudku dovolání nesměřuje, neboť ve vztahu k tomuto výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně proti tomuto výroku by dovolání nebylo podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu