ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.2141.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2141/2023-204
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a Mgr. Jiřího Němce v právní věci žalobkyně DIANA BOHEMIA s. r. o. , IČO 26323770, se sídlem ve Starém Sedlišti, Nové Sedliště 73, zastoupené JUDr. Adamem Zítkem, advokátem se sídlem v Tachově, náměstí Republiky 60, proti žalované Hotel servis Mariánské Lázně s. r. o. , IČO 61778338, se sídlem v Mariánských Lázních, Ruská 72/10, zastoupené JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199/2, o zaplacení částky 60 355,62 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 110/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 3. 2023, č. j. 64 Co 324/2022-176, ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 3. 2023, č. j. 64 Co 324/2022-181, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4 646,40 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalované.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Chebu jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 7. 11. 2022, č. j. 10 C 110/2021-147, zamítl žalobu o zaplacení částky 60 355,62 Kč a nákladů spojených s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 45 138 Kč (výrok II).
2. Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. 3. 2023, č. j. 64 Co 324/2022-176, ve znění opravného usnesení ze dne 16. 3. 2023, č. j. 64 Co 324/2022-181, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 11 539 Kč (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Zaplacení částky 60 355,62 Kč s výše uvedeným příslušenstvím se žalobkyně po žalované domáhala z titulu písemné smlouvy o dílo ze dne 20. 3. 2018, jejímž předmětem byla dodávka a montáž rozestavěné haly a rekonstrukce správní budovy „výrobna potahů matrací“. Žalobkyně tvrdila, že dle této smlouvy mělo být dílo zhotoveno nejpozději do 31. 5. 2019, ale dosud nebylo žalobkyni předáno, žalobkyně tudíž žalobou uplatňuje nárok na smluvní pokutu ve výši 0,5 % z ceny díla denně za dobu od 1. 6. 2019 do 4. 6. 2019 v celkové výši 60 355,62 Kč za zpoždění se zhotovením díla. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby s tím, že písemná smlouva o dílo datovaná dnem 20. 3. 2018 není projevem vůle stran, neboť původně byla smlouva uzavřena toliko ústně a nebylo v ní žádné ujednání o smluvní pokutě ani termín dokončení či způsob předání díla. Písemná smlouva pak byla v lednu 2019 (kdy již dílo bylo takřka dokončeno) uzavřena pouze „pro forma“, neboť písemnou smlouvu potřeboval subdodavatel, společnost BETON-MAK s. r. o., k likvidaci pojistné události na stavbě. Žalovaná tudíž namítala nicotnost písemné smlouvy o dílo z důvodu absence vážné vůle obou stran k jejímu uzavření s tím, že dílo bylo předáno konkludentně a statutární zástupci žalobkyně i žalované byli přítomni i u kolaudačního šetření dne 1. 10. 2019.
4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně včasným dovoláním, které dle svého obsahu směřovalo jen do rozhodnutí o věci samé, tedy do výroku I rozsudku odvolacího soudu v rozsahu potvrzení výroku I rozsudku soudu prvního stupně.
5. Žalovaná se k dovolání vyjádřila tak, že navrhla jeho odmítnutí, neboť žalobkyně v dovolání nevymezila předpoklady jeho přípustnosti. Navíc žalovaná považovala rozsudek soudu prvního stupně i napadený rozsudek odvolacího soudu za věcně správné a souhlasila i s jejich skutkovými závěry.
6. Nejvyšší soud toto dovolání podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl pro nepřípustnost a částečně i pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat a které nebyly žalobkyní v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.).
7. V úvodu dovolání žalobkyně uvedla, že jeho přípustnost spatřuje „v nesprávném řešení otázky hmotného práva odvolacím soudem (potažmo i soudem prvoinstančním), při jejímž řešení se soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. V této souvislosti však žalobkyně explicitně neuvedla žádnou konkrétní právní otázku, která by měla být dovolacím soudem zodpovězena, a rovněž řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání dle §237 o. s. ř., neboť k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace (části) textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, nebo ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13 s tím, že výše uvedená usnesení Nejvyššího soudu, stejně jako jeho další citovaná rozhodnutí, jsou dostupná na http://www.nsoud.cz a výše uvedené usnesení Ústavního soudu, stejně jako jeho další citovaná rozhodnutí, je dostupné na http://nalus.usoud.cz ), což je přístup, který byl potvrzen i ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněném pod č. 460/2017 Sb. V této části je tudíž dovolání vadné.
8. Obdobnými vadami (řádným nevymezením ani dovolacího důvodu, ani přípustnosti dovolání) pak trpí i větší část dovolání žalobkyně, které je pouze prostou (v dovolacím řízení nepřípustnou) polemikou s právními, a dokonce i skutkovými závěry odvolacího soudu, ale zejména soudu prvního stupně, a to i těmi, které odvolací soud nepřevzal, resp. je považoval za nadbytečné a nezabýval se jimi (např. úvahy ohledně použití §1757 o. z., tedy úvahy týkající se podstatných odchylek písemné smlouvy o dílo od jejího ústního znění).
9. Z dovolání je však zřejmé, že žalobkyně namítá nesprávnost posouzení uzavření písemné smlouvy o dílo s ohledem na nedostatek vážné vůle jako zdánlivého právního jednání, k němuž se ze zákona nepřihlíží, tedy jako simulovaného právního jednání dle §552 o. z., s tím, že v tomto směru se měl odvolací soud odchýlit od v dovolání citované judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu. Ani tato jediná v dovolání řádně vymezená právní otázka však přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. nezakládá, neboť odvolací soud nedospěl k závěru, že by uzavření písemné smlouvy o dílo představovalo z důvodu zjevného nedostatku vážné vůle stran dle §552 o. z. simulované právní jednání, ale zdánlivost tohoto právního jednání dovodil (na rozdíl od soudu prvního stupně) z toho, že nesplňuje zvláštní náležitost dle §551 o. z., a to projev vůle (viz odstavec 7 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu). Uzavření písemné smlouvy o dílo tudíž odvolací soud nepovažoval za simulované právní jednání, u nějž zjevně chybí vážná vůle (§552 o. z.), nýbrž dospěl k závěru, že zde chyběla vůle jednajících osob zcela (§551 o. z.). Tato námitka žalobkyně se tedy míjí s právním posouzením odvolacího soudu a nemůže tak přípustnost dovolání dle §237 o. s. ř. založit, neboť skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, nebo ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. 32 Cdo 777/2014). Z těchto důvodů se pak odvolací soud nemohl svým právním posouzením odchýlit od žalobkyní citovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne ze dne 31. 3. 2020, sp. zn. 21 Cdo 2862/2019, publikovaného pod č. 3/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2178/2016, jež se věnují simulovanému právnímu jednání, ani od žalobkyní zmiňovaných nálezů Ústavního soudu ze dne 8. 7. 2010, sp. zn. II. ÚS 3292/09, ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. III. ÚS 3033/17, ze dne 3. 8. 2011, sp. zn. II. ÚS 3381/10, ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. II. ÚS 87/04, ze dne 6. 3. 2020, sp. zn. II. ÚS 3379/19, a ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, které se také věnují odlišným právním otázkám (autonomie vůle, výklad zákonných ustanovení i smluvních ujednání dle vůle jednajících stran a při preferování výkladu zakládajícího platnost takových ujednání před jejich neplatnosti, pokud jsou možné oba výklady), poněvadž odvolací soud existenci projevu vůle jako samu podstatu právního jednání v daném případě neshledal vůbec, jak je uvedeno výše.
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není třeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 21. 2. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu