ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.2467.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 2467/2023-742
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně JUDr. Sylvy Rychtalíkové , se sídlem v Praze 10, Kodaňská 521/57, jako insolvenční správkyně dlužnice L.T.F., s. r. o., se sídlem v Praze 2, Anglická 140/20, identifikační číslo osoby 63148978, zastoupené JUDr. Jiřím Bílkem, advokátem se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 317/5, proti žalované UNIQA pojišťovna, a. s. , se sídlem v Praze 6, Evropská 810/136, identifikační číslo osoby 49240480, zastoupené JUDr. Robertem Němcem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jáchymova 26/2, o zaplacení částky 30 268 054 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 318/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 7. 2022, č. j. 11 C 318/2011-662, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2023, č. j. 58 Co 18/2023-715, takto:
I. Řízení o „dovolání“ žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 7. 2022, č. j. 11 C 318/2011-662, se zastavuje .
II. Dovolání se odmítá .
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 66 308 Kč, a to do tří dnů právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozhodnutím uvedeným v záhlaví potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 7. 2022, č. j. 11 C 318/2011-662, ve výroku, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení plnění z pojistné smlouvy ve výši 25 483 661 Kč, jakož i ve výroku o nákladech řízení. Současně rozhodl o nákladech za odvolací řízení.
Jak rozsudek soudu prvního stupně, tak rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“
Dovolání je podle §236 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, nikoliv rozhodnutí soudu prvního stupně. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 13. 7. 2022, č. j. 11 C 318/2011-662, zastavil podle §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sb. rozh. obč.).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud přípustným neshledal.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelka má dovolání za přípustné proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, reprezentované jeho rozsudkem ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2576/2012. V této souvislosti pokládá za nesprávný názor odvolacího soudu (a soudu prvního stupně), že pojistitel může kdykoliv poté, co mu pojistník oznámí vznik pojistné události, písemně odmítnout plnění s odkazem na příslušné zákonné ustanovení a teprve následně specifikovat skutkové důvody pro takový výkon.
Uvedená námitka přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolatelkou uvedené rozhodnutí je v poměrech dané věci zjevně nepřípadné. V rozsudku sp. zn. 28 Cdo 2576/2012 Nejvyšší soud vyslovil závěr, že pojistitel může podle §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „zákon č. 37/2004 Sb.“, odmítnout poskytnout pojistné plnění pouze v době od zahájení do ukončení šetření, a tudíž již vyplacené pojistné plnění nelze odmítnout (a požadovat prostřednictvím nároku z bezdůvodného obohacení). Od tohoto závěru se odvolací soud v napadeném rozhodnutí nikterak neodchýlil, ani odchýlit nemohl, dospěl-li k závěru, že žalovaná (pojistitel) odmítla poskytnout pojistné plnění dlužnici dopisem ze dne 17. 10. 2012, jímž bylo šetření ukončeno.
Zpochybňuje-li dovolatelka, že v souzené věci nebylo prokázáno, kdy žalovaná šetření pojistné události podle §16 odst. 1 zákona č. 37/2004 Sb. ukončila, respektive že bylo ukončeno uplynutím lhůty 3 měsíců, neboť nebyla splněna žádná z výjimek §16 odst. 3 citovaného zákona (sdělení ze strany pojistitele nebo dohoda stran), pak právní posouzení odvolacího soudu napadá prostřednictvím pouhé polemiky, aniž by formulovala jednoznačnou právní otázku, při jejímž řešení odvolací soud dle jejího přesvědčení pochybil, a jaký předpoklad přípustnosti u takové otázky má za splněný (§241a odst. 2 o. s. ř.). Závěr odvolacího soudu o délce lhůty k šetření pojistné události se tudíž dovolatelce nezdařilo otevřít ani kvazimeritornímu přezkumu.
Přípustnost dovolání nezaloží ani výtka, že odvolací soud při řešení otázky formy (míry) zavinění postupoval v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (konkrétně rozsudek ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013, uveřejněný pod č. 93/2014 Sb. rozh. obč., rozsudek ze dne 18. 5. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2120/2015, a rozsudek ze dne 15. 2. 2021, sp. zn. 32 Cdo 3803/2019). Od uvedených rozhodnutí se odvolací soud nemohl odchýlit, neboť dovolací soud se v nich nezabýval posouzením zavinění (úmyslu) oprávněné osoby, která při uplatnění práva na pojistné plnění uvádí nesprávné nebo zkreslené údaje ve smyslu §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb. Dovolatelka navíc touto otázkou ve skutečnosti zpochybňuje pouze postup odvolacího soudu při aplikaci ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř., má-li za to, že odvolací soud převzal z odsuzujícího rozsudku trestního soudu mylně skutečnost, která v něm obsažena není. K vytýkanému pochybení však neuvádí předpoklad přípustnosti, který má za splněný.
K tomu se sluší dodat, že samotná námitka, že úmyslné jednání jednatele dlužnice nebylo v trestním řízení prokázáno, je účelová, neboť se opírá o obrat vytržený z kontextu výroku odsuzujícího trestního rozsudku. Výrok o vině (zejména se zřetelem k právní kvalifikaci – spáchání trestného činu pojistného podvodu ve stadiu pokusu) odsuzujícího trestního rozsudku totiž nezavdává jakýchkoliv pochybností, že jednání jednatele dlužnice bylo shledáno trestním soudem jako úmyslné.
Dovolání nelze shledat přípustným ani stran otázky, kterou má dovolatelka za dosavadní rozhodovací praxi neřešenou, zda odmítnutí pojistného plnění podle §24 odst. 1 písm. b) zákona č. 37/2004 Sb. musí obsahovat přesně specifikovaný důvod, na jehož základě hodlá pojistitel plnění odmítnout. Dovolatelkou vznesená otázka přípustnost dovolání založit nemůže, neboť ze skutkových zjištění vyplynulo, že dopis žalované ze dne 17. 10. 2012, jímž odmítla poskytnout dlužnici plnění z pojištění, obsahoval nejen samotný důvod odmítnutí, že dlužnice sdělila žalované nepravdivé nebo hrubě zkreslené „údaje týkající se souboru – strojů – zejména zamlčení, že jde o zčásti cizí stroje, jejich stáří a pořizovací ceny,“ nýbrž též odkaz na skutečnosti zjištěné v konkrétně označených trestních řízeních, o nichž žalobkyně věděla. Při zohlednění výkladových metod právního úkonu opakovaně vysvětlených judikaturou Nejvyššího soudu (srov. například jeho rozsudky ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 196/2012, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 32 Cdo 2404/2015, ze dne 29. 7. 2013, sp. zn. 32 Cdo 2640/2011, ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 32 Cdo 3586/2011, a ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 3751/2014) a Ústavního soudu (srov. například jeho nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/2003, uveřejněný pod č. 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) muselo být dlužnici zcela zřejmé, že žalovaná uvedením důvodu o nesprávných údajích týkajících se souboru strojů míní též stroj Strausak. Byl-li by přijat výklad, jenž dovolatelka prosazuje (tj. že skutek, v němž pojistitel shledává důvod pro odmítnutí plnění z pojistné smlouvy, musí být přesně specifikován), pak za stavu, kdy dlužnici muselo být zřejmé, jaké důvody odmítnutí plnění z pojistné smlouvy má žalovaná vskutku na mysli, by to na výsledném závěru přijatém v předmětné věci nemohlo ničeho měnit. Bylo by přepjatým formalismem, jenž by postrádal jakékoliv rozumné opodstatnění, aby právní úkon žalované byl za daných okolností shledán neplatným pro nedostatek přesné specifikace.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům jak za odvolací řízení, tak za řízení před soudem prvního stupně je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 2. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu