ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.249.2024.1
sp. zn. 23 Cdo 249/2024-267
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek domu Jilemnického 182/43, Nedvězí, Olomouc , se sídlem v Olomouci, Jilemnického 182/43, identifikační číslo osoby 08582955, zastoupeného Mgr. Eliškou Faltýnkovou Rytířovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Trnkova 555/16, proti žalované Jolaně Chlápkové-Tesa , se sídlem v Hněvotíně, č. p. 152, identifikační číslo osoby 48729604, zastoupené Mgr. Ivo Kráčmarem, advokátem se sídlem v Olomouci, Táboritů 237/1, o uložení povinnosti, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 155/2022, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 22. 9. 2023, č. j. 69 Co 215/2023-240, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Olomouci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 20. 7. 2023, č. j. 19 C 155/2022-224, rozhodl o zastavení řízení (výrok I) a o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud Ostravě – pobočka v Olomouci (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. 9. 2023, č. j. 69 Co 215/2023-240, potvrdil usnesení soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání s tím, že je považuje za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dle dovolatele soudy postupovaly sice zdánlivě formálně správně, avšak nezohlednily základní zásady, na nichž stojí občanské soudní řízení a svým nesprávným rozhodnutím a postupem tak zasáhly do základních práv dovolatele. Namítá, že výzva k úhradě soudního poplatku byla žalobci doručena dne 24. 8. 2022. Usnesení o zastavení řízení bylo vydáno dne 20. 7. 2023, tedy téměř rok po uplynutí lhůty k úhradě soudního poplatku. Pokud by toto usnesení soud vydal bez zbytečného odkladu, jak mu občanský soudní řád ukládá (tedy v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení), a bez zbytečných průtahů poté, co měl být soudní poplatek uhrazen, měl žalobce reálnou možnost na tuto situaci reagovat, a to například opětovným podáním žaloby, neboť usnesení o zastavení řízení z důvodu nezaplacení soudního poplatku je rozhodnutím procesním a není překážkou rei iudicatae.
Dovolatel uvádí, že v tomto konkrétním případě nemělo být postupováno podle §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále též jen „ZSOP“), ale soud měl postupovat dle §9 odst. 4 ZSOP, tedy řízení nezastavit. Soud ve věci i po lhůtě k úhradě soudního poplatku prováděl úkony, byť dosud neproběhlo první jednání ve věci.
Dovolatel odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu České socialistické republiky (dále jen „NS ČSR“) ze dne 29. 9. 1988, Cpj 257/87, které bylo publikováno ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 2-3/1989, a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sp. zn. 32 Cdo 2991/2019.
Dle dovolatele bylo zastavením řízení zcela jednoznačně soudem zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, zejm. práv zakotvených v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatel uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.) a navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu, jakož i soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se dle obsahu spisu k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti dovolání a zda je přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Dovolání není přípustné.
Z obsahu spisu se podává, že usnesením soudu prvního stupně ze dne 23. 8. 2022, č. j. 19 C 155/2022-104, bylo žalobci uloženo, aby uhradil ve lhůtě 15 dnů od doručení usnesení soudní poplatek ve výši 20.000 Kč.
Usnesením ze dne 20. 7. 2023, č. j. 19 C 155/2022-224, soud prvního stupně řízení v souladu s §9 odst. 1 ZSOP zastavil, neboť žalobce neuhradil soudní poplatek za žalobu ve stanovené lhůtě 15 dnů.
Soudní poplatek ve výši 20.000 Kč byl žalobcem poukázán na účet soudu ke dni 4. 8. 2023.
Odvolací soud napadeným usnesením ze dne 22. 9. 2023, č. j. 69 Co 215/2023-240, potvrdil usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení.
Dovolatel zpochybňuje správnost tohoto postupu soudů nižších stupňů s tím, že soud prvního stupně nepostupoval správně, jestliže o zastavení řízení rozhodl až téměř rok po uplynutí lhůty k úhradě soudního poplatku. Dle dovolatele měl soud prvního stupně rozhodovat dle §9 odst. 4 ZSOP a řízení nezastavit.
Tyto námitky však přípustnost dovolání nezakládají.
Postup soudu prvního stupně odpovídá závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, které shrnuje zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 31 Cdo 3042/2018, uveřejněné pod číslem 120/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V něm dovolací soud mimo jiné uvedl, že poplatková povinnost podle §4 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb. vzniká mj. podáním žaloby, odvolání nebo dovolání; se vznikem poplatkové povinnosti nastává i splatnost poplatku (§7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.). Pro případ, kdy poplatník svou poplatkovou povinnost nesplní již při podání žaloby (odvolání, dovolání), může tak učinit v dodatečné lhůtě. Podle §9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb. nebyl-li soudní poplatek zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho úhradě a stanoví mu lhůtu, po jejímž uplynutí řízení zastaví (nejde-li o některou z výjimek, kdy soud může jednat a rozhodnout i bez zaplacení soudního poplatku); k zaplacení poplatku po této lhůtě již nemůže přihlédnout. Nesplnil-li poplatník řádně svou poplatkovou povinnost již při podání žaloby, odvolání nebo dovolání (§4 odst. 1 a §7 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb.), a soud ho proto musel vyzvat k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou mu určil (§9 odst. 1, 2 zákona č. 549/1991 Sb.), je lhůta zachována jen, když předepsaná částka - ať už v kolkových známkách, v hotovosti v pokladně, či na bankovním účtu - je nejpozději v poslední den lhůty v dispozici příslušného soudu; nepostačí, je-li podání obsahující soudní poplatek poslední den lhůty odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit. Nestane-li se tak, soud řízení (nejde-li o některou z výjimek stanovených v zákoně č. 549/1991 Sb.) zastaví. Ústavní soud pak v řadě svých rozhodnutí (srovnej např. usnesení ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1335/18, či ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. I. ÚS 1680/18) zdůraznil, že již samotná povinnost soudů vyzvat poplatníka k úhradě splatného soudního poplatku je do jisté míry beneficiem, jelikož poplatková povinnost je jednoznačně určena zákonem a poplatníkovi v zásadě nic nebrání, aby ji řádně splnil již při podání žaloby. Pokud tak neučiní, a dokonce tak neučiní ani v dodatečné (náhradní) propadné lhůtě poskytnuté soudem, je zastavení řízení logickým a ústavně konformním důsledkem jeho pasivity.
Na uvedeném závěru ničeho nemění ani dovolatelem tvrzené skutečnosti o tom, že mezi výzvou k zaplacení soudního poplatku a usnesením o zastavení řízení proběhl téměř rok, během kterého soud prvního stupně činil další úkony v řízení.
Ústavní konformita takového závěru vyplývá např. z usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2451/23, ve kterém Ústavní soud ve skutkově obdobném případě odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 30. 3. 2021, sp. zn. Pl. ÚS 9/20 (193/2021 Sb.), ve kterém Ústavní soud postup upravený v ustanovení §9 odst. 1 věty třetí ZSOP, podle kterého se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží, sice označil za přísný, avšak ústavně konformní s tím, že každý poplatník nese vlastní odpovědnost za to, že se soudní poplatek dostane do dispozice soudu řádně a včas, bez ohledu na to, jaký způsob k jeho úhradě zvolí.
Dále k uplatnění výjimky dle §9 odst. 4 písm. a) ZSOP Ústavní soud v usnesení ze dne 9. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2451/23, dovodil, že za jednání o věci samé nelze považovat pouhý běh času, v němž Nejvyšší správní soud ohledně dané věci nevyvíjel žádnou aktivitu a po čtyřech a půl měsících od uplynutí lhůty pro zaplacení soudního poplatku řízení zastavil. (…) Skutečnost, že před uplynutím lhůty pro zaplacení soudního poplatku soud činil ve věci procesní úkony (např. vyžádal soudní spis), nic nemění na tom, že podle §9 odst. 1 věty třetí ZSOP se k zaplacení poplatku po marném uplynutí lhůty nepřihlíží. Taktéž z komentářové literatury (dostupné v systému ASPI) vyplývá, že v případě §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích jde o situace, kdy bylo zahájeno jednání nařízené k projednání věci samé ve smyslu §115 ve spojení s §117 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, resp. §49 odst. 1 a 4 s. ř. s.
Na výše uvedeném dle usnesení sp. zn. III. ÚS 2451/23 nic nemění ani skutečnost, že Nejvyššímu správnímu soudu bylo nezaplacení soudního poplatku stěžovateli ve stanovené lhůtě známo již dne 6. 3. 2023, a řízení zastavil až dne 14. 7. 2023. Nejvyšší správní soud není vázán žádnou lhůtou, ve které je povinen v případě nezaplacení soudního poplatku řízení zastavit, byť zpravidla tak činí dříve. Žádné legitimní očekávání, že jejich věc bude i přes pozdě zaplacený soudní poplatek soudem meritorně projednána, tedy stěžovatelům vzniknout nemohlo. Názor stěžovatelů, na kterém postavili svou právní argumentaci, tedy že není-li soudní poplatek zaplacen a soud v řízení nepokračuje, může řízení zastavit, zatímco v případě, kdy k žádnému snížení pracovní zátěže na straně soudu nedošlo, neboť soud v řízení pokračoval, řízení zastavit nemůže, představuje pouhou polemiku nad textem zákona [§9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích], který danou problematiku upravuje [k tomu srovnej např. usnesení ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. I. ÚS 3011/19, podle kterého za jednání o věci samé ve smyslu §9 odst. 4 písm. a) zákona o soudních poplatcích nelze považovat procesní úkony soudu, kterým je např. výzva soudu k vyjádření se k odvolání].
Nelze tedy ani dovodit, že by ve věci zde vedené postup soudu prvního stupně, který odpovídá právní úpravě dle §9 odst. 1 ZSOP, představoval zásah do ústavně zaručených práv, jak tvrdí dovolatel. Odvolací soud tak nepochybil, jestliže usnesení soudu prvního stupně potvrdil.
Nejvyšší soud tedy s ohledem na výše uvedené dovolání žalobce podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu