ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.312.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 312/2023-474
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., ve věci žalobkyně JUDr. Zory Antonyové, Ph.D. , se sídlem v Praze 4, Braník, Zelený pruh 95/97, identifikační číslo osoby 10189173, zastoupené JUDr. Evou Rujbrovou, advokátkou se sídlem v Brně, Ulrychova 845/5, proti žalované J. L. , zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, o zaplacení 102 819 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 340/2019, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 10. 2022, č. j. 23 Co 155/2022-427, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 5 520 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám její zástupkyně.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozhodnutím uvedeným v záhlaví rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 31. 1. 2022, č. j. 28 C 340/2019-361, potvrdil ve výroku II, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 2 631 Kč s příslušenstvím, změnil ve výroku III tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku ve výši 91 718 Kč s příslušenstvím, jakož částku 8 470 Kč. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Tento rozsudek napadla žalovaná výslovně ve výrocích o věci samé dovoláním.
Žalobkyně se k dovolání žalované vyjádřila v tom smyslu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu považuje za správné, a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 [srov. čl. II bod 1 zákona č. 286/2021 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony], dále jen „o. s. ř.“
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Pro úsudek dovolacího soudu, zda dovolání je přípustné podle §237 o. s. ř., jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí ve věci určující význam) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 1187/2005, ze dne 17. 5. 2012, sp. zn. 26 Cdo 3297/2011, ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013, ze dne 26. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2376/2013, popř. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06).
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání nezakládá otázka dovolatelky, co se považuje za procesní úkon právní služby vykonaný advokátem jako zástupcem v civilním řízení, resp. otázka, zda advokát nezmocněný pro soudní řízení vykonává úkony právní služby v podobě procesních úkonů za účastníka řízení, pokud v tomto řízení fakticky koná a zda mu náleží za tyto úkony odměna, jejímž prostřednictvím dovolatelka zpochybňuje závěr odvolacího soudu o vzniku práva žalobkyně na zaplacení odměny za poskytnutí právních služeb spočívajících v zastupování žalované v soudním řízení.
Dovolatelka ve své právní argumentaci pomíjí, že na takto formulované otázce rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí. Zjištění, jaký byl výsledek sporu, ve kterém advokát činil jménem účastníka procesní úkony, tedy včetně zjištění, zda a jakým způsobem byla soudu předložena plná moc jako průkaz zastupování účastníka advokátem a jaké důsledky pro výsledek řízení mělo předložení či nepředložení takového průkazu, není samo o sobě rozhodující pro posouzení vzniku práva advokáta na zaplacení odměny za právní služby vykonané při plnění smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené s klientem. Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k závěru, podle kterého poskytoval-li advokát do zániku závazku založeného smlouvou o příkazu právní služby, má – bez ohledu na výsledek sporu – právo na odměnu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2019, sp. zn. 33 Cdo 1284/2019).
Skutečnost, že v dovolání vymezenou otázku odvolací soud řešil a že jeho rozhodnutí na jejím řešení závisí (pro napadené rozhodnutí bylo určující), je přitom jedním z předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
Uplatňuje-li dovolatelka prostřednictvím této otázky tvrzení, že žalobkyně předmětné úkony právní služby ve skutečnosti neprováděla při plnění smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené se žalovanou (resp. jako součást smluvní povinnosti žalobkyně tyto právní služby ve sjednaném rozsahu pro žalovanou poskytovat) nebo je provedla v rozporu s účastnicemi uzavřenou smlouvou (popř. pokyny žalované), napadá tím skutkový závěr odvolacího soudu o existenci účastnicemi uzavřené smlouvy a o jejím obsahu, jehož součástí bylo dle skutkových zjištění soudů i zastupování žalované v řízení o vypořádání společného jmění manželů (aniž by zároveň v řízení byly zjištěny takové pokyny žalované, s nimiž by bylo poskytování právních služeb ze strany žalobkyně v rozporu).
Dovolací soud ve svém rozhodování dospěl k ustáleném závěru, podle kterého předestírá-li dovolatel vlastní skutkové závěry, na nichž pak buduje své vlastní, od odvolacího soudu odlišné, právní posouzení, uplatňuje jiný než přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., podle nějž lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 1010, sp. zn. 22 Cdo 5039/2008, ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3349/2017, či ze dne 28. 2. 2018, sp. zn. 23 Cdo 5859/2017).
Přípustnost dovolání nezakládají ani otázky dovolatelky, zda advokát může při určení výše tarifní hodnoty vycházet z hodnoty předmětu sporu, kdy přesná výše hodnoty sporu nebyla na počátku právní služby známa a advokát zároveň neseznámil klienta s cenotvorbou služby, či zda se pak na tarifní hodnotu aplikuje ustanovení o „zbytkové tarifní hodnotě“ ve smyslu §9 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), a zda advokát může požadovat po klientovi úhradu DPH, pokud klienta při uzavírání dohody o poskytování právních služeb neseznámil s informací, že advokát je plátcem DPH, neboť ani na těchto otázkách rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí.
Odvolací soud své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že podle §22 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve spojení s §1 odst. 1 advokátního tarifu se odměna advokáta za poskytování právních služeb, není-li její výše sjednána, řídí se ustanoveními této vyhlášky o mimosmluvní odměně, přičemž právo advokáta na zaplacení daně z přidané hodnoty z odměny, je-li plátcem této daně, vyplývá přímo z §23a zákona o advokacii.
Proto odvolací soud v řízení neřešil (řešit nemusel) otázku, zda žalobkyně žalovanou měla informovat o jí namítaných skutečnostech, neboť předmětem řízení bylo posouzení vzniku a výše práva žalobkyně na odměnu za právní služby poskytnuté podle smlouvy o poskytování právních služeb uzavřené mezi účastnicemi, jež podle závěru odvolacího soudu vzniká na základě shora citovaných ustanovení, a nikoli posouzení nároků žalované vyplývajících z případného nesplnění informační povinnosti žalobkyně, které by žalovaná v řízení konkrétně (jako obranu proti takto vzniklým nárokům žalobkyně) skutkově vymezila.
Přípustnost dovolání nezakládají ani námitky dovolatelky, kterými zpochybňuje skutkové zjištění soudů o poskytnutí úkonu právní služby žalobkyně spočívající v další poradě se žalovanou a o délce tohoto úkonu, neboť skutkové závěry odvolacího soudu nepodléhají dovolacímu přezkumu a samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
K tomu pak lze doplnit, že skutkový závěr odvolacího soudu o poskytnutí tohoto úkonu právní služby v sobě neobsahuje ani žádný extrémní nesoulad ve vztahu k provedeným důkazům, resp. není zde nesoulad ani mezi právními závěry odvolacího soudu a jeho skutkovými zjištěními, neboť právní posouzení věci odvolacím soudem se v tomto ohledu odvíjí od výsledku hodnocení provedených (a v rozsudcích odvolacího soudu a soudu prvního stupně popsaných) důkazů a nejedná se tak o projev svévole či excesu na poli dokazování a právního posouzení věci, jímž by mohlo být porušeno právo dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Dovolatelka proto svojí námitkou, jejímž prostřednictvím vytýká soudům způsob zjištění skutkového stavu v projednávané věci, neformuluje žádnou otázku hmotného nebo procesního práva vztahující se k ochraně základních práv a svobod, při jejímž řešení by se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Ústavního soudu, když pouze provázání tvrzeného zásahu do základního práva nebo svobody s náležitě vymezenou otázkou ve smyslu §237 o. s. ř. může založit přípustnost dovolání (srov. zejm. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16), ani tím nevymezuje tzv. kvalifikovanou vadu řízení mající přesah do ústavněprávní roviny.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl pro nepřípustnost.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Pavel Tůma, Ph.D.
předseda senátu