ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3124.2022.1
sp. zn. 23 Cdo 3124/2022-605
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobkyně INSKY spol. s r.o. , se sídlem v Ústí nad Labem, Nový svět 100, identifikační číslo osoby 00671533, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem, se sídlem v Mostě, Moskevská 12, proti žalovanému Česká pošta, s.p. , se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 909/4, identifikační číslo osoby 47114983, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem, se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 35 631 784 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 14 Cm 41/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. 1 Cmo 167/2013-512, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2021, č. j. 1 Cmo 167/2013-512, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2013, č. j. 14 Cm 41/2010-313, ve výroku I, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Žalobkyně se žalobou došlou Městskému soudu v Praze dne 15. 3. 2010 domáhala na žalovaném zaplacení částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím jako dlužné ceny díla podle smlouvy ze dne 26. 3. 2004. Žalovaný požadoval na žalobkyni vzájemným návrhem zaplacení částky 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, neboť dodatky k uvedené smlouvě měl pro rozpor se zákonem č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“), za neplatné. Žalobkyně po poučení soudu, že její nárok lze posoudit podle ustanovení o vydání bezdůvodného obohacení, upravila v podání ze dne 29. 11. 2011, došlém Městskému soudu v Praze dne 6. 12. 2011, svá žalobní tvrzení tak, že žalovaný porušil svou právní povinnost vypsat ohledně uzavření smlouvy o dílo a jejích dodatků výběrová řízení, čímž žalobkyni způsobil škodu, jež je dána jednak součtem všech neuhrazených fakturovaných částek (dle žalobkyně „skutečná škoda“), jednak součtem neuvolněných a neproplacených pozastávek (dle žalobkyně „ušlý zisk“). Na tomto základě žalobkyně na žalovaném požaduje zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím.
2. Městský soud v Praze jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 1. 3. 2013, č. j. 14 Cm 41/2010-313, zamítl žalobu o zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím (výrok I), rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit státu soudní poplatek (výrok II), o vzájemné žalobě rozhodl tak, že žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalovanému částku 7 598 338,35 Kč s příslušenstvím (výrok III) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok IV).
3. Ve vztahu k nároku žalobkyně na zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím soud prvního stupně zjistil, že dne 26. 3. 2004 byla mezi žalobkyní jako zhotovitelem a žalovaným jako objednatelem uzavřena smlouva č. 2/2004/INV, jejímž předmětem bylo provedení díla „Sběrný přepravní uzel Ústí nad Labem – II. etapa“ (dále také „smlouva o dílo č. 2“). Cena díla byla sjednána rámcově dohodou do 600 000 000 Kč a položkově byla specifikována v dodatcích smlouvy č. 1-7. Soud prvního stupně dospěl dále k závěru, že dodatky č. 4-7 byly uzavřeny bez zadávacího řízení, a tedy v rozporu se zákonem o veřejných zakázkách. Žalobkyně se proto nemohla úspěšně domáhat zaplacení ceny díla jako závazku ze smlouvy, jak v žalobě původně požadovala. Žalobkyně po poučení soudu prvního stupně upravila žalobu podáním ze dne 29. 11. 2011, doručeným Městskému soudu v Praze dne 6. 12. 2011, kterým se namísto zaplacení původní částky 20 109 818 Kč s příslušenstvím z titulu dlužné ceny díla domáhala zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody; tento návrh odůvodnila tím, že žalovaný způsobil neplatnost smlouvy, a žalobkyni tak vznikla škoda v nově požadované výši. Podle žalobkyně měla skutečná škoda ve výši 25 109 818 Kč s příslušenstvím spočívat v tom, že jí nebyly uhrazeny stavební práce a dodávky podle vyhotovených faktur, a dále měl žalobkyni ujít zisk ve výši 16 471 966 Kč s příslušenstvím spočívající v tom, že jí z jednotlivých faktur nebyly zaplaceny tzv. pozastávky; od součtu těchto částek žalobkyně odečetla pohledávku žalovaného z titulu nezúčtovaných záloh ve výši 5 950 000 Kč.
4. Soud prvního stupně hodnotil podání žalobkyně ze dne 29. 11. 2011 jako změnu žaloby, kterou usnesením ze dne 20. 1. 2012 připustil, a na tomto základě posuzoval důvodnost žalovaným vznesené námitky promlčení. Aplikoval ustanovení §394 odst. 3 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále „obch. zák.“), a uzavřel, že právní úkon je neplatným v den, kdy byl uskutečněn, v případě uzavření dodatků ke smlouvě o dílo č. 2 tedy nejpozději ke dni 5. 2. 2007, kdy došlo k uzavření dodatku č. 7. Změna žaloby, doručená soudu dne 6. 12. 2011, jejímž obsahem jsou tvrzení skutkově odlišná od původních žalobních tvrzení, byla učiněna až po uplynutí promlčení lhůty, a proto podle soudu prvního stupně nezbývalo než žalobu zamítnout.
5. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací k odvolání žalobkyně usnesením ze dne 28. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I, III a IV a v tomto rozsahu vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok I usnesení odvolacího soudu), ve výroku II pak rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II usnesení odvolacího soudu).
6. K dovolání žalovaného proti výroku I uvedeného usnesení odvolacího soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 4. 2016, č. j. 23 Cdo 2741/2014-450, usnesení odvolacího soudu změnil ve výroku I tak, že rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil.
7. K ústavní stížnosti podané žalobkyní Ústavní soud nálezem ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, předmětný měnící rozsudek Nejvyššího soudu zrušil. V tomto nálezu pak Nejvyšší soud zavázal, aby „znovu otázku tzv. totožnosti skutku posoudil a své závěry přezkoumatelným způsobem odůvodnil“ (srov. bod 40 cit. nálezu Ústavního soudu).
8. Nato Nejvyšší soud o žalovaným podaném dovolání opětovně rozhodl usnesením ze dne 11. 2. 2020, č. j. 23 Cdo 1383/2018-483, tak, že usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 2014, č. j. 1 Cmo 167/2013-419, ve výroku, jímž byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I a jímž byla věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení, zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
9. Vrchní soud v Praze následně rozsudkem ze dne 16. 3. 2021, č. j.
1 Cmo 167/2013-512 (dále jen „rozsudek odvolacího soudu“), rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
10. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu, jak jej zjistil soud prvního stupně. Po právní stránce se odvolací soud ztotožnil s posouzením věci soudem prvního stupně, neboť měl za to, že skutek vylíčený žalobkyní v žalobě došlé soudu dne 15. 3. 2010, upřesněné podáním ze dne 2. 4. 2010, je charakterizován uzavřením platné smlouvy o dílo mezi účastníky dne 26. 3. 2004, plněním žalobkyně na jejím základě a neuhrazením části ceny díla žalovaným. Ve svém podání ze dne 29. 11. 2011 žalobkyně vylíčila podle odvolacího soudu jiný skutkový stav, odvíjející se od jiné skutkové podstaty, než byl v žalobě původně tvrzený skutkový stav, zakládající nárok žalobkyně na plnění ze smlouvy. Skutková podstata práva na náhradu škody je odlišná od práva na smluvní plnění. Po žalovaným vznesené námitce promlčení nelze mít podle odvolacího soudu žádných výhrad k právnímu hodnocení uplatněného práva žalobkyně ze strany soudu prvního stupně; byl-li poslední dodatek smlouvy o dílo č. 2 účastníky neplatně uzavřen dne 5. 2. 2007, počala tímto dnem běžet promlčecí doba práva na náhradu škody podle §394 odst. 3 obch. zák. V době doručení změny žaloby soudu prvního stupně dne 6. 12. 2011 čtyřletá promlčecí doba tohoto práva dle §397 obch. zák. již uplynula, a žalobkyní uplatněné právo na náhradu škody tak nelze s ohledem na žalovaným vznesenou námitku promlčení podle §388 odst. 1 obch. zák. přiznat. V posuzované věci pak odvolací soud nezjistil žádnou okolnost, která by svědčila pro odepření právních účinků námitky promlčení vznesené žalovaným pro rozpor s dobrými mravy, resp. se zásadami poctivého obchodního styku.
11. O dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. 12. 2021, č. j. 23 Cdo 2287/2021-563, tak, že dovolání odmítl. Ve vztahu k posouzení otázky totožnosti skutku ze strany odvolacího soudu přitom uvedl, že žalobkyně vnesla v podání ze dne 29. 11. 2011 do řízení nové skutečnosti týkající se práva na náhradu škody; pokud na tomto základě byla připuštěna změna žaloby a soudy nižších stupňů posuzovaly nově vymezený předmět řízení, od judikatury odvolacího soudu se neodchýlily.
12. Ústavní soud nato nálezem ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, posledně jmenované usnesení Nejvyššího soudu zrušil. Ústavní soud s odkazem na svůj nález ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, nejprve uvedl, že nikoli každá změna skutkových tvrzení v žalobě či jejím doplnění zakládá změnu skutku. Posuzují-li obecné soudy v souvislosti s námitkou promlčení otázku, zda byla přes změny ve skutkových tvrzeních žalobce v průběhu řízení zachována tzv. totožnost skutku, musí v souladu s právem na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práva a svobod zohlednit individuální okolnosti věci i konkrétní právní úpravu; aby šlo o tentýž skutek, musí nově uváděná tvrzení vycházet ze stejné „životní události“ a alespoň co do své podstaty se shodovat s původně uváděnými tvrzeními, a to zejména ve vztahu k tzv. následku.
13. Tříčlenný senát č. 23, který měl podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu dovolání projednat a rozhodnout o něm, dospěl při posouzení shora vymezené právní otázky při vázanosti závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, k právnímu názoru odlišnému od toho, který byl vyjádřen v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 435/2012, ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 33 Cdo 4344/2018, či např. v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, nebo ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1292/2020. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud rozhodl o shora vymezené právní otázce odchylně od dosavadní ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu představované výše citovanými rozhodnutími, postoupil senát č. 23 Nejvyššího soudu usnesením ze dne 26. 4. 2023, č. j. 23 Cdo 3124/2023-592, věc podle §20 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů, k rozhodnutí velkému senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu (srov. bod 21 odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 38/2021).
14. Velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu usnesením ze dne 8. 11. 2023, č. j. 31 Cdo 1498/2023-595, přikázal věc k projednání a rozhodnutí (zpět) tříčlennému senátu č. 23 Nejvyššího soudu, neboť co do podmínek, za kterých může velký senát kolegia jemu postoupenou věc projednat a rozhodnout o ní, neměl již za použitelný závěr formulovaný ve výše odkazovaném rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 31 Cdo 38/2021. Podle usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1498/2023, se má nově uplatnit závěr, dle kterého je-li tříčlenný senát Nejvyššího soudu, jemuž byla věc přidělena podle rozvrhu práce Nejvyššího soudu k projednání a rozhodnutí, vázán právním názorem obsaženým pro poměry dané věci ve zrušujícím nálezu Ústavního soudu, není to důvodem pro předložení věci velkému senátu příslušného kolegia Nejvyššího soudu bez zřetele k tomu, že dodržení závazného právního názoru Ústavního soudu způsobí rozpor v rozhodovací praxi tříčlenných senátů Nejvyššího soudu. To platí bez zřetele k tomu, zda jde o závazný právní názor o hmotném právu, nebo o závazný právní názor o procesním právu.
II. Dovolání a vyjádření k němu
15. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, v němž namítala, že rozsudek odvolacího soudu je v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, v němž byl shledán nesprávným závěr, že nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody. Žalobkyně v dovolání rovněž namítala, že svým podáním ze dne 29. 11. 2011 neprovedla změnu žaloby, ale pouze jinak kvalifikovala dříve uplatněný nárok. V této souvislosti zdůraznila, že k výzvě soudu prvního stupně svá žalobní tvrzení podáním ze dne 29. 11. 2011 doplnila i tak, aby bylo možné věc posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení; jestliže odvolací soud takto její podání nehodnotil, odchýlil se tím od judikatury dovolacího soudu.
16. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti, a Nejvyšší soud by tak měl dovolání odmítnout. Případně žalovaný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl, neboť napadený rozsudek je věcně správný.
III. Přípustnost dovolání
17. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 2. 2019 (viz čl. IV a XII zákona č. 287/2018 Sb.).
18. Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud rovněž shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. Dovolací soud se proto dále zabýval jeho přípustností.
19. Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
20. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
21. Nejvyšší soud shledal dovolání podle §237 o. s. ř. přípustným, neboť dovolacím soudem již dříve vyřešená právní otázka zachování tzv. totožnosti skutku za situace, kdy se žalobkyně nejprve domáhala na žalovaném zaplacení peněžité částky jako dlužné ceny díla, následně však svá žalobní tvrzení upravila tak, že žalovaný způsobil neplatnost smlouvy o dílo, čímž žalobkyni vznikla škoda představovaná neuhrazením stavebních prací a dodávek fakturovaných podle neplatného ujednání s žalovaným, má být posouzena jinak.
IV. Důvodnost dovolání
22. Po přezkoumání napadeného rozsudku odvolacího soudu ve smyslu §242 odst. 1 o. s. ř., jež takto provedl bez jednání, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
23. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn odvolacím soudem, nemohl být dovoláním zpochybněn, a proto z něj Nejvyšší soud při dalších úvahách vychází.
24. O nesprávné právní posouzení věci (naplňující dovolací důvod podle §241a odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř.) jde tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně vybranou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
25. Ustálená rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vychází ze závěru, že občanský soudní řád pojmy „skutek“ a „totožnost skutku“ nevymezuje. Definice skutku se v tzv. řízení sporném (kterým spor účastníků nepochybně je) odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné o čem má soud rozhodnout (jejich absence způsobuje vadu žaloby, pro kterou nelze v řízení pokračovat). Nestačí tu pouhé všeobecné označení právního důvodu, o nějž žalobce svůj nárok opírá (např. z „kupní smlouvy“, „ze smlouvy o dílo“, apod.), nýbrž je třeba, aby byly všechny skutkové okolnosti jednotlivě, tak jak jdou za sebou a jak se jedna od druhé odvíjejí, vylíčeny, sice stručně, přesto však úplně. Z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá (právní důvod žaloby), není však třeba, aby žalobce sám tento právní důvod v žalobě výslovně uváděl. Aby bylo lze ze skutkového děje žaloby odvodit též její důvod, musí vylíčené skutkové okolnosti závěr, který z nich žalobce v žalobě vyvozuje, podle hmotného práva alespoň připouštět (srov. již usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, a na něj navazující judikaturu představovanou např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, ze dne 21. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 3575/2011, ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 435/2012, ze dne 30. 9. 2021, sp. zn. 23 Cdo 571/2021).
26. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu dále vyplývá, že podstatu skutku (skutkového děje) lze spatřovat především v jednání (a to ve všech jeho jevových formách) a v následku, který jím byl způsoben; následek je pro určení skutku podstatný proto, že umožňuje z projevů vůle jednajících osob vymezit ty, které tvoří skutek. Odtud plyne, že totožnost skutku je zachována, je-li zachována alespoň totožnost jednání, anebo totožnost následku (vedle shora citovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2931/99, uveřejněné pod číslem 85/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012, uveřejněné pod číslem 82/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012). V této souvislosti je vhodné připomenout, že takto zastávané pojetí podstaty skutku odpovídá též trestněprávní praxi (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Tzn 12/94, uveřejněné pod číslem 1/1996 v trestní části Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), na což Nejvyšší soud sám upozorňuje (srov. již citovaná usnesení Nejvyššího soudu ze dne dne 20. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4272/2009, a ze dne 20. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 317/2012).
27. V rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud formuloval a odůvodnil závěr, podle něhož o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě, nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě.
28. Nikoliv o změnu žaloby (§95 o. s. ř.), nýbrž o doplnění o žalobní tvrzení jde v případě, uvede-li žalobce další relevantní okolnost (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1751/2016).
29. O změnu žaloby nejde ani v případě, jestliže žalobce na základě téhož skutku mění pouze jeho právní kvalifikaci. Posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu; žalobce nemusí svůj nárok právně kvalifikovat, a pokud tak učiní, není soud jeho právním názorem vázán. Pouhá změna v právní kvalifikaci skutku proto není změnou žaloby (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 439/2002, ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 32 Odo 830/2004, ze dne 22. 11. 2006, sp. zn. 33 Odo 1310/2004, a ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. 33 Odo 944/2006).
30. V souladu s výše citovaným názorem, že posouzení skutku (skutkového děje) po právní stránce je vždy úkolem soudu, který představuje jeden z projevů zásady iura novit curia ("soud zná právo“), je rovněž judikaturní linie zastávající závěr, že pokud soud rozhoduje o nároku na plnění na základě skutkových zjištění, umožňujících podřadit uplatněný nárok po právní stránce pod jinou hmotněprávní normu, než jak ji uvádí žalobce, je povinností soudu podle příslušných ustanovení věc posoudit a o nároku rozhodnout, a to bez ohledu na to, jaký právní důvod požadovaného plnění uvádí žalobce. Jestliže na základě zjištěného skutkového stavu lze žalobci přiznat plnění, kterého se domáhá, byť z jiného právního důvodu, než jak žalobce svůj nárok po právní stránce kvalifikoval, soud nemůže žalobu zamítnout, nýbrž musí žalobci plnění přiznat. Nepřípustným překročením návrhu a porušením dispoziční zásady řízení by bylo pouze přiznání jiného nebo většího plnění, než kterého se žalobce dle žalobního petitu domáhal, nebo přiznání plnění na základě jiného skutkového stavu, než který byl v žalobě vylíčen a byl předmětem dokazování (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, uveřejněný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
31. Ve vztahu mezi nároky na plnění ze smlouvy a na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním podle absolutně neplatné smlouvy uvedené judikaturní pojetí ústí v závěr, podle kterého vzhledem k tomu, že otázka absolutní neplatnosti smlouvy je otázkou právní a nikoliv skutkovou, nemůže právní posouzení smlouvy ze strany soudu jako neplatné znamenat změnu skutkového stavu vymezeného žalobou (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod číslem 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené značí, že se v soudní praxi neprosadil závěr zastávaný v odborné literatuře, podle níž se v naznačené situaci jedná o jiný skutek, což ústí v povinnost soudu rozhodnout o změně žaloby [srov. SPÁČIL, J. Ještě k identifikaci práva provedené žalobcem a ke změně žaloby na plnění ze smlouvy na žalobu z bezdůvodného obohacení. Právní rozhledy č. 5/1996, s. 205 a násl.; SPÁČIL, J. – FALDYNA, F. Může soud překvalifikovat žalobu na plnění ze smlouvy na žalobu z bezdůvodného obohacení? Právo a podnikání č. 5/1995; SPÁČIL, J. Několik poznámek k problematice změny žaloby a k předmětu občanského soudního řízení. Právní rozhledy, č. 6/1995, s. 222 a násl.; a též DVOŘÁK, B. in LAVICKÝ, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až §250l). Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 340].
32. Naproti tomu v situaci, kdy se žalobce na žalovaném domáhá plnění na základě tvrzení o existenci smluvního poměru, avšak soud smlouvu zhodnotí jako neplatnou, a žalobce nato doplní svá skutková tvrzení v tom smyslu, že neplatnost smlouvy způsobil žalovaný, přičemž žalobci v důsledku toho vznikla škoda, uzavřel Nejvyšší soud, že tzv. totožnost skutku není zachována, neboť nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody. Nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty než nárok na smluvní plnění; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody, příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 435/2012; odlišně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2011, sp. zn. 21 Cdo 2400/2010).
33. Právě z předmětných závěrů Nejvyšší soud vycházel i ve svých předchozích usneseních ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2741/2014, ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, a ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2287/2021, vydaných v této věci.
34. K tomu Ústavní soud v nálezu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, ovšem uvedl, že v případě nároku na náhradu škody jsou sice relevantními prvky skutkového děje – na rozdíl od smluvního plnění – porušení právní povinnosti, vznik a výše škody a příčinná souvislost, nicméně také v případě bezdůvodného obohacení se tyto prvky značně liší od plnění ze smlouvy, neboť jimi jsou neplatnost smlouvy, vznik a výše obohacení na straně obohaceného (a to právě na úrok ochuzeného – žalobce) a také příčinná souvislost. Podle Ústavního soudu tak není zřejmé, v čem se obě situace zásadně liší, jestliže v souzené věci v úvahu připadající nároky (tj. na plnění ze smlouvy, na bezdůvodné obohacení a na náhradu škody) vycházejí ze stejné události (v obecném smyslu), jejíž podstata tkví v tom, že žalobkyně provedla konkrétní práce, aniž by však obdržela protiplnění.
35. Ve svém kasačním nálezu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, Ústavní soud dále rozvinul, že v obecné rovině lze souhlasit s tím, že nárok na náhradu škody představuje nárok s rozdílnou „skutkovou podstatou“ oproti nároku z bezdůvodného obohacení. Tzv. totožnost skutku je však třeba posuzovat komplexně, konkrétně a s ohledem na zásadu, že žalobce není odpovědný za právní kvalifikaci skutkové podstaty. Ústavnímu soudu jde v dané situaci o zohlednění konkrétních okolností posuzované věci, kdy je zřejmé, že žalobní požadavek žalobkyně na zaplacení určité částky vychází z téže události vnějšího světa, z téhož „příběhu“, tj. že žalovaný nezaplatil žalobkyni za provedené dílo. V této souvislosti Ústavní soud ve svém nálezu odkázal na pojem „životní události v obecném smyslu“, použitý již v nálezu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16.
36. Podle Ústavního soudu je zřejmé, že žalobkyně ve „změně žaloby“ (přípisu doručeném Městskému soudu v Praze dne 6. 12. 2011) tvrdila, že vedlejší účastník porušil zákonnou povinnost, neprovedl-li výběrová řízení, čímž způsobil neplatnost smlouvy, v důsledku čehož měla žalobkyni vzniknout škoda. Žalobkyně tak v předmětném přípisu operovala s tím, že (subjektivně) mění právní kvalifikaci žaloby na náhradu škody. Logicky proto předpokládala, že v souladu s příslušnou právní normou bude povinna prokázat porušení povinnosti žalovaným, vznik škody, její výši a příčinnou souvislost mezi uvedeným. V opačném případě by se podle Ústavního soudu vystavila riziku zamítnutí své žaloby jen z důvodu nevylíčení rozhodných skutečností. Z podání žalobkyně doručeného Městskému soudu v Praze dne 6. 12. 2011 se podle Ústavního soudu zároveň podává, že jako „skutečnou škodu“ označila žalobkyně neuhrazenou cenu za předmětné dílo (v rozsahu celkem šesti neuhrazených faktur). Podle Ústavního soudu je proto „zřejmé, že uplatnila-li žalobkyně dne 6. 12. 2011 právo na zaplacení částky v rozsahu rovnajícímu se šesti fakturám označeným v žalobě, tzv. totožnost skutku měla být zachována, bylo-li současně možné skutkový základ objektivně kvalifikovat jako z bezdůvodného obohacení“ (srov. bod 31 citovaného nálezu Ústavního soudu).
37. Na základě předestřených úvah Ústavní soud v citovaném rušícím nálezu ze dne 29. 9. 2022, sp. zn. I. ÚS 543/22, uzavřel, že jde-li skutečně o tytéž faktury a lze-li skutečně nárok kvalifikovat jako nárok z bezdůvodného obohacení, pak neobstojí závěr, že nejde o skutečnosti, které stěžovatelka v žalobě neuvedla. Zda skutečně jde o „zaplacení týchž faktur“ a zda lze objektivně věc posoudit jako nárok z bezdůvodného obohacení, náleží posoudit obecným soudům v dalším řízení. Zachování tzv. totožnosti skutku však podle Ústavního soudu nelze v projednávané věci paušálně odmítnout toliko s odkazem na rozdílnou „skutkovou podstatu“ jednotlivých nároků v právním smyslu, jak to učinil Nejvyšší soud nejen v usnesení ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2287/2021, ale i ve svých usneseních ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, a ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2741/2014.
38. Ústavní soud tak vyslovil závazný právní názor, podle něhož nelze učinit obecný závěr, že nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty než nárok na smluvní plnění, nýbrž při zohlednění konkrétních okolností každé jednotlivé věci je nutné zhodnotit, zda žalobní požadavek žalobce na zaplacení určité částky vychází z téže události vnějšího světa, z téhož „příběhu“, tj. v dané věci konkrétně z toho, že žalovaný nezaplatil žalobkyni za provedené dílo. Vyjádřeno jinak, totožnost skutku zůstane v projednávané věci zachována, zůstalo-li alespoň zčásti zachováno jak tvrzení žalobkyně vztahující se k jednání žalovaného, že jí ničeho neuhradil, ač ona v jeho prospěch plnila, tak její tvrzení o následku, a to v podobě újmy, která jí jednáním žalovaného vznikla v podobě šesti neproplacených faktur (srov. též bod 38 nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16). Nejvyšší soud se proto v poměrech projednávané věci odchyluje od svého dosavadního závěru, vyjádřeného nejen v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2741/2014, ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, a ze dne 16. 12. 2021, sp. zn. 23 Cdo 2287/2021, ale již v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2008, sp. zn. 32 Odo 1414/2006, podle něhož nároky na plnění odvozené od smluvních ujednání mají svůj vlastní skutkový základ odlišný od nároků na náhradu škody, neboť takový závěr nemůže pro svou paušalizující povahu v projednávané věci obstát.
39. Vzhledem k uvedenému neobstojí ani napadený rozsudek odvolacího soudu, který z tohoto – v poměrech projednávané věci překonaného – řešení otázky tzv. totožnosti skutku vycházel.
40. Nelze však přehlédnout, že závěr o zachování tzv. totožnosti skutku se může uplatnit jen v rozsahu žalobkyní původně uplatněného požadavku na zaplacení částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím. Jestliže žalobkyně v podání ze dne 29. 11. 2011, doručeném Městskému soudu v Praze dne 6. 12. 2011, zároveň vznesla požadavek na zvýšení žalované částky, a to na celkových 35 631 784 Kč s příslušenstvím, z čehož měla „skutečná škoda“ představující neuhrazené faktury činit částku 25 109 818 Kč s příslušenstvím a „ušlý zisk“ spočívající v tom, že jí z jednotlivých faktur nebyly zaplaceny tzv. pozastávky, představovat částku 16 471 966 Kč s příslušenstvím (od součtu obou uvedených částek odečetla žalobkyně pohledávky žalovaného z titulu nezúčtovaných záloh ve výši 5 950 000 Kč), jde v rozsahu peněžité částky přesahující 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím nepochybně o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) spočívající ve změně (rozšíření) žalobního návrhu (petitu).
41. Vzhledem k přípustnosti dovolání Nejvyšší soud podle §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. dále zkoumal, zda řízení nebylo postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., respektive jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
42. Z podání žalobkyně ze dne 29. 11. 2011, doručeného Městskému soudu v Praze dne 6. 12. 2011 (č. l. 134-139 spisu), vyplývá, že žalobkyně na žalovaném konkrétně požaduje zaplacení částky 35 631 784 Kč s příslušenstvím, jež se skládá „ze škody skutečné“ ve výši 25 109 818 Kč odpovídající neuhrazeným fakturám, jež jsou uvedeny „v tabulkách A, B, C tvořících přílohu tohoto podání“, a dále „z ušlého zisku“ ve výši 16 471 966 Kč daného součtem žalovaným zadržovaných pozastávek „uvedených v tabulkách E1 až E11 tvořících přílohu tohoto podání“ (srov. č. l. 136 spisu a svazek „Přílohy III. k č. l. 134“). Celková výše vzniklé škody tak podle žalobkyně činí částku 41 581 784 Kč s příslušenstvím, od které však žalobkyně odečetla „výši přijatých a dosud nezúčtovaných (nezlikvidovaných) záloh v částce 5 950 000 Kč“, čímž dospěla k žalované částce 35 631 784 Kč s příslušenstvím. Z hlediska posouzení, zda v rozsahu původně žalované částky 20 109 818,09 Kč s příslušenstvím se stále jedná o tentýž nárok, je proto nutné rozlišit, od kterých konkrétních částek (neuhrazených faktur, příp. zadržovaných pozastávek) žalobkyně celkovou částku 5 950 000 Kč odečetla a jejich plnění tak již (zcela nebo jen v určitém rozsahu) nepožaduje. Soud prvního stupně pochybil, jestliže k odstranění tohoto nedostatku žalobkyni (podle okolností i postupem podle §43 o. s. ř.) nevedl. Jestliže ani odvolací soud toto pochybení soudu prvního stupně nenapravil, je řízení zatíženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
43. Protože rozhodnutí odvolacího soudu není správné a nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (srov. §243e odst. 1 o. s. ř.).
44. Jelikož důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení (srov. §243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
45. V dalším řízení jsou soudy nižších stupňů vázány právním názorem vysloveným Nejvyšším soudem v tomto rozhodnutí (§243g odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.).
46. V novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto i o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu