ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3673.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3673/2023-577
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobců a) Ing . Vlastislava Ryšlavého, CSc. , se sídlem ve Starém Městě, Na Zbytkách 41, IČO 15428788, b) Miroslava Cinka , se sídlem v Píšťanech, č. p. 88, IČO 44665563, oba zastoupeni Mgr. Františkem Burešem, advokátem se sídlem v Plzni, náměstí Republiky 2/2, proti žalovanému Povodí Odry, státní podnik , se sídlem v Ostravě, Varenská 3101/49, IČO 70890021, zastoupenému JUDr. Ing. Evou Radovou, advokátkou se sídlem v Praze, Na Pankráci 322/26, o zaplacení 3.195.254,40 Kč s příslušenstvím a o vzájemné žalobě na zaplacení 3.842.573,08 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 18 C 205/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2023, č. j. 8 Co 225/2022-502, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 22. 7. 2021, č. j. 18 C 205/2014-384, zamítl žalobu žalobců na zaplacení 3.195.254,40 Kč s příslušenstvím ve výroku blíže specifikovaným (výrok I.), uložil žalobcům povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně 3.842.573,08 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III).
K odvolání žalobců odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil (první výrok), ve výrocích II. a III. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (druhý výrok).
Proti výše uvedenému rozsudku odvolacího soudu, výslovně do prvního výroku, podali žalobci (dále též „dovolatelé“) dovolání s tím, že je považují za přípustné dle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí „závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (i Ústavního) soudu, případně daná otázka nebyla dosud dovolacím soudem vyřešena“.
K dovolání žalobců se žalovaný vyjádřil tak, že je navrhuje zamítnout s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu je správné.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnými osobami při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu vázán uplatněným dovolacím důvodem (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo která již dovolacím soudem vyřešena byla, ale má být posouzena jinak, a zda je tedy dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Dovolání není přípustné.
Dovolatelé spatřují nesprávné právní posouzení v závěru odvolacího soudu, že ve smyslu §41 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), á contrario jednotlivá ujednání o vlastnictví a o podílu na zisku nelze od sebe oddělit. Smlouva je tak (absolutně) neplatná jako celek. Mají za to, že ujednání smlouvy, týkající se práva na výplatu podílu na zisku, lze právně oddělit od těch ujednání, která se týkají spoluvlastnictví k malé vodní elektrárně (dále též jen „MVE“), tedy že právo na výplatu podílu na zisku není neoddělitelně závislé na majetkovém podílu na MVE.
Při výkladu §41 obč. zák. se judikatura Nejvyššího soudu ustálila v závěru, podle něhož při posouzení toho, zda část právního úkonu lze oddělit od ostatního obsahu (pro účely posouzení částečné neplatnosti), je zapotřebí respektovat vůli účastníků právního úkonu s přihlédnutím k účelu, jehož dosažení účastníci sledovali. Takovou část nelze oddělit také tehdy, pokud z povahy právního úkonu nebo z jeho obsahu anebo z okolností, za nichž k němu došlo, vyplývá, že ji nelze oddělit od ostatního obsahu. Není-li možné postiženou část právního úkonu oddělit, vztahuje se neplatnost na celý právní úkon. Jelikož takové posouzení úzce souvisí s výkladem dotčeného právního úkonu, uplatní se proto interpretační zásady, které plynou z §35 odst. 2 obč. zák., případně z §266 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“). K tomu srov. z judikatury Nejvyššího soudu rozsudek ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 254/96, uveřejněný pod číslem 44/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 12. 9. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2127/2000, uveřejněný pod číslem 67/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 28. 6. 2010, sp. zn. 26 Cdo 2951/2008, uveřejněný pod číslem 35/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek ze dne 10. 11. 2010, sp. zn. 29 Cdo 1599/2008, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2012, pod číslem 39, usnesení ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 29 Cdo 993/2015, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 9, ročník 2016, pod číslem 116, rozsudek ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 21 Cdo 2116/2016, či usnesení ze dne 18. 11. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3972/2019, uveřejněné pod číslem 48/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.
V projednávané věci odvolací soud dospěl k závěru, že jednotlivá smluvní ujednání o vlastnictví a o podílu na zisku nelze od sebe oddělit, smlouva je tak neplatná jako celek. Odvolací soud tento svůj závěr odůvodnil na základě intepretace všech ustanovení smlouvy, když uvádí, že lze dovodit, že výše podílu na zisku měla být stanovena podle spoluvlastnického podílu smluvních partnerů na MVE, že tímto strany ve smlouvě jednoznačně projevily vůli, daly jasně najevo, že podíl na provozních nákladech, údržbě, opravách, technickém zhodnocení apod. má být navázán na samotnou existenci spoluvlastnického podílu na MVE, a tento závěr plyne nejen z celé koncepce smlouvy, ale zejména z čl. IV. odst. 2 a čl. VII. odst. 5 smlouvy. Ze smlouvy podle odvolacího soudu jednoznačně plyne vůle stran dosáhnout současně obou právních následků, tj. vznik spoluvlastnictví a vznik práv a povinností v souvislosti s podílením se na nákladech, resp. s dělením zisku. Dále uvádí, že jde o případ závislého ujednání, které ke své existenci předpokládá existenci jiného platného ujednání, v tomto případě ujednání o podílu na nákladech závislé na ujednání o spoluvlastnickém podílu, že z jazykového, systematického ani teleologického výkladu nevyplývá, že by smlouva zakládala samostatné obligační právo žalobců na zisku, že pokud jde o skutečnost, že žalovaný po určitou dobu dle smlouvy platil, má následné chování stran při výkladu právního úkonu pouze podpůrnou roli a zásadně nemůže obsah právního úkonu doplňovat, omezovat či jinak měnit. Dále poznamenává, že z jazykového vyjádření i z logiky věci je dána vzájemná závislost mezi spoluvlastnickým podílem a podílem na nákladech a zisku z provozu MVE. Pokud se jedná o výklad logický a systematický, právě majetkové a finanční vztahy jsou zařazeny souhrnně v čl. IV smlouvy, kde je jasně řečeno, že podíl smluvních stran na provozních nákladech, údržbě, opravách apod. vyplývá z majetkového podílu. Odvolací soud uzavírá, že smyslem smlouvy bylo vždy sjednat spoluvlastnictví k turbosoustrojím v určité výši, a z toho pak dovozovat podíl na zisku, který nikde ve smlouvě není samostatně stanoven.
Právní posouzení věci odvolací soudem, jakož i jeho závěr (viz výše) Nejvyšší soud neshledává ani v rozporu s hmotným právem - §41 obč. zák., ani s výše citovanou judikaturou, kdy odvolací soud při posouzení otázky platnosti smlouvy z pohledu §41 obč. zák. zcela správně za použití interpretačních zásad vyplývajících z §35 odst. 2 obč. zák. a §266 obch. zák. zjišťoval úmysl stran smlouvy a přihlédl i k účelu, jehož dosažení smluvní strany sledovaly. Pokud jde o samotný výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), pak Nejvyšší soud neshledal v postupu odvolacího soudu, jímž k takovému výsledku dospěl, rozpor s judikaturou (srov. např. rozsudky ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005, a usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 23 Cdo 251/2023). Postup odvolacího soudu není v rozporu ani s dalšími dovolateli označenými rozhodnutími Nejvyššího a Ústavního soudu, která se vesměs týkají výkladu právních úkonů, neboť v nich judikované právní závěry je třeba vždy posuzovat v kontextu skutkových okolností toho kterého soudního případu; v posuzované věci odvolacím soudem provedený výklad smlouvy není v rozporu se závěry obsaženými v těchto rozhodnutích.
Ve zbylé části dovolání pak žalobci pouze polemizují s odvolacím soudem provedeným výkladem smlouvy, jenž vedl k závěru, že jednotlivá smluvní ujednání o vlastnictví a o podílu na zisku nelze od sebe oddělit a smlouva je tak neplatná jako celek, a předestírají dovolacímu soudu obecné otázky, které odvolací soud neřešil. Podle dikce §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013). Účelem dovolacího řízení není řešit dovolatelem (dovolateli) předestřené teoretické (či hypotetické) otázky bez podstatnějšího významu pro posouzení správnosti napadeného rozhodnutí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2019, sp. zn. 28 Cdo 316/2019, ze dne 18. 5. 2020, sp. zn. 32 Cdo 1078/2020, či ze dne 28. 2. 2023, sp. zn. 23 Cdo 2481/2022).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobců podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu