ECLI:CZ:NS:2023:23.CDO.251.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 251/2023-1272
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobkyně Ekotech s. r. o. , se sídlem v Praze, Hornokrčská 648/33, identifikační číslo osoby 49623818, zastoupené Mgr. Karlem Tománkem, advokátem se sídlem v Čerčanech, Sokolská 505, proti žalované SPS engineering, s. r. o. , se sídlem v Praze, Jana Masaryka 165/22, identifikační číslo osoby 45798851, zastoupené Mgr. Jakubem Vavříkem, advokátem se sídlem v Praze, Sokolovská 438/45, o zaplacení částky 6.910.976,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 4 Cm 87/2012, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 134/2021-1124, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá .
II. Dovolání žalované se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Městský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem, v pořadí druhým, ze dne 11. 6. 2021, č. j. 4 Cm 87/2012-1046, rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 2.036.732,38 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v rozsahu 4.874.243,74 Kč s příslušenstvím (výrok II.), zamítl nárok na příslušenství z částky 6.910.976,12 Kč od 31. 12. 2011 do 9. 8. 2012 (výrok III.), zastavil řízení v rozsahu nároku na příslušenství z částky 6.910.976,12 Kč od 23. 6. 2013 do 22. 12. 2013 (výrok IV.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok V. až VII.).
K odvolání žalobkyně i žalované Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 31. 5. 2022, č. j. 4 Cmo 134/2021-1124, rozhodl, že rozsudek soudu prvního stupně se v části výroku I. týkající se přiznané jistiny ve výši 2.036.732,38 Kč, v části výroku II., kterou byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 4.574.243,74 Kč s příslušenstvím, a ve výroku III. potvrzuje; v části výroku I. týkající se přiznaného příslušenství se mění jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni v obecné lhůtě úrok z prodlení ve výši 7,5% p. a. z částky 2.036.732,38 Kč od 10. 8. 2012 do 22. 6. 2013 a od 23. 12. 2013 do zaplacení (první výrok), dále rozhodl, že ve zbývající části výroku II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 300.000 Kč spolu s příslušenstvím (druhý výrok), že ve výroku IV. zůstává rozsudek soudu prvního stupně podaným odvoláním nedotčen (třetí výrok), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (čtvrtý a pátý výrok).
Proti rozsudku odvolacího soudu podaly dovolání žalobkyně i žalovaná.
Žalobkyně považuje dovoání za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 223/2016, kterým ve věci zde vedené dovolací soud zrušil v části předcházející rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 2015, č. j. 1 Cmo 208/2014-376. Navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu v části výroku I., kterým bylo potvrzeno zamítnutí žaloby o zaplacení částky 4.574.243,74 Kč s příslušenstvím včetně části výroku I. týkající se vzniku nároku na příslušenství a výše úroku z prodlení, a souvisejících výroků pod body IV. a V. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalobkyně se žalovaná vyjádřila tak, že by dovolání mělo být odmítnuto.
Žalovaná uplatňuje dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§241a o. s. ř.), a to v těchto otázkách: 1) Otázka aktivní legitimace žalobkyně; 2) Otázka promlčení nároku s ohledem na vymezení žalobního nároku původně podanou žalobou a vymezení žalobního nároku pomocí jednotlivých konkrétních faktur, ze kterých žádala žalobkyně plnění zpět, ke kterému došlo na základě poučení soudu prvého stupně dne 4. 5. 2018; 3) Otázka výkladu pojmu „záloha“ ve smluvním vztahu, na jehož základě je spor veden; 4) Otázka, zda za vyúčtování v kontextu smluvního vztahu lze považovat vyúčtování provedené kdykoli po provedení díla nebo pouze a jen neprodleně po provedení díla a zda tedy došlo či nedošlo k vyúčtování v rozsahu, ve kterém byla žalobkyně úspěšná; 5) Otázka, zda má býti žalobkyni přiznán nárok z případné zálohy, která byla vyúčtována jiným než smluveným formálním způsobem s tím, že plnění stavebních prací zálohou krytých se žalobkyni jako objednateli dostalo; 6) Otázka vztahu Smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy o dílo, jejímž uzavřením je závazek ze Smlouvy o smlouvě budoucí splněn, a související otázka právního rámce plateb za dílo po uzavření smlouvy o dílo; 7) Otázka poctivého obchodního styku v situaci, kdy bylo prokázáno a soudem nalézacím i odvolacím konstatováno, že plnění stavebních prací, za které žalobkyně zaplatila, se jí také dostalo a následně pro tvrzenou chybu ve vyúčtování požaduje vrácení peněžitého plnění, přičemž si ponechá poskytnutý benefit v podobě stavebních prací. Žalovaná proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v bodu výroku jedna, dva, čtyři a pět spolu s I., V. a VII. bodem výroku soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání žalované se žalobkyně vyjádřila tak, že by mělo být odmítnuto jako nepřípustné, příp. zamítnuto jako nedůvodné.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním žalobkyně.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je včasně podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem. Zkoumal dále, zda splňuje náležitosti předepsané v §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že jsou splněna kritéria přípustnosti dovolání obsažená v tomto ustanovení. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud, který jediný je oprávněn tuto přípustnost zkoumat (srov. §239 o. s. ř.), dospěje k závěru, že kritéria přípustnosti dovolání uvedená v ustanovení §237 o. s. ř. skutečně splněna jsou.
Protože dovolání může být podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu pouze z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.).
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
Řádné vymezení předpokladů přípustnosti je obligatorní náležitostí dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 25 Cdo 2315/2014, ze dne 26. 10. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2097/2015, a ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3535/2016) a současně nezbytnou podmínkou jeho projednatelnosti (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3105/2015, ze dne 9. 3. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4856/2015, ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1309/2016, a ze dne 3. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2497/2016). V dovolání musí dovolatel vymezit předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř., tj. uvést v něm okolnosti, z nichž by bylo možné usuzovat, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o případ (některý ze čtyř v úvahu přicházejících), v němž napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva: 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (v takovém případě je zapotřebí alespoň stručně uvést, od kterého rozhodnutí, respektive od kterých rozhodnutí se konkrétně měl odvolací soud odchýlit) nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (zde je třeba vymezit, která právní otázka, na níž závisí rozhodnutí odvolacího soudu, v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena) nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně (zde je třeba vymezit rozhodnutí dovolacího soudu, která takový rozpor v judikatuře dovolacího soudu mají podle názoru dovolatele zakládat, a je tak třeba tyto rozpory odstranit) anebo 4) má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (zde je zapotřebí vymezit příslušnou právní otázku, její dosavadní řešení v rozhodovací praxi dovolacího soudu a alespoň stručně uvést, pro jaké důvody by měla taková právní otázka být dovolacím soudem posouzena jinak). Úlohou dovolacího soudu přirozeně není z vlastní iniciativy vyhledávat případná možná právně kvalifikační pochybení odvolacího soudu.
Vymezení důvodů přípustnosti dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. nemůže nahradit pouze vyjádřený nesouhlas s právním posouzením věci přijatým odvolacím soudem (k povinnosti rozlišit důvod přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. a dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř. srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS – st. 45/16, jež bylo uveřejněno pod číslem 460/2017 Sb.). Teprve pokud se dovolací důvod, kterým může být pouze nesprávné právní posouzení věci, vymezí tak, že dovolatel uvede závěr při interpretaci či aplikaci konkrétního ustanovení hmotného či procesního práva, který pokládá za nesprávný, a vysvětlí, v čem tuto nesprávnost shledává, pak některý ze čtyř možných zákonem upravených případů přípustnosti dovolání je třeba vymezit klasifikací otázky hmotného či procesního práva, na jejímž řešení konečné rozhodnutí odvolacího soudu závisí, následně je třeba spojit vazbu tohoto řešení s rozhodovací praxí dovolacího soudu, tj. zda se jednalo o otázku dosud neřešenou, o otázku, která je v praxi soudu dovolacího řešena odchylně, nebo o otázku, která byla řešena v rozporu s praxí dovolacího soudu, popřípadě o otázku, která již v praxi byla dovolacím soudem vyřešena, ale ten by měl o ní nově rozhodnout jinak (k tomu dále srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14, ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14, ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. IV. ÚS 266/14, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/14, a ze dne 8. 3. 2016, sp. zn. III. ÚS 200/16, důvody vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 26. 9. 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16, a dále usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Žalobkyně ve svém podání ze dne 2. 8. 2022 (č. l. 1159) těmto požadavkům na vymezení přípustnosti dovolání nedostála. Z obsahu dovolání nevyplývá, které z konkrétních otázek řešených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 23 Cdo 223/2016, měly být odvolacím soudem posouzeny jinak. Ani při posouzení obsahu dovolání žalobkyně z něj nevyplývá žádná konkrétně specifikovaná právní otázka, jež by dle §241a odst. 2 a 3 o. s. ř. splňovala podmínky náležitého vymezení dovolací otázky, a mohla tak být předmětem dovolacího přezkumu.
Žalobkyně své úvahy staví na vlastních skutkových závěrech a tvrzeních, pro které v dovolání argumentuje [zde zejména část dovolání označená „a) právní posouzení smluvního vztahu mezi účastníky“]. Taková dovolací námitka nemůže zakládat přípustnost dovolání, neboť uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nadto v této souvislosti dovolatelka žádnou konkrétní otázku nevymezuje.
V části dovolání označené „b) právní posouzení jednotlivých faktur“ žalobkyně toliko přebírá rozsáhlé pasáže obsažené v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně s tím, že jimi zpochybňuje skutková zjištění soudu prvního stupně, která odvolací soud přejal.
Žalobkyně dále v dovolání [část dovolání označená „c) žalobce zásadně nesouhlasí se započtením údajné pohledávky žalovaného“ a část „d) splatnost nároku“ a navazující pasáž, ve které žalobkyně tvrdí, že „žalobce zásadně nesouhlasí s hodnocením právního titulu nároku a promlčení“] v zásadě pouze vyjadřuje nesouhlas s dílčími částmi odůvodnění rozsudku odvolacího soudu. K takto namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci odvolacím soudem dovolací soud uvádí, že pouhý argument, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání. Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 29 Cdo 2563/2015, jež obstálo i v ústavní rovině – ústavní stížnost proti tomuto usnesení Ústavní soud usnesením ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, odmítl). S ohledem na povahu činnosti dovolacího soudu jakožto sjednotitele judikatury je třeba otázku přípustnosti dovolání omezit na případy právních otázek uvedených v §237 o. s. ř. a pouhá polemika s právním posouzením věci odvolacím soudem nepředstavuje způsobilé vymezení přípustnosti dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2230/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 5700/2016, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 5. 2017, sp. zn. 23 Cdo 313/2017).
Dovolání v části IV., ve které směřuje proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle §237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroků o nákladech řízení.
K obsahu dalších podání, jež žalobkyně činila po uplynutí lhůty k podání dovolání (§240 odst. 1 o. s. ř.), dovolací soud odkazuje na závěry vyslovené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2019, sp. zn. 28 Cdo 4218/2017, ve kterém mimo jiné dovolací soud uvádí, že doplnil-li dovolatel své dovolání po uplynutí dovolací lhůty tak, že jiným způsobem vyložil (třebaže své dovolání „jen“ dovysvětlil), v čem spočívá nesprávnost napadeného právního posouzení, nelze k jeho podání vůbec přihlížet. Ostatně opačný závěr by vedl k tomu, že někteří účastníci by byli zvýhodnění delší lhůtou k „upřesňování“ dovolacích důvodů (přičemž hranice mezi upřesněním bez obsahové změny dovolání a doplněním je jen stěží poznatelná) díky nahodilé skutečnosti, jakou je délka doby od podání dovolání do rozhodnutí o tomto dovolání. Také Ústavní soud „nepovažuje za nezbytné, aby Nejvyšší soud měl za povinnost (v některých případech velmi složitě) u každé z námitek porovnávat, zda jde o ‚novou‘ námitku, či nikoliv, zvlášť jestliže občanský soudní řád vcelku jasně stanovuje pravidlo (v němž se prosazuje princip právní jistoty), že dovolání musí být podáno ‚kompletní‘ v zákonem stanovené lhůtě, jejíž délka je ostatně pro tento účel více než dostatečná“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. III. ÚS 647/15, bod 20 odůvodnění).
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako vadné.
Dále se Nejvyšší soud zabýval posouzením dovolání žalované. Dospěl přitom k závěru, že ani dovolání žalované není přípustné.
Předně, jestliže žalovaná vytýká vady řízení před soudem prvního stupně, není v tomto rozsahu dovolání přípustné, neboť v něm byl uplatněn jiný dovolací důvod, než jaký je uveden v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Otázkami v tomto rozsahu navozenými žalovanou se dovolací soud samostatně nemohl zabývat, neboť se týkají vad řízení, ke kterým by dovolací soud za určitých podmínek mohl přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.). Samotná tvrzená vada řízení však přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
K samotným dovolacím námitkám, jež dle obsahu dovolání mají zakládat dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, dovolací soud uvádí:
K otázce aktivní legitimace žalobkyně (výše označené č. 1), kterou žalovaná sporuje závěr odvolacího soudu o tom, že žalobkyně je ve věci aktivně věcně legitimována s ohledem na znění dodatku č. 2 ke Smlouvě o smlouvě budoucí, a ve vztahu k níž žalovaná dovozuje nesprávný výklad obsahu dodatku, dovolací soud uzavírá, že tato přípustnost dovolání založit nemůže.
Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního úkonu) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. např. závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že §266 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), podle něhož projev vůle se vykládá podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám, pro účely výkladu právních úkonů v obchodních závazkových vztazích pouze doplňuje, nikoliv nahrazuje ustanovení §35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), v němž se stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Výklad projevu vůle tak ani v prostředí obchodních závazkových vztahů nemůže směřovat k výsledku, který by se zcela příčil jazykovému vyjádření tohoto projevu, nejde-li o zřejmé přeřeknutí či obdobnou chybu vzniklou zjevným nedopatřením (srov. např. rozsudky ze dne 9. 7. 2003, sp. zn. 29 Odo 108/2003, ze dne 14. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 104/2003, ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 33 Cdo 1367/2016, a ze dne 25. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 1335/2005).
V rozsudku ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněném v časopise Právní rozhledy č. 7, ročník 1999, str. 386, Nejvyšší soud uvedl, že jazykové vyjádření právního úkonu zachycené ve smlouvě musí být nejprve vykládáno prostředky gramatickými (z hlediska možného významu jednotlivých použitých pojmů), logickými (z hlediska vzájemné návaznosti použitých pojmů) či systematickými (z hlediska řazení pojmů ve struktuře celého právního úkonu). Kromě toho soud posoudí na základě provedeného dokazování, jaká byla skutečná vůle stran v okamžiku uzavírání smlouvy, přičemž podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. Ústavní soud pak vyložil, že text smlouvy je toliko prvotním přiblížením se k významu smlouvy, který si chtěli její účastníci svým jednáním stanovit. Doslovný výklad textu smlouvy může, ale nemusí být v souladu s vůlí jednajících stran. Směřuje-li vůle smluvních stran k jinému významu a podaří-li se vůli účastníků procesem hodnocení skutkových a právních otázek ozřejmit, má shodná vůle účastníků smlouvy přednost před doslovným významem textu jimi formulované smlouvy. Vůli je nutno dovozovat z vnějších okolností spojených se založením a realizací smluvního vztahu, zejména z okolností spojených s podpisem smlouvy a následným jednáním účastníků po podpisu smlouvy (srov. nález ze dne 14. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03, uveřejněný pod číslem 84/2005 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
Těmto požadavkům na výklad právního jednání stanoveným v §266 obch. zák., jak tato pravidla pojímá ve své rozhodovací praxi dovolací soud, odvolací soud, stejně jako soud prvního stupně, dostál. Náležitě totiž hodnotil nejenom jazykové vyjádření pojmu „objednatel“, na které se ve svém dovolání odvolává žalovaná, ale na základě výsledků provedeného dokazování přihlédl též k tomu, co právnímu jednání předcházelo, kdy žalobkyně byla od uzavření Smlouvy o smlouvě budoucí oprávněným objednatelem, tedy i osobou aktivně věcně legitimovanou k vypořádání záloh nezúčtovaných v konečných fakturách.
Obdobný závěr se uplatní i pro další žalovanou předestřené otázky. Konkrétně tedy pro otázku 3) výkladu pojmu „záloha“ ve smluvním vztahu, na jehož základě je spor veden; otázku 4), zda za vyúčtování v kontextu smluvního vztahu lze považovat vyúčtování provedené kdykoli po provedení díla nebo pouze a jen neprodleně po provedení díla a zda tedy došlo či nedošlo k vyúčtování v rozsahu, ve kterém byla žalobkyně úspěšná; otázku 5), zda má být žalobkyni přiznán nárok z případné zálohy, která byla vyúčtována jiným než smluveným formálním způsobem s tím, že plnění stavebních prací zálohou krytých se žalobkyni jako objednateli dostalo; a otázku 6) vztahu Smlouvy o smlouvě budoucí a smlouvy o dílo, jejímž uzavřením je závazek ze Smlouvy o smlouvě budoucí splněn, a související otázku právního rámce plateb za dílo po uzavření smlouvy o dílo. Jakkoliv žalovaná rozděluje tyto námitky do samostatných bodů, společně jimi toliko sporuje závěry soudů nižších stupňů o stranami ujednaném způsobu vzájemného zúčtování a vypořádání závazku, aniž by předkládala konkrétní otázku hmotného práva, jež by mohla být předmětem dovolacího přezkumu. Námitkami žalované do skutkových zjištění odvolacího soudu se dovolací soud nezabýval, neboť správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů v dovolacím řízení v žádném ohledu zpochybnit nelze. Dovolací přezkum je ustanovením §241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž žalovaná k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, a ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014).
Ostatně tutéž argumentaci obsahuje i otázka č. 7, kterou žalobkyně namítá porušení poctivého obchodního styku v situaci, kdy bylo prokázáno a soudem nalézacím i odvolacím konstatováno, že plnění stavebních prací, za které žalobkyně zaplatila, se jí také dostalo a následně pro tvrzenou chybu ve vyúčtování požaduje vrácení peněžitého plnění, přičemž si ponechá poskytnutý benefit v podobě stavebních prací.
K samotné otázce aplikace korektivu §265 obch. zák. dovolací soud připomíná, že pro ustanovení §265 obch. zák. platí, že jde o normu s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou. Stejně jako například ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, a proto nepožívá právní ochrany, aniž by však bylo možno výslovně formulovat obecné řešení této otázky (v souvislosti s posuzováním výkonu práv v rozporu s dobrými mravy srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2710/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3891/2013). Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními pak povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud, mající zásadně postavení přezkumné instance v otázkách právních, korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout zjevnou nepřiměřenost v jejich úvahách dle §265 obch. zák.
Tak tomu však v poměrech věci zde vedené není, když vlastní námitkou porušení poctivého obchodního styku žalovaná ve své podstatě sporuje závěr ohledně zjištěného smluvního způsobu vypořádání závazků mezi stranami.
V otázce č. 2, jež se týká promlčení nároku s ohledem na vymezení žalobního nároku původně podanou žalobou a vymezení žalobního nároku pomocí jednotlivých konkrétních faktur, ze kterých žádala žalobkyně plnění zpět, ke kterému došlo na základě poučení soudu prvého stupně dne 4. 5. 2018, dovolatelka soudům nižších stupňů vytýká, že se při posouzení uplatněného nároku odchýlily od závěrů vyjádřených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2002, sp. zn. 29 Odo 664/2002, ohledně hmotněprávních účinků změny žaloby v průběhu řízení.
Ani tato otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř., neboť při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od řešení přijatého v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu, který kupř. v rozsudku ze dne 30. 8. 2001, sp. zn. 21 Cdo 2502/2000, uveřejněném pod číslem 21/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vyslovil, že o změnu žaloby (§95 o. s. ř.) jde nejen tehdy, domáhá-li se žalobce něčeho jiného než v původní žalobě nebo požaduje-li na základě stejného skutkového základu více, než požadoval v původní žalobě, ale rovněž v případě, že žalobce sice i nadále požaduje stejné plnění (stejné kvality a stejného rozsahu), ale na základě jiného skutkového stavu (skutkového základu věci), než jak ho vylíčil v původní žalobě. Judikatura dovolacího soudu je ustálena rovněž v závěru, podle něhož předmět řízení vymezuje žalobce objektivně tím, že vylíčí právně významné rozhodující skutečnosti a uvede žalobní návrh (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1646/2000). Nejvyšší soud konečně v usnesení ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. 23 Cdo 1383/2018, na dané téma vysvětlil, že principu právní jistoty by odporovalo, měl-li by být předmět civilního sporného řízení vymezován na základě skutečností, které v žalobě uvedeny nebyly, a že takové pojetí skutkového základu sporu by odporovalo principu autonomie vůle. Ústavní stížnost podaná proti posledně uvedenému rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 5. 2020, sp. zn. I. ÚS 1329/20.
Na uvedené závěry rozhodovací praxe odvolací soud ve svém odůvodnění výslovně odkazuje a proti tvrzení žalované vychází ze zjištění, že specifikované položky prokazatelně tvořily již součást skutku vylíčeného včas podanou žalobu z 10. 8. 2012 (též přípustným odkazem na listinu „Výpis konta – filtr z pohledu 324 Přijaté zálohy“), resp. ještě v tomto ohledu upřesňovanou včasnými podáními z 10. 6. 2013 a 13. 4. 2014.
Z výše uvedeného vyplývá, že nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud proto dovolání žalované podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 6. 2023
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu