ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.3674.2023.1
sp. zn. 23 Cdo 3674/2023-125
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a soudců JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., v právní věci žalobce Réna, stavební bytové družstvo , se sídlem v Ivančicích, Větrná 1478/2, identifikační číslo osoby 00048496, zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 222/5, proti žalovanému městu Rosice , se sídlem v Rosicích, Palackého náměstí 13, identifikační číslo osoby 00282481, zastoupenému JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Hostinského 2282/4, o vydání bezdůvodného obohacení ve výši 276 750 Kč oproti odevzdání pozemku, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 7 C 228/2022, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 8. 2023, č. j. 15 Co 79/2023-98, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se v řízení na žalovaném domáhal zaplacení částky ve výši 276 750 Kč jako bezdůvodného obohacení oproti odevzdání pozemku parc. č. st. 1143, zapsaného na listu vlastnictví č. 2667, a pozemku parc. č. st. 1539, zapsaného na listu vlastnictví č. 2774, obou v k. ú. Rosice u Brna, obec Rosice, kdy žalovaná částka představuje neuhrazenou část kupní ceny podle smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovaným dne 22. 8. 2002, jejímž předmětem byl převod deseti pozemků označených v žalobě, dále jen „kupní smlouva“. Jelikož však žalovaný nebyl vlastníkem těchto pozemků ani k nim neměl právo hospodaření podle tehdy platných předpisů, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu §37 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Žalovanému proto vznikla povinnost vrátit kupní cenu v celkové výši 628 500 Kč a žalobci povinnost odevzdat zakoupené pozemky. Tuto povinnost žalovaný splnil pouze částečně, a to ve vztahu k šesti z deseti pozemků, které byly předmětem kupní smlouvy, když žalobci vrátil částku ve výši 351 750 Kč na základě dohody o narovnání ze dne 6. 2. 2014, dále jen „dohoda o narovnání“. Žalovaný nárok na vrácení kupní ceny za zbylé pozemky neuznal a tvrdil, že byl zcela vypořádán dohodou o narovnání.
Okresní soud Brno-venkov jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 23. 1. 2023, č. j. 7 C 228/2022-65, žalobu na zaplacení částky ve výši 276 750 Kč oproti odevzdání v žalobě označených pozemků zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci částku ve výši 276 750 Kč oproti odevzdání v žalobě označených pozemků (výrok I rozsudku odvolacího soudu), a rozhodl o náhradě nákladů před soudy obou stupňů (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný v celém rozsahu včas podaným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
Žalobce se k dovolání žalovaného nevyjádřil.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud proto shledal, že dovolání obsahuje náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Žalovaný namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu představované rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 23 Cdo 3957/2013, když při výkladu obsahu dohody o narovnání nerespektoval, že nově vzniklý závazek nemusí plně odpovídat rozsahu původních sporných práv a povinností mezi účastníky.
Dle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu je třeba právní úkony, na které dopadá právní úprava účinná do 31. 12. 2013 (ve vztahu k narovnání srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 33 Cdo 3141/2020), vykládat podle pravidel stanovených obecně pro soukromoprávní vztahy v §35 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“, a v případě obchodních závazkových vztahů za použití výkladových pravidel zakotvených v §266 obch. zák. Podle §35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. O právních úkonech učiněných v rámci obchodních závazkových vztahů platí, že se vykládají podle úmyslu jednající osoby, jestliže tento úmysl byl straně, které je projev vůle určen, znám nebo jí musel být znám (§266 odst. 1 obch. zák.). V případech, kdy projev vůle nelze vyložit podle odstavce 1, vykládá se projev vůle podle významu, který by mu zpravidla přikládala osoba v postavení osoby, které byl projev vůle určen. Výrazy používané v obchodním styku se vykládají podle významu, který se jim zpravidla v tomto styku přikládá (§266 odst. 2 obch. zák.). Při výkladu vůle podle odstavců 1 a 2 se vezme náležitý zřetel ke všem okolnostem souvisejícím s projevem vůle, včetně jednání o uzavření smlouvy a praxe, kterou strany mezi sebou zavedly, jakož i následného chování stran, pokud to připouští povaha věcí (§266 odst. 3 obch. zák.) (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 10. 1998, sp. zn. 1 Odon 110/97, a dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2000, sp. zn. 29 Cdo 81/2000, ze dne 9. 7. 2009, sp. zn. 23 Cdo 2006/2009, ze dne 20. 12. 2010, sp. zn. 23 Cdo 4119/2007, ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3442/2017).
V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že dohodou o narovnání došlo k narovnání sporných práv k pozemkům, které byly předmětem řízení vedeného u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 128/2013. K tomuto závěru přitom dospěl výkladem příslušných ustanovení dohody o narovnání ze dne 6. 2. 2014, zejména jejího článku II, a v souladu s výše ustavenými výkladovými pravidly vycházel rovněž z celého kontextu dohody o narovnání. Odvolací soud dále přihlédl i k petitu žaloby ze dne 7. 6. 2013 podané u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 25 C 128/2013 a také k obsahu předžalobní výzvy ze dne 15. 5. 2013, která uvedené žalobě předcházela, a dospěl k závěru, že předmětná dohoda o narovnání se nevztahovala na vydání bezdůvodného obohacení za zbylé pozemky, které jsou předmětem tohoto řízení. Tento závěr odvolací soud podpořil rovněž úvahou o výši částky bezdůvodného obohacení, kterou žalobce v uvedeném řízení požadoval (srov. bod 8 napadeného rozsudku). Postup odvolacího soudu je tedy s citovanou judikaturou v souladu, neboť vzal v úvahu úmysl jednajících stran a přihlédl též ke všem okolnostem souvisejícím s jejich projevem vůle, jakož i k následnému chování stran. Námitka žalovaného ve vztahu k otázce výkladu dohody o narovnání tak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. založit nemůže.
Nejvyšší soud k tomu připomíná, že ve své ustálené rozhodovací praxi zaujímá stanovisko, dle kterého výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu (o skutečné vůli stran jimi projevené), není řešením otázky hmotného práva v intencích §237 o․ s. ř., jež by bylo možno porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například závěry vyjádřené v usneseních Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, a ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014), což ovšem není případ této věci.
Z výše uvedeného plyne, že podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. nebyly naplněny, a Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného, podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., odmítl.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Bohumil Dvořák, Ph.D.
předseda senátu