ECLI:CZ:NS:2014:23.CDO.3957.2013.1
sp. zn. 23 Cdo 3957/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Ing. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně C. S. Cargo a. s. , se sídlem Hradecká 1116, 506 01 Jičín, IČ 64259374, zastoupené JUDr. Pavlem Navrátilem, advokátem společnosti Navrátil a Partneři, advokátní kancelář, s. r. o. se sídlem Na Hradbách 120/2, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalované EKOBAL, spol. s r. o. , se sídlem Hráského 1906/3, 140 00 Praha 4, IČ 496166625, zastoupené Mgr. Filipem Macháčkem, advokátem se sídlem Přemyslovská 28, 130 00 Praha 3, o zaplacení částky 2 559 392 Kč, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 Cm 11/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. 12 Cmo 171/2013-701, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. září 2013, č. j. 12 Cmo 171/2013-701, se zrušuje a věc se vrací Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 31. 1. 2013 soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala na žalované zaplacení částky 2 559 392 Kč s příslušenstvím. Soud odůvodnil svoje rozhodnutí tak, že požadovaná částka představuje bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalované. Mezi účastníky řízení bylo uzavřeno pět smluv o přepravě zboží, podle nichž prováděla žalobkyně pro žalovanou tuzemské i mezinárodní přepravy zboží. Žalobkyně zaplatila žalované náhradu škody způsobené žalované nedodáním zboží adresátovi zásilek, společnosti PERFEKT STAV, s. r. o. Náhrada škody byla uhrazena podle dohody o způsobu náhrady škody a uznání závazku ze dne 9. 11. 2006. Následně se však zjistilo, že zásilky byly adresátovi doručeny, byly ale předány zmocněnci. Žalované tak nevznikl nárok na náhradu škody a částka 2 559 392 Kč byla žalobkyní zaplacena bez právního důvodu. Žalovaná k žalobě namítala, že nedala pokyn žalobkyni, aby zboží předala někomu jinému a na jiném místě v rozporu s objednávkou. Tvrdila, že zboží adresátovi nebylo doručeno. Dále namítala promlčení uplatněného nároku na vydání bezdůvodného obohacení. V průběhu řízení pak uvedla, že dohodu ze dne 9. 11. 2006 uzavřeli účastníci jako dohodu o narovnání podle §585 obč. zák., když úmyslem stran bylo narovnat vzájemné vztahy. Žalobkyně k tomu uvedla, že předmětnou dohodu nepovažuje za dohodu o narovnání, ale s ohledem na její obsah za dohodu o způsobu náhrady škody a uznání závazku.
Uvedený rozsudek byl druhý v řadě, neboť původní rozsudek soudu prvního stupně byl odvolacím soudem zrušen. V původním řízení po provedeném dokazování soud prvního stupně žalobu zamítl, neboť měl za prokázáno, že dohoda ze dne 9. 11. 2006 byla uzavřena jako dohoda o narovnání, kterou se účastníci dohodli, že jejich sporné závazky budou nahrazeny novým závazkem ve výši 2 559 392 Kč. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 4413/2007 pak soud prvního stupně uzavřel, že dohoda o narovnání byla mezi účastníky uzavřena platně a částka 2 559 392 Kč byla žalované zaplacena právem, proto žalobkyni nevzniklo právo podle §451 obč. zák. na její vrácení. Usnesením ze dne 13. 2. 2012 odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně. Vytýkal mu, že v odůvodnění rozsudku chybí jakákoli konkrétní skutková zjištění k otázce spornosti závazků a v úmyslu uzavřít dohodu o narovnání. Odvolací soud měl z dohody naopak za prokázáno, že jejím obsahem je ujednání o způsobu řešení reklamačních nároků žalované na náhradu škody uplatněné na základě smluv o přepravě zboží uzavřených mezi stranami v prosinci 2005 a lednu a únoru 2006, podle nichž prováděla žalobkyně přepravu zboží a k nimž žalovaná tvrdila, že zboží nebylo předáno v místě určení osobám uvedeným ve smlouvách, v důsledku čehož měly smluvní strany za to, že zboží bylo ztraceno. V dohodě žalobkyně výslovně uznává svůj závazek k náhradě škody vzniklé z uvedených přepravních smluv a zavazuje se zaplatit částku 2 559 392 Kč ve splátkách a v termínech uvedených v dohodě. Mezi účastníky je nesporné, že žalobkyně svůj závazek k náhradě škody žalované splnila v souladu s dohodou. Odvolací soud dohodu obsahově hodnotil jako dohodu o způsobu vypořádání závazku k náhradě škody a současně i uznání tohoto závazku žalobkyní. Podle zjištění odvolacího soudu šlo o dohodu o vypořádání nároku z reklamací přeprav, který nebyl mezi účastníky sporný. Dohodou žalobkyně uznala nárok žalované a dohodla s ní způsob jeho vypořádání. Odvolací soud pak soudu prvního stupně uložil, aby se zabýval oprávněností reklamačních nároků, jež byly předmětem dohody, a tím, zda na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení vymáhané žalobou.
Při novém projednávání věci soud prvního stupně provedl důkazy k existenci přepravních smluv, důkaz dodacími listy přepravovaných zásilek u tuzemských přeprav a důkaz mezinárodními nákladními listy u mezinárodních přeprav, dále důkaz korespondencí vedenou k předmětné věci mezi účastníky, důkaz výpovědí svědkyně R. D. k otázce realizace předmětných přeprav, důkaz listinami - plnou mocí z 12. 12. 2005 udělenou společností PERFEKT STAV s. r. o. společnosti Zemědělská společnost Devět křížů k přijímání zásilek, protokolem z jednání uvedených společností a dopisem žalobkyně adresovaným žalované, kterým ji vyzývá k vrácení částky 2 559 332 Kč z titulu bezdůvodného obohacení, když žalobkyně zjistila, že za škodu neodpovídá.
Hodnocením důkazů měl soud prvního stupně za prokázáno, že v dopise z 10. 4. 2006 žalované žalobkyni žalovaná konkrétně nevymezila, které nároky v souvislosti s předmětnými přepravami vůči žalobkyni uplatňuje. Nevyplývalo z něj ani, zda byly s tímto dopisem současně zaslány žalobkyni listiny požadované vyhl. č. 133/1964 Sb. Tuto okolnost neprokázal ani výslech svědkyně D., která dopis sepisovala. Soud proto nevzal za prokázané, že se jednalo o řádnou reklamaci ve smyslu vyhl. č. 133/1964 Sb., ani to, že byla uplatněna včas ve smyslu §75 cit. vyhl.
Pokud jde o mezinárodní přepravy, vzal soud prvního stupně za prokázané, že se žalobkyně, popř. jí zapojení poddopravci řídili při doručování zásilek pokyny kontaktní osoby uvedené v přepravních smlouvách, neporušili tak žádnou povinnost z přepravních smluv a zásilky doručili v souladu s nimi příslušným příjemcům. Nárok žalované vůči žalobkyni na náhradu škody v souvislosti s realizovanými přepravami nebyl nárokem po právu.
Soud prvního stupně se dále vypořádal s ostatními námitkami žalované a shledal, že námitka promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je nedůvodná. Soud s odkazem na §394 odst. 2 obch. zák. soud dovodil, že promlčecí doba začala plynout po uzavření dohody o způsobu náhrady škody a uznání závazku a po uhrazení splátek v ní dohodnutých, tj. po datu 9. 11. 2006. Žaloba byla soudu doručena dne 16. 1. 2009, tedy včas. Vypořádal se rovněž s námitkou žalované ohledně uplatněného nároku jako výkonu práva, které nepožívá právní ochrany, odůvodněnou žalovanou tím, že s ohledem na časový odstup od uzavření dohody a zaplacení škody žalobkyní byla žalovaná zbavena možnosti prosadit svá případná práva soudní cestou. K tomu soud prvního stupně uzavřel, že již na základě dopisu ze dne 15. 10. 2007 žalovaná věděla, že ji žalobkyně vyzývá k vrácení částky 2 559 392 Kč. Dohoda o způsobu náhrady škody a uznání závazku byla uzavřena 9. 11. 2006, proto v tomto časovém odstupu soud neshledal překážku v tom, aby žalovaná popř. nemohla vymáhat škody na svých obchodních partnerech.
Soud prvního stupně však shledal důvodnou námitku žalované o nedostatku její pasivní legitimace ve sporu, který žalovaná odůvodnila postoupením svých práv z předmětných reklamací na společnost EKOBAL s. r. o., Dolný Lieskov, IČ 36015776, Slovenská republika, smlouvou ze dne 1. 11. 2006. Postoupení pohledávek mělo být žalobkyni oznámeno e-mailem ze dne 3. 11. 2006. Soud prvního stupně provedl důkaz předmětnou postupní smlouvou a oznámením postoupení a dospěl k závěru, že postupní smlouva byla mezi postupníkem a postupitelem uzavřena platně. Stejně vzal za prokázané, že žalobkyni oznámil jak postupník, tak i postupitel, že pohledávky bude dále vymáhat svým jménem žalovaná, a to na účet postupníka. Dohodu o způsobu vypořádání náhrady škody a uznání závazku uzavřela žalovaná svým jménem na účet společnosti EKOBAL s. r. o. Dolný Lieskov a výtěžek si neponechala. Žalovaná se tak tímto způsobem neobohatila a nevznikl jí žádný majetkový prospěch na úkor žalobkyně.
Odvolací soud se s hodnocením námitky nedostatku pasivní legitimace žalované ve sporu neztotožnil a s tímto svým názorem seznámil účastníky při projednání odvolání. Zopakoval důkaz dohodou o způsobu vypořádání náhrady škody a uznání závazku a zjistil, že byla uzavřena po osmi dnech od tvrzeného postoupení pohledávek, které se dohodou vypořádávají. Z dohody přitom vyplývá, že v ní jednají žalobkyně a žalovaná jako smluvní strany v přepravních smlouvách, z nichž jsou reklamační nároky uplatněny, každá svým jménem. Z žádného ustanovení dohody nevyplývá, že by žalovaný v této záležitosti jednal v zastoupení další osoby. Odvolací soud se tak nemusel zabývat hodnocením náležitostí a platnosti tvrzené postupní smlouvy ze dne 1. 11. 2006 i tvrzeného oznámení postoupení, neboť tyto okolnosti nejsou rozhodné pro posouzení žalobou uplatněného nároku. Tyto skutečnosti jsou podle názoru odvolacího soudu relevantní jen pro postupníka a postupitele.
V ostatním se odvolací soud ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i jejich právním posouzením, pokud jde o oprávněnost reklamačních nároků i posouzení námitky promlčení i námitky žalované ohledně údajného výkonu práva v rozporu s dobrými mravy.
Podle odvolacího soudu je rozhodující pro posouzení žalobního nároku skutečnost, že žalobkyně zaplatila žalované na základě dohody částky představující škodu vzniklou údajně ztrátou zásilek při přepravách prováděných žalobkyní pro žalovanou. Provedeným dokazováním však bylo zjištěno, že ve skutečnosti nedošlo ke ztrátě zásilek při přepravě, nýbrž že žalobce prostřednictvím jím zapojených poddopravců doručil přepravované zboží v souladu s dispozicemi uvedenými v přepravních smlouvách. Nebylo tak prokázáno, že by žalobkyně porušila svoje povinnosti z přepravních smluv, a proto nenese za tvrzenou škodu žádnou odpovědnost. Navíc u tuzemských přeprav žalovaná neprokázala, že reklamace škody na zásilce byly učiněny řádně a včas ve smyslu ustanovení §70 a násl. vyhl. č. 133/1964 Sb., jak správně dovodil i soud prvního stupně.
Z uvedených zjištění dovodil odvolací soud, že žalobkyně dohodou o způsobu vypořádání náhrady škody a uznání závazku uznala neexistující dluh, proto uznání takového nedluhu nemůže vyvolat účinky uvedené v §323 obch. zák., tj. nezakládá domněnku, že v době uznání takový závazek trval. Žalobkyně se proto domáhá na žalované vrácení toho, co jí bez právního důvodu poskytla. Pokud soud prvního stupně žalobu zamítl, rozhodl nesprávně, a odvolací soud proto podle §220 o. s. ř. změnil napadené rozhodnutí a žalobě v celém požadovaném rozsahu jistiny vyhověl.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná (dále jen dovolatelka) ve všech jeho výrocích v zákonné lhůtě dovoláním, z jehož obsahu vyplývá, že je považuje za přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř.), neboť je přesvědčena, že dovoláním napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v otázce povahy dohody o narovnání a jejích právních následků a rovněž i v otázce výkladu právních úkonů. V rovině procesně právní pak odvolací soud podle dovolatelky nesprávně aplikoval ustanovení §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., což ve svých důsledcích přivodilo vadu v řízení mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Důvodnost dovolání vymezuje dovolatelka tak, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, dohody o způsobu náhrady škody ze dne 9. 11. 2006 o narovnání jako pouhé dohody o splátkách neexistujícího dluhu. Toto posouzení vyústilo podle dovolatelky v následně nesprávný procesní postup a vadné hmotněprávní posouzení věci.
Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že při dovolacím přezkumu prvního rozhodnutí městského soudu bez nařízení jednání toto rozhodnutí zrušil a uvádí, že postupoval v rozporu s dostupnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR, neboť se odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž by tyto důkazy sám provedl a zjednal si tak podklad pro případné odlišné hodnocení důkazů (23 Cdo 369/2012). Podle dovolatelky učinil odvolací soud meritorní rozhodnutí a žalované vzala možnost dovolání, protože věc byla vrácena soudu prvního stupně, který jsa vázán názorem odvolacího soudu rozhodoval o věci pouze formálně. Pokud by se dovolatelka proti takovému rozhodnutí odvolala, nemohlo by se jednat o přezkum závěrů soudu I. instance, nýbrž by týž senát odvolacího soudu posuzoval de facto svoje rozhodnutí.
Ke hmotněprávnímu posouzení věci uvádí dovolatelka, že mezi stranami existovala sporná práva a předmětná dohoda navazovala na asi dvouměsíční sporování závazků žalobkyně. Teprve po dvou měsících se podle dovolatelky obě strany sešly a žalobkyně se zavázala uhradit žalované celou hodnotu zásilek a žalovaná se zavázala vzdát se příslušenství a neúčtovat náklady právního zastoupení. Podle dovolatelky nemůže být narovnání práv zmařeno pouhým faktem, že nárok narovnáním založený je shodný s tvrzenou výší škody. Narovnaný závazek je podle dovolatelky navíc jiný - je změněna splatnost, odpadlo příslušenství a náklady řízení. Podle dovolatelky je v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu, že účelem narovnání není zjistit, jak se věci ve skutečnosti mají, ale předejít dalším nesrovnalostem nebo sporům tím, že původní závazek, v němž se sporné právo vyskytlo, se zruší a nahradí závazkem novým. Narovnáním nemusí dojít vždy k faktické změně rozsahu vzájemných práv a povinností účastníků, právní úprava i judikatura nevylučují, aby některá z dosavadních sporných či pochybných práv byla narovnána tak, že je dohoda o narovnání nově nezaloží. Dovolatelka uvádí, že dohodou o narovnání lze upravit vzájemná práva a povinnosti v mnohem širším rozsahu, a odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu 33 Odo 1089/2005, 33 Odo 1560/2006, 33 Cdo 4413/2007, 23 Cdo 1902/2009 a 28 Cdo 4103/2010). Podle názoru dovolatelky se Vrchní soud v Praze od konstantní judikatury Nejvyššího soudu odchýlil a procesně vadnou aplikací §219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. zatížil řízení vadou, kterou se až do pravomocného skončení řízení nepodařilo odstranit.
K námitce výkladu právních úkonů uvádí dovolatelka, že odvolací soud postupoval v rozporu s obecnými ustanoveními občanského zákoníku o výkladu právních úkonů. Při výkladu právního úkonu lze na vůli toho, kdo úkon učinil, usuzovat také s přihlédnutím k následnému chování smluvních stran (NS 33 Odo 1586/2006). Následným chováním stran byla spornost mezi nimi odstraněna, soudní spor vedený proti žalobkyni u Krajského soudu v Hradci Králové byl zastaven, dovolatelka se vzdala příslušenství a náhrady nákladů právního zastoupení, žalobkyně uhradila jistinu. Tento stav trval až do roku 2009, kdy žalobkyně podala žalobu na vrácení uhrazené platby. Úmyslem stran bylo vyřešit komplexně subjektivní i objektivní spornost, jež mezi stranami panovala. Odvolací soud v těchto relacích předmětnou dohodu neposuzoval a vyšel pouze z jazykového vyjádření textu dohody. Obsah právního úkonu neposoudil zcela správně, protože abstrahoval od dalších relevantních kriterií.
Dovolatelka dále napadá postup odvolacího soudu při odvolacím přezkumu prvního rozhodnutí Městského soudu v Praze v předmětné věci. Odvolací soud se podle ní odchýlil od hodnocení důkazů soudem prvního stupně, aniž sám tyto důkazy provedl (NS 23 Cdo 369/2012). Dovolatelka uvádí, že podle rozhodnutí odvolacího soudu byla ve třech případech zásilka doručena do areálu Zemědělské společnosti v Domašově, se kterou měla žalovaná dohodu o skladování. Dovolatelka však uvádí, že důkaz smlouvou proveden nebyl a že žádná smlouva neexistovala. Namítá též, že nebyl proveden důkaz výslechem kontaktní osoby, J. N., a nebylo ověřeno, zda dala příkaz ke změně dispozice. Odvolací soud tak vyhodnotil, že žalovaná žádnou povinnost neporušila, a vyjádřil se tak podle dovolatelky meritorně k otázce, kterou soud prvního stupně dosud neřešil. Podle dovolatelky porušil její ústavně garantovené právo na spravedlivý proces. Dovolatelka namítá, že byly zamítnuty důkazy, kterými chtěla prokázat vadnost přeprav, a současně odvolací soud bez provedení důkazů a opíraje se o důkazy, jež nejsou součástí spisu (smlouva o skladování, J. N. jako osoba oprávněná e změně dispozice) vyslovil právní názor, že žalovaná nikterak nepochybila. Podle dovolatelky z těchto zřejmě nesprávných skutkových zjištění nesprávně dovodil, že žalovaná uznala neexistující dluh. Učinil tak jako druhoinstanční soud, aniž by soud prvního stupně zaujal k této otázce stanovisko. Soud prvního stupně potom musel tento závěr přejmout.
Dovolatelka uvádí, že její námitky a argumentace směřují do původního odvolacího řízení, přestože je dovoláním napadáno až finální rozhodnutí Vrchního soudu v Praze. Finální rozhodnutí však považuje za výsledek procesně vadného postupu při prvním odvolacím řízení, který s sebou nese i vadu hmotněprávního posouzení dohody o způsobu vypořádání náhrady škody a uznání závazku. Kdyby odvolací soud nevydal svoje první rozhodnutí, v němž rozhodl způsobem, který právní řád nepřipouští, dovolatelka by se nedostala do neřešitelné procesní situace.
S ohledem na výše uvedené navrhuje dovolatelka, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí Vrchního soudu v Praze č. j. 12 Cmo 171/2013-701 a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Navrhuje rovněž, aby dovolatelce byla přiznána náhrada nákladů soudního řízení.
K dovolání žalované podala svoje vyjádření žalobkyně. Uvádí v něm, že dovolání žalované není důvodné, neboť postup odvolacího soudu byl správný a judikatura citovaná dovolatelkou (NS 23 Cdo 369/2012) se k dané situaci nevztahuje. Žalobkyně naopak odkazuje na rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 194/2006, v němž je Nejvyšší soud řeší otázku důkazních prostředků tak, že u těch z nich, kde je vliv skutečností nezachytitelných v protokolu z jednání na hodnocení jejich věrohodnosti vyloučen (listiny, znalecké posudky) není porušením zásady přímosti, pokud z odvolací soud vyvodí jiné závěry než soud prvního stupně, aniž je sám předepsaným procesním způsobem zopakuje. K závaznému právnímu názoru odvolacího soudu poznamenává žalobkyně, že první rozsudek odvolacího soudu byl řádně zdůvodněn a závazný právní názor se týkal pouze charakteru uzavřené dohody ze dne 9. 11. 2006, nikoli závěrů o odpovědnosti žalobkyně za pochybení či závady při přepravě. Žalobkyně poznamenává, že i v novém řízení před soudem prvního stupně měla žalovaná plné právo dále tvrdit a dalšími důkazy prokazovat, že mezi stranami došlo k uzavření dohody o narovnání. Žalovaná se však plně soustředila jen na důkazy týkající se nově namítaného nedostatku pasivní legitimace. Žalovaná upozorňuje na rozhodnutí NS 30 Cdo 4616/2006, v němž Nejvyšší soud dovodil, že vázanost soudu prvního stupně právním názorem odvolacího soudu platí jen za předpokladu, že se nezmění skutkový základ věci natolik, že je vyloučena aplikace právního názoru odvolacího soudu na nově zjištěný skutkový stav věci. Pokud jde o posouzení charakteru dohody o způsobu náhrady škody a uznání závazku ze dne 9. 11. 2006 uvádí žalobkyně, že se nejedná o dohodu o narovnání, nýbrž o dohodu o řešení reklamovaného nároku a tento závěr lze učinit již ze samotného obsahu listiny. Odvolací soud se podle názoru žalobkyně neodchýlil od konstantní judikatury, neboť jeho závěry nejsou v rozporu s žádným rozhodnutím, které dovolatelka cituje. K argumentaci dovolatelky, kterou dokládá existenci sporného závazku mezi stranami, uvádí žalobkyně, že dovedeno do krajnosti by každé smírné vyřešení soudního sporu bylo výhradně dohodou o narovnání, neboť v případě soudního sporu spornost existuje vždy. Žalobkyně zdůrazňuje, že nebylo jejím úmyslem uzavřít dohodu o narovnání, že z její strany došlo jen k uznání závazku a jeho následnému zaplacení, přičemž ze strany dovolatelky bylo prominuto příslušenství v podobě úroku a případných nákladů řízení. Pokud jde o rozpor skutkových závěrů a obsahu spisu, upozorňuje žalobkyně, že došlo patrně k nepřesnosti v písemném vyhotovení rozsudku, když v něm bylo uvedeno, že dohoda o skladování byla uzavřena s žalovanou. Z listin předložených při jednání vyplývalo, že se jednalo o dohodu s příjemcem zásilky, který byl odběratelem žalované. Žalobkyně nepovažuje dovolání za přípustné a navrhuje, aby je Nejvyšší soud odmítl. Pokud by však dospěl k názoru, že je dána přípustnost dovolání, potom žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné a navrhuje jeho zamítnutí. Dále navrhuje, aby žalovaná byla zavázána k náhradě nákladů dovolacího řízení.
Dovolací soud posuzoval, zda je v dané věci dovolání přípustné a zda jsou splněny zákonem požadované podmínky, zejména náležitosti dovolání.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §585 o. z., plyne, že dohodou o narovnání mohou účastníci upravit práva mezi nimi sporná nebo pochybná. Dohoda, kterou mají být mezi účastníky upravena veškerá práva, netýká se práv, na něž účastník nemohl pomýšlet.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné a důvodné.
Jestliže dovolatelka spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud posoudil dohodu o narovnání v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pak dovolacímu soudu nezbývá než tomuto názoru dovolatelky přisvědčit. Dovolací soud se již v minulosti zabýval právním posouzením dohody o narovnání, například v rozsudku ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 28 Cdo 4103/2010, v němž judikoval: „Narovnání je dohoda účastníků závazkového právního vztahu, kterou účastníci odstraňují spornost nebo pochybnost vzájemných práv a povinností tím, že je ruší a nahrazují je právními vztahy novými. (…) Ustanovení §585 odst. 3 o. z. je nutno vykládat s ohledem na účel narovnání, není tak nutné, aby každý z jednotlivých zanikajících právních vztahů byl nahrazen samostatným novým závazkem. Je možné všechny nahrazované a zrušované právní vztahy nahradit jediným závazkovým právním vztahem, stejně tak je možné si sjednat, že dohodou o narovnání veškeré (sporné) závazky mezi stranami zanikají, a tím předejít případným budoucím sporům.“
Rovněž v rozsudku ze dne 15. května 2003, sp. zn. 32 Odo 1/2002, se dovolací soud zabýval dohodou o narovnání, konkrétně jejím účelem a dospěl k následujícímu závěru: “ Účelem narovnání ve smyslu §585 odst. 1 o. z. je odstranit spornost nebo pochybnost vznikající např. o tom, zda byly splněny všechny předpoklady vzniku nebo zániku určitého práva, spornost nebo pochybnost týkající se výše pohledávky, její splatnosti, úroků, apod., přičemž spornost nebo pochybnost může být skutková i právní, objektivní i subjektivní.“
Soud prvního stupně ve svém rozsudku ze dne 21. června 2011, č. j. 31 Cm 11/2009, došel dokazováním (listinný důkaz Dohodou o způsobu náhrady škody a uznání závazků uzavřené mezi účastníky dne 9. listopadu 2006) k následujícímu skutkovému zjištění: Mezi stranami byl sporný základ nároku, který strany odstranily výše uvedenou dohodou, což vyplývá i z čl. I odstavce 2 této dohody, kde je uvedeno: „Vzhledem ke skutečnosti, že mezi smluvními stranami je sporný základ nároku společnosti Ekobal uplatňovaný vůči společnosti Cargo v soudním řízení a jeho výše a dále základ a výše nároku k náhradě škody doposud u soudu neuplatněné, se smluvní strany dohodly na uzavření této dohody o narovnání vzájemných sporných nároků, která má odstranit sporná práva a povinnosti.“
Odvolací soud uvádí, že ve svém rozhodnutí vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (samozřejmě s výjimkou skutkových zjištění, k nimž dospěl odvolací soud na základě jím provedených důkazů), neměl tedy důvod posoudit dohodu účastníků jinak, než jako dohodu o narovnání. Z výše uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně jasně vyplývá, že posuzovaná dohoda má charakter dohody o narovnání ve smyslu §585 o. z.
Posuzovanou dohodou byla odstraněna spornost práv a povinností mezi stranami dohody, přičemž tato spornost vyplývá ze skutkových zjištění soudu prvního stupně (viz výše), nelze dohodu, jak správně namítá dovolatelka, nepovažovat za dohodu o narovnání. Skutečnost, že součástí dohody bylo i utvrzení nároku, nemá na posouzení dohody o narovnání vliv, neboť součástí dohody o narovnání může být i uznání závazku jakožto zajišťovací institut, v jehož důsledku se zlepšuje pozice věřitele, neboť v případném soudním sporu dochází díky existenci uznání závazku k obrácení důkazního břemene na dlužníka.
Jestliže tedy odvolací soud předmětnou dohodu neposoudil jako dohodu o narovnání, dopustil se nesprávného právního posouzení věci a odchýlil se od výše citované judikatury dovolacího soudu.
Odvolací soud se dopustil rovněž pochybení při výkladu dohody, neboť se i v tomto ohledu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z judikatury dovolacího soudu plyne, že „projev vůle účastníků je třeba vykládat podle jeho jazykového vyjádření a v souladu s úmyslem jednajících osob, nikoli jen podle jeho označení“ (viz usnesení ze dne 23. května 2007, sp. zn. 29 Odo 1065/2006). Při posuzování a výkladu předmětné dohody tedy nehraje roli její formální označení, nýbrž její obsah a vůle stran, přičemž z obsahu dohody lze dovodit, že vůlí stran bylo skutečně upravit dohodou sporné nároky mezi nimi.
Za dané situace se dovolací soud již nezabýval dovolatelkou namítanými procesními vadami v postupu odvolacího soudu, neboť vzhledem k výše uvedenému toho již nebylo třeba.
Na základě výše uvedeného dovolací soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne ze dne 11. září 2013, č. j. 12 Cmo 171/2013-701, zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení v souladu s §243e odst. 2 o. s. ř..
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243g odst. 1 o. s. ř., věta za středníkem s odkazem na §226 o. s. ř.); v novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1, věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. listopadu 2014
JUDr. Kateřina H o r n o c h o v á
předsedkyně senátu