ECLI:CZ:NS:2024:23.CDO.438.2024.1
sp. zn. 23 Cdo 438/2024-287
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., a soudců JUDr. Bohumila Dvořáka, Ph.D., a JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., ve věci žalobce M. K. , zastoupeného JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem v Praze, Jankovcova 1569/2c, proti žalované J. K. , zastoupené JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou se sídlem v Praze, Urbánkova 3360/47, o zaplacení 750 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 190/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2023, č. j. 69 Co 214/2023-232, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení 14 036 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupce.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 23. 12. 2022, č. j. 6 C 190/2020-200, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 750 000 Kč s příslušenstvím (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III).
K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem v záhlaví uvedeným rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná, dále též („dovolatelka“), v celém rozsahu dovoláním. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání žalované vyjádřil tak, že dovolání je nepřípustné pro absenci předpokladů přípustnosti dovolání, značnou část argumentace dovolatelka staví na nepřípustné polemice se skutkovými závěry soudů nižších stupňů, případně na existenci údajných vad řízení, a právní argumentace v dovolání se míjí s právním posouzením věci odvolacím soudem a není důvodná. Navrhuje dovolání odmítnout, eventuálně zamítnout.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.).
Po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou při splnění podmínek povinného zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dovolací soud dále posoudil, zda dovolání obsahuje náležitosti vyžadované §241a odst. 2 o. s. ř. a zda je přípustné.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Namítá-li dovolatelka, že napadené rozhodnutí je v rozporu s rozhodovací praxí ohledně aktivní legitimace účastníka z bezdůvodného obohacení, konkrétně s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2013, sp. zn. 28 Cdo 912/2013, přehlíží, že rozhodnutí odvolacího soudu na otázce aktivní věcné legitimace žalobce k vydání bezdůvodného obohacení nezávisí. Dle rozhodovací praxe dovolacího soudu není dovolání přípustné podle §237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Žalobci nebyl žalovaný nárok přiznán z titulu bezdůvodného obohacení, nýbrž z titulu dohod uzavřených mezi účastníky řízení. V napadeném rozhodnutí odvolací soud uvedl, že obdržela-li žalovaná mimo uzavřené kupní smlouvy v souvislosti s prodejem mlýna jakoukoli částku, je povinna na základě článku II. 3. dohody o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem polovinu této částky vyplatit žalobci.
Námitkou nedostatku poučení dle §118a o. s. ř. ze strany soudu dovolatelka ve skutečnosti namítá vadu (odvolacího) řízení. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3389/2022).
Ostatně judikatura ve vztahu k povinnosti soudu poskytnout účastníkům poučení podle §118a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovodila, že nebylo-li účastníku poskytnuto poučení ve smyslu §118a o. s. ř., ač se tak mělo z objektivního hlediska stát, je řízení před soudem prvního stupně postiženo vadou. To platí i tehdy, měla-li absence takového poučení původ v jiném právním posouzení věci (srov. dovolatelkou zmiňovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002). Poučení slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (povinnost tvrzení) a aby ke svým tvrzením označili důkazy (povinnost důkazní). Jestliže však žaloba byla zamítnuta (nebo obrana proti ní neobstála) nikoli proto, že by účastníci neunesli důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu, nebylo zde ani důvodu pro postup soudu podle §118a o. s. ř. Postup podle §118a o. s. ř. tedy přichází v úvahu jen tehdy, jestliže účastníky uvedená tvrzení a navržené (případně i nenavržené, ale provedené) důkazy nepostačují k tomu, aby byl objasněn skutkový stav věci; postačují-li v řízení uskutečněná tvrzení a navržené (či nenavržené, ale provedené) důkazy pro objasnění skutkové stránky věci, není třeba k poučení podle §118a o. s. ř. přistupovat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 121/2003, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2011, sp. zn. 26 Cdo 592/2010).
O takovou situaci šlo i v projednávané věci. Odvolací soud nezaložil své rozhodnutí na závěru o neunesení břemene tvrzení, resp. břemene důkazního. Naopak z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, že odvolací soud rozhodoval na podkladě dostatečně zjištěného skutkového stavu (je přitom nerozhodné, že odporuje verzi předkládané dovolatelkou). Proto zde nebyl důvod pro postup soudu podle §118a o. s. ř.
Z hlediska namítaného nedostatku poučení podle §118a o. s. ř. lze nad rámec uvedeného také uvést, že napadené rozhodnutí nelze považovat, jak se domnívá dovolatelka, za překvapivé (porušující zásadu předvídatelnosti rozhodnutí) už z důvodu, že odvolací soud předmětnou věc z pohledu předchozího řízení neposuzoval originálně, čímž by byla účastníkům upřena možnost adekvátní reakce a hájení jejich zájmů. Nelze nikterak dovodit, že by účastníci měli znát výsledný závěr soudu o projednávané věci dříve, než je vysloven v jeho rozhodnutí. Překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak než soud prvního stupně (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 370/2011, a ze dne 4. 5. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3387/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2024, sp. zn. 23 Cdo 429/2023, ze dne 5. 12. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1696/2017, a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2569/2021, či usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 245/07).
V další části dovolání dovolatelka předpoklady přípustnosti ve smyslu §237 o. s. ř. řádně nevymezila a v tomto směru je její dovolací argumentace pouhou právní a skutkovou polemikou s rozhodnutím odvolacího soudu, nebo se jedná o námitky směřující do vad řízení.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dlouhodobě zdůrazňuje, že v dovolání, které může být přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části [srov. usnesení ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 4/2014“), a ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116].
Nejvyšší soud též opakovaně vysvětluje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. již citované R 4/2014, a usnesení ze dne 31. 1. 2018, sp. zn. 21 Cdo 4646/2017).
Těmto požadavkům dovolatelka v další části dovolání nedostála, uvedla-li v úvodu dovolání toliko, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu […], zejména ohledně posouzení existence aktivní legitimace žalobce, existence povinnosti dovozené z neurčité části smlouvy, prekluze z vypořádání SJM a existence bezdůvodného obohacení, aniž dosavadní rozhodovací praxi, od níž se měl odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlit, označila. V této části tak dovolání trpí vadami.
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že rozsah dovolání posoudil s přihlédnutím k celkovému obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a dovodil, že proti rozhodnutí o nákladech řízení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k nákladům řízení postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Nadto by v uvedeném rozsahu nebylo dovolání podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. ani přípustné.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalované podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl z části jako nepřípustné a z části jako vadné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. 3. 2024
JUDr. Pavel Horák, Ph.D.
předseda senátu