ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.279.2024.1
sp. zn. 24 Cdo 279/2024-131
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Davida Vláčila a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce F. S. , zastoupeného JUDr. Vlastou Miklušákovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Zelený pruh 1294/52, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s. , identifikační číslo osoby 45272956, sídlem v Praze 1, Spálená 75/16 zastoupené Mgr. Jiřím Payerem, advokátem se sídlem v Praze 10, Konopišťská 1153/6, o zaplacení 2 500 774,26 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 64 C 29/2019, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 7. 2023, č. j. 72 Co 124/2023-109, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 28. 11. 2022, č. j. 64 C 29/2019-84, zamítl žalobu, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 2 500,774,26 K č s příslušenstvím (výrok I rozsudku) a současně žalobci uložil povinnost zaplatit žalované náklady řízení ve výši 91 117 Kč (výrok II rozsudku).
2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
3. Takto soudy obou stupňů rozhodly o žalobě, kterou se žalobce domáhal zaplacení zažalované částky s tím, že 17. 2. 2015 došlo k požáru jeho rodinného domu v obci XY. Věc šetřila policie a dne 21. 3. 2015 ji odložila. Na domě vznikla škoda, kterou žalovaná částečně reparovala pojistným plněním v částce odpovídající tzv. časové ceně ve výši 1 799 000 Kč, a to téměř rok po pojistné události. Žalobce vybudoval novou stavbu, takže má ve smyslu pojistné smlouvy nárok na doplatek v nové ceně nemovitosti 4 240 000 Kč, škodu na vedlejších stavbách odhadl na 20 000 Kč. O zahájení stavby žalobce žalovanou informoval dopisem ze dne 30. 5. 2017 a předložil pravomocné rozhodnutí stavebního úřadu o umístění stavby. Proces likvidace pojistné události probíhal od počátku ze strany žalované šikanózně, což mělo vliv na proces odstraňování staré stavby i na zahájení stavby nové a její průběh. Žalovaná spekulovala, že požár způsobil žalobce úmyslně a podala na něho trestní oznámení, které ale bylo policií odloženo. I když se žalobci nepodařilo ve smyslu pojistných podmínek vybudovat novou stavbu ve lhůtě 3 let, domáhá se (po upřesnění žaloby) doplatku pojistného plnění v nové ceně nemovitosti ve výši 2 440 000 Kč, za poškozené vedlejší stavby 19 245,43 Kč, a protože si musel vzít úročený úvěr na novou stavbu, požaduje do doby podání žaloby zaplacené úroky ve výši 41 528,83 Kč. Nebýt pochybení žalované, měl by nárok na výplatu pojistného plnění ve výši nové ceny pojištěné nemovitosti, mohl by stavbu včas dokončit a nemusel si brát úvěr.
4. Rozsudek odvolacího soudu žalobce napadl v rozsahu jeho výroku I dovoláním, které Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl.
5. Žalobce (dále též „dovolatel“) směřoval dovolání proti celému výroku I rozsudku odvolacího soudu, tedy i proti té jeho části, jíž byl potvrzen nákladový výrok II rozsudku soudu prvního stupně. Proti rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, jímž tento rozhodl v otázce náhrady nákladů (zde nalézacího) řízení však dovolání objektivně přípustné není, jak plyne z §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
6. Nejvyšší soud předesílá, že pojistná smlouva, od níž se žalovaný nárok odvíjí, byla uzavřena dne 15. 11. 2012, tudíž platí obecné přechodné ustanovení §3028 zákona č. 89/29012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle něhož tímto zákonem se řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 1). Není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti (odst. 2). Následky porušení pojistné smlouvy (jež se proto řídí v poměrech projednávané věci zákonem č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě) je proto třeba posuzovat podle uvedeného zákona a podle občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), také proto Nejvyšší soud v další části používá jeho terminologii (kupř. pojem „nemovitost“). Současně ale platí, že i na práva a povinnosti, která se posuzují podle dosavadních právních předpisů, se použijí ustanovení části první hlavy I. (§3030 o. z.), mimo jiné i pravidlo, že každý má povinnost jednat v právním styku poctivě. Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu (§6 odst. 1 a 2 o. z.). Dále základní zásady nového občanského zákoníku vycházejí z pravidla, že se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře (§7) a že zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany (§8 o. z.).
7. Naproti tomu, pokud je nárok na náhradu škody žalobcem požadované nikoliv z titulu porušení smlouvy, ale jako důsledek porušení povinnosti jednat v souladu s dobrými mravy (jde o tzv. deliktní odpovědnost), pak je třeba vycházet ze znění §3079 odst. 1 o. z., podle něhož právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů. K pojistné události došlo 17. 2. 2015 a po upřesnění žaloby se žalobce domáhal náhrady škody z důvodu, že mu žalovaná 1) neposkytla (evidentně v rozporu se smlouvou) zálohu na výplatu pojistného plnění (kdy je třeba aplikovat tzv. „staré právo“) a současně 2) že žalovaná postupovala vůči žalobci šikanózně, resp. v rozporu s dobrými mravy, čímž ho zbavila možnosti včas dokončit na místě požárem poškozené nemovitosti stavbu nemovitosti nové (zde se již aplikuje výhradně nové právo). Škoda pak byla kvalifikována jako rozdíl mezi časovou a novou cenou pojištěné věci a jako náklady spojené s úročením úvěru, který byl žalobci na jeho žádost poskytnut.
8. Přípustnost dovolání nezakládá dovolatelem předestřená otázka pod písmenem a) dovolání, v podobě existence tzv. odpovědnostního titulu na straně žalované. Žalobce dovozoval existenci porušení mimoprávní povinnosti žalované (nejednat šikanózně a contra bonos mores ), jež měla vést k právním následkům v podobě vzniku (mimosmluvní) odpovědnosti za škodu. Soudy obou stupňů, vázány tím, jak žalobce svůj nárok (po jeho upřesnění) skutkově ukotvil, se v posouzení rozhodující otázky podle §237 o. s. ř. od ustálené judikatury Nejvyššího soudu neodchýlily.
9. Nejvyšší soud úvodem odkazuje na zmiňovaný §7 o. z., podle kterého se má za to, že ten, kdo jednal určitým způsobem, jednal poctivě a v dobré víře, tedy jinými slovy, pokud právní předpis nerozděluje důkazní břemeno výslovně (k tomu srov. např. §121 odst. 2, §297 odst. 3, §558, §1095 a §1111 o. z.), prokazuje skutkové předpoklady ustanovení, které jí je na prospěch, strana, která se takového ustanovení dovolává. Obrat „má se za to“ představuje legislativní vyjádření vyvratitelné domněnky, jejíž prostřednictvím má soud takto zákonem presumovanou skutečnost za prokázanou, není-li (tím, kdo tvrdí opak) prokázáno něco jiného (srov. též §133 o. s. ř.). Tedy, že jednala žalovaná šikanózně nebo v rozporu s dobrými mravy (nikoliv jen pouze v rozporu se zákonem či smlouvou), byl povinen tvrdit a samozřejmě i prokazovat žalobce.
10. Ve sledovaných souvislostech je třeba dále zdůraznit, že aplikaci zákonných ustanovení o zákazu výkonu práva contra bonos mores (resp. o šikaně) je Nejvyšší soud oprávněn učinit předmětem svého přezkumu jen v případě zjevné nepřiměřenosti relevantních úvah soudů v nalézacím, popř. v odvolacím řízení. Úzká provázanost s konkrétními skutkovými zjištěními totiž povětšinou brání tomu, aby Nejvyšší soud korigoval závěry nalézacích soudů, nelze-li jim vytknout v jejich úvahách zjevnou nepřiměřenost (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2160/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3513/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3186/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004 ).
11. Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 1084/2020 vyplývá, že podle §424 obč. zák. za škodu odpovídá i ten, kdo ji způsobil úmyslným jednáním proti dobrým mravům. Obdobně platí, že podle §2909 o. z. škůdce, který poškozenému způsobí škodu úmyslným porušením dobrých mravů, je povinen ji nahradit; vykonával-li však své právo, je škůdce povinen škodu nahradit, jen sledoval-li jako hlavní účel poškození jiného.
12. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je pro dobu před 1. 1. 2014 ustálena na závěru, že odpovědnost za úmyslné jednání proti dobrým mravům se vztahuje na případy výkonu práva, který je prováděn způsobem, jenž směřuje k poškození jiného, a stává se tak vlastně zneužitím práva. Jednání, které směřuje k uskutečnění výsledku, jenž je zákonem předpokládán, je jednáním dovoleným i v případě, že jeho vedlejším následkem je případný vznik újmy jiného. Pokud však někdo vykonává své právo způsobem, který záměrně poškozuje jiného, jde o šikanózní výkon práva, a tedy o jednání proti dobrým mravům, kdy výkon práva se stává toliko prostředkem k poškození jiného. Povaha této odpovědnosti spočívá v tom, že jednání proti dobrým mravům má vedle morálního odsouzení za následek též občanskoprávní odpovědnost za škodu, jsou-li dány její předpoklady. Občanský zákoník se omezuje na sankcionování nejzávažnějších jednání proti dobrým mravům, a to jen jednání úmyslných, přičemž zavinění škůdce se nepresumuje a důkazní břemeno ohledně předpokladů odpovědnosti za škodu ve sporu leží na poškozeném (srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník. I. §1 až 459. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1235, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2011, sp. zn. 25 Cdo 3834/2010). Jak dovodila judikatura dovolacího soudu, aplikace §424 obč. zák. nevyžaduje porušení právní povinnosti, zahrnuje případy výkonu práva, který záměrně poškozuje jiného, nedosahuje intenzity protiprávnosti, ale je v rozporu s dobrými mravy. Pokud škůdce vykonává své právo tak, že hlavním cílem jeho jednání je poškození jiného, jde o tzv. šikanózní výkon práva. Úmyslné jednání proti dobrým mravům, jež má za následek vznik škody, je předpokladem odpovědnosti za škodu podle §424 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 20071, sp. zn. 25 Cdo 874/2005).
13. Vzhledem k současné právní úpravě obsažené v §2909 o. z. není důvod se ani pro dobu od 1. 1. 2014 od uvedených závěrů zásadním způsobem odchylovat (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 5765/2017). I doktrína předpokládá, že přes poněkud odlišnou dikci obou ustanovení lze mít za to, že obsahově má zůstat právní úprava stejná (srov. Melzer, F., Tégl, P. Občanský zákoník – velký komentář . Svazek IX. Praha: Leges, 2018, s. 262, marg. č. 17).
14. Vycházeje z jedinečných skutkových zjištění odvolacího soudu (převzatých v zásadě od soudu prvního stupně), jež samy o sobě nepodléhají dovolacímu přezkumu (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.) je i podle Nejvyššího soudu zřejmé, že žalovaná, pokud nejprve otálela s výplatou pojistného plnění odpovídající časové ceně a poté zcela odmítla žalobci doplatit pojistné plnění (v rozdílu mezi časovou a novou cenu pojištěné věci) nejednala prvoplánovitě ke škodě žalobce, nýbrž na základě mimořádně závažných indicií mohla mít objektivně za to, že nejsou (vůbec) dány důvody pro výplatu pojistného plnění. To proto, že k pojistné události došlo zcela bezprostředně poté, co žalobce „týden před pojistnou událostí“ uzavřel dodatek navyšují rozsah pojistné ochrany dlouhodobě neužívané stavby z částky 3 500 000 Kč na 4 240 000 Kč, že žalobce inzeroval prodej pozemků bez pojištěných staveb, a to ještě předtím, než došlo k pojistné události (zničení původní stavby požárem), že její příčinou bylo žhářství nezjištěné osoby, která se měla dostat do uzamčené stavby, od níž měl klíče pouze žalobce, a to bez překonání překážky, apod. Žalobce také při sjednávání pojistné smlouvy (při navýšení pojistné částky) uváděl, že je objekt trvale obýván, ačkoliv objekt byl odpojen od přívodu elektrické energie a nebyl „asi tři roky (před pojistnou událostí) trvale obýván“. Tyto okolnosti, každá sama o sobě a všechny v jejich vzájemné souvislosti logicky ospravedlňovaly (z hlediska žalobcem namítaného šikanózního jednání) postup žalované, která měla zásadní pochybnosti o existenci uplatněného nároku, a proto otálela s výplatou pojistného plnění, přičemž z výsledků dokazování v nejmenším neplyne, že by její hlavní pohnutkou byla snaha žalobci ztížit či znemožnit realizaci nové stavby v místě původní pojištěné nemovitosti. Tím se samozřejmě žalovaná nezprostila případné smluvní odpovědnosti za prodlení s ukončením šetření pojistné události, popř. s výplatou pojistného plnění, nicméně z důvodů podrobně uvedených odvolacím soudem předmětem podané žaloby (vyjma výplaty zálohy) nebylo porušení smluvní povinnosti žalované. Řečeno jinak: žalobcem akcentovaná okolnost, že žalovaná porušila povinnost provést svá šetření pojistné události včas a provést v dohodnuté (zákonné) lhůtě výplatu pojistného plnění ještě neznamená, že její jednání je možno bez dalšího hodnotit jako šikanózní či jako výkon práva proti dobrým mravům. Žalobce v dovolání (potud nepřípustně) předkládá vlastní hodnocení důkazů, odlišné od způsobu, jakým důkazy hodnotil odvolací soud. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze totiž úspěšně žádným dovolacím důvodem napadnout (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96).
15. Skutečnost, že se žalovaná žalobci „mstila“, resp. že prodlužování šetření pojistné události bylo vedeno ze strany žalované snahou, aby žalobce nemohl novou stavbu vybudovat do tří let (srov. bod 31 dovolání), ze skutkových zjištění soudů neplyne. Své odlišné právní posouzení věci tak žalobce konstruuje na jiném skutkovém zjištění (na jiném hodnocení důkazů), než odvolací soud, a takto uplatněná námitka proto přípustnost dovolání nemůže založit, neboť jde ve skutečnosti o námitku proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, nikoli proti jím učiněnému právnímu posouzení. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze (§241a odst. 1 o. s. ř.). Již zcela nad rámec rozhodovacích důvodů lze k argumentaci odvolacího soudu doplnit, že žalobce nemohl očekávat výplatu navýšeného pojistného plnění předtím, než by ve smyslu občanskoprávním vybudoval na místě požárem zničené stavby novou stavbu, neboť právě okamžik „pořízení nové věci“ byl určující pro vznik nároku na úhradu ceny nové věci a, jak bude uvedeno dále, o výplatu zálohy přitom žalobce žalovanou nepožádal.
16. Ve vztahu k nároku na náhradu škody z titulu porušení závazku žalované v podobě nevyplacení zálohy na pojistné plnění žalobce podaným dovoláním nikterak (tím méně kvalifikovaně, srov. §241a odst. 2 a 3 ve spojení s §237 o. s. ř.) nezpochybňuje právní závěr odvolacího soudu, že o výplatu zálohy ve skutečnosti nikdy řádně nepožádal.
17. Na dalších žalobcem vymezených otázkách (o promlčení nároku a že námitka promlčení uplatněná žalovanou je v rozporu s dobrými mravy) rozhodnutí odvolacího soudu (výlučně) nestojí. Jestliže obstál prvý důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, tedy že žalobce nemá nárok na náhradu škody z titulu porušení dobrých mravů, popř. šikanózního výkonu práva nebo nevyplacení zálohy, pak žádný další dovolací důvod nemůže naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř. Ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení (přisvědčil-li by Nejvyšší soud oponentním argumentům dovolatele vážícím se k údajnému promlčení pohledávky) by se nemohlo (nejde-li o pohledávku existentní) v poměrech žalobce nijak projevit, což činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
18. Lze tedy shrnout, že podané dovolání nebylo zčásti objektivně přípustné a zčásti, po tzv. kvazimeritorním přezkumu, se Nejvyšší soud přesvědčil, že odvolací soud se od jeho ustálené judikatury neodchýlil, proto podané dovolání v jeho celku podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. 3. 2024
JUDr. David Vláčil
předseda senátu