ECLI:CZ:NS:2024:24.CDO.3273.2023.1
sp. zn. 24 Cdo 3273/2023-461
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Romana Fialy a JUDr. Davida Vláčila ve věci péče o nezletilou AAAAA (pseudonym), zastoupenou kolizním opatrovníkem městem Orlová, se sídlem městského úřadu v Orlové-Lutyni, Osvobození č. 796, dceru rodičů D. D. P. , zastoupené Mgr. Martinem Kornelem, Ph.D., advokátem se sídlem v Ostravě, Zámecká č. 488/20, a P. L. , o návrhu matky na zbavení otce rodičovské odpovědnosti, vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově pod sp. zn. 100 P 213/2018, o dovolání matky proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14.7.2023 č.j. 14 Co 136/2023-393, takto:
Rozsudek krajského soudu se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Ostravě k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově rozsudkem ze dne 16.2.2023 č.j. 100 P 213/2018-355 zbavil otce rodičovské odpovědnosti k nezletilé a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že nezletilá AAAAA se nachází ve faktické péči matky, otec se s ní od prosince 2019 nikterak nestýká, nepodílí se na její výchově, výživné řádně nehradí a nad rámec výživného ničím nepřispívá (dvakrát byl odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody pro přečin zanedbání povinné výživy, otci nyní trvá zkušební doba do 5. 4. 2024). Výkon rodičovské odpovědnosti je tak koncentrován toliko do rukou matky. Otci přitom nic (žádné objektivní překážky) nebrání ve výkonu jeho rodičovské odpovědnosti k dítěti, je mu dobře známo bydliště nezletilé a matky. Stejně jako v předchozím řízení o úpravu styku probíhajícího v letech 2020 až 2021 u zdejšího soudu otec toliko deklaruje svůj zájem o nezletilou, fakticky však nic nečiní pro realizaci kontaktu s ní. Při svém rozhodování soud prvního stupně přihlédl rovněž ke zdravotnímu stavu nezletilé, která je v péči psychiatrické ambulance, v nedávném období byla hospitalizována v psychiatrické nemocnici a má výukové problémy ve škole, a také k tomu, že nezletilá má zcela negativní vztah k otci v důsledku předchozích zkušeností s ním. Za daných okolností dospěl k závěru, že „chování otce lze považovat za zanedbávání závažným způsobem výkonu rodičovské odpovědnosti k nezletilé“, a že v zájmu nezletilé je tak odůvodněno zbavení otce rodičovské odpovědnosti podle ustanovení §871 odst. 1 o.z.
2. K odvolání otce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14.7.2023 č. j. 14 Co 136/2023
-393 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že návrh matky na zbavení otce rodičovské odpovědnosti k nezletilé zamítl, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně, ani řízení odvolacího. Odvolací soud zdůraznil, že při rozhodování o zásahu do rodičovské odpovědnosti je zásadně zapotřebí zvážit intenzitu zneužívání či zanedbávání rodičovské odpovědnosti, a v této souvislosti vytkl soudu prvního stupně, že v rámci svého právního posouzení zjevně ponechal stranou, že zbavení rodičovské odpovědnosti je vlastně tím nejtvrdším zásahem do vztahů mezi rodiči a dětmi. V případě zanedbávání povinností rodičem tedy musí být dán tak značný jeho stupeň, že zbavení rodičovské odpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Podle názoru odvolacího soudu sice není pochyb o tom, že osobní kontakty otce s nezletilou nejsou uskutečňovány dlouhou dobu (od prosince roku 2019) a otec se aktivně nikterak nezapojuje do péče o nezletilou dceru, „na druhé straně však nelze odhlédnout od skutečnosti, že k realizaci styku s nezletilou mu schází soudem vymezený rámec, když naopak rozsudkem Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířové ze dne 4.2.2021, č. j. 100 P 213/2018-281 mu styk s nezletilou dcerou nebyl upraven“. I když otec v následném období nevyvíjel prakticky žádnou aktivitu k tomu, aby se jeho kontakty (a to i formou rozhodnutí soudu) nějakým způsobem upravily a stanovil se jejich časový rámec, „rozhodně nelze tuto absenci osobních styků otce s nezletilou kvalifikovat jako natolik závažné zanedbávání rodičovských povinností, v důsledku kterých by zbavení rodičovské odpovědnosti otce mělo být tím jediným účinným prostředkem ochrany nezletilého dítěte“. Podle mínění odvolacího soudu „tím, že se otec s dcerou nestýká, ji na druhé straně nijak nepoškozuje nějakým svým nevhodným vlivem či negativním jednáním, a pokud nezletilá k němu nechová kladný vztah, pak toto samo o sobě důvodem k použití opatření dle ust. §871 odst. 1 o.z. rozhodně být nemůže“. Navíc je nutno přihlédnout k tomu, že „absence pravidelných kontaktů otce s nezletilou dcerou není vyloženě dána jen jeho nezájmem, ale do důvodů přerušení těchto kontaktů se nemalou měrou promítá i samotný postoj matky, kupříkladu tím, kdy uvedla, že si jeho telefonní číslo ve svém telefonu zablokovala“. Okolnost, že otec nehradí povinné výživné „je pro účely tohoto řízení právně irelevantní, neboť vyživovací povinnost není součástí rodičovské odpovědnosti, nýbrž vyplývá ze samé podstaty právního vztahu rodičovství“. Důvodem pro zbavení rodiče jeho rodičovské odpovědnosti přitom nemůže být ani to, aby se druhému rodiči usnadnilo vyřizování konkrétních záležitostí u úřadů, anebo u lékařů apod. Stejně tak nemůže být důvodem k zbavení rodičovské odpovědnosti otce zájem matky provést změnu křestního jména a příjmení nezletilé dcery, pokud toto její úsilí naráží na nesouhlas otce (k takovému postupu zákon zakotvuje jiné právní prostředky), a konečně ani poukaz matky na to, že nezletilá dcera se svého otce bojí a nemá zájem se s ním stýkat. Z uvedených důvodů dospěl odvolací soud (po zhodnocení důkazů provedených v prvostupňovém řízení) na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že návrh matky na zbavení otce rodičovské odpovědnosti není důvodný.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala matka dovolání. Namítala, že podle judikatury dovolacího soudu neplnění vyživovací povinnosti rodičem není důvodem pro omezení či zbavení rodičovské odpovědnosti tehdy, existuje-li vzájemný citový vztah mezi nezletilým dítětem a tímto rodičem. O takovou situaci se však v projednávané věci nejedná. Otec byl opakovaně odsouzen k podmíněnému trestu odnětí svobody pro zanedbání povinné výživy nezletilé, přičemž s nezletilou se nestýká od roku 2019, aniž by se úpravy styku domáhal soudní či jinou cestou, a nezletilá k němu nechová kladný vztah. Za těchto okolností podle názoru dovolatelky měl být otec rodičovské odpovědnosti k nezletilé zbaven. Odvolací soud se však zaměřil toliko na posouzení, zda by se zbavením otce rodičovské odpovědnosti dostatečně zlepšily faktické poměry nezletilé. Dále dovolatelka vytkla odvolacímu soudu, že v řízení upustil od zjištění názoru nezletilé, aniž tento postupu náležitě odůvodnil, jak je vyžadováno judikaturou dovolacího soudu. Nezletilé v době rozhodování odvolacího soudu již bylo téměř 12 let, přičemž dosažení této věkové hranice zakládá domněnku, že je dítě schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Kromě toho dovolatelka namítala, že odvolací soud v řízení neprovedl ani výslech otce, nezjišťoval skutečnosti týkající se jeho způsobu života, příčiny a okolnosti jeho prokázaného nezájmu o nezletilou, a neprovedl ani důkaz znaleckým posudkem, kterým by především zjistil, jaký je vztah nezletilé k otci. Vzhledem k uvedenému dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
4. Nikdo z dalších účastníků se k dovolání nevyjádřil.
III. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř, se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
8. V projednávané věci závisí rozhodnutí odvolacího soudu – mimo jiné – na vyřešení otázky procesního práva, za jakých podmínek (předpokladů) může soud v řízení o omezení, či zbavení rodičovské odpovědnosti upustit od zjištění názoru nezletilého dítěte. Vzhledem k tomu, že při řešení této právní otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, dospěl Nejvyšší soud České republiky k závěru, že dovolání matky je podle ustanovení §237 o.s.ř. přípustné.
IV. Důvodnost dovolání
9. Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř., které provedl bez jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), Nejvyšší soud České republiky dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.
10. Podle ustanovení §865 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) rodičovská odpovědnost náleží stejně oběma rodičům. Má ji každý rodič, ledaže jí byl zbaven. Podle ustanovení §866 o. z. pro rozhodnutí soudu, které se týká rozsahu rodičovské odpovědnosti nebo způsobu či rozsahu, v jakém ji rodiče mají vykonávat, jsou určující zájmy dítěte.
11. Podle ustanovení §870 o. z. nevykonává-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost řádně a vyžaduje-li to zájem dítěte, soud jeho rodičovskou odpovědnost omezí, nebo omezí její výkon, a zároveň stanoví rozsah tohoto omezení. Podle ustanovení §871 odst. 1 o. z. zneužívá-li rodič svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon, anebo svoji rodičovskou odpovědnost nebo její výkon závažným způsobem zanedbává, soud jej jeho rodičovské odpovědnosti zbaví.
12. Podle ustanovení §867 odst. 1 o. z. před rozhodnutím, které se dotýká zájmu dítěte, poskytne soud dítěti potřebné informace, aby si mohlo vytvořit vlastní názor a tento sdělit. Podle ustanovení §867 odst. 2 o.z. není-li podle zjištění soudu dítě schopno informace náležitě přijmout nebo není-li schopno vytvořit si vlastní názor nebo není-li schopno tento názor sdělit, soud informuje a vyslechne toho, kdo je schopen zájmy dítěte ochránit, s tím, že se musí jednat o osobu, jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte; o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Názoru dítěte věnuje soud patřičnou pozornost.
13. Podle ustanovení §100 odst. 3 o. s. ř. v řízení, jehož účastníkem je nezletilé dítě, které je schopno formulovat své názory, soud postupuje tak, aby byl zjištěn jeho názor ve věci. Názor nezletilého dítěte soud zjistí výslechem dítěte. Názor dítěte může soud ve výjimečných případech zjistit též prostřednictvím jeho zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí. Výslech dítěte může soud provést i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor; přítomnost důvěrníka dítěte, který není jeho zákonným zástupcem a o jehož účast u výslechu dítě požádá, může soud vyloučit jen tehdy, je-li jeho přítomností mařen účel výslechu. K názoru dítěte soud přihlíží s přihlédnutím k jeho věku a rozumové vyspělosti.
14. Podle čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí (publikované vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 54/2001 Sb.m.s., v souladu s prohlášením České republiky při její ratifikaci, že Česká republika tuto úmluvu použije na řízení o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti), dítě, které má podle vnitrostátních předpisů dostatečnou schopnost chápat situaci, bude mít v soudním řízení, které se jej týká, zaručena následující práva nebo bude mít možnost se těchto práv domáhat: a) dostávat příslušné informace, b) být konzultováno a moci vyjádřit svůj názor, c) být informováno o možných důsledcích vyhovění jeho názoru a o možných důsledcích jakéhokoliv rozhodnutí.
15. Jak v této souvislosti správně uvedl i odvolací soud, v ustálené soudní praxi dovolacího soudu nejsou pochybnosti o tom, že zbavení rodičovské zodpovědnosti ve smyslu ustanovení §871 o.z. má sankční charakter a představuje nejtvrdší zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi. Aby byl tento zásah odůvodněný, nestačí ojedinělé vybočení nebo opomenutí rodičovské péče. Zejména v případě zanedbávání povinností rodičem musí být dán jeho tak značný stupeň (intenzita), že zbavení rodičovské zodpovědnosti je jediným účinným prostředkem ochrany dítěte. Za závažné zanedbávání rodičovské zodpovědnosti se považuje zejména dlouhodobé neplnění rodičovských práv a povinností k nezletilému, absolutní nezájem o nezletilého, zejména o jeho výchovu a výživu, trvalé ponechání dítěte ve výchovném zařízení spojené s nezájmem o toto dítě a s neprojevením snahy převzít je do rodinné výchovy, nemorální způsob života rodičů, soustavné neplnění vyživovací povinnosti k dítěti, trestní postih pro zanedbávání povinné výživy apod. (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2013 sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, stanovisko býv. Nejvyššího soudu SR ze dne 28.6.1989 sp. zn. Cpj 19/89, uveřejněné pod č. 21 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30.8.2006 sp. zn. 30 Cdo 2873/2005). Samotné neplnění vyživovací povinnosti rodičem, byť je lze považovat za soustavné a dlouhodobé, však není důvodem pro omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti za situace, existuje-li vzájemný citový vztah mezi nezletilým dítětem a tímto rodičem, a tudíž takové opatření není v zájmu nezletilého (srov. též odvolacím soudem zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28.6.2011 sp. zn. 21 Cdo 3909/2010, uveřejněný pod č. 6 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2012). Z uvedeného názoru ovšem nelze bez dalšího dovozovat – jak to činí dovolatelka, že absence vzájemného citového vztahu dítěte spolu s dlouhodobým neplněním vyživovací povinnosti rodičem vždy povede ke zbavení rodičovské odpovědnosti tohoto rodiče. Uvedený názor toliko znamená, že vzájemný citový vztah mezi rodičem a dítětem je považován za natolik zásadní hodnotu, jejíž existence může v konkrétním případě upozadit nepochybně závažné porušení rodičovské povinnosti, jakým dlouhodobé neplnění vyživovací povinnosti bezpochyby je, ovšem v takovém případě by opatření ve formě zbavení rodičovské odpovědnosti tohoto rodiče (a s tím spojená ztráta styku tohoto rodiče s dítětem) pravděpodobně nebylo v zájmu dítěte. V zásadě však platí, že v případě dlouhodobého neplnění vyživovací povinnosti rodičem i při absenci citového vztahu mezi rodičem a dítětem je soud povinen zkoumat, zda pouze zbavení rodičovské odpovědnosti tohoto rodiče je v zájmu nezletilého dítě jediným účinným prostředkem jeho ochrany, a zda jiné okolnosti případu (ne)odůvodňují mírnější zásah, případně (ne)nasvědčují ponechání rodičovské odpovědnosti rodiče bez jakéhokoliv zásahu.
16. Z uvedených závěrů jednoznačně vyplývá obecný korektiv pro uvedený krajní zásah do vztahu mezi rodičem a dítětem, spočívající v tom, že takový zásah musí být současně „jediným účinným prostředkem ochrany dítěte“. Zbavení výkonu rodičovské odpovědnosti proto může být vysloveno jen tehdy, jestliže podle objektivního důvodu vylučujícího její výkon takové opatření nezbytně vyžaduje zájem dítěte. I v takové situaci, kdy je dán zájem dítěte na úpravě již nastolených rodinných vztahů, je třeba při výběru konkrétního opatření představujícího zásah do práva na rodinný život zvažovat jeho přiměřenost. Jinými slovy, lze-li legitimního cíle dosáhnout mírnějšími prostředky ochrany dítěte, pak je na místě zvažovat tento mírnější zásah. Tato dvě judikaturní hlediska – zásada nejlepšího zájmu dítěte, který musí být předním hlediskem při rozhodování, a princip minimalizace zásahu do práva na rodinný život je nezbytné vzít v úvahu při rozhodování o zbavení rodičovské odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25.4.2019 sp. zn. 21 Cdo 5036/2017).
17. Aby ovšem mohla být v řízeních, v nichž je rozhodováno o rodičovské odpovědnosti rodičů k nezletilým dětem, naplněna shora akcentovaná zásada nejlepšího zájmu dítěte, poskytuje nejen mezinárodní právní úprava (srov. čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte a čl. 3 Evropské úmluvy o výkonu práv dětí), ale také česká vnitrostátní právní úprava (srov. obecně k participaci dítěte §100 odst. 3 o.s.ř. a přímo ve vztahu k řízení o rodičovské odpovědnosti §867 o.z.) prostředek k dosažení tohoto cíle ve formě participačního práva dítěte. Participační právo zaručuje dítěti, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají, a umožňuje mu (byť jen do určité míry) vyrovnat nerovné postavení ve vztahu k rodičům, poručníkovi či jinému zákonnému zástupci nebo pečující osobě. Projevení názoru dítěte je shledáváno základním parametrem pro zjištění a zajištění jeho nejlepšího zájmu. V této souvislosti rovněž Nejvyšší soud České republiky ve svém stanovisku ze dne 8.12.2010 sp. zn. Cpjn 202/2010 (uveřejněném pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2011) zdůraznil význam, který je třeba přikládat právu dítěte být slyšeno v každém řízení, které se jej dotýká. Děti přitom mohou participovat na rozhodování o otázkách, které se jich dotýkají, různými způsoby, které zohledňují skutečnost, že dítě se vyvíjí postupně. Na nejnižší úroveň je kladena situace, kdy je dítě pouze informováno. V dalším stupni je mu přiznáno právo vyjádřit svůj názor a případně svým názorem do určité míry rozhodnutí ovlivnit. V žádném případě by však participace dítěte neměla být vnímána jako přenášení odpovědnosti za rozhodnutí na dítě ve smyslu zjištění, co si dítě přeje, a z tohoto přání vytvořit rozhodnutí. Ústavní soud v tomto směru vyjádřil stanovisko, podle kterého konečné hodnocení (posouzení) zájmu nezletilého dítěte, jež je zde nejvyšším imperativem, přísluší v projednávané věci obecnému soudu, v jehož dispozici je i oprávnění k případným korekturám představ a názorů dítěte o tom, co je pro něj v konkrétní věci vhodné, případné, resp. obecně prospěšné, a co nikoli, a proto k názoru nezletilého soud přihlíží právě s ohledem na jeho věk, rozumovou a citovou vyspělost (srov. nález Ústavního soudu ze dne 26.8.2010 sp. zn. III. ÚS 3007/09).
18. Z uvedeného je zřejmé, že úroveň participace dítěte závisí na vyspělosti dítěte s ohledem na jeho věk. Zákon v ustanovení §867 o.z. stanoví rozhraní dvanácti let, které ovšem vyjadřuje pouze vyvratitelnou domněnku, že dítě, které dosáhne tohoto věku, je schopno informace o řízení a záležitostech, o nichž se rozhoduje, přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento soudu náležitě sdělit. Proto dítě starší dvanácti let, pokud v řízení není prokázán opak v souvislosti s jeho vyjadřovacími schopnostmi, by mělo být neomezeně přizváno k zapojení se do řešení své situace. Zjistí-li však soud, že i dítě mladší dvanácti let je schopno přijmout informaci o situaci a formulovat vlastní názor, je třeba, aby i takové dítě bylo do rozhodování zapojeno a byl adekvátním způsobem zjištěn jeho názor. Ustanovení §100 odst. 3 o.s.ř. umožňuje soudu provést výslech i bez přítomnosti dalších osob, lze-li očekávat, že by jejich přítomnost mohla ovlivnit dítě tak, že by nevyjádřilo svůj skutečný názor. Zjištění názoru dítěte autenticky soudcem je přitom pravidlem, od kterého se lze odchýlit pouze v odůvodněných (výjimečných) případech, kdy bude v rozporu se zájmem dítěte, aby je soud vyslechl (např. dítě je psychicky velmi labilní). Ani taková situace však nezbavuje soud povinnosti zjistit názor dítěte jinak, například prostřednictvím zástupce, znaleckého posudku nebo příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, podle toho jaká forma se pro konkrétního nezletilého bude jevit jako nejvhodnější. Namísto dítěte ovšem může být vyslechnuta jen osoba (zástupce), jejíž zájmy nejsou v rozporu se zájmy dítěte.
19. Z konstantní judikatury Ústavního soudu se v této souvislosti (mimo jiné) podává, že ani ustanovení opatrovníka nezbavuje soud povinnosti dítě do řízení zapojit, pokud to není v rozporu s jeho nejlepším zájmem. Soud mu musí umožnit účastnit se jednání a k věci se vyjádřit. Případné omezení těchto práv dítěte musí být vždy řádně odůvodněno právě s ohledem na nejlepší zájem dítěte (k tomu srov. například nálezy Ústavního soudu ze dne 19.2.2014 sp.zn. IV. ÚS 3305/13 a ze dne 19.2.2014 sp.zn. I. ÚS 3304/13). K této problematice rovněž dovolací soud přímo ve vztahu k řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti vyslovil názor, že jakkoliv nemůže být žádných pochyb o tom, že dítě má právo být slyšeno v každém řízení, které se ho dotýká, neznamená to ještě, že dítě musí být bezpodmínečně v každém takovém řízení slyšeno, zejména v procesní situaci, kdy již pro absenci jiných právně významných skutečností by takový postup či další dokazování bylo zjevně nadbytečné a neúčelné. Tak tomu může být například v procesní situaci, kdy soud dospěje k závěru, že v jím posuzované věci podmínky pro zbavení rodičovské odpovědnosti rodiče k nezletilému dítěti nejsou osvědčeny; nevyslechnutí nezletilého dítěte však musí soud provádějící dokazování řádně odůvodnit. Ovšem v opačné procesní situaci povaha většinou vyžaduje znát u dítěte, které je již schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících, jeho vlastní názor k předmětné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6.8.2009 sp. zn 30 Cdo 1721/2009). Ačkoli je tedy právem dítěte, nemůže výslech představovat absolutní povinnost, ale musí být předmětem posouzení v závislosti na požadavcích spojených s nejvlastnějším zájmem dítěte v každém konkrétním případě, v souladu s čl. 24 odst. 2 Listiny základních práv (viz. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.5.2013 sp. zn. 30 Cdo 1376/2012, uveřejněný pod č. 82 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 2013.
20. V projednávané věci se z odůvodnění napadeného rozsudku podává, že odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) v rámci řízení o zbavení rodičovské odpovědnosti otce nevyslechl nezletilou, a dokonce ani nezjišťoval její názor prostřednictvím příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, případně znaleckého posudku, ačkoli jde o věc, která se bezprostředně týká jejích práv. I když se jednalo o výše popsanou procesní situaci, kdy podmínky pro zbavení rodičovské odpovědnosti otce k nezletilé nebyly podle názoru odvolacího soudu osvědčeny a kdy výjimečně lze od výslechu dítěte upustit, měl odvolací soud povinnost omezení participačního práva nezletilé (nevyslechnutí nezletilé) řádně odůvodnit, jak to vyžaduje výše citovaná judikatura dovolacího soudu a Ústavního soudu. Odvolací soud měl vzít zejména na zřetel, že v době jeho rozhodování již bylo nezletilé téměř (bez jednoho měsíce) 12 let, tedy již téměř dosáhla věkové hranice, kdy zákon předpokládá, že dítě je schopno s ohledem na stupeň svého vývoje vytvořit si vlastní názor a posoudit dosah opatření jeho se týkajících. Za tohoto stavu měl odvolací soud individuálně posoudit schopnost nezletilé vzhledem k jejímu věku, stupni vývoje a rozumové vyspělosti přijmout informace o předmětu řízení, vytvořit si vlastní názor a tento soudu sdělit, aniž by jí to bylo na újmu. V daném případě, kdy se z obsahu spisu podává, že nezletilá je v péči psychiatra i psychologa, půjde zřejmě o úsudek, k němuž je potřeba odborných znalostí. Ke schopnosti nezletilé účastnit tohoto řízení se žádný z lékařů zatím nevyjadřoval, ani takové vyjádření nebylo soudem vyžadováno, eventuelně za tímto účelem ani nebyl vypracován znalecký posudek. I kdyby však bylo zjištěno, že výslech nezletilé (i bez přítomnosti dalších osob) by jí mohl způsobit újmu, neznamená to, že by se odvolací soud mohl bez dalšího spokojit jen s vyjádřením matky o vztahu nezletilé vůči otci, nýbrž bude nezbytné, aby soud názor nezletilé zjistil alespoň prostřednictvím příslušného orgánu sociálně-právní ochrany dětí, případně zajistil vypracování znaleckého posudku posuzujícího nejen rozumovou vyspělost nezletilé, ale i její vztah k otci.
21. Kromě toho je třeba odvolacímu soudu vytknout, že v rámci řízení o zbavení otce rodičovské odpovědnosti k nezletilé neprovedl ani výslech otce nezletilé k jeho osobním poměrům, způsobu života a vztahu k nezletilé, ani se o tento výslech nepokusil, zvláště pokud otce nevyslechl ani soud prvního stupně, ačkoli se předmět řízení zásadním způsobem dotýká jeho rodičovských práv. Výslech dotčeného rodiče v řízení o jeho rodičovské odpovědnosti přitom musí být pravidlem, bez ohledu na to, jakým způsobem (zda ve prospěch či v neprospěch tohoto rodiče) soud nakonec rozhodne.
22. Vzhledem k tomu, že si odvolací soud – jak vyplývá z výše podaného výkladu – doposud neopatřil potřebné skutkové podklady pro rozhodnutí ve věci samé, ani řádně neodůvodnil (pokud důvody skutečně existují) omezení participačního práva nezletilé, nemůže (prozatím) obstát jeho závěr o tom, že nebyly splněny podmínky pro zásah do rodičovské odpovědnosti otce. Zároveň odvolací soud neopomene, že v rámci svých úvah o zbavení rodičovské odpovědnosti (jako nejtvrdšího zásahu do vztahů mezi rodiči a dětmi) se musí zabývat nejen tím, zda posuzovaný rodič vskutku selhává ve všech složkách rodičovské odpovědnosti, ale také tím, zda případně v konkrétní věci je (není) na místě řešit situaci dítěte méně závažným zásahem do rodičovských práv posuzovaného rodiče než prostřednictvím institutu zbavení rodičovské odpovědnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2021, sp. zn. 24 Cdo 602/2021).
23. Protože napadený rozsudek odvolacího soudu není správný, a protože nejsou podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání a ani pro změnu rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud České republiky napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu (Krajskému soudu v Ostravě) k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o.s.ř.).
24. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§226 odst. 1 a §243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o.s.ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu