ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.266.2024.1
sp. zn. 25 Cdo 266/2024-113
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem ve věci oprávněné: Česká republika – Městský soud v Praze , IČO 00215660, se sídlem Slezská 9, Praha 2, proti povinnému: P. R. , o žalobě pro zmatečnost, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 1 Nc 396/2022-2, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2022, č. j. 5 Co 134/2022-13, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2022, č. j. 1 Nc 396/2022-2, se zastavuje .
II. Řízení o dovolání proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 7. 2022, č. j. 5 Co 134/2022-13, se zastavuje .
Odůvodnění:
V řízení o „žalobu pro zmatečnost“, kterou povinný podal dne 19. 4. 2022 u Městského soudu v Praze proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze č. j. 19 Co 22/2022-35, a proti rozhodnutí Okresního soudu v Nymburce, č. j. 6 C 120/2021-17, Městský soud v Praze usnesením ze dne 21. 4. 2022, č. j. 1 Nc 396/2022-2, vyslovil svoji místní nepříslušnost a postoupil věc Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému. V odůvodnění vysvětlil, že podle §229 odst. 3 a 4 o. s. ř. žalobu pro zmatečnost projedná a rozhodne o ní soud, jehož rozhodnutí bylo napadeno. K odvolání povinného Vrchní soud v Praze napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze usnesením ze dne 12. 7. 2022, č. j. 5 Co 134/2022-13, potvrdil.
Proti rozhodnutí soudů obou stupňů podal povinný dovolání. Dovolával se „nesprávného právního posouzení všech žalobních nároků“. Přípustnost dovolání opřel o právní otázky zásadního právního významu, na kterých spočívalo napadené rozhodnutí odvolacího soudu a které nebyly dosud vyřešeny v rozhodovací praxi dovolacího soudu, o porušení základních a ústavně garantovaných práv žalobce na přístup k soudu, na soudní ochranu, na nestranný soud a na výkon spravedlnosti, o vady řízení před soudy obou stupňů, o rozpor s „usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 888/2014 a sp. zn. 22 Cdo 2770/2015“ atd. a o „skutkový deficit v rozhodnutí odvolacího soudu“. Napadená rozhodnutí označil za formalistická a nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů a pro „existenci tzv. opomenutých důkazů, kdy soudy ignorovaly právně rozhodné skutečnosti a dovolatelem uplatněnou judikaturu“. Navrhl zrušení obou napadených rozhodnutí a odklad jejich právní moci a vykonatelnosti. Žádal osvobození od soudních poplatků a ustanovení advokáta.
Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání” proti rozhodnutí Městského soudu v Praze, ze dne 21. 4. 2022, č. j. 1 Nc 396/2022-2, které touto vadou trpí, podle §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále jen „Sb. rozh. obč.“ a judikaturu na něj navazující, včetně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2021, sp. zn. 27 Cdo 851/2021, ve věci téhož dovolatele).
K dovolatelem podané žádosti o osvobození od soudních poplatků pro dovolací řízení a o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení Nejvyšší soud nepřihlížel, neboť ji považuje za zjevné zneužití procesního práva podle §2 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 32 Cdo 2755/2020, či ze dne 13. 9. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2425/2022). To plyne z dosavadního postupu dovolatele v projednávané věci (v níž podává opakovaně, mechanicky stále tytéž žádosti a tatáž podání), jakož i z obsahu samotného podání (dovolatel v zásadě stále dokola kopíruje svá podání, v žádosti neuvádí žádné konkrétní okolnosti, jež by dokládaly její důvodnost). Nejvyššímu soudu je z úřední činnosti známo, že obdobně dovolatel postupuje též v mnoha dalších řízeních. Jednání dovolatele lze považovat za obstrukční, takže i nyní podané dovolání je zřejmě bezúspěšným uplatněním práva, což představuje další důvod, pro který dovolatele nelze osvobodit od soudních poplatků (§138 odst. 1 o. s. ř.).
Při podání nyní posuzovaného dovolání nebyl dovolatel zastoupen advokátem, ani nedoložil, že má sám odpovídající právnické vzdělání (srov. §241 o. s. ř.), nesplňuje tak podmínku povinného zastoupení pro dovolací řízení.
Soud prvního stupně dovolatele k doplnění podmínky povinného zastoupení podle §241 odst. 1 o. s. ř. již opětovně nevyzýval. K ohrožení procesních práv dovolatele však tímto postupem dojít nemohlo, neboť byl o následcích nesplnění podmínky povinného zastoupení poučen soudem prvního stupně již dříve, a nadto je Nejvyššímu soudu z úřední činnosti známo, že se dovolatel v minulosti na Nejvyšší soud s dovoláním obracel mnohokrát, a byl tak soudy ke splnění této podmínky dovolacího řízení vyzýván opakovaně, opět včetně poučení o následcích nevyhovění těmto výzvám [srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2016, sp. zn. 30 Cdo 114/2016, ze dne 16. 8. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2928/2017 (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. II. ÚS 3921/17), usnesení ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 27 Cdo 725/2018, či ze dne 25. 3. 2020, sp. zn. 25 Cdo 790/2020].
Jak se přitom podává z ustálené judikatury Ústavního i Nejvyššího soudu, poučení o důsledcích nesplnění podmínky povinného zastoupení není nezbytné, jestliže byl stěžovatel v minulosti opakovaně poučován o nutnosti povinného zastoupení a důsledcích jeho nesplnění. V takové situaci se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení pro konkrétní řízení neefektivním a formalistickým; srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2013, sp. zn. II. ÚS 2291/13 (a v něm citovaná další usnesení), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3052/2014, ze dne 13. 1. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3716/2015, ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3993/2016, či ze dne 18. 1. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5291/2016.
Jelikož dovolatel nesplnil podmínku podle §241 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud dovolací řízení podle §241b odst. 2, §243f odst. 2 a §104 odst. 2 o. s. ř. zastavil.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatel navíc nezaplatil soudní poplatek z dovolání. I když podle ustálené judikatury má před zastavením dovolacího řízení pro nesplnění podmínky právního zastoupení zásadně přednost zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 29 ICdo 6/2012, č. 65/2014 Sb. rozh. obč.), v daném případě dovolací soud k zaplacení soudního poplatku dovolatele již nevyzýval, neboť z jeho postoje v tomto i v dalších řízeních je zřejmé, že i této povinnosti si je vědom, avšak zjevně soudní poplatek platit nehodlá a pouze opakovaně podává neúspěšné žádosti o osvobození od soudních poplatků.
Vzhledem k tomu, že o dovolání bylo rozhodnuto bezprostředně, nebylo třeba samostatně rozhodovat o návrhu na odklad právní moci a vykonatelnosti napadených rozhodnutí (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení dále pokračuje před nalézacími soudy, takže o nich bude rozhodnuto spolu s dalšími náklady řízení v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. 2. 2024
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu