ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.2794.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 2794/2023-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl předsedou senátu JUDr. Petrem Vojtkem v právní věci žalobce: C. H. , zastoupený Mgr. Danielem Tetzelim, advokátem se sídlem Mečíková 409, Jesenice-Osnice, proti žalovanému: J. B., za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Generali Česká pojišťovna a. s. , IČO 45272956, se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, zastoupená Mgr. Ondřejem Buchou, advokátem se sídlem Kostelní 840, Stříbro, o 22.769.588 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 34 C 275/2021, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2023, č. j. 11 Co 68/2023-119, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 10. 5. 2023, č. j. 11 Co 68/2023-119, Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 23. 11. 2022, č. j. 34 C 275/2021-86, ve výroku, kterým byla žaloba zamítnuta ohledně 9.000.000 Kč, a ve výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení; ve zbývajícím rozsahu, tj. v zamítavém výroku ohledně částky 3.932.009 Kč s příslušenstvím jej potvrdil. Ve sporu o náhradu škody způsobené advokátem při řešení nároků žalobce vůči jeho dlužníkům z dohody o narovnání a o přistoupení k závazku zachycené v notářském zápisu s přímou vykonatelností dospěl odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o promlčení části nároku, aniž by shledal důvody pro odepření námitky promlčení pro rozpor s dobrými mravy. Zrušovací výrok je odůvodněn pochybností o dostatečnosti zjištěného skutkového stavu k posouzení, zda je námitka promlčení důvodná.
Rozsudek odvolacího soudu v potvrzujícím výroku napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost ve smyslu §237 o. s. ř. spatřuje v řešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a to konkrétně v otázkách „zda 1) došlo ke zneužití práva, 2) dotyčný nezavinil marné uplynutí lhůty, 3) přiznání účinků promlčení by znamenalo nepřiměřeně tvrdý postih“. Dovolatel poukázal na to, že byl dlouholetým klientem J. B. mladšího (syn žalovaného advokáta) a až následně se dozvěděl, že smluvní dokumentaci, od které se odvíjí nárok na náhradu škody, připravoval jeho otec, který s ním měl v předmětnou dobu společnou kancelář a oba mají stejné jméno. Tato skutečnost ovšem vyšla najevo až v průběhu soudního řízení vedeného proti České republice – Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem notáře, který vyhotovil předmětný notářský zápis. Je zjevné, že syn žalovaného zneužil důvěry, kterou vůči němu dovolatel jako k advokátovi choval, a byl přitom ujišťován, že žalovaný nárok na náhradu škody uznává. Z toho je zřejmé, že námitka promlčení vznesená žalovaným je v rozporu s dobrými mravy též proto, že ze strany syna žalovaného i samotného žalovaného došlo ke zneužití práva. Dovolatel marné uplynutí promlčecí lhůty zjevně nezavinil, neboť se řídil informacemi o postoji žalovaného k jeho odpovědnosti za způsobenou škodu, jež mu sděloval jeho syn. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. dovolání odmítl, neboť neobsahuje zákonem požadované údaje, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a pro tento nedostatek nelze v dovolacím řízení pokračovat.
Požadavek, aby bylo v dovolání uvedeno, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř. či jeho části (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, publikované pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 8. 7. 2014, sp. zn. II. ÚS 4031/13, ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, a ze dne 15. 10. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2901/14). Dovozuje-li dovolatel podmínku přípustnosti dovolání z rozporu napadeného rozhodnutí s rozhodovací praxí dovolacího soudu, musí označit, s kterým konkrétním rozhodnutím Nejvyššího soudu tento rozpor vyvstal a v jaké právní otázce.
Dovolatel však pouze obecně poukázal na rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou praxí dovolacího soudu, aniž označil jakékoliv konkrétní rozhodnutí, a v dovolací argumentaci odkazuje jen na nespecifikované rozhodnutí Ústavního soudu; z něj citované zásady pak vztahuje k počínání J. B. mladšího, jehož byl klientem a který není účastníkem řízení. Dovolací soud není oprávněn si za takové situace důvod přípustnosti vymezit sám, neboť by tím narušil zásady, na nichž spočívá dovolací řízení, zejména zásadu dispoziční a zásadu rovnosti účastníků řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1142/2019). I z judikatury Ústavního soudu se podává, že pokud občanský soudní řád vyžaduje, aby Nejvyšší soud posoudil splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15), vyžaduje-li dovolací soud dostatečně konkrétní vymezení podmínky přípustnosti dovolání. Schází-li totiž v dovolání účastníka vymezení, v čem spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti (§237 až 238a, §241a odst. 1 o. s. ř.), není Nejvyšší soud oprávněn dovolání věcně přezkoumat, jinak by porušil ústavně zaručené právo druhé strany na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18). Potřebný údaj nelze v této věci dovodit ani z dalšího obsahu dovolání (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2017 sp. zn., II ÚS 1966/16) a za vymezení podmínky přípustnosti dovolání nemůže být považována samotná polemika s právním posouzením odvolacího soudu, neboť nesprávné právní posouzení věci je dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 a 3 o. s. ř., tedy už jen proto nemůže být současně údajem o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti (usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. II. ÚS 1794/15).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo rozhodováno, neboť řízení ohledně části nároku je nadále vedeno před nalézacími soudy, takže o nich bude rozhodnuto spolu s náklady řízení v konečném rozhodnutí ve věci.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu