ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.313.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 313/2023-613
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Martiny Vršanské a soudců JUDr. Hany Tiché a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně: "DONOR v.o.s." , IČO 61538086, se sídlem Resslova 1754/3, Ústí nad Labem, zastoupená JUDr. Josefem Tichým, advokátem se sídlem Šaldova 217/7, Ústí nad Labem, proti žalovanému: statutární město Ústí nad Labem se sídlem Velká Hradební 8, Ústí nad Labem, IČO 00081531, o zaplacení 1 450 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 126/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 11 Co 176/2022-570, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 2. 6. 2022, č. j. 11 C 126/2011-536, zamítl žalobu o zaplacení 1 450 000 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Okresní soud takto rozhodl poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 27. 10. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2362/2020, zrušil pro překvapivost a nedostatečnou skutkovou podloženost v této věci vynesený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 1. 2020, č. j. 9 Co 127/2019-431, Krajský soud následně v návaznosti na závazný právní názor dovolacího soudu zrušil předchozí rozhodnutí okresního soudu a uložil mu, aby se zabýval existencí škody a příčinnou souvislostí mezi tvrzenou škodou a protiprávním jednáním žalovaného. Žalobkyně se v tomto řízení domáhala náhrady škody, kterou jí měl žalovaný způsobit tím, že jí včas nezaplatil dluh a uvrhl ji tak do platební neschopnosti, v důsledku níž byla v exekuci prodána nemovitost žalobkyně za nižší než tržní cenu. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalobkyně jako nájemkyně dne 10. 5. 2000 uzavřela se žalovaným smlouvu o nájmu objektu bývalých jeslí ve vlastnictví žalovaného, v níž pak podle projektu, za souhlasu žalovaného a při vynaložení nákladů ve výši nejméně 3 450 000 Kč vybudovala areál dětského hřiště, restaurace, cukrárny a dalších drobných služeb obyvatelstvu. Žalovaný dne 12. 6. 2002 pro neplacení nájmu žalobkyní předmětnou nájemní smlouvu vypověděl a žalobkyně mu předmět nájmu předala zpět. Žalobkyně žalovaného vyzvala k vypořádání zhodnocení předmětu nájmu přípisem ze dne 21. 11. 2002, žalovaný však dluh uhradil až po soudním řízení, na základě pravomocného rozsudku, v březnu 2011. Žalobkyně si na rekonstrukci vzala úvěr, který zajistila zástavním právem k nemovitostem ve svém vlastnictví (nebytovému prostoru – restauraci – s podílem na společných částech domu a pozemku v Ústí nad Labem – Klíši). Společnost IV Nova a.s., věřitelka žalobkyně, se domáhala své pohledávky exekucí, kterou byly postiženy nemovitosti žalobkyně a na základě usnesení o příklepu ze dne 16. 4. 2009 vydraženy za nejvyšší podání 1 550 000 Kč. Cena nemovitostí pro dražbu byla stanovena posudkem znalce Ing. Vašíčka na částku 1 500 000 Kč, proti usnesení o ceně ani proti dražební vyhlášce se žalobkyně jako povinná nebránila, proti výši ceny nic nenamítala ani nenavrhla odklad exekuce. Ke konci roku 2002 měla žalobkyně závazky vůči různým věřitelům ve výši celkem přes tři miliony. Okresní soud věc posoudil podle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“, a konstatoval, že otázka porušení povinností žalovaného již byla pravomocně vyřešena v jiném soudním řízení, v němž mu bylo uloženo zaplatit částku 3 450 000 Kč s úrokem z prodlení od 22. 12. 2002. Soud se proto zabýval existencí příčinné souvislosti daného jednání s tvrzenou škodou a dále též i existencí škody. Uvedl, že žaloba je založena na předpokladu, že znalec v exekučním řízení nesprávně stanovil výslednou cenu nemovitosti, což mělo vliv na výši nejnižšího podání a to, že nemovitost byla prodána za nižší než obvyklou cenu. Žalobkyně sama byla v exekučním řízení zcela pasivní, nepodala žádný opravný prostředek, a to ani proti rozhodnutí exekutora o ceně ze dne 13. 3. 2009, tato cena byla přitom podkladem pro následně vydanou dražební vyhlášku a měla vliv na výši stanoveného nejnižšího podání a představovala podstatnou informaci pro potenciální zájemce o koupi nemovitosti. V nepodání odvolání proti rozhodnutí o výsledné ceně okresní soud shledal porušení prevenční povinnosti ve smyslu §415 obč. zák., dané usnesení bylo přitom žalobkyni doručeno více než rok před konáním dražby a žalobkyně tak měla čas celou situaci řešit – při podání odvolání mohl být zpracován revizní znalecký posudek. Žalovaný z povahy věci neměl vliv na exekuční řízení a výši výtěžku. Nelze tak s jistotou identifikovat příčinu žalobkyní tvrzené škody spočívající v prodeji nemovitosti za nižší než tržní cenu, prodlení žalovaného nemá bezprostřední vztah k tvrzené škodě. Dražba v exekučním řízení se konala více než po šesti letech od prodlení žalovaného a žalobkyně byla výrazně zadlužena už před jeho prodlením. V prosinci 2002 měla žalobkyně závazky ve výši několika milionů korun, k nimž přirůstaly úroky a penále, což opět činí problematickým spojovat prodlení žalovaného se vznikem škody při dražbě v roce 2009. Vznik tvrzené škody zjevně byl s ohledem na dané okolnosti pro žalovaného v době jeho prodlení nepředvídatelný. Současně nebyl prokázán ani vznik škody, neboť žádný znalec nekonstatoval nesprávnost posudku, který byl podkladem dražby. Podle znaleckých posudků Mgr. Oty Zemana a Ing. arch. Jindřicha Kubánka měla cena nemovitosti činit 3 000 000 Kč, nebylo však zjištěno, proč byla cena v posudku pro dražbu jen 1 500 000 Kč. Zatímco v původním posudku pro dražbu byly uvedeny srovnatelné ceny z okolí, ve zmíněných dvou posudcích žádné konkrétní případy uvedeny nejsou a je jen konstatována konzultace s realitními kancelářemi, byť s poukazem na nemožnost srovnání s ohledem na časový odstup. Právě znalec v exekučním řízení přitom měl nejvhodnější předpoklady pro vypracování posudku. S ohledem na závěr o nedostatku příčinné souvislosti nemá význam zjišťovat přesnou výši škody.
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 22. 9. 2022, č. j. 11 Co 176/2022-570, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o věci samé a změnil je v nákladovém výroku, současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky a o nákladech státu. Krajský soud zopakoval dokazování posudky Ing. Zemana a Ing. arch. Kubánka a zjistil, že ani jeden z nich neobsahuje srovnání na trhu dosažených cen nemovitostí v rozhodné době, ačkoli takové srovnání je zásadní z pohledu stanovení ceny obvyklé ve smyslu §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, jak vyložil též Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14. Uvedení znalci nadto ve svých posudcích uvažovali s podlahovou plochou přesahující údaje v katastru nemovitostí. Spolehlivě určená byla cena nemovitosti v posudku Ing. Vašíčka, zpracovaném v rámci exekučního řízení, jímž i podle tehdy účinné právní úpravy byla zjišťována obvyklá cena nemovitosti. Závěry Ing. Vašíčka lze mít za náležitě a přesvědčivě zdůvodněné a odpovídající zákonu č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku. Činila-li tedy v souladu s uvedeným posudkem cena nemovitostí 1 500 000 Kč a v dražbě byly prodány za 1 550 000 Kč, je zřejmé, že žalobkyni škoda nevznikla. Odvolací soud se dále zabýval i otázkou, zda by mezi prodlením žalovaného a žalobkyní tvrzenou škodou (byla-li by prokázána) existoval vztah příčinné souvislosti. Předně vzal v úvahu, že ke dni počátku prodlení žalovaného měla žalobkyně závazky výrazně přesahující pohledávku žalobkyně vůči žalovanému. Ani včasné zaplacení dluhu žalovaného by nestačilo na úhradu všech dluhů žalobkyně, jejíž příjmy byly dlouhodobě velmi nízké, a je pravděpodobné, že i při včasném zaplacení dluhu žalovaným by se exekuci nevyhnula. Ostatně na nemovitosti zřídil zástavní právo i finanční úřad. Odvolací soud dále uzavřel, že nepodala-li žalobkyně opravný prostředek proti usnesení o ceně a proti dražební vyhlášce ani návrh na odklad exekuce, pak se přinejmenším spolupodílela na vzniku případné škody. Již s několikaměsíčním předstihem před konáním dražby totiž bylo žalovanému soudem prvního stupně uloženo, aby žalobkyni zaplatil 3 450 000 Kč. Pokud by za této situace žalobkyně navrhla odklad exekuce, lze důvodně předpokládat, že by jejímu návrhu bylo vyhověno a dražba by byla odvrácena. Důsledky pasivity žalobkyně v exekučním řízení nelze klást k tíži žalovaného. Žalobkyni podle odvolacího soudu také nic nebránilo, aby nemovitosti prodala mimo rámec exekuce a dosáhla tak vyšší ceny. Usnesení o ceně bylo vydáno dne 13. 3. 2008, k dražbě však došlo až 16. 4. 2009, žalobkyně tak měla dost času najít kupujícího, jenž by nemovitost koupil za obvyklou (tržní) cenu. Vyhledání kupujícího by přitom bylo souladné s principy exekučního řízení. Nelze též pominout okolnosti řízení o nároku žalobkyně proti žalovanému v řízení o zaplacení částky 3 450 000 Kč. Žalobkyně připojila k žalobě v uvedené věci posudek stanovící hodnotu provedených prací, a nikoliv zhodnocení nemovitosti, které bylo vyčísleno až v roce 2006 v posudku zadaném soudem, nevhodným procesním postupem žalobkyně se řízení prodloužilo o tři roky. V uvedeném řízení navíc došlo ze strany soudu prvního stupně i soudu odvolacího k nedůvodným průtahům; bylo-li by řízení vedeno řádně, byla by pohledávka žalobkyně v době exekuční dražby již pravomocně přiznána a uhrazena (žalovaný totiž dluh zaplatil bezprostředně po právní moci rozhodnutí, jímž mu to bylo soudem uloženo). Prodlení žalovaného se splněním jeho dluhu tedy nebylo jedinou, ani rozhodující příčinou vzniku tvrzené škody, neboť na vzniku případné škody se podílely další, na žalovaném nezávislé okolnosti, tedy shora popsaný postup žalobkyně v exekučním řízení i nesprávný úřední postup soudů v řízení o zaplacení dluhu žalovaného žalobkyni. Mezi porušením povinnosti žalovaným a tvrzenou škodou tak neexistuje vztah příčinné souvislosti.
Proti rozsudku odvolacího soudu (vyjma výroku o náhradě nákladů řízení mezi účastníky) podala dovolání žalobkyně, majíc za to, že napadené rozhodnutí závisí na právních otázkách řešených odvolacím soudem odchylně od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a nesprávné posouzení těchto otázek činí dovolání důvodným. Žalobkyně vytkla odvolacímu soudu, že v rozporu s požadavky vyslovenými v rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2458/2009 nevyslechl znalce k objasnění pochybností stran jejich posudků a případně nezadal vypracování revizního posudku, ale bez dalšího uzavřel, že z posudků v řízení vypracovaných nelze vycházet. Samotné hodnocení posudků ostatně ani neodpovídá požadavkům, které Nejvyšší soud formuloval například ve svém rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2704/2015. Odvolací soud se náležitě nevypořádal se znaleckým posudkem předloženým žalobkyní ani s posudkem vyhotoveným na zadání soudu a upřednostnil posudek, na který bylo možné pohlížet s ohledem na jeho vypracování v jiném řízení pouze jako na listinný důkaz, přesto však v rozporu se stanoviskem pléna Nejvyššího soudu sp. zn. Pls 3/80 jej hodnotil jako znalecký posudek. Ačkoliv Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 22 Cdo 849/2008 konstatoval, že nelze stanovit pravidlo pro postup soudu při rozporu posudku s listinným důkazem (posudkem znalce vypracovaným mimo řízení), vyslovil současně požadavek, aby soud odstranil rozpory slyšením znalců, případně přezkoumáním posudků dalším znalcem. Dovolatelka přitom po celé řízení připomínala, že smyslem posudku vypracovaného v rámci exekuce bylo jen stanovení podkladu pro nejnižší podání. K uvedenému se vyslovil Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 3043/2013. Žalobkyně netvrdila, že by jí vznikla škoda chybou znalce, neboť cena v posudku či nejnižší podání z ní odvozené takové účinky mít nemohou, proto v exekučním řízení neviděla důvod zpochybňovat závěry znalce Vašíčka. Ostatně v době exekuce se znalec musel vypořádat se zohledněním právních závad (což bylo odvolacím soudem opomenuto), které by nebyly, pokud by včas učiněnou platbou žalovaného byly dluhy žalobkyně vypořádány. I podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3588/14 je třeba zvážit všechny okolnosti, tedy i tržní vlivy, které jsou při prodeji ve veřejné dražbě v exekučním řízení potlačeny. Dovolatelka se tedy táže, zda obstojí jako správné, i ve světle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu, odmítne-li soud znalecké posudky dvou na sobě nezávislých znalců, bez snahy odstranit pochybnosti slyšením znalců a upřednostněním posudku majícího povahu pouhého listinného důkazu a vyznívajícího výrazně odlišně. Nesprávné jsou i závěry ohledně příčinné souvislosti. Nebylo povinností žalobkyně v řízení proti žalovanému o vydání bezdůvodného obohacení přikládat k žalobě posudek, přiložila-li však posudek popisující provedené investice, učinila tak v dobré víře, že nejméně o hodnotu těchto investic se nemovitost zhodnotila. Předložený soupis investic byl ostatně podkladem pro další zkoumání a rozdíl mezi posudkem žalobkyně a v řízení následně stanoveným zhodnocením byl pouze 150 000 Kč. Nesprávná je též úvaha, že neochota žalovaného plnit dobrovolně a trvající prodlení na jeho straně nejsou příčinou tvrzené škody. Nic jiného než nedostatek prostředků, které žalovaný zadržoval, platební neschopnost žalobkyně nepřivodilo. Tvrzení o obvyklé délce trvání řízení je pouhou spekulací, vyvrácenou délkou sporu účastníků. Délku řízení také nelze pojímat v podstatě jako výhodu pro rušitele práva, jenž by tak těžil z doby trvání procesního uplatnění hmotného práva. Nelze také klást k tíži žalobkyně, že neusilovala o prodej nemovitostí mimo exekuci, žalobkyně nechtěla prodávat svou nemovitost a doufala, že dlužnou částku od žalovaného obdrží včas a k jejímu prodeji nebude muset dojít. Oproti tomu odvolací soud nikterak nevytýká žalovanému, že přesto, že vůči němu byl vynesen nepříznivý rozsudek a žalovaný postrádal rozumných argumentů k jeho zpochybnění, nezaplatil dlužnou částku a neumožnil dovolatelce včas splnit její závazky – rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci přitom bylo vyneseno již 8. 12. 2010, avšak žalovaný vyčkával se zaplacením až jeho právní moci. Úvahy odvolacího soudu stran požadavků na aktivitu účastníků jsou nevyvážené, odvolací soud vychází ze stavu ex post, a nikoliv jak se jevil účastníkům řízení. Dovolací soud by se v kontextu daných skutečností tedy měl vyslovit k otázce, zda malá aktivita účastníka hmotněprávního vztahu v soudním či jiném řízení může narušit příčinnou souvislost, ačkoliv účastník v řízení neučinil žádný úkon modifikující hmotněprávní vztah. Dovolatelka dále vytýká soudu popření požadavku §153 o. s. ř. rozhodovat na základě zjištěného skutkového stavu, neboť žádný z dalších dluhů zatěžujících dovolatelku nebyl vymáhán, a přesto řada dluhů byla uspokojena, a to nehledě na prodlení žalovaného; žalobkyně žádné další exekuci čelit nemusela. Závěr o pravděpodobnosti exekuce i bez prodlení žalované je neodůvodněný. Ke dni počátku prodlení žalovaného pak žalobkyně neměla závazky výrazně převyšující pohledávku vůči žalovanému. Žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání zpochybnil přiléhavost dovolacích námitek a navrhl, aby bylo podané dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), avšak není přípustné.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na dvou důvodech. Jednak na závěru, že žalobkyni škoda nevznikla, neboť její nemovitost byla prodána za cenu přesahující cenu obvyklou, jež byla korektně stanovena v souladu s §336 odst. 1 o. s. ř. posudkem vypracovaným v rámci exekučního řízení. Dále odvolací soud shledal žalobu nedůvodnou též proto, že i kdyby byla obvyklá cena nemovitostí vyšší než cena dosažená v dražbě, příčinou prodeje nemovitostí v exekuci nebylo výlučně prodlení žalovaného, které nebylo ani hlavní a určující z více prokázaných příčin.
Rozhodovací praxe (včetně nálezů Ústavního soudu) vychází z definice ceny obvyklé v §2 odst. 2 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, jako ceny, která by byla dosažena při prodejích stejného, popřípadě obdobného majetku nebo při poskytování stejné nebo obdobné služby v obvyklém obchodním styku v tuzemsku ke dni ocenění. Totéž ustanovení hovoří o tom, že k určení ceny obvyklé by mělo dojít na základě sjednaných cen jejich porovnáním. Nejvyšší soud pak opakovaně zdůraznil, že při zjišťování obvyklé ceny porovnáním je třeba, je-li to možné, vycházet z reálně uskutečněných obchodů v místě a čase, a pokud možno srovnatelných nemovitostí s nemovitostí porovnávanou (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2000, sp. zn. 22 Cdo 535/98), náhradní metody namísto metody srovnávací lze použít tehdy, kdy realizované prodeje a koupě obdobných nemovitostí nebyly zjištěny (srov. např. závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 22 Cdo 276/2005, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2019, sp. zn. 21 Cdo 1029/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3307/2020). Ústavní soud zdůrazňuje potřebu zohledňovat v souladu s oceňovacími předpisy další tržní vlivy, které se mohou promítat ve stanovené ceně nemovitosti (viz nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 3588/14). Oproti tomu za cenu obvyklou nelze bez dalšího pokládat cenu dosaženou v dražbě, jež může být ovlivněna různými dalšími okolnostmi, jako například přípravou a provedením dražby, počtem účastníků dražby či případnými dohodami o předmětu dražby, jež mohou bránit tomu, aby cena dosažená v dražbě byla nejvyšší dosažitelná (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 732/2006). Stěžejním předpokladem stanovení obvyklé ceny je pak též náležité zohlednění konkrétních atributů hodnocené nemovitosti, faktických i právních. V tomto směru Nejvyšší soud opakovaně zdůraznil, že nelze opomíjet právní vady nemovitosti, které jsou způsobilé ovlivnit její obvyklou cenu (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 22 Cdo 4901/2017, či ze dne 20. 10. 2016, sp. zn. 22 Cdo 1114/2016).
V projednávané věci měly soudy za dostatečně zjištěnou obvyklou cenu nemovitostí prostřednictvím závěrů znalce v posudku zpracovaném pro účely exekučního řízení, který měl veškeré náležitosti a cena v něm uvedená byla stanovena podle oceňovacích předpisů, byť tento posudek v rámci nynějšího nalézacího řízení měl povahu listinného důkazu. Odvolací soud sám provedl a zhodnotil oba znalecké posudky, které byly zpracovány v nalézacím řízení, a jejich obsah i závěry podrobil kritice, především pro absenci srovnávací metody stanovení obvyklé ceny. Vysvětlil, z jakého důvodu odkaz na zprávu realitní kanceláře (jímž znalci nahradili srovnání s jinými realitními obchody) je příliš obecný a nemá vypovídací hodnotu. Pochybnosti o správnosti posudků mohou být vyvolány i předložením listinného důkazu – posudku znalce, vypracovaného mimo řízení, nicméně bude vždy záležet na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) bude mít pochybnosti za odstraněné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4562/2010). Nelze tedy stanovit pravidlo pro postup soudu v případě rozporu mezi znaleckým posudkem a listinným důkazem, je však třeba usilovat o jeho vysvětlení a pokud možno odstranění (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2009, sp. zn. 22 Cdo 849/2008, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2022, sp. zn. 24 Cdo 1612/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2020, sp. zn. 21 Cdo 1741/2020). V dané věci odvolací soud své hodnocení dvou posudků podaných v tomto řízení opřel o zjištění, že posudky neměly – na rozdíl od posudku vypracovaného v rámci exekučního řízení – oporu ve zjištěních ohledně nabídky obdobných nemovitostí (byť v souladu s výše uvedenou judikaturou jsou určující ceny v rámci převodů skutečně provedených) a opíraly se jen o obecná vyjádření realitních kanceláří. Závěr o absenci vzniklé škody s ohledem na výši ceny, za níž byla nemovitost žalobců v exekučním řízení zpeněžena a která koresponduje ceně stanovené znalcem v exekučním řízení, tedy odpovídá shora uvedeným judikatorním požadavkům na hodnocení důkazu znaleckým posudkem.
Úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody vyžaduje kumulativní naplnění všech zákonem stanovených předpokladů, mezi něž patří především vznik škody samotné (k tomu srov. přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, uveřejněný pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále jen „Soubor“, či ze dne 30. 9. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1921/2012, Soubor C 12903). Obstojí-li tedy zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu již s ohledem na závěr o neprokázání vzniku škody, pak dovolání nemůže být již jen z tohoto důvodu přípustné [viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Cdon 119/97, č. 55/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní (dále jen „Sb. rozh. obč.“), či usnesení téhož soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, č. 48/2006 Sb. rozh. obč.]. Dovolatelkou vymezené (jiné) právní otázky vztahující se k posouzení příčinné souvislosti mezi tvrzenou škodou protiprávním jednáním žalovaného za této procesní situace tudíž nemají povahu otázek, jejichž zodpovězení způsobem konvenujícím pohledu dovolatelky by bylo způsobilé přivodit jiné rozhodnutí o předmětu sporu.
Nejvyšší soud ze všech těchto důvodů dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Martina Vršanská
předsedkyně senátu