ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3510.2022.3
sp. zn. 25 Cdo 3510/2022-214
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Martiny Vršanské v právní věci žalobce: V. R. , zastoupený Mgr. Simonou Samuelson, advokátkou se sídlem Na Příkopě 393/11, Praha 1, proti žalovanému: Občanské sdružení Britské listy , se sídlem V Zahradách 1081/9, Dobřichovice, IČO 26519887, zastoupený JUDr. Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 1107/15, Praha 5, o ochranu osobnosti, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 44/2019, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 222/2022-184, takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 222/2022-184, v části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o platební povinnosti žalovaného (výrok IV) a náhradě nákladů řízení (výrok VII), a ve výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, se zrušuje spolu s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 6. 2022, č. j. 5 C 44/2019-141, ve výroku IV o platební povinnosti žalovaného a ve výroku VII o náhradě nákladů řízení a věc se vrací v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
II. Dovolání proti zbývající výroku I rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 222/2022-184, se odmítá .
Odůvodnění:
1. Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14. 6. 2022, č. j. 5 C 44/2019-141, uložil žalovanému, aby odstranil z jeho webových stránek text nadepsaný „Spisovatelka I. (nesprávně uvedeno E.) P.: Děkuji vám, že se vám podařilo umlčet rasistu R., 14. 3. 2016“ s textem ocitovaným ve výroku I rozsudku (dále též jen „článek 1“) a odkaz navazující na sdělení, že sheffieldský lékař je vyšetřován za islamofobní články publikované v ČR (výrok II), zamítl žalobu v požadavku na odstranění článku „Sheffieldský lékař vyšetřován za „islamofobní“ články publikované v ČR 8. 3. 2016“ (dále též jen „článek 2“) z týchž webových stránek (výrok III), uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci 400.000 Kč (výrok IV), žalobu ohledně dalších 200.000 Kč zamítl (výrok V), dále zamítl žalobu, aby tehdejší 2. žalované (I. P., narozená dne XY, bytem XY, která byla v úvodu sporu vedena jako 3. žalovaná, neboť 2. žalovaným byl statutární orgán 1. žalovaného a šéfredaktor deníku Britské listy Jan Čulík, narozený XY, bytem XY, proti němuž bylo řízení zastaveno) byla uložena povinnost zaplatit 600.000 Kč (výrok VI), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky VII a VIII).
2. Soud vyšel ze zjištění, že dne 23. 1. 2016 byl na českém webu Parlamentní listy zveřejněn rozhovor se žalobcem uvedený slovy „Šokující slova českého lékaře žijícího v Anglii: Muslimské lékařky odmítají sundat šátek při vstupu na operační sál, muslimští lékaři odbíhají od pacienta k modlitbám, čtení koránu během operace“, v němž hovoří zejména o sílící islamizaci Velké Británie, o konfrontaci evropské a islámské kultury, motivaci k násilí v islámské kultuře, prosazování islámu v běžném životě anglické společnosti a v nemocničním prostředí, nepřípustnosti kritizování islámu v Anglii stavěné na roveň nepřípustnosti kritiky komunistického režimu v bývalém Československu, vývozu džihádistů z Anglie, petici podepsané britskými muslimy požadující zákaz vstupu Donalda Trumpa, selhávání Evropské unie a nezbytnosti bránit masové muslimské imigraci. V článku 1 uveřejněném v internetovém deníku Britské listy byla ocitována zpráva I. P. Janu Čulíkovi a následně vyjádření Jana Čulíka k informacím šířeným V. R. Jan Čulík poukázal na svou dlouholetou snahu zprostředkovávat výměnu informací mezi českým a britským prostředím a zdůraznil, že v Británii žije skoro čtyřicet let a že považoval za svou občanskou povinnost informovat anglosaské prostředí o nehoráznostech publikovaných panem R., jež podávají hrubě zkreslený obraz o britské společnosti; i po ověření situace přímo v oblasti Sheffieldu lze mít řadu tvrzení ohledně průběhu běžného života v Anglii poznamenaného islamizací za nepravdivá a je nepřijatelné, aby lékař šířil o určité části populace rasistické předsudky. Rovněž se v tomto článku uvádí, že jeho autor některé pasáže přeložil z češtiny do angličtiny a dal je k dispozici vedení nemocnice; znění těchto výňatků v angličtině a češtině bylo k textu připojeno. Soud dále zjistil, že I. P. komunikovala s redaktorem žalované ohledně upozornění na situaci v nemocnici v Sheffieldu, dále, že Britské listy dne 7. 3. 2016 zveřejnily článek o vyšetřování V. R. jeho zaměstnavatelem, přičemž tentýž článek vyšel se stejným názvem v deníku „The Star“ a deníku „Sheffield Telegraph“. Prošetřování sheffieldskou nemocnicí skončilo konstatováním, že výroky žalobce neporušují právní předpisy Spojeného království.
3. Soud po srovnání obsahu předmětných článků dospěl k závěru, že žalovaný se dopustil hned několika nepřesností, které je třeba pokládat za protiprávní. Předně bez souhlasu I. P. použil nepřesnou citaci z mailu adresovaného Janu Čulíkovi, čímž byl zdůrazněn negativní přístup „veřejnosti“ k žalobci. Dále pak k článku připojil předmluvu, subjektivní komentář k následujícímu článku, jímž je čtenář naváděn k tomu, aby žalobce pokládal za rasistu a lékaře, jenž profesně selhal, následuje pak udání řediteli nemocnice, v němž je žalobce označen za osobu systematicky dopouštějící se islamofobních výroků, k čemuž je připojen nepřesně přeložený rozhovor. Protiprávnost je dána i tím, že celý článek účelově nabádá zaměstnavatele žalobce k označení žalobce za rasistu a islamofoba se všemi negativními důsledky. Podle soudu nejde o přípustnou nadsázku či provokaci podněcující veřejnou diskusi, ale o úmyslné umlčení a poškození žalobce, což stvrzuje i reakce zaměstnavatele žalobce. Žalované nelze přičítat následky způsobené postojem Sheffieldské nemocnice, článek však žalobci přivodil společenskou újmu, finanční ztráty z důvodu stěhování a nákladů na právní pomoc, pocit ohrožení a nejistoty celé rodiny a zdravotní následky. Žalobce se sice poskytnutím rozhovoru zapojil do veřejného života, a je tak povinen snášet negativní reakce veřejnosti, případně kritiku svých názorů, avšak publikace nepřesně přeloženého a účelově upraveného článku se subjektivním hodnocením nelze pokládat za férovou kritiku, kterou by byl žalobce povinen strpět. Utrpěná újma na cti, pověsti a jméně je přitom jednoznačně v příčinné souvislosti s článkem žalované, jehož stažení se tedy žalobce důvodně domáhá. Zpráva, že žalobce je vyšetřován svým zaměstnavatelem za islamofobní články publikované v ČR, je zprávou pravdivou a nezasahuje do osobnostních práv žalobce, nicméně je-li doplněna o odkaz na původní článek s poznámkou „podrobnosti v angličtině zde“ a odkaz je opětovným zveřejněním článku 1, lze žalobci vyhovět i v požadavku na odstranění tohoto odkazu. Ohledně požadované peněžité náhrady soud přihlédl k dlouhodobým stresujícím následkům dané situace na žalobce a na jeho manželku i k tomu, že se žalobce svou publikační činností a poskytnutím rozhovoru Parlamentním listům dobrovolně vystavil veřejné kritice, proto soud požadované odškodnění snížil o jednu třetinu (spoluúčast žalobce) na 400.000 Kč a v tomto rozsahu žalobě vyhověl. Soud dále shledal, že tehdejší 2. žalovaná nesouhlasila se zveřejněním svého výroku, a nejednala tak vůči žalobci protiprávně, proto ve vztahu k ní žalobu zamítl.
4. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 9. 2022, č. j. 21 Co 222/2022-184, k odvolání žalovaného potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 6. 2022, č. j. 5 C 44/2019-141, ve výrocích ukládajících povinnosti žalovanému (včetně povinnosti nahradit náklady řízení) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným. Skutková zjištění soudu prvního stupně označil za správná a dostatečná. Právní posouzení věci podle odvolacího soudu odpovídá požadavkům §81, §82 a §2951 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též jen „o. z.“, neboť posuzovaný článek neobsahuje pouhé hodnocení postojů žalobce, ale jeho názory zkresluje tak, že nabádá čtenáře, aby žalobce považovali za rasistu a lékaře, který nenávidí osoby muslimského vyznání a který není schopen vykonávat lékařskou praxi, protože jako lékař selhal. Za tímto účelem autor článku použil bez souhlasu I. P. jako titulek nepřesnou citaci jejího mailu, připojil svůj komentář vybízející k nenávistným postojům k žalobci, stížnost na žalobce adresovanou řediteli nemocnice a účelově zkresleně přeložený rozhovor poskytnutý žalobcem periodiku Parlamentní listy. Pro závěr, že cílem článku byla zřejmá snaha umlčet žalobce a profesně i lidsky jej zlikvidovat, hovoří i e-mailová konverzace mezi žalovanými, v níž žalovaný I. P. sděloval, že „oni ho ještě nevyhodili, jen ho prošetřují“. Účelu článku bylo dosaženo, žalobce byl dočasně suspendován, celá záležitost měla negativní vliv na něj i jeho rodinu, snížila se jeho hmotná úroveň a manželka žalobce v důsledku stresu onemocněla. Důsledků publikování článku si přitom byl žalovaný s ohledem na znalost britského prostředí vědom, a navíc je i zamýšlel. Žalovaný je ve věci pasivně věcně legitimován, neboť podle §4 zákona č. 46/2000 Sb., o právech a povinnostech při vydávání periodického tisku, odpovídá za obsah periodického tisku vydavatel.
5. Odvolací soud se dále zabýval soudem prvního stupně opomenutou námitkou promlčení. Konstatoval, že podle §611 a §81 o. z. se nepromlčují práva na zdržení se zásahů do chráněných osobnostních statků. Není však promlčeno ani právo na poskytnutí peněžité náhrady. Závadné jednání, pro něž lze přiměřené zadostiučinění požadovat, bylo podle obsahu žaloby od počátku vytýkáno jak žalovanému, tak jeho statutárnímu zástupci Janu Čulíkovi, který původně v řízení vystupoval jako 2. žalovaný a ve vztahu k němuž bylo řízení zastaveno. Byl-li článek, který zasáhl do práv žalobce, publikován dne 14. 3. 2016 a žaloba byla podána dne 22. 1. 2019, je zjevné, že tříletá promlčecí lhůta byla zachována. Odvolací soud neměl za důvodnou námitku, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi publikovaným článkem a zásahem do osobnostních práv žalobce, neboť bylo zjištěno, že ostatní britská periodika uveřejnila informace dehonestující žalobce na základě podkladů dodaných statutárním zástupcem žalovaného.
6. Odvolací soud nepřisvědčil ani námitce, že přiznaná peněžitá satisfakce se vymyká dosavadním standardům; naopak podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva je namístě za zásah vybočující z práva na svobodu projevu přiznat kolem 15–30 % z nejvyšší přiznávané náhrady kolem 100.000 euro. V přezkoumávaném případě odpovídá přisouzená náhrada okolnostem případu, má primárně satisfakční funkci a je odpovídající i v relaci k náhradám nemajetkových újem v jiných případech, včetně náhrad za usmrcení osoby blízké. Krajský soud poukázal na věc řešenou Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 506/2021, v níž byla přiznána žalobkyni vůči provozovateli televizní stanice náhrada nemajetkové újmy ve výši 1.200.000 Kč, a dále na spor rozhodovaný Nejvyšším soudem pod sp. zn. 25 Cdo 1452/2019, v němž byla shledána přiměřenou satisfakcí za publikaci sérii závadných článků za každého z obou dospělých žalobců částka 500.000 Kč a pro nezletilé 200.000 Kč a 100.000 Kč. Zmínil i rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3423/2018, v němž byla akceptována satisfakce 150.000 Kč za jeden nepravdivý výrok.
7. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s odůvodněním, že napadené rozhodnutí spočívá na právních otázkách řešených odchylně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a že soudy pominuly podstatné okolnosti, jež byly předmětem dokazování, čímž porušily právo na spravedlivý proces v takové intenzitě, že to zakládá důvodnost i přípustnost dovolání. Zdůraznil, že žalobce se původně domáhal tří odlišných nároků na základě rozdílných skutkových tvrzení proti třem různým osobám, přičemž ve vztahu k žalovanému vylíčil skutečnosti, kterými měl zasáhnout do jeho práv, v bodu 6 žaloby na stranách 8 až 14. V žalobě rozlišil jednání tří původně žalovaných, na místě 2. žalovaného přitom původně vystupoval Jan Čulík, vůči němuž bylo řízení pro nedostatek pravomoci českých soudů zastaveno. Soud nejprve vycházel z toho, že deliktní jednání žalovaného a Jana Čulíka jsou na sobě vzájemně nezávislá. Následně však žalobce změnil žalobu tak, že jednání, která dříve přičítal Janu Čulíkovi, vztáhl nově i na žalovaného. Dovolatel na to reagoval vznesením námitky promlčení, neboť k rozšíření žaloby došlo až po uplynutí promlčecí lhůty, avšak soud nesprávně přes tuto námitku i věcnou argumentaci žalovaného žalobě vyhověl. Dovolatel se tak v této souvislosti táže, zda „je nutné přihlédnout k námitce promlčení, pokud jsou skutečnosti doposud tvrzené ve vztahu k jinému účastníku řízení, vůči němuž bylo řízení zastaveno, nově tvrzeny ve vztahu k jinému účastníku, a to tak, jako by nárok byl uplatněn okamžikem, kdy toto tvrzení bylo změněno a nově uplatněno i vůči dalšímu účastníku, jenž na to poté reagoval námitkou promlčení“. Z žaloby bylo zřejmé, co je komu přičítáno k tíži, veškeré následky, k nimž mělo dojít na půdě Spojeného království, byly přičítány žalovaným, kteří již v řízení nefigurují. Až po zastavení řízení vůči Janu Čulíkovi nastolil žalobce na jednání soudu dne 23. 1. 2021 (tj. víc než pět let po publikování článku) úvahu, že žalovaný odpovídá za jednání doposud žalovaného Jana Čulíka. Námitka promlčení (ve vztahu k nároku na peněžitou náhradu nemajetkové újmy) byla soudem prvního stupně opomenuta a odvolacím soudem posouzena rozporně s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 3161/2008, podle nějž se nárok na náhradu nemajetkové újmy promlčuje v obecné tříleté promlčecí době.
8. Další otázkou, jejíž posouzení odvolacím soudem je mylné, je možnost zásahu do osobnostních práv pouze tím, že informační médium referuje o publikační činnosti jiného. Je přitom podstatou a účelem médií sdílet a šířit informace. Žalobce klade dovolateli k tíži, že referoval o jeho publikační činnosti, kterou následně hodnotil. Obtíže, které mu však takto měly být způsobeny, vyvolal primárně on sám tím, co již dříve publikoval. Šířil-li přitom sám žalobce předmětná sdělení, jedná se o jeho odpovědnost, nehledě na to, že žalované médium je pouze rozšířilo mimo český jazykový prostor. Rozhodovací praxe, reprezentovaná nálezem Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2014, sp. zn. II. ÚS 2296/14, chrání převzetí informace od třetí osoby, o to více je pak třeba chránit samotné převzetí informace od toho, kdo může být následným šířením dotčen. Rovněž tak by se měl Nejvyšší soud zabývat otázkou, zda lze zasáhnout do osobnostních práv negativním hodnocením nesporných skutkových okolností. Kladné zodpovězení této otázky odvolacím soudem přitom opět neobstojí jako správné. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní reagovali na publikační činnost žalobce, kterou podrobili kritice. I z pohledu závěrů vyslovených Ústavním soudem v nálezu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II 2051/14, platí, že hodnotící soudy týkající se veřejných záležitostí jsou téměř vždy přípustné. Obdobně se dovolatel táže, je-li přípustná kritika založená na přehánění a nadsázce, byť by byla tvrdá. Odvolací soud přijal úvahu soudu prvního stupně, že hodnocení v publikovaném textu je subjektivní a že čtenáře navádí k určitým postojům. Podle odkazovaného nálezu Ústavního soudu i dalšího rozhodnutí sp. zn. I. ÚS 453/03 se však jedná o korektní vyjádření názoru, stejně tak byla akceptovatelnost expresivnějších pojmů vyjádřena v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 3372/2018. Výhrady soudů k publikovaným textům nedosahují intenzity sporných vlastností možných dovolených projevů ve světle odkazované judikatury.
9. Nejvyšší soud by měl dále podle dovolatele vyložit, zda dobrovolný publikační projev požívá ochrany před kritikou. Žalovaní kritizovali publikování xenofobních a nesnášenlivých textů na serveru parlamentnilisty.cz, nikoliv soukromí žalobce. Veřejné a svou povahou politické projevy, které někdo učiní dobrovolně, s vědomím možných důsledků, lze podle dovolatele kritizovat vždy a jakkoli, včetně kritiky morální integrity osoby, která tyto projevy učinila. Soudy vyšly z absurdní teze, že žalovaní zasáhli do práv žalobce, pokud se zabývali tím, zda jeho dobrovolná publikační činnost ve veřejném prostoru, kterou měli za krajně nemorální, je v souladu s jeho povoláním, vyžadujícím určitou morální integritu, neboť souvisí s poskytováním služeb veřejnosti. Vstupuje-li někdo do veřejného prostoru s kritikou nějakého jevu, musí být srozuměn s tím, že i jeho projevy budou podrobeny kritice. Nesprávný postoj pak soudy obou stupňů zaujaly též k otázce, zda lze výši zadostiučinění dovodit pouze podle výše předmětného nároku. Nalézací soud požadovanou sumu snížil o jednu třetinu odpovídající „spoluzavinění“ žalobce v podobě jeho publikační činnosti, přičemž rozhodovací praxí – např. rozsudkem Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 535/2007 vyžadovaná kritéria zůstala opomenuta. Dovolatel dále vytkl soudům, že vyšly z předpokladu, že důsledky přičítané žalovaným jsou dány právě žalobou označeným textem, byť před jeho publikací na stránkách dovolatele byly předmětné informace publikované v celostátním tištěném britském deníku „The Star“ dne 7. 3. 2016, přičemž tento článek byl v řízení proveden k důkazu. Předmětný článek byl publikován až následně, byť tento den, a dále pak 14. 6. 2016. Je technicky nemožné, aby tištěné vydání celostátního deníku ve Spojeném království přebíralo internetový text z téhož dne publikovaný převážně v češtině. Navzdory tomu pracují soudy s tím, že publikace článku dovolatelem byla příčinou následků, jimž čelil žalobce. Rovněž soudy nereflektovaly zjištění, že stížnost zaměstnavateli byla podána Janem Čulíkem na hlavičkovém papíře University of Glasgow, která je jeho zaměstnavatelem. Jan Čulík při sepisu této stížnosti nevystupoval jako statutární orgán dovolatele, jeho jednání mu tak nemůže být přičitatelné. Ignorací těchto skutkových okolností soudy zcela pozměňují zjištěný skutkový stav a zasahují do práva dovolatele na spravedlivý proces. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomu soudu k dalšímu řízení.
10. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., shledal, že dovolání zčásti není podle §237 o. s. ř. přípustné, neboť napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí, zčásti je přípustné pro otázku výše přiměřeného zadostiučinění pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, a v tomto rozsahu je i důvodné.
11. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
12. Podle §81 odst. 1 o. z. je chráněna osobnost člověka včetně všech jeho přirozených práv. Každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého.
13. Podle odst. 2 téhož ustanovení ochrany požívají zejména život a důstojnost člověka, jeho zdraví a právo žít v příznivém životním prostředí, jeho vážnost, čest, soukromí a jeho projevy osobní povahy.
14. Ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající v porušení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti, případně že narušují jeho soukromí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1786/2021).
15. Občanskoprávní ochrana osobnosti navazující na ústavněprávní zakotvení ochrany osobnosti v čl. 10 Listiny základních práv a svobod, uveřejněné usnesením předsednictva České národní rady pod č. 2/1993 Sb. („dále též jen Listina“), bez dalšího neustupuje ani právu na svobodu projevu a právu na informace chráněným čl. 17 Listiny (k tomu viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 9. 2. 1998, sp. zn. IV. ÚS 154/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, dále jen „Sbírka ÚS“, sv. 10/1998, č. 17, ze dne 4. 4. 2005, sp. zn. IV. ÚS 146/04, Sbírka ÚS 37/2005, č. 71, či ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. III. ÚS 2300/18, Sbírka ÚS 99/2020, č. 45). Svoboda projevu představuje konstitutivní znak pluralitní společnosti a jednu ze základních podmínek pro její chod a sebeuplatnění jednotlivce (nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 823/11, Sbírka ÚS 64/2012, č. 44, bod 19). Svobodný projev lze omezit pouze v případě, že se dostane do konfliktu s jinými právními statky chráněnými ústavním pořádkem nebo zákony vydanými za účelem, pro který lze svobodný projev omezit ve smyslu čl. 17 odst. 4 Listiny (jde o práva a svobody druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti). Všechna omezení svobodného projevu provedená obyčejným zákonem je třeba vykládat s respektem ke svobodnému projevu, a je-li to nutné, pak i do té míry restriktivně tak, aby bylo zajištěno přiměřené uskutečňování svobody projevu samotné (viz nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 771/22, časopis Soudní rozhledy 4/2023, s. 116).
16. Při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce je třeba primárně zvážit míru zásahu do osobnostních práv kritizované osoby, neboť k tomu, aby zásah do svobody projevu mohl být ospravedlněn ochranou práv druhých, konkrétně ochranou osobnosti a práva na soukromý život, se musí jednat o zásah, který dosahuje určité míry závažnosti (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Axel Springer AG proti Německu ze dne 7. 2. 2012, stížnost č. 39954/08). Je na soudech, aby s přihlédnutím k okolnostem každého jednotlivého případu pečlivě zvážily, zda jednomu právu nebyla nedůvodně dána přednost před právem druhým a aby na základě konkrétních zjištění vždy ve svém rozhodnutí vyložily, zda výrok či sdělení, zasahující do práva na ochranu osobnosti dané osoby, je situaci přiměřený, tedy zda v daném případě preferovat právo na ochranu soukromí, cti a dobré pověsti dotčené osoby, nebo upřednostnit právo na svobodu projevu a šíření informací (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 1914/2018, či ze dne 20. 7. 2016, sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Při hodnocení těchto jednotlivých okolností lze přitom navázat na judikaturou zformulovaná základní východiska pro řešení střetu práv na svobodu projevu a na ochranu osobnosti. V souladu s nimi je třeba hodnotit zejména 1. povahu projevu, resp. výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení, hodnotový soud či hybridní výrok), 2. obsah výroku (např. zda jde o projev politický, umělecký, či naopak komerční), 3. formu výroku (nakolik je předmětný výrok expresivní nebo dokonce vulgární), 4. postavení kritizované osoby (zejména zda jde o osobu veřejně činnou, osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5. zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry kritizované osoby, 6. chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama "vyprovokovala", jak se posléze ke kritice postavila), 7. kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8. kdy tak činí (jaké měl či mohl mít autor projevu v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil) – srov. zejména nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, Sbírka ÚS 76/2015, č. 23, bod 31, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. 25 Cdo 3108/2021, bod 24. V nyní projednávané věci soud prvního stupně, na jehož závěr posléze odkázal i odvolací soud, ve svém posouzení na tato orientační kritéria aplikovatelná při střetu práva na informace a na ochranu osobnosti poukázal a vyslovil se k nim ve svém odůvodnění způsobem, který není v rozporu s judikaturou dovolacího soudu.
17. K dovolacím námitkám je třeba uvést, že žalobce byl v rozhodné době veřejně činnou osobou. Postavení lékaře sice samo o sobě takový status nezakládá, ovšem publikací svých názorů v rozhovoru o otázkách soužití kultur ve Spojeném království žalobce do veřejného prostoru vstoupil, a lze tedy souhlasit s dovolatelem, že tím na sebe vzal nutnost čelit zvýšené míře kritiky. Svoboda slova zahrnující též právo na kritiku však není bezbřehá, neboť ochrany nepožívá kritika, která není věcná ani podložená. Ze skutkových zjištění, z nichž vyšel odvolací soud a jejichž správnost dovolacímu přezkumu nepodléhá (§241a odst. 1 věta první o. s. ř.), vyplývá, že předmětné články sice neobsahují excesivní výrazy, nejsou a priori hrubé, byť kritické názory jsou formulovány dosti ostře, ani neurážejí samotným vyzněním, nicméně nejsou podloženy objektivními okolnostmi, které by dokládaly, že žalobce je rasistou. V první řadě se toto označení míjí s žalobcem vedenou kritikou politického islámu a jeho projevů v britském životě, jimž měl být ve své praxi přítomen; projev žalobce tedy nesměřoval k urážce rasy či k dehonestaci jejích příslušníků, nýbrž hodnotil některé extrémní projevy jednoho ze světově rozšířených náboženství, které není spojeno s jedinou rasou. Přiléhavějším označením by tedy měl být méně užívaný termín islamofob (užitý ostatně v článku 2), to ovšem za předpokladu, že by sdělení žalobce v publikovaném rozhovoru měla charakter nenávistných výroků vůči osobám vyznávajícím islám. Dovolatel v průběhu řízení ani v dovolání (dovolací soud je v rámci tzv. kvalitativní vázanosti dovoláním oprávněn přezkoumávat napadené rozhodnutí jen z důvodů, které dovolatel vymezí – §242 odst. 3 věta první o. s. ř.) netvrdil ani neprokázal, že žalobcem kritizované situace ohledně počínání islámského zdravotnického personálu se v praxi nedějí a že jim žalobce nemohl být přítomen, tedy že si je vymyslel. Naopak je významné skutkové zjištění, že to byl právě žalovaný, kdo svou kritiku názorů žalovaného podložil zkresleným obsahem rozhovoru, z nějž vybral jen určité pasáže, jimž se kriticky věnoval. Došlo tak nepochybně k vědomé úpravě kritizovaných názorů, takže i tím ztrácí kritika zčásti na věcnosti a opodstatněnosti. Příznačné je, že ani nemocnice, v níž byl žalobce zaměstnán a která se jeho sděleními o poměrech v britském zdravotnictví zabývala, neshledala je nepřijatelnými ani zakládajícímu důvod k ukončení spolupráce s ním.
18. Jak podle judikatury Nejvyššího soudu (zejména rozsudky ze dne 26. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3479/2018, či ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 25 Cdo 231/2021), tak Ústavního soudu (zejména citovaný nález sp. zn. II. ÚS 2051/14), oprávněnost kritiky mající povahu hodnotícího soudu založeného na skutkovém tvrzení závisí v zásadě na jeho pravdivosti i v případě, že soudem zkoumané sdělení směřuje k informování veřejnosti o věcech veřejného zájmu (politické otázky, výkon svěřených funkcí, nakládání s veřejným majetkem, apod.), takže právo na informace není bez dalšího nadřazeno právu na ochranu osobnosti a neopravňuje ke sdělování nepravdivých skutečností a na nich založeného hodnocení osoby. Tím spíše to platí o zveřejněné komunikaci, jejímž prvotním smyslem je kritizovat osobu, s níž je vedena ve veřejném prostoru polemika, dokonce ve snaze ji umlčet či diskreditovat v zaměstnání, jako tomu bylo v projednávané věci.
19. Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce nepřípustnosti zásahu do osobnostních práv žalobce (a tedy v potvrzujícím výroku ohledně povinnosti odstranit z webových stránek oba předmětné články) v souladu s judikaturou dovolacího soudu a dovolání proti nim není podle §237 o. s. ř. přípustné. V tomto rozsahu tedy Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
20. Přípustnost dovolání nezakládá ani výhrada k závěru odvolacího soudu, že nárok na peněžitou náhradu není promlčen. Dovolatel sice podrobně zkoumá znění žaloby vedené původně proti třem subjektům a poukazuje na to, že žaloba strukturovala tvrzení o neoprávněném zásahu jednotlivě ke každému z nich, pomíjí však, že od samého počátku byla vůči nynějšímu jedinému žalovanému požadována peněžitá náhrada 600.000 Kč odvíjející se od publikace dvou článků právě žalovaným informačním médiem, a to v souvislosti s různou mírou přičinění zbývajících dalších dvou fyzických osob. Nelze-li zpochybnit závěr odvolacího soudu, že vzhledem k provázanosti žalovaného s osobou Jana Čulíka je i jeho motivace přičitatelná žalovanému, který mu poskytl mediální prostor k veškeré veřejné kritice, včetně přenosu sdělení adresovaných českému publiku do britského veřejného prostředí a umožnil i postup směřující k dehonestaci žalobce na pracovišti, pak nelze postupně zpřesňovaná tvrzení pokládat za změnu žaloby, od níž by teprve bylo možno počítat se stavením běhu promlčecí lhůty.
21. Rozhodnutí odvolacího soudu ovšem neobstojí ve výroku o výši peněžité náhrady. Soudy obou stupňů se zabývaly okolnostmi případu a postihly některá relevantní kritéria pro stanovení finanční částky, která by měla být přiměřeným zadostiučiněním za neoprávněný zásah do osobnostních práv žalobce; odvolací soud dokonce využil i zkušenost z rozhodovací praxe ESLP. Výsledná částka však odpovídá spíše náhradám, které jsou v soudní praxi přiznávány v českém prostředí za významnější a leckdy i dlouhodobější mediální ataky vůči známým osobnostem (srov. např. dlouhodobé zásahy do soukromí známého herce a jeho rodiny mnohačetnými články řešené rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1752/2019, uveřejněným pod č. 73/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud nezohlednil, že platforma, jejímž prostřednictvím byly neoprávněné zásahy učiněny, není médiem profitujícím z pravidelné publikace citlivých údajů o tzv. celebritách a necílí na senzacechtivou čtenářskou obec. Nejde tedy o mediální prostředí, označované zkratkou bulvární, které je založeno právě na sběru a publikování nových, pokud možno nečekaných až šokujících informacích ze světa veřejně známých osobností, nýbrž spíše diskuzním fórem, v němž použitá nepřiměřená kritika nemá vést k náhradám v několikasettisícových částkách, byť soud opodstatněně dovodil, že publikace článků byla součástí úmyslné snahy vyřadit žalobce z veřejné debaty a znemožnit mu výkon lékařské činnosti, přičemž i spolu s druhotnou medializací zásahu (publikovaný článek byl převzat britskými médii, i když za tuto okolnost žalovaný přímo neodpovídá) bylo zasaženo do profesní cti žalobce. Nemělo by zůstat opomenuto, že profesní následky, které žalobce též negativně pocítil, mu přivodily i jiné osoby. V této souvislosti by měly být zhodnoceny i časové souvislosti působení jednotlivých zásahů, jak na ně dovolatel poukazuje v bodech 41 až 44 dovolání. Z toho je zřejmé, že stanovená výše náhrady je nepřiměřeně vysoká, k tomu srov. též nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2023, sp. zn. III. ÚS 771/22, řešící případ „nebulvární“ nepřiměřené kritiky ze strany tzv. youtubera s důrazem na to, aby přiměřenost zadostiučinění byla posuzována podle případů odvíjejících se od podobných okolností a neměla by být pro povinný subjekt likvidační. Takové srovnání ovšem napadené rozhodnutí postrádá, jestliže výši náhrady poměřuje především s rozhodnutími, která se týkala opakovaných zásahů do soukromí slavných osob či porušení presumpce neviny.
22. Lze proto uzavřít, že uplatněný dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ohledně stanovení výše peněžité náhrady je naplněn. Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243e odst. 1 o. s. ř.) v potvrzujícím výroku ohledně platební povinnosti žalovaného a v závislém výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vzhledem k tomu, že důvod, pro který bylo toto rozhodnutí zrušeno, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud v odpovídajícím rozsahu i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
23. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je podle §243g odst. 1 a §226 odst. 1 o. s. ř. závazný. V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení mezi účastníky (§243g odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 31. 1. 2024
JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu