ECLI:CZ:NS:2024:25.CDO.3691.2023.1
sp. zn. 25 Cdo 3691/2023-871
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Martiny Vršanské a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce: P. D. , zastoupený JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem se sídlem Hellichova 458/1, Praha 1, proti žalované: Sekyra Group, a. s. , IČO 63998611, se sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, zastoupená JUDr. Milošem Fiedlerem, Ph.D., advokátem se sídlem U Sluncové 666/12a, Praha 8, o uložení povinnosti provést stavební práce nebo zaplatit 733.536 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 23 C 193/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2022, č. j. 58 Co 308/2022-810, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalované se náhrada nákladů dovolacího řízení proti žalobci nepřiznává .
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 23 C 193/2015-773, zamítl žalobu, jíž se žalobci (tehdy žalobce a/ a M. D. coby žalobkyně b/) domáhali, aby byla žalované uložena povinnost provést na budově v jejich vlastnictví tam specifikované stavební práce, nebo alternativně aby byla žalované uložena povinnost zaplatit jim částku 733.536 Kč a veškeré výdaje, které žalobcům v souvislosti s opravou budovy vzniknou (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok II) a vůči státu (výrok III). Žalobci se domáhali požadovaného plnění s tvrzením, že jejich nemovitost byla poškozena v souvislosti s developerským projektem žalované (její právní předchůdkyně), která v sousedství nemovitosti žalobců vystavěla bytový dům West Building – Rezidence Rozhledna (dále jen „WBR“). Dne 23. 2. 2006 uzavřela právní předchůdkyně žalované se žalobci „smlouvu o poskytnutí kompenzace za negativní dopady stavby na sousední pozemky a stavbu“ (dále jen „smlouva“), v jejímž čl. IV odst. 1 bylo ujednáno, že v případě vzniku budoucích mimořádných událostí v průběhu provádění stavebních prací na stavbě WBR, které prokazatelně v přímé souvislosti povedou k poškození budovy žalobců, uhradí právní předchůdkyně žalované žalobcům náklady účelně a oprávněně vynaložené na opravu budovy (nedojde-li k dohodě o výši náhrady škody, bude určena soudním znalcem, kterého obě strany písemně odsouhlasily), nebo uvede na vlastní náklady budovu žalobců do původního stavu, přičemž zahájí opravu budovy do 30 dnů po předložení ohlášení nebo stavebního povolení. Čl. IV odst. 2 smlouvy pak stanoví, že žalobci jsou oprávněni uplatnit jeden z výše uvedených nároků bez zbytečného odkladu po vzniku škodní události, nejpozději však ve lhůtě jednoho roku od vzniku škodní události; nebude-li písemná výzva řádně uplatněna, nároky uvedené v čl. IV odst. 1 smlouvy zanikají. Žalobci mohou uplatnit jeden z alternativních nároků nejpozději ve lhůtě tří let ode dne nabytí právní moci rozhodnutí o užívání stavby WBR. První výzvu k plnění zaslali žalobci žalované již dne 25. 10. 2007, další pak dne 22. 4. 2015 a 27. 5. 2015. Soud prvního stupně odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1460/2012, vydané v řízení, v němž se žalobci domáhali téhož nároku, avšak dovolací soud v něm přisvědčil závěru soudů nižších stupňů, že žaloba byla podána předčasně, neboť nebyla splněna sjednaná podmínka pro vznik povinnosti žalované. Není-li žalobcům znám rozsah a postup prací potřebných ke splnění smluveného závazku žalované, není zatím znám ani konkrétní obsah a rozsah jejich nároku založeného smluvním ujednáním. Plnění, k němuž se zavázala žalovaná, se nelze úspěšně domáhat dříve, než vnikla její povinnost plnění poskytnout. V návaznosti na právě uvedené soud prvního stupně konstatoval, že žalobci podali žalobu dne 10. 8. 2015, a jejich nárok na odstranění škod tak není promlčen či prekludován, neboť znalecký posudek Ing. Miloslavy Popenkové, na jehož základě žalobci získali vědomost o konkrétních vadách a výši škody, byl zpracován teprve v červnu 2014. Soud prvního stupně se tedy nárokem zabýval věcně a na základě provedených důkazů, především celé řady znaleckých posudků a odborných vyjádření, dospěl k závěru, že žalobci prokázali, že na jejich domě došlo v důsledku stavební činnosti na sousedních pozemcích k vadám, avšak již se jim nepodařilo prokázat, že tyto vady souvisí výhradně s výstavbou WBR. Všechny znalecké posudky a odborná vyjádření konstatují rozvoj trhlin a dalších vad, ovšem některé je dávají do souvislosti s výstavbou budovy České spořitelny, která započala před začátkem výstavby WBR, a žalobci za škody vzniklé v jejím důsledku obdrželi finanční náhradu. Žádný z posudků nedává rozvoj vad výhradně do souvislosti s výstavbou WBR.
2. K odvolání žalobců Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2022, č. j. 58 Co 308/2022-810, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I potvrdil, změnil jej částečně ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vůči státu (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). S ohledem na ustanovení §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) odvolací soud posoudil smlouvu uzavřenou mezi žalobci a právní předchůdkyní žalované jako inominátní smlouvu ve smyslu §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku. Zdůraznil, že se v daném případě nejedná o nárok na náhradu škody, ale nárok ze smlouvy. Zabýval se otázkou včasnosti žalobního požadavku a dovodil, že byl uplatněn opožděně. Je pravdou, že žalobci již dne 24. 10. 2007 vyzvali žalovanou k provedení oprav a následně proti ní zahájili řízení, v němž byla jejich žaloba zamítnuta tzv. „pro tentokrát“ (viz výše citované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1460/2012), avšak uvedenou výzvu nelze považovat za řádně uplatněnou dle požadavků smlouvy pro její předčasnost. Žalobci si nechali vypracovat znalecký posudek Ing. Popenkové ze dne 30. 6. 2014 a vyzvali žalovanou k plnění dne 22. 4. 2015 a 27. 5. 2015, což však bylo již po uplynutí sjednané objektivní lhůty tří let, která počala běžet dnem právní moci rozhodnutí o užívání stavby WBR, tedy 22. 12. 2008. Odvolací soud poté, co zopakoval dokazování, uzavřel, že ani kdyby žalobci uplatnili svůj nárok včas, nebylo by možné jejich žalobě vyhovět, neboť nebylo prokázáno, že stavební práce na budově WBR prokazatelně v přímé souvislosti vedly k poškození domu žalobců. Odvolací soud vyšel především ze závěrů znaleckého posudku ČVUT – Kloknerova ústavu ve znění jeho doplňku č. 1 a výpovědi Ing. Šimůnka, který uvedený posudek vypracoval. Ten mimo jiné zdůraznil, že výstavba objektu České spořitelny, především s ohledem na jeho blízkost, pravděpodobně negativně ovlivňovala nemovitost žalobců. Vzdálenost mezi WBR a domem žalobců je pak větší, navíc se mezi nimi na trase případných vibrací nachází další stavba, která by musela vykazovat větší poškození, a ovlivnění výstavbou z tohoto směru je tedy málo pravděpodobné. Všechny popsané závady navíc vznikly v době výstavby objektu České spořitelny. V době demolice původního objektu na místě, kde se nyní nachází WBR, došlo k rozvoji některých poruch, jedná se však o minimální a prakticky nevýznamné trhliny. S vysokou mírou pravděpodobnosti lze vyloučit i vliv případného snížení hladiny podzemní vody při výstavbě podzemních částí WBR. Argumentaci žalobců týkající se příčinné souvislosti v případě existence několika příčin považoval odvolací soud za nepřípadnou a uzavřel, že nebyly naplněny smluvní podmínky pro plnění ze strany žalované, neboť nebylo prokázáno, že by k poruchám na nemovitosti žalobců došlo v důsledku stavební činnosti žalované.
3. Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp. Je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Připomněl, že pro výsledek sporu mělo zásadní význam posouzení odborné otázky, zda provádění prací v souvislosti s výstavbou WBR vedlo k poškození domu žalobců a zda byly naplněny podmínky smlouvy pro vznik povinnosti žalované poskytnout žalobcům sjednaná plnění. Dovolatel zrekapituloval skutkové okolnosti případu z hlediska jejich časové posloupnosti a obsah jednotlivých znaleckých posudků, z nějž dovodil pro sebe příznivé závěry. Zdůraznil tvrzené nedostatky znaleckého posudku ČVUT – Kloknerova ústavu a zpochybnil nepodjatost Ing. Šimůnka, přičemž odkázal na vyjádření poradního sboru ministra spravedlnosti pro stavebnictví, strojírenství a energetiku. Dovolatel odvolacímu soudu vytknul, že nepřikládal všem znaleckým posudkům stejnou relevanci. Existenci negativních dopadů výstavby WBR vyvodil mimo jiné z dopisu zaměstnance právní předchůdkyně žalované D. ze dne 16. 1. 2008. Pokud na sousední nemovitosti nebyly shledány žádné poruchy, je to dáno odlišnou velikostí zastavěné plochy a půdními podmínkami. Podle názoru dovolatele je rozsudek odvolacího soudu v rozporu s rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, a ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018, podle nichž nelze považovat za logický závěr, že stanovisko více osob, popřípadě stanovisko renomovaného odborníka a vysokoškolského pedagoga s publikační činností je bez dalšího správné. Dovolatel dále vyjádřil nesouhlas se závěrem odvolacího soudu o opožděném uplatnění nároku, neboť je v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2013, č. j. 23 Cdo 1460/2012-551, (správně patrně ze dne 30. 10. 2013, č. j. 25 Cdo 1460/2012-551), a připomněl, že žalobci uplatnili svůj nárok již dopisem ze dne 24. 10. 2007. Absence písemné dohody o osobě znalce nemůže být na překážku uplatnění práva žalobců, přičemž dovolatel se domnívá, že dohoda o osobě znalkyně Ing. Popenkové byla uzavřena konkludentně. Smlouvu není možné vykládat tak, aby to „ve svém důsledku znamenalo popření práva (v důsledku pasivity nebo nespolupráce povinné strany), a fakticky tak znemožnit žalobcům uplatnění nároku“. Dovolatel odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 2407/13, zdůrazňující nutnost výkladu právních předpisů v souladu s jejich účelem, neboť je přesvědčen, že jeho závěry je třeba aplikovat i při výkladu smlouvy, dále pak na ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a ustanovení §2 o. z. (v souvislosti s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014). Za nezákonný označil též výrok o nákladech odvolacího řízení. Závěrem dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
4. Žalovaná se k podanému dovolání vyjádřila v tom smyslu, že odvolací soud se dle jejího názoru neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a dovolatel pouze rozporuje skutkový stav zjištěný v předchozím řízení a z něj vyvozené právní závěry. Zpochybnila přiléhavost judikatury, na niž dovolatel odkázal, a konstatovala, že odvolací soud při hodnocení důkazů postupoval v souladu s ustanovením §132 o. s. ř.
5. Jelikož původní žalobkyně b) zemřela dne XY, tedy po pravomocném skončení řízení a před podáním dovolání, je v dovolacím řízení pokračováno pouze se žalobcem.
6. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
7. Odvolací soud založil své rozhodnutí především na závěru, že žalobci uplatnili svůj nárok opožděně, neboť výzvu datovanou dne 24. 10. 2007 nelze považovat za řádně uplatněnou dle smlouvy, což plyne i z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1460/2012, na něž ostatně odkazuje i sám dovolatel. Touto výzvou bylo požadováno splnění povinnosti, která dosud nevznikla, a žaloba v dané věci tak byla podána předčasně. Opačný výklad, jejž předestírá dovolatel, by znamenal, že předčasné uplatnění nároku by mělo za následek eliminaci účinků ustanovení čl. IV odst. 2 smlouvy, kterou spolu účastníci (jejich právní předchůdci) v rámci své smluvní volnosti uzavřeli. Pakliže žalobci dne 24. 10. 2007 žalovanou vyzvali ke splnění povinnosti, která dosud nevznikla s ohledem na nemožnost jednoznačně formulovat její obsah, nemůže být jejich výzva považována za řádně uplatněnou v souladu se smlouvou. Žalobci si byli zjevně této skutečnosti vědomi, když žalovanou vyzvali ke splnění její povinnosti dne 22. 4. 2015 a 27. 5. 2015, tentokráte však již po uplynutí lhůt předpokládaných ustanovením čl. IV odst. 2 smlouvy.
8. Kromě svého závěru o opožděném uplatnění nároku žalobců odvolací soud dovodil, že provedené důkazy neprokazují, že k poruše na nemovitosti žalobců došlo v důsledku stavební činnosti žalované. Sám dovolatel uvádí, že se jedná o otázku odbornou, tedy skutkovou.
9. Uvádí-li dovolatel, že dohoda na osobě znalkyně Ing. Popenkové byla uzavřena konkludentně, nemá takové tvrzení oporu ve zjištěném skutkovém stavu (navíc v ustanovení čl. IV odst. 1 písm. a/ smlouvy je vyžadována dohoda písemná). Okolnost, že se v důsledku dodržení jednoznačně formulovaných podmínek smlouvy nepodařilo dosáhnout výsledku, který jedna ze stran očekávala, neznamená, že soud při rozhodování sporu smluvních stran pochybil.
10. Skutková zjištění, na nichž je vybudován právní závěr o opožděnosti uplatnění nároku, nepodléhají přezkumné činnosti dovolacího soudu. Ani další skutkové námitky dovolatele (otázka velikosti podlahové plochy nemovitosti, půdních podmínek či existence negativních dopadů výstavby WBR údajně vyplývající z dopisu D.) nejsou způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a o. s. ř. a contrario ). Dovolací přezkum je vyhrazen výlučně otázkám právním, ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá tudíž dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, nebo ze dne 11. 11. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2671/2022).
11. Spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním (úspěšně) zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013). Pro odmítnutí dovolání jako nepřípustného by proto postačoval kterýkoli z uvedených na sobě nezávislých závěrů o nedůvodnosti žaloby.
12. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na závěru, že stanovisko více osob, popřípadě stanovisko renomovaného odborníka a vysokoškolského pedagoga s publikační činností je bez dalšího správné. Jestliže dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 4532/2010, vedl odvolací soud v něm obsažené závěry týkající se hodnocení důkazu znaleckým posudkem v patrnosti a rozhodl v souladu s nimi. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 2711/2018, se zabýval otázkou procesního pochybení soudu, který přistupoval k odbornému vyjádření, jako by se jednalo o znalecký posudek, a tedy o věc odlišnou od posuzovaného případu. Dovolatelem citovaná pasáž z nálezu Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2014, sp. zn. III. ÚS 2407/13, se týká výkladu a aplikace právních předpisů, takže z ní v obecné rovině nelze dovozovat závěry ohledně výkladu smlouvy, tím méně závěry, které by zjevně odporovaly jejímu smyslu.
13. Odkazuje-li dovolatel na ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, činí tak bez bližší specifikace, v čem spatřuje porušení svého práva vlastnit majetek. Dovolatel rovněž nijak nekonkretizuje, z jakého důvodu se odvolává na ustanovení §2 o. z., resp. jakým způsobem odvolací soud nedodržel zde obsažená pravidla pro výklad a aplikaci právních předpisů. Pouhá citace ustanovení právního předpisu přípustnost dovolání založit nemůže. Dovolatelem odkazované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2371/2014, hovoří o aplikaci ustanovení §2 odst. 3 o. z. při vydání konstitutivního rozhodnutí, což však není projednávaný případ.
14. Způsobilým dovolacím důvodem není ani poukaz na vady řízení (uplatněné výtkami týkajícími se údajné podjatosti Ing. Šimůnka), neboť k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (je-li jimi řízení skutečně postiženo), dovolací soud přihlíží, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Procesní vada může být při posuzování přípustnosti dovolání relevantní jen tehdy, je-li provázána s dovolatelem formulovanou otázkou procesního práva (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 9. 2019, sp. zn. I. ÚS 1995/18, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 5. 2021, sp. zn. 32 Cdo 1136/2021, ze dne 24. 2. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1429/2020, či ze dne 31. 8. 2022, sp. zn. 25 Cdo 1750/2022), kterou však v dané věci dovolatel nevymezuje.
15. Dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení není vzhledem k §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
16. Jelikož dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je odmítl podle §243c odst. 1 o. s. ř.
17. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §150 o. s. ř. Žalované, která by podle výsledku dovolacího řízení měla proti žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, nebyla náhrada nákladů přiznána z důvodů zvláštního zřetele hodných. Tyto důvody spatřuje dovolací soud v tom, že žalobci je 85 let, jeho dům byl objektivně poškozen, některá odborná vyjádření, která měl k dispozici, u něj mohla vyvolat přesvědčení, že uplatňovaný nárok je důvodný, žalovaná je ekonomicky silnou obchodní společností, pro níž jsou vzniklé náklady řízení výrazně méně zatěžující než pro žalobce, jemuž byla uložena náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně a soudem odvolacím v částce téměř 300.000 Kč a další navyšování této náhrady se jeví jako nepřiměřeně tvrdé.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. 2. 2024
JUDr. Robert Waltr
předseda senátu