ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.2617.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 2617/2023-384
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Mgr. Lucie Jackwerthové v právní věci žalobce Společenství vlastníků XY , proti žalovanému I. Z. , zastoupenému Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částky 588.084 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 363/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 26 Co 143/2022-286, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 588.084 Kč s příslušenstvím (zákonným úrokem z prodlení). Uvedl, že v domech, které spravuje, žalovaný vlastní šest tam specifikovaných bytů a ve vztahu k pěti z nich dlouhodobě neplatí příspěvky na správu domu a pozemku v předepsané výši. Předpisy úhrad ke všem bytům platí beze změny od 1. 1. 2018 a žalovanému byly odeslány dne 19. 12. 2017. Za období od června 2018 do září 2020 žalobci dluží 588.084 Kč (21.003 Kč za každý měsíc).
Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 3. 6. 2022, č. j. 8 C 363/2020-219, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 588.084 Kč s tam specifikovaným zákonným úrokem z prodlení od 1. 3. 2019 do zaplacení (výrok I), zamítl žalobu co do úroku z prodlení převyšujícího úrok z prodlení přisouzený, tj. co do úroku z prodlení z příslušných dlužných částek do 1. 3. 2019 (výrok II) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 25. 1. 2023, č. j. 26 Co 143/2022-286, rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítaném výroku II tak, že uložil žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci tam specifikovaný úrok z prodlení z tam uvedených částek od prvního dne příslušného měsíce do 1. 3. 2019 (výrok I), a potvrdil ve vyhovujícím výroku I (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV).
Odvolací soud vyšel z toho, že žalovaný byl v období od června 2018 do září 2020 vlastníkem šesti bytů nacházejících se v budovách č. p. XY-XY (dále jen „domy“) v XY a členem žalobce (dále též „Společenství“). Žalobce tyto domy spravuje a zajišťuje vybírání finančních prostředků od svých členů na náklady spojené se správou domu a pozemku. Povinností vlastníka jednotky a člena žalobce je podle čl. XIV odst. 2 Stanov žalobce schválených dne 23. 4. 2014 (dále jen „Stanovy“) zejména hradit stanovené příspěvky na správu domu a pozemku. Podle pravidel pro tvorbu předpisu úhrad, která jsou nedílnou součástí Stanov, zahrnuje příspěvek vlastníka na správu domu dlouhodobou zálohu na opravy a investice (DZOM), splátku oken, mzdový fond, správu a vodoměry. DZOM byla schválena na základě čl. VII odst. 3 písm. d) Stanov a §1208 písm. e) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. 6. 2020 (dále jen „o. z.“, resp. „občanský zákoník“), shromážděním Společenství dne 13. 12. 2017 ve výši 70 Kč/m 2 , přičemž k přezkumu rozhodnutí shromáždění Společenství slouží pouze řízení podle §1209 o. z. Dodal, že žalovaný se nemůže zprostit své povinnosti odkazem na porušování povinností žalobcem. Jelikož v období od června 2018 do září 2020 nehradil příspěvky na správu domu a pozemku, soud prvního stupně správně žalobě vyhověl. Na rozdíl od soudu prvního stupně však dovodil, že písemnosti – měsíční předpisy úhrad platné od 1. 1. 2018 byly žalovanému doručeny dne 21. 12. 2017. Žalobce nepochybil, doručoval-li žalobci na adresu trvalého pobytu uvedenou v katastru nemovitostí, neboť to odpovídá způsobu doručování uvedenému v čl. VII odst. 6 Stanov. Žalovaný je proto v prodlení s úhradou jednotlivých měsíčních příspěvků na správu domu a pozemku vždy ode dne následujícího po jejich splatnosti (28. den příslušného měsíce). Proto žalobci přiznal i úrok z prodlení, jejž soud prvního stupně výrokem II zamítl.
Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z posléze uvedených důvodů přípustné.
Dovolatel odvolacímu soudu vytýká, že v rozporu se závěry vyjádřenými Ústavním soudem v usnesení ze dne 26. 5. 2011, sp. zn. II. ÚS 1137/11, žalobě vyhověl, přestože žalobce neprokázal, že by shromáždění Společenství rozhodlo o výši ostatních položek (tj. vyjma DZOM) tvořících příspěvek na správu domu a pozemku, a dále namítá, že příspěvky nebyly splatné. V této souvislosti dovolací soud především zdůrazňuje, že je zapotřebí důsledně rozlišovat mezi zálohami na služby a platbami z titulu příspěvku na správu domu a pozemku, neboť podléhají odlišnému právnímu režimu včetně pravidel pro jejich vyúčtování (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 913/2019). Platby z titulu příspěvku na správu domu a pozemku mají povahu měsíčních plateb, jejichž splatnost je stanovena k určitému pevnému datu v měsíci (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 9. 2020, sp. zn. 26 Cdo 3737/2019). Ze skutkových zjištění soudů obou stupňů (jež jsou v dovolacím řízení nezpochybnitelná) pak vyplývá, že zápisy ze zasedání shromáždění Společenství konaného dne 15. 12. 2014, 12. 12. 2016 a 13. 12. 2017 byl důkaz proveden.
Otázka, zda lze platnost rozhodnutí přijatého na zasedání shromáždění společenství vlastníků jednotek zkoumat jen v řízení podle §1209 o. z., byla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již vyřešena tak, že nelze vyslovit neplatnost usnesení shromáždění mimo zvláštní řízení podle §1209 o. z. (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021, a ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 26 Cdo 287/2018, či jeho usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016).
Obdobně dovolací soud i v poměrech souzené věci sdílí právní názor vyslovený v již citovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2275/2021, podle něhož v řízení o zaplacení příspěvků na správu domu a pozemku nejsou pro závěr, že vlastník jednotky je povinen zaplatit příspěvky ve výši stanovené shromážděním, významné otázky hospodaření společenství. Povinnost vlastníka jednotky přispívat na správu domu a pozemku totiž vyplývá z §1180 odst. 1 o. z. a z čl. XIV odst. 2 písm. b) Stanov, a není vzájemně podmíněna hospodárným využitím takto obdržených prostředků či řádným plněním všech povinností Společenstvím.
Konečně otázku účinnosti doručení předpisů úhrad vyřešil odvolací soud souladně s ustálenou judikaturou, z níž vyplývá, že účinnost adresných jednostranných hmotněprávních úkonů v režimu občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „obč. zák.“) předpokládá, že projev vůle dojde, resp. Je doručen adresátovi, tj. že se dostane do sféry jeho dispozice (§45 odst. 1 obč. zák.). Slovní spojení „dostane do sféry jeho dispozice“ nelze vykládat ve smyslu procesněprávních předpisů. Je jím třeba rozumět konkrétní možnost nepřítomné osoby seznámit se s jí adresovaným právním úkonem. Právní teorie i soudní praxe takovou možností chápe nejen samotné převzetí písemného hmotněprávního úkonu adresátem, ale i ty případy, kdy doručením dopisu či telegramu, obsahujícího projev vůle, do bytu adresáta či do jeho poštovní schránky, popřípadě i vhozením oznámení do poštovní schránky o uložení takové zásilky, nabyl adresát hmotněprávního úkonu objektivní příležitost seznámit se s obsahem zásilky. Přitom není nezbytné, aby se adresát skutečně seznámil s obsahem hmotněprávního úkonu, dostačuje, že měl objektivně příležitost tak učinit [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 442/2003 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 177/04), ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, uveřejněný pod č. 123/2004 časopisu Soudní judikatura, a ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004). S předestřenými právními názory se Nejvyšší soud ztotožňuje i v poměrech právní úpravy obsažené od 1. 1. 2014 v občanském zákoníku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2022, sp. zn. 26 Cdo 2213/2022). K tomu dovolací soud pokládá za potřebné dodat, že není povinností Společenství (soukromého subjektu) zasílat veškeré písemnosti do datové schránky příjemce, a to ani pokud o to sám požádá (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 2. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3144/2018), jestliže mu ji zároveň neukládá žádný právní předpis ani Stanovy (jako v tomto případě); dovolatel (příjemce) není oprávněn žalobci (odesílateli) jednostranně určit, jakým způsobem a na jakou adresu mu má písemnosti doručovat. Navíc způsob doručování na adresu uvedenou v katastru nemovitostí vyplývá z čl. VII odst. 6 Stanov (zde konkrétně ve vztahu k písemné pozvánce na zasedání shromáždění Společenství). Za této situace odvolacímu soudu nelze úspěšně vytýkat, uzavřel-li, že se zásilka obsahující předpisy úhrad dostala do sféry dispozice dovolatele dne 21. 12. 2017.
Pro úplnost zbývá dodat, že s obdobnými námitkami dovolatele se Nejvyšší soud vypořádal již v usnesení ze dne 11. 5. 2021, sp. zn. 26 Cdo 235/2021, které se týkalo týchž účastníků a stejného nároku, pouze za jiné časové období (ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. II. ÚS 2102/21).
S přihlédnutím k charakteru některých (avšak rozsáhlých) uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario ). Takové nezpůsobilé důvody ovšem dovolatel rovněž uplatnil, neboť brojil jak proti správnosti (úplnosti) zjištěného skutkového stavu, tak proti samotnému způsobu hodnocení důkazů (zejména dvou verzí zápisu ze shromáždění Společenství konaného dne 15. 12. 2014, a důkazů týkajících se doručování předpisů úhrad žalovanému žalobcem na adresu jeho trvalého pobytu prostřednictvím České pošty, s. p.). Z ustálené soudní praxe přitom vyplývá, že ani samotné hodnocení důkazů opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. nelze úspěšně napadnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněný pod č. 78/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Nadto skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou natolik vadná, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů).
Namítá-li pak dovolatel, že odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, neboť podle jeho názoru měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení, že se nezabýval jeho námitkami proti rozsudku soudu prvního stupně, že jej nepoučil podle §118a o. s. ř., a že soudy obou stupňů nevyložily, z jakého důvodu neprovedly jím navržené důkazy, nenapadá žádný právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu (případně i soudu prvního stupně), že řízení zatížil vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takovým vadám, jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., však dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě pak takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají.
Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu „v plném rozsahu“, tedy i jeho nákladové výroky. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.
Z vyložených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 18. 1. 2024
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu