ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.3745.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 3745/2023-326
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Z. Š. , proti žalovanému D. K. , zastoupenému Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem se sídlem v Petrově nad Desnou 270, o přezkoumání oprávněnosti výpovědi z nájmu, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 10 C 117/2020, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 8. 6. 2023, č. j. 69 Co 16/2023-208, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Šumperku (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 8. 2022, č. j. 10 C 117/2020-162, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 12. 8. 2022,
č. j. 10 C 117/2020-167, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je neoprávněná „výpověď z nájmu bytu číslo 1315/5 na ulici XY v XY daná žalovaným žalobci dopisem ze dne 14. 5. 2020“ (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení účastníků a státu (výroky II a III).
2. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 8. 6. 2023, č. j. 69 Co 16/2023-208, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I a III potvrdil (výrok I), ve výroku II jej změnil co do výše náhrady nákladů řízení (výrok II) a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.
4. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam alternativně uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny
(má-li je dovolatel za dosud neřešené), resp. jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně, případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje, nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání – splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl).
5. Výše uvedeným požadavkům dovolání žalobce (podané podáními ze dne 4. 9. 2023 a 12. 9. 2023) zcela nevyhovuje.
6. V podání ze dne 4. 9. 2023 schází jakékoli vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, a stejně tak v něm nejsou uvedeny ani otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá a které naplňují některé z kritérií vyjmenovaných v §237 o. s. ř.
7. V podání ze dne 12. 9. 2023 pak dovolatel odůvodnil přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. tím, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Žalobce má také za to, že předmětná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak.“. Ani z obsahu dovolání však nelze dovodit, která otázka je (podle mínění dovolatele) dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a jeho námitka, „že předmětná právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak“ významově neodpovídá (ve smyslu §237 o. s. ř.) požadavku, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“. V této části je proto dovolání vadné.
8. Dovoláním zpochybněná otázka oprávněnosti výpovědi a jejího rozporu s dobrými mravy pak přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. nezakládá.
9. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vyslovil a odůvodnil závěr, že má-li byt, jehož nájem je vypovídán, užívat pronajímatel, je výpovědní důvod podle §2288 odst. 2 písm. a) zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále též jen „o. z.“), naplněn bez dalšího; pro posouzení oprávněnosti výpovědi z nájmu není významná intenzita pronajímatelovy potřeby bydlení, ani to, zda je jeho potřeba bydlení již plně saturována jinak; zpravidla přitom postačí, aby pronajímatelem zamýšlené užívání vypovídaného bytu bylo alespoň relativně trvalého rázu (srov. rozsudek ze dne 22. 11. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1454/2016, uveřejněný pod č. 61/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3670/2020).
10. Otázku rozporu výpovědi pronajímatele z nájmu bytu s dobrými mravy soud posuzuje v rámci úvahy o neplatnosti (§580 o. z.) výpovědi a přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání (výpovědi), které se zjevně příčí dobrým mravům (§588 o. z.). Závěr o (ne)platnosti výpovědi pro rozpor s dobrými mravy je přitom třeba učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy jak důvody na straně nájemce, tak pronajímatele. Právně významné budou pouze skutečnosti, které byly objektivně dány v době, kdy pronajímatel uvedený právní úkon (výpověď z nájmu bytu) doručil nájemci; okolnosti nastalé po tomto okamžiku nelze při tomto právním posouzení zohledňovat (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5679/2016, ze dne 12. 12. 2018,
sp. zn. 26 Cdo 1727/2018, či ze dne ze dne 20. 6. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3296/2022).
11. Lze přisvědčit dovolateli, že podle výše citované judikatury i u výpovědního důvodu podle §2288 odst. 2 písm. a) o. z. se soud může (k tvrzení účastníků nebo vyplyne-li to ze spisu) zabývat otázkou neplatnosti výpovědi jako právního jednání pro rozpor s dobrými mravy ve smyslu §580 ve spojení s §588 o. z. a že okolnost, jaká je intenzita potřeby bydlení pronajímatele, může být významná (spolu s dalšími skutečnostmi) pro posouzení, zda výpověď z nájmu není neplatná pro rozpor s dobrými mravy.
12. Jestliže odvolací soud nepovažoval za relevantní, že žalovaný vlastní více nemovitostí, v konečném důsledku se od citované judikatury neodchýlil, neboť tato okolnost sama o sobě neplatnost výpovědi odůvodnit nemůže. V XY, kde chce bydlet, má žalovaný sice dva byty, ale na rozdíl od situace popsané v rozsudcích Nejvyššího soudu
sp. zn. 26 Cdo 5679/2016 a sp. zn. 26 Cdo 3296/2022, není žádný z nich právně volný a sjednané nájemní vztahy ani nemají v dohledné době skončit (oba byty jsou pronajaty na dobu neurčitou) a současně nebyla zjištěna žádná jiná (právně významná) okolnost. Poukazuje-li žalobce na sociální a zdravotní hledisko, přehlíží, že podle skutkových zjištění (která nelze v dovolacím řízení zpochybnit) v době doručení výpovědi denně provozoval taxislužbu, netrpěl závažnými zdravotními problémy a nebyl v mimořádně nepříznivé finanční situaci. K později nastalým okolnostem pak přihlížet nelze.
13. Na další dovolatelem zpochybněné otázce skutkového vymezení výpovědního důvodu podle §2288 odst. 2 písm. b) o. z. napadené rozhodnutí nespočívá (nezávisí). Odvolací soud se sice vyjádřil i k tomuto výpovědnímu důvodu (dospěl k závěru, že není dán), primárně však dovodil, že k zamítnutí žaloby na neoprávněnost výpovědi postačuje naplnění jednoho z uplatněných výpovědních důvodů, tj. výpovědního důvodu podle §2288 odst. 1 písm. a) o. z., přičemž tento závěr dovolatel účinně nezpochybnil.
14. Dovolatel také nesouhlasí se způsobem, jakým odvolací soud posoudil platnost kupní smlouvy, kterou manželka žalobce (jako původní vlastnice) prodala žalovanému předmětný byt, neformuluje však žádnou právní otázku, kterou by se měl Nejvyšší soud zabývat.
15. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – §243 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 9. 2017, sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017)
16. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Pavlína Brzobohatá
předsedkyně senátu