ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.3858.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 3858/2023-158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Rostislavem Sochorem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1680/110, proti žalovanému D. H. , zastoupenému Mgr. Petrem Noskem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Jana Masaryka 1669/2, o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou pod sp. zn. 10 C 296/2020, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 19. 10. 2023,
č. j. 72 Co 140/2023-129, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2 178 Kč k rukám JUDr. Rostislava Sochora, advokáta se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1680/110, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Žďáru nad Sázavou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 7. 3. 2023, č. j. 10 C 296/2020-100, vyhověl žalobě a uložil žalovanému povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit tam specifikované nemovité věci (výrok I); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
2. Krajský soud v Brně – pobočka v Jihlavě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 10. 2023, č. j. 72 Co 140/2023-129, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve vyhovujícím výroku I (výrok I) a změnil tam uvedeným způsobem v nákladovém výroku II (výrok II); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok III).
3. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovoláním zpochybněnou otázku (ne)přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. posoudil odvolací soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
4. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř., týkající se možnosti soudu přerušit řízení, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností; byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, rozhodnutí ve věci nemůže být v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Smyslem přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je zajistit hospodárnost řízení; proto by měl soud posoudit, zda vyčkání výsledku jiného řízení bude i z hlediska délky původního (hlavního) řízení účelné, nebo zda si otázku, která může mít význam pro jeho rozhodnutí, vyřeší předběžně sám. Při úvaze o tom, zda řízení přeruší, by měl postupovat podle okolností konkrétního případu, zejména s ohledem na to, zda v řízení nelze učinit jiná vhodná opatření, a také s ohledem na celkovou délku řízení, o kterou se nutně původní řízení prodlouží (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu z 24. 2. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5270/2009, uveřejněného v časopisu Soudní judikatura pod č. 169/2011). Důvody k přerušení řízení podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou pak dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít podstatný význam pro rozhodnutí soudu [srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, či z 16. 6. 2015, sp. zn. 26 Cdo 1576/2015 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze 4. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 3016/15)]. Postup podle §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží tedy vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní); není věcí Nejvyššího soudu v dovolacím řízení, které se připouští jen pro řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech přezkoumával úvahu, zda z hlediska hospodárnosti řízení je namístě je přerušit či nikoliv [srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 22. 11. 2022,
sp. zn. 21 Cdo 1215/2021, či usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2018,
sp. zn. 23 Cdo 2954/2018 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 21. 5. 2019, sp. zn. IV. ÚS 4153/18)].
5. V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že podání mimořádného opravného prostředku v řízení o určení neplatnosti kupní smlouvy ze dne 22. 9. 2020, jejímž předmětem jsou nemovité věci, ohledně nichž je vedeno (toto) řízení o vyklizení, není důvodem pro přerušení řízení ve smyslu ustanovení §109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. S přihlédnutím ke konkrétním okolnostem souzené věci se tato úvaha nejeví dovolacímu soudu jako zjevně nepřiměřená. Lze přisvědčit názoru, že případné určení neplatnosti uvedené kupní smlouvy samo o sobě neznamená (nemusí znamenat), že žalobce není (se nestal) vlastníkem dotčených nemovitých věcí; vlastnické právo by mohlo být s konečnou platností vyřešeno až v dalším řízení o jeho určení.
6. Jen pro úplnost lze dodat, že Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 11. 2023, sen. zn. 29 ICdo 9/2023, odmítl dovolání žalobce (zde vystupujícího v postavení žalovaného) proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 8. 2022, č. j. 74 ICm 3927/2020, 13 VSOL 96/2022-203 (KSBR 30 INS 30290/2013), jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 11. 2021, č. j. 74 ICm 3927/2020-137, o zamítnutí žaloby na určení neplatnosti zmíněné kupní smlouvy. Jediný dovolatelem tvrzený důvod pro přerušení řízení již tedy odpadl.
7. Nezbývá proto než – shodně jako v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3536/2022, na nějž odkázal i odvolací soud v napadeném rozsudku – uzavřít, že odvolací soud se při řešení takto nastolené otázky od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil.
8. Za této situace Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
9. S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě. Ostatně nejsou-li (jako v tomto případě) splněny předpoklady k meritornímu projednání dovolání, není dán ani prostor pro úvahy o odkladu vykonatelnosti dovoláním napadeného rozsudku – §243 písm. a) o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 9. 2017,
sp. zn. 30 Cdo 865/2016, či z 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4097/2017).
10. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje
(§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. 2. 2024
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu