ECLI:CZ:NS:2024:26.CDO.3924.2023.1
sp. zn. 26 Cdo 3924/2023-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudkyň Mgr. Lucie Jackwerthové a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce statutárního města Ostrava – městského obvodu Vítkovice , se sídlem v Ostravě – Vítkovicích, Mírové náměstí 1/516, IČO 00845451, proti žalovanému J. K. , zastoupenému Mgr. Evou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Husova 1285/2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 C 422/2021, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 10. 2022, č. j. 57 Co 249/2022-57, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Krajský soud v Ostravě (odvolací soud) rozsudkem ze dne 18. 10. 2022, č. j. 57 Co 249/2022-57, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Ostravě (soudu prvního stupně) ze dne 15. 3. 2022, č. j. 36 C 422/2021-22, jímž uložil žalovanému povinnost do patnácti dnů od právní moci rozsudku vyklidit tam specifikovaný byt (dále jen „předmětný byt“) a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
2. Dovolání žalovaného (dovolatele) proti citovanému rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť dovolatelem zpochybněné otázky (otázky rozporu právního jednání a výkonu práva s dobrými mravy) odvolací soud posoudil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
3. Problematika dobrých mravů byla dříve upravena v §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, (dále jen „obč. zák.“), s účinností od 1. 1. 2014 je obsažena v §2 odst. 3 a v §8 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); judikaturu přijatou k výkladu rozporu výkonu práva s dobrými mravy podle §3 odst. 1 obč. zák. lze však přiměřeně aplikovat i na výklad podle nynější právní úpravy obsažené v citovaných ustanoveních [srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2019, sp. zn. 26 Cdo 3382/2017, či ze dne 27. 8. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1826/2019 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. II. ÚS 3805/19)]. Za „dobré mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. je pak třeba podle ustálené judikatury (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4035/2010, či ze dne 15. 3. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1193/2015) pokládat souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. V řadě svých rozhodnutí (srov. např. rozsudky ze dne 25. 10. 2004, sp. zn. 33 Odo 538/2003, či ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 26 Cdo 3790/2020) Nejvyšší soud vyložil, že východiskem úvah, zda je výkon práva v rozporu s dobrými mravy, je okolnost, že ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro použití korektivu „dobré mravy“ zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každé konkrétní věci na úvaze soudu s přihlédnutím k okolnostem toho kterého případu. Soudní praxe [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013, sp. zn. 26 Cdo 652/2013, uveřejněný pod č. 7/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. IV. ÚS 3464/13)] se však ustálila rovněž v názoru, že zejména v dovolacím řízení lze úvahu (odvolacího) soudu o tom, zda v konkrétním případě jde o výkon práva v rozporu s dobrými mravy, zpochybnit jen tehdy, je-li tato úvaha z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená. Uvedené lze přitom bez dalšího vztáhnout i na případy, kdy se podle konkrétních (zjištěných) okolností posuzuje otázka neplatnosti právního úkonu pro rozpor s dobrými mravy podle §39 obč. zák., resp. (nyní) neplatnosti právního jednání ve smyslu §580 o. z. [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2023, sp. zn. 26 Cdo 2128/2023].
4. Dovolací soud nespatřuje rozpor s dobrými mravy v postupu žalobce (statutárního města, resp. městského obvodu), který opakovaně pronajímá byty na dobu určitou. Z ustanovení §580 o. z. ani ze žádného jiného ustanovení právních předpisů nevyplývá omezení výkonu vlastnického práva, které by vlastníkovi (i když je jím obec, resp. město) zabraňovalo svobodně se rozhodnout, zda byt ve svém vlastnictví pronajme na dobu určitou či neurčitou (k obsahově shodnému závěru, třebaže v odlišných souvislostech, dospěl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 26 Cdo 2201/2004). Za této situace nelze odvolacímu soudu úspěšně vytýkat, že nepovažoval za absolutně neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§580, §588 o. z.) ujednání obsažené v nájemní smlouvě z 9. 9. 2020 (tj. v nájemní smlouvě, jíž žalobce naposledy přenechal předmětný byt do užívání žalovaného) o tom, že se nájem sjednává na dobu určitou (a to od 1. 10. 2020 do 30. 9. 2021), neboť jeho úvaha (byť nikoli výslovná) o platnosti dotčeného ujednání není zjevně nepřiměřená.
5. Při posuzování otázky rozporu výkonu práva žalobce, domáhajícího se vyklizení bytu, s dobrými mravy (§2 odst. 3 o. z.), resp. zjevného zneužití práva (§8 o. z.), pak odvolací soud zohlednil všechny rozhodné okolnosti na straně žalobce i dovolatele, jeho úvaha v tomto směru odpovídá takto zjištěným okolnostem a taktéž není zjevně nepřiměřená. Proti zmíněné úvaze argumentuje dovolatel svým věkem a zdravotním stavem, dále řádným placením nájemného, a dovolává se též povinnosti městského obvodu (žalobce) postarat se o své občany v tíživé sociální a finanční situaci. Uvedené okolnosti však nemohou samy o sobě odůvodnit zamítnutí žaloby na vyklizení bytu (užívaného bez právního důvodu) podle §2 odst. 3, resp. §8 o. z. Sociální a zdravotní problémy dovolatele nelze řešit na úkor žalobce (užíváním jeho nájemního bytu i po uplynutí sjednané doby nájmu) za situace, kdy si dovolatel musel být od počátku vědom, že nájemní smlouvou z 9. 9. 2020 byl založen nájemní poměr na (relativně krátkou) dobu určitou, který zásadně skončí uplynutím sjednané doby nájmu. Dále je zapotřebí poukázat na skutečnost, že řádné placení nájemného je jednou ze základních povinností nájemce, a nejde tudíž o žádný nadstandard, který by snad nájemce poskytoval pronajímateli a který by mu (navíc) zakládal právo „na pokračování“ nájemního vztahu i po uplynutí sjednané doby nájmu. Z uvedeného hlediska je pak nerozhodné, zda pronajímatelem je obec (resp. městský obvod) či jiný subjekt. I když obec má jako pronajímatel specifické postavení, nelze na ni zcela přesouvat zabezpečení bytových potřeb jejích obyvatel (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 10. 2011, sp. zn. 26 Cdo 2669/2010). V okolnostech zdůrazňovaných dovolatelem tak nelze spatřovat rozpor výkonu práva, realizovaného žalobou na vyklizení bytu, s dobrými mravy.
6. Za tohoto stavu Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
7. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Jitka Dýšková
předsedkyně senátu