ECLI:CZ:NS:2024:28.CDO.3819.2023.1
sp. zn. 28 Cdo 3819/2023-516
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) L. K., b) V. V. , c) V. B. (právních nástupců V. V., zemřelého XY), všech zastoupených JUDr. Jiřím Hartmannem , advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 49/5, proti žalované České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo osoby: 01312774, za vedlejší účasti města Železná Ruda, se sídlem v Železné Rudě, Klostermannovo nám. 295, identifikační číslo osoby: 00256358, na straně žalované, zastoupeného JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o nahrazení projevu vůle, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 4 C 309/2020, o dovolání V. V. (ročník XY) proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. září 2022, č. j. 10 Co 218/2022-398, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobci jsou povinni nahradit žalované náklady dovolacího řízení ve výši 300,-Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Žalobou podanou dne 11.12.2020 u Okresního soudu v Klatovech (dále také ,,soud prvního stupně“) se žalobce domáhal vydání rozhodnutí, kterým by byl nahrazen projev vůle žalované uzavřít se žalobcem smlouvu o bezúplatném převodu pozemků ve vlastnictví státu v katastrálních územích XY, XY, XY a XY podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, jež byly v žalobě specifikovány uvedením parcelních čísel. Žalobu odůvodnil tím, že náhradních pozemků se domáhá za původní pozemky v katastrálním území XY, jež mu jako oprávněné osobě nebyly vydány rozhodnutím Pozemkového úřadu hlavního města Prahy ze dne 20. 2. 1995, zn. PÚ 6652/92/1. Přiznanou restituční náhradu ve výši 1.434.058,80 Kč přitom považuje za nepřiměřeně nízkou, neboť pozemky byly státem odňaty za účelem výstavby letiště. O přecenění restitučního nároku však žalobce u žalované usiluje marně. V negativním postoji žalovaná tak spatřuje svévolný a liknavý postup, jenž jej opravňuje k podání žaloby u soudu.
2. Okresní soud v Klatovech rozsudkem ze dne 13. 9. 2021, č. j. 4 C 309/2020-222, žalobu zamítl jednak pro nedostatek aktivní věcné legitimace a dále pro absenci liknavosti či svévole na straně povinné osoby. Vysvětlil, že žalobce na základě dvou postupních smluv uzavřených dne 2. 11. 2000 s J. M. a dne 11. 12. 2000 s J. V. celý restituční nárok, jak mu byl vyčíslen v rozhodnutí pozemkového úřadu, postoupil, a domáhal-li se jeho přecenění po uplynutí doby dvaceti let, kdy nevykazoval v daném směru žádnou aktivitu, pak nelze uzavřít, že by postoupil jen část restitučního nároku a náležel by mu jeho zbytek v přeceněné výši. Pokud by i bylo možné přistoupit na argumentaci o postoupení části restitučního nároku, pak nedůvodnost žaloby o nahrazení projevu vůle vyplývá z faktu, že postoj žalované nelze označit za liknavý či svévolný, neboť žalobce o přecenění nároku požádal až po dvaceti letech od jeho postoupení a po podání žaloby v této věci.
3. Odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (dále také ,,odvolací soud“) rozsudkem ze dne 28. 4. 2022, č. j. 10 Co 27/2022-343, poté, kdy se ztotožnil se skutkovou i právní argumentací soudu prvního stupně, rozsudek Okresního soudu v Klatovech ze dne 13. 9. 2021, č. j. 4 C 309/2020-222, jako věcně správný potvrdil.
4. Podáním doručeným odvolacímu soud dne 10. 5. 2022 vzal žalobce v plném rozsahu žalobu zpět a navrhl, aby řízení bylo zastaveno a současně, aby byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2022, č. j. 10 Co 27/2022-343.
5. Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 28. 6. 2022, č. j. 4 C 309/2020-379, rozhodl tak, že „zpětvzetí návrhu, učiněné žalobcem podáním doručeným Krajskému soudu v Plzni dne 10. 5. 2022, je neúčinné.“ Soud prvního stupně po zdůvodnění postupu ve smyslu ustanovení §96 odst. 2, věta druhá, zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), připomněl stanovisko žalované a vedlejšího účastníka (v zásadě identického se stanoviskem žalované), kteří se zpětvzetí žaloby nesouhlasili a soud prvního stupně tento nesouhlas označil za důvodný. Ztotožnil se přitom s názorem žalované o účelovosti takového postupu žalujícího, jenž vzal žalobu zpět až po vyhlášení rozsudku odvolacího soudu, kdy již bylo zcela zřejmé, že na základě pravomocného rozhodnutí bude postaveno najisto, že žalobce není ve sporu aktivně legitimován. Pokud by bylo v důsledku zpětvzetí žaloby řízení zastaveno, pak by došlo k posílení žalobcovy pozice i v dalších soudních řízeních, která u okresních soudů po celé České republice vede, neboť by zde nebylo žádného pravomocného rozhodnutí, které by otázku nedostatku věcné aktivní legitimace řešilo, kteréhož stavu hodlal žalobce zpětvzetím žaloby docílit. U žalované, která se domohla pro ni příznivého rozhodnutí, by zrušením rozsudku a zastavením řízení došlo naopak k oslabení její právní jistoty o tom, že žalobce držitelem restitučního nároku není, a proto žalobce důvodně jako oprávněnou osobu neeviduje, protože mu nesvědčí nárok na vydání náhradních pozemků.
6. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 9. 2022, č. j. 10 Co 218/2022–398, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků a ani vedlejší účastník na straně žalované nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).
7. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že žalovaná (a vedlejší účastník na straně žalované) mají vážný důvod se zpětvzetím žaloby nesouhlasit. Vysvětlil přitom, že ke zpětvzetí žaloby došlo až po vyhlášení rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po rozsáhlém dokazování, že žalobce zpětvzetím nesledoval cíl spočívající v ukončení vymáhání nároku na vydání náhradních pozemků, ale ve snaze odklidit taková soudní rozhodnutí, která pro žalobce vyznívají negativně, a jimiž by tudíž v jiných soudních řízeních, jež u různých okresních soudů v České republice vede, nemohl argumentovat. V této souvislosti odvolací soud připomněl, že žalobce mohl posouzení sporné otázky, jež je v jednotlivých soudních řízeních zásadní, a sice zda je žalobce v řízeních o nahrazení projevu vůle aktivně legitimován, přenechat dovolacímu přezkumu v řízení před Nejvyšším soudem, jenž je sjednocovatelem judikatury obecných soudů v České republice. Ač dále odvolací soud přitakal žalobci, že zpětvzetí žaloby a zastavení řízení se ničeho na právním postavení žalované jako vlastníka nárokovaných pozemků nezmění, má přesto pro ni meritorní rozhodnutí s vyřešenými otázkami aktivní legitimace žalobce a judikaturou ustavených dalších předpokladů pro úspěch žaloby na nahrazení projevu vůle význam i pro jiná řízení týchž účastníků, byť se otázky, jež se nepromítají přímo do výrokové části, řeší jako předběžné. Připomněl přitom [s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2022, sp. zn. II. ÚS 2765/20 (nález je přístupný - stejně jako dále označená rozhodnutí Ústavního soudu - na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalus.usoud.cz ) a znění článku 1 odst. 1 Ústavy České republiky], zásadu předvídatelnosti soudních rozhodnutí nabádající soudy ve skutkově a právně srovnatelných případech rozhodovat v zásadě stejně. Odvolací soud uzavřel, že s přihlédnutím k individuálně daným okolnostem věci existuje zájem žalované a vedlejšího účastníka na její straně, aby bylo o žalobě - přes deklarovaný nedostatek vůle žalobce v řízení dále pokračovat - meritorně rozhodnuto. Právě specifické okolnosti případu odlišují - dle mínění odvolacího soudu - posuzovanou věc od jiných řízení, na něž bylo žalobcem poukazováno, a v nichž bylo řízení v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno.
8. Usnesení odvolacího soudu (v rozsahu výroku I.), jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, napadl žalobce (dále též „dovolatel“) dovoláním s tím, že jej považuje za přípustné dle ustanovení §237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu nebo otázky, která nebyla dovolacím soudem prozatím řešena. Jakožto dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení otázky, zda lze požadavek žalovaného na existenci pro něj pozitivního výroku považovat za vážný důvod pro vyjádření nesouhlasu ke zpětvzetí ve smyslu ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. V dovolání v prvé řadě popíral relevanci nesouhlasu vedlejšího účastníka se zpětvzetím žaloby. S poukazem na smysl jeho postavení, jímž je podpora hlavního účastníka řízení při uplatňování jeho práv či bránění se právům jiných, bez toho, aby bylo rozhodováno přímo o právech nebo povinnostech vedlejšího účastníka, vyjádřil názor, že vedlejšímu účastníku nepřísluší disponovat s předmětem řízení, tedy ani projevit nesouhlas se zpětvzetím žaloby protistranou procesně podporovaného účastníka. Dále s odkazem na komentářovou literaturu a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, namítal, důvod formulovaný žalovanou není judikaturou a ani literaturou aprobován jako vážný pro vyslovení neúčinnosti zpětvzetí žaloby. S poukazem na jednotlivá rozhodnutí Nejvyššího soudu [usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002, ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3062/2019 (nikoliv v dovolání nesprávně uvedené sp. zn. 28 Cdo 2062/2019) , ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019 (nikoliv v dovolání nesprávně uvedené sp. zn. 25 Cdo 595/2019) , a ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016; označená usnesení, stejně jako dále citovaná rozhodnutí dovolacího soudu, jsou přístupná na internetových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ] dovozoval, že při respektování zásady dispozitivnosti civilního sporného procesu by mělo být rozhodováno o neúčinnosti zpětvzetí žaloby pouze výjimečně. Zdůraznil, že argumentace žalované užitá k předestření vážných důvodů pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby je nesena tvrzeními o účelovosti takového postupu, který však nebyl prokázán a připomněl, že v totožných případech v minulosti Nejvyšší soud, Krajský soud v Plzni (ve věci sp. zn. 61 Co 406/2019) a Městský soud v Praze (ve věci sp. zn. 58 Co 433/2016) rozhodly, že tato argumentace žalované nemůže obstát. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
9. Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že - dle jejího názoru - mohl vzít žalobce svůj návrh zpět pouze v průběhu odvolacího řízení, tj. nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, a nikoliv již v období mezi vyhlášením rozhodnutí odvolacího soudu a doručením jeho stejnopisu. Zdůraznila, že vážným důvodem pro nesouhlas se zpětvzetím žaloby je skutečnost, že má právní i procesně ekonomický zájem na tom, aby o věci samé bylo meritorně rozhodnuto, a to v souvislosti s řadou dalších soudních řízení, které žalobce se žalovanou vede či vedl po celé České republice a kdy nyní bere některé žaloby až na jednu výjimku účelově (po získání názoru toho kterého soudu, že ve věci není aktivně legitimován) zpět (tato řízení ve vyjádření označila). Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl, popřípadě zamítl.
10. Vedlejší účastník na straně žalované se k dovolání nevyjádřil.
11. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, u něhož to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.), oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, věta první, o. s. ř.) a že je splněna i podmínka povinného zastoupení dovolatelů advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.), zabýval se tím, zda je dovolání přípustné (§237 o. s. ř.).
12. Dovolatel (původní žalobce) dne 5. 1. 2023 zemřel a žalobci a) až c) jsou jeho právními nástupci (dědici) restitučního nároku, o nějž v řízení jde (viz usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. 4. 2023, č. j. 35 D 68/2023-68, jež téhož dne nabylo právní moci). O procesním nástupnictví žalobců v tomto řízení rozhodl Okresní soud v Klatovech usnesením ze dne 12. 5. 2023, č. j. 4 C 309/2020-450 (usnesení nabylo právní moci dne 9. 6. 2023).
13. Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
14. Dovolání není přípustné, neboť odvolací soud se při řešení otázky procesního práva, zda v individuálně daných poměrech projednávané věci měla žalovaná vážný důvod nesouhlasit se zpětvzetím žaloby (§96 odst. 3 o. s. ř.), od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Současně se připomíná, že se jedná o otázku v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu již řešenou; tudíž nevyvstává potřeba ji posoudit jako otázku dosud neřešenou.
15. Podle ustanovení §96 odst. 1 o. s. ř. žalobce může vzít za řízení zpět návrh na jeho zahájení, a to zčásti nebo zcela.
16. Podle ustanovení §96 odst. 2 o. s. ř. je-li návrh vzat zpět, soud řízení zcela, popřípadě v rozsahu zpětvzetí návrhu, zastaví. Je-li návrh na zahájení řízení vzat zpět až po té, co již soud o věci rozhodl, avšak rozhodnutí není dosud v právní moci, soud rozhodne v rozsahu zpětvzetí návrhu též o zrušení rozhodnutí (§96 odst. 2 o. s. ř.).
17. Podle ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. jestliže ostatní účastníci se zpětvzetím návrhu z vážných důvodů nesouhlasí, soud rozhodne, že zpětvzetí návrhu není účinné. Nebylo-li dosud o věci rozhodnuto, pokračuje soud po právní moci usnesení v řízení.
18. Zpětvzetí žaloby je jednostranným procesním úkonem žalobce, kterým se zříká práva na rozhodnutí soudu o uplatněném procesním nároku v probíhajícím řízení, tj. žádá, aby se v dané věci již nejednalo a meritorně nerozhodovalo. Pohledávka či jiné právo, jehož přiznání se žalobce domáhal, však zpětvzetím žaloby nezaniká a lze ho uplatnit znovu; otázka důvodnosti uplatněného nároku tak zůstává nevyřešena. Procesním následkem účinného zpětvzetí žaloby je zastavení řízení, popřípadě též zrušení rozhodnutí ve věci, jestliže ještě nenabylo právní moci. O zastavení řízení, jakož i o zrušení meritorního rozhodnutí rozhoduje soud usnesením. Zákon vychází zásadně z účinnosti zpětvzetí žaloby; pouze výjimečně soud rozhoduje o tom, že zpětvzetí není účinné. Kromě situace, kdy návrh na zahájení řízení byl vzat zpět až po té, co rozhodnutí o věci již nabylo právní moci (§96 odst. 5 o.s.ř.), je neúčinné zpětvzetí žaloby v případě, kdy s ním z vážných důvodů nesouhlasí žalovaný (§96 odst. 3 o.s.ř.).
19. O zastavení řízení (a popřípadě o s tím spojeným zrušením rozhodnutí o věci) nebo o (ne)účinnosti zpětvzetí návrhu soud rozhodne usnesením. Příslušným k vydání usnesení je soud prvního stupně, ledaže ke zpětvzetí návrhu došlo za odvolacího řízení, tj. v době po podání odvolání do vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu o tomto odvolání. Jestliže zastavuje řízení z důvodu zpětvzetí návrhu, k němuž došlo až po vyhlášení (vydání) rozhodnutí odvolacího soudu, soud prvního stupně musí současně zrušit rozhodnutí soudů obou stupňů [(srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 628-631); k obdobnému závěru dále srov. Svoboda, K., Smolík, P., Levý, J., Šínová, R. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 685.].
20. Rozhodovací praxe dovolacího soudu je ustálena v názoru, že ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. (a rovněž ustanovení §222a odst. 2 o. s. ř.), které do jisté míry omezuje oprávnění žalobce při dispozici se žalobou během již zahájeného soudního řízení a které upravuje institut právně relevantního nesouhlasu žalovaného (resp. jiných účastníků řízení) se zpětvzetím žaloby, patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Pro posouzení vážnosti důvodů vedoucích žalovaného k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby zákon nestanoví, z jakých hledisek má soud vycházet, rozhodující jsou tak vždy okolnosti konkrétního případu a povaha uplatňovaného nároku. Tyto vážné důvody jsou podle soudní praxe dány především tehdy, jestliže řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto i přes nedostatek vůle žalobce. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro použití ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř., je vždy třeba – vzhledem k výše uvedenému charakteru tohoto ustanovení jako právní normy s relativně neurčitou hypotézou – učinit po pečlivé úvaze, v jejímž rámci musí být zváženy všechny rozhodné okolnosti případu. Tuto úvahu soudu lze v rámci přezkumu rozhodnutí zpochybnit jen v případě, je-li zjevně nepřiměřená (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2003, sp. zn. 26 Cdo 682/2003, ze dne 24. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 646/2005, ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2149/2014, ze dne 8. 11. 2016, sp. zn. 23 Cdo 2849/2016, a ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3189/2018 nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 44/17, a rozhodnutí v něm uvedená).
21. V projednávané věci správně odvolací soud přihlédl k judikaturou ustavené tezi, že pro posouzení vážnosti důvodů, pro které žalovaný nesouhlasí se zpětvzetím žaloby bývají rozhodné individuální okolnosti té které věci a tato obecná judikatorní teze podstatným způsobem limituje promítnutí závěrů jiných rozhodnutí Nejvyššího soudu do poměrů konkrétní věci, byla-li v nich vážnost nesouhlasu učiněného v režimu ustanovení §96 odst. 3 o. s. ř. poměřována s odlišnými procesními či hmotně-právním okolnostmi odkazovaných věcí. Z toho důvodu také nemůže žalobce zásadně konfrontovat dovoláním dotčené usnesení odvolacího soudu se závěry jím označených rozhodnutí dovolacího soudu, od nichž se měl odvolací soud při řešení dovoláním nastolené procesní otázky odchýlit. V poměrech přítomné právní věci se tudíž nemůže prosadit konkluze podávající se z dovolatelem odkazovaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1171/2002, v němž vážnost nesouhlasu žalovaného se zpětvzetím žaloby byla odůvodněna specifickou povahou řízení o vypořádání dřívějšího bezpodílového spoluvlastnictví manželů, a ani závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2019, sp. zn. 28 Cdo 595/2019, v němž dokonce nebyla řešena ani procesní otázka dovoláním vymezená, ale s nynější věci nesouvisející problematika předběžné otázky spočívající ve zjišťování výše již částečně uspokojeného restitučního nároku. Poukazuje-li pak dovolatel na závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2019, sp. zn. 28 Cdo 3062/2019, pak sice v odkazované věci dovolací soud řešil vážnost důvodů žalované povinné osoby, jež nesouhlasila se zpětvzetím žaloby žalujícími oprávněnými osobami v řízení o nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradním pozemkům, nicméně i přesto se odkazovaná věc od nyní posuzované odlišuje. Ke zpětvzetí žaloby oprávněnými osobami totiž došlo v průběhu odvolacího řízení - po zjištění, že jimi vybrané náhradní pozemky nejsou k převodu pro zákonné (či judikatorně ustavené) překážky vhodné - ještě před rozhodnutím odvolacího soudu. Otázka aktivní legitimace žalobců a splnění dalších judikaturou vymezených předpokladů pro uplatnění žaloby o nahrazení projevu vůle u soudu nebyla nijak zpochybňována. Její zkoumání ve prospěch či naopak v neprospěch žalobců nebylo tudíž důvodem zpětvzetí žaloby, jež bylo v odkazované věci posouzeno jako účinné.
22. Odkazuje-li dále dovolatel na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, pak právě na závěrech citovaného rozhodnutí vyznívajících na podporu konkluze o neúčinném zpětvzetí žaloby dovolatelem založil své rozhodnutí soud prvního stupně a odvolací soud ji aproboval. Souladným s tezí vyjádřenou v odkazovaném rozhodnutí, že i ohled na zásadu rychlosti a hospodárnosti soudního řízení (§6 a §101 odst. 1 o. s. ř.) má svůj význam při posouzení vážnosti důvodů nesouhlasu se zpětvzetím žaloby, Nejvyšší soud shledává konstatování odvolacího soudu podávající se z bodu 20. odůvodnění dovoláním dotčeného rozhodnutí, a sice že ke zpětvzetí žaloby došlo v takovém stádiu řízení před soudy obou stupňů, kdy bylo provedeno rozsáhlé dokazování, včetně účastnického výslechu žalobce a výslechu svědka, a kdy zpětvzetí žaloby nebylo motivováno snahou žalobce spor ukončit s tím, že od uplatňování nároku na vydání náhradních pozemků ustupuje.
23. Poukazuje-li dovolatel dále na literaturou a judikaturou vymezené případy, kdy zpravidla bude nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby vážný [řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu nebo mohlo být zahájeno i na návrh druhé strany soukromoprávního vztahu anebo má-li žalovaný právní nebo jiný (např. morální, procesně ekonomický) zájem na tom, aby o návrhu bylo meritorně rozhodnuto], pak Nejvyšší soud opětovně připomíná usnesení ze dne 19. 12. 2016, sp. zn. 21 Cdo 5099/2016, z něhož pro poměry přítomné věci rezultuje i další vážný důvod pro nesouhlas žalovaného se zpětvzetím žaloby, jenž je vhodné citovat: „Je mimo pochybnost, že právo na soudní ochranu svědčí všem účastníkům řízení, nejen žalobci. I žalovaný má po zahájení řízení právo na meritorní rozhodnutí věci, zvláště za situace, kdy již účinně rozvinul svou obranu, a významně tak napomohl k objasnění právního stavu věci. Vážný důvod opodstatňující nesouhlas se zpětvzetím žaloby proto může mít žalovaný také tehdy, jestliže dokazování ve věci postoupilo tak daleko, že lze očekávat rozhodnutí soudu, a žalobce se zpětvzetím žaloby snaží zmařit vydání již očekávaného a pro něj nepříznivého rozsudku, samozřejmě za předpokladu, že nedošlo k platnému mimosoudnímu vyřešení věci (sporu) dohodou účastníků.“
24. Z právě uvedené citace obsažené v odkazovaném rozhodnutí je tudíž zřejmé, že zpětvzetí žaloby slouží jako procesní nástroj k ukončení sporu, který již žalobce nechce dále s úmyslem neřešit nárok soudní cestou vést, ať již proto, že se s žalovaným mimosoudně dohodl či proto, že na další uplatňování nároku jako takové rezignoval. Zpětvzetí žaloby v procesním stádiu řízení dovolatelem, kdy k pravomocnému ukončení sporu po vydání pro žalobce negativního rozhodnutí odvolacího soudu chybělo pouze doručení písemného vyhotovení takového rozhodnutí, však zcela zřejmě implikuje konkluzi, že se žalobce snažil zabránit pravomocnému posouzení důležité právní otázky, jež může mít význam i pro jiná soudní řízení týchž účastníků, a sice jak pro žalobce, tak i pro žalovanou. Její pozice povinné osoby by byla ve vztahu ke konkrétní oprávněné osobě řešena, byť bez prejudice pro jiná soudní řízení. Tato skutečnost je zvláště významná a do jisté míry specifická právě v případě řízení o nahrazení projevu vůle povinné osoby s uzavřením smlouvy o bezúplatném převodu vlastnického práva k náhradním pozemkům na oprávněnou osobou. Je zcela běžné, že oprávněné osoby podávají ze zřetelem na lokaci nárokovaných pozemků žaloby u různých okresních soudů v České republice, tato řízení nepostupují stejně rychle a je vysoce pravděpodobné, že výsledek jednoho pravomocně skončeného řízení s vyřešením relevantní právní otázky může ovlivnit nejen rozhodování soudů i v pomaleji plynoucích řízení, ale i úsudek žalobce, zda je pro něj výhodné, aby se pro něj negativní rozhodnutí stalo vodítkem, byť by závěr v něm vyjádřený představoval řešení předběžné otázky, pro soudy v jiných řízení.
25. Závěr soudu prvního stupně o účelovosti postupu dovolatele v poměrech projednávané věci, jež aproboval odvolací soud, proto není se zřetelem na individuální poměry projednávané věci zjevně nepřiměřený. Ještě zřetelněji se to ukazuje na dalším postupu v řízení, kdy právní nástupci žalobce poté, kdy jim byl doručen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 4. 2022, č. j. 10 Co 27/2022-343, a řízení o věci samé pravomocně skončilo, naznali, že procesně výhodnějším bude posoudit relevantní právní otázky řešené v pravomocném rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem z podnětu dovolání, jež také podali (věc je u Nejvyššího soudu vedena pod sp. zn. 28 Cdo 3821/2023). Tím dali jednoznačně najevo, že na uplatňování nároku na vydání náhradních pozemků soudní cestou trvají. Jejich postoj se tudíž neslučuje s tím, že jejich právní (a procesní) předchůdce zpětvzetím žaloby projevil opak a paradoxně ani s tím, že od dovolání směřujícího proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o neúčinném zpětvzetí žaloby, neustoupili.
26. Sluší se doplnit, že námitkou brojící proti relevanci nesouhlasu vedlejšího účastníka se zpětvzetím žaloby se Nejvyšší soud již nezabýval, neboť dospěl k závěru, že při řešení otázky existence vážných důvodů, pro které hlavní účastník řízení (žalovaná) se zpětvzetím žaloby nesouhlasil, se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
27. Z vedeného plyne, že dovolání není přípustné, a proto Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání odmítl.
28. Oba výroky o nákladech dovolacího řízení jsou odůvodněny ustanovením §243c odst. 3 věta první o. s. ř. za současného použití ustanovení §224 odst. 1, §151 odst. 1 část věty před středníkem, §146 odst. 3 a §107 odst. 4 o. s. ř. Protože dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalované vznikly v dovolacím řízení náklady, jsou žalobci povinni žalované tyto náklady nahradit. Výše náhrady vychází z ustanovení §1 odst. 1, odst. 3 písm. a) a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu, a činí 300,- Kč. Ve vztahu mezi žalobci a vedlejším účastníkem na straně žalované odpovídá přijatý výrok tomu, že vedlejšímu účastníku v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobci povinnost uloženou tímto rozhodnutím, může se žalovaná domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 24. 1. 2024
JUDr. Michael Pažitný, Ph.D.
předseda senátu