ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.1606.2023.1
sp. zn. 29 Cdo 1606/2023-682
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Gemmela a soudců JUDr. Jiřího Zavázala a Mgr. Hynka Zoubka v právní věci žalobkyně S. Š. , zastoupené JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem, se sídlem v Brně, Údolní 222/5, PSČ 602 00, proti žalovanému M. J. , zastoupenému Mgr. Ing. Jiřím Horou, advokátem, se sídlem v Brně, Moravské náměstí 690/15, PSČ 602 00, o námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 20 Cm 326/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 4 Cmo 2/2020-618, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. srpna 2018, č. j. 20 Cm 326/2010-369, ponechal vůči žalovanému v platnosti směnečný platební rozkaz ze dne 3. května 2011, č. j. 20 Cm 326/2010-22, a to ohledně směnečného peníze ve výši 216.000,- Kč s 6% úrokem od 30. září 2010 do zaplacení a směnečné odměny ve výši 720,- Kč (výrok I.); směnečný platební rozkaz zrušil ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu k žalovanému (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o nákladech řízení státu (výroky III. a IV).
Přitom vyšel zejména z toho, že:
1) Dne 18. března 2010 vystavil žalovaný (M. J.) v XY na řad R. Š. (dále jen „remitent“) směnku na směnečný peníz ve výši 216.000,- Kč splatnou 30. září 2010 (dále jen „směnka“).
2) Krajský soud v Brně směnečným platebním rozkazem ze dne 3. května 2011, č. j. 20 Cm 326/2010-22, uložil žalovanému, aby zaplatil remitentovi směnečný peníz 216.000,- Kč s 6% úrokem od 30. září 2010 do zaplacení, směnečnou odměnu 720,- Kč a náhradu nákladů řízení.
3) Žalovaný ve včasných námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu namítl, že směnku nevystavil a nepodepsal; remitenta viděl „všehovšudy“ třikrát v životě, ani v jednom případě mu nedal povolení k vystavení směnky (plnou moc k vystavení směnky).
4) Podáním ze dne 26. září 2014 remitent navrhl, aby do řízení na jeho místo vstoupil jako (nový) žalobce J. H., na kterého remitent převedl směnku rubopisem (a předal mu ji) dne 1. listopadu 2013; usnesením ze dne 6. února 2015, č. j. 20 Cm 326/2010-98, Krajský soud v Brně vyhověl návrhu na vstup nabyvatele práva na místo původního žalobce [§107a zákona č. 99/1963 Sb. občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“)].
5) Podle znaleckého posudku ze dne 29. října 2017, zpracovaného Mgr. Marií Beňovou, znalkyní v oboru písmoznalectví se specializací na zkoumání ručního písma, znalkyně uzavřela, že „v rovině nízké pravděpodobnosti nelze vyloučit, že sporný podpis výstavce na směnce mohl vyhotovit žalovaný, jehož podpisy byly předloženy ke srovnání“. Přitom uvedla, že nalezené znaky umožňují rozhodovat mezi variantou pravého podpisu vyhotoveného žalovaným nebo variantou podpisu vyhotovenou jiným pisatelem. Shodné a podobné, i méně nápadné znaky dohledané v různých kombinacích, spolu s jistotou provedení podpisu, mírně podporují jeho pravost. Zkoumáním podpisu a jeho okolí nebyly zjištěny průvodní znaky technického padělání ani znaky narušené spontánnosti.
V rámci výslechu u jednání dne 14. února 2018 znalkyně dále uvedla, že nízká rovina pravděpodobnosti byla dána zejména z důvodu nízké četnosti nalezených sporných znaků, které neumožnily vyloučit variantu možného pisatele sporného podpisu. Přijatý závěr lze umístit do poloviny směřující k pravosti podpisu na pomyslné ose, jde však o nejnižší stupeň míry pravděpodobnosti a „tento závěr nelze jinak interpretovat“. K velmi obtížné zpracovatelnosti podpisu znalkyně doplnila, že podpis byl poměrně krátký; přesto se kloní spíše k pravosti podpisu než k variantě jiného pisatele, u kterého by se dala předpokládat „větší přesnost se vzorem“.
6) Remitent ve své svědecké výpovědi potvrdil, že žalovaný podepsal (dopředu odsouhlasenou) směnku v XY; on sám doplnil na směnku rukou psané údaje. Nikdo jiný u podpisu směnky nebyl a datum vystavení směnky odpovídá skutečnému dni vystavení.
7) Žalovaný jako účastník řízení vypověděl, že směnku nepodepsal a v době „podpisu“ směnky neměl vůči remitentovi žádné závazky; nevěděl, proč je na směnce uveden jako výstavce.
Na tomto základě soud prvního stupně, cituje ustanovení čl. I. §48 odst. 1, §75, §76, §77 odst. 1 a §78 odst. 1 zákona č. 191/1950 Sb., zákona směnečného a šekového (dále jen „směnečný zákon“), dospěl ke (skutkovému) závěru, podle něhož žalobce unesl důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu výstavce (žalovaného) na směnce.
Potud poukázal zejména na závěry znaleckého posudku a na svědeckou výpověď remitenta; naopak jako nevěrohodnou vyhodnotil výpověď svědka B. J. (otce žalovaného), kterou měl za rozpornou s výše uvedenými důkazy, když svědek u podpisu směnky nebyl přítomen.
K tvrzení žalovaného, podle něhož směnku nemohl dne 18. března 2010 v XY podepsat, zdůraznil, že z pohledu směnečného práva je podstatné, aby byly údaje místa a dne vystavení směnky určité; nemusí jít o údaje pravdivé (místo vystavení a datum vystavení lze bez újmy platnosti směnky simulovat). Současně nevyhověl návrhu žalovaného, aby byl ve věci vypracován ohledně (ne)pravosti jeho podpisu na směnce nový (rozuměj revizní) znalecký posudek, a uzavřel, že námitka žalovaného „o nepravosti podpisu“ není důvodná a žalovaný „důvodnost a opodstatněnou své námitky neprokázal“.
Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 2. července 2020, č. j. 4 Cmo 2/2020-493, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Nejvyšší soud k dovolání žalovaného rozsudkem ze dne 28. února 2022, č. j. 29 Cdo 1312/2021-247, zrušil rozsudek odvolacího soudu (ze dne 2. července 2020) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Usnesením ze dne 30. srpna 2022, č. j. 4 Cmo 2/2020-593, Vrchní soud v Olomouci připustil, aby do řízení na místo žalobce (J. H.) vstoupila S. Š., na kterou byla směnka převedena rubopisem (a byla jí předána) [§107a o. s. ř.].
Rozsudkem ze dne 15. listopadu 2022, č. j. 4 Cmo 2/2020-618, Vrchní soud v Olomouci potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).
Odvolací soud částečně zopakoval dokazování (směnkou, objednávkou datovanou 14. prosince 2009 a e-mailem z téhož dne) a doplnil dokazování (dalšími) listinami (záznamem o době řízení vozidla, bezpečnostních přestávkách a době odpočinku H 3091096 a stránkou č. 3 deníku dispečera) a dospěl k následujícím závěrům:
1) Směnka, která byla předložena soudu prvního stupně spolu s návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu, je směnkou, jejíž originál byl předložen odvolacímu soudu.
2) Žalovaný v námitkách proti směnečnému platebnímu rozkazu vybudoval obranu proti povinnosti zaplatit směnečný peníz na výhradě nedostatku pravosti svého podpisu na směnce; námitka neexistence kauzy směnky byla žalovaným uplatněna až po uplynutí lhůty k podání námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu.
3) Z listin týkajících se přepravy „z XY do XY a posléze z XY do XY a zpět“ (tj. z listin, kterými odvolací soud provedl důkaz) se nepodává, že by žalovaný nemohl dne 18. března 2010 v XY podepsat směnku. Přitom vyhodnotil jako nevěrohodné jak záznam o době řízení vozidla, tak i stranu 3 deníku dispečera. Označený záznam je totiž opatřen nečitelnými podpisy (v kolonkách „podpis dispečera“ a „podpis odpovědné osoby dopravce“) a není zřejmé, kdo listinu vyhotovil. Současně jde o listinu samostatnou bez jakékoli předcházející či následující kontinuity; nelze tak (bez dalšího) uzavřít, že byla vyhotovena právě dne 18. března 2010. Strana 3 deníku dispečera obsahuje „v jednotlivých kolonkách“ jen vyplněné předepsané údaje, aniž by bylo zřejmé, kdo tyto údaje doplnil; v deníku není označena osoba dispečera, není zde žádný podpis, který by případně potvrzoval správnost vyplněných údajů.
Proto odvolací soud uzavřel, že žalobkyni (jako majitelce platné a pravé směnky) vzniklo vůči žalovanému „nesporně“ právo na zaplacení směnečného peníze, když směnka je sama o sobě jediným a zcela dostatečným důvodem k placení; žalovaný se námitkou nepravosti svého podpisu povinnosti zaplatit směnku „neubránil“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které má za přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., a to k řešení otázky týkající se dokazování (ne)pravosti jeho podpisu na směnce, kterou odvolací soud vyřešil (podle jeho názoru) odchylně od předchozího (kasačního) rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1312/2021, a k řešení právní otázky (ne)přípustnosti kauzálních námitek, kterou odvolací soud zodpověděl, aniž by „správně aplikoval“ ustanovení čl. I. §17 směnečného zákona, když žalobce jednal vědomě na škodu žalovaného a směnku účelově převedl.
Dovolatel nesouhlasí s hodnocením důkazů odvolacím soudem o pravosti podpisu na směnce a (ne)možnosti podpisu směnky dne 18. března 2010 v XY; považuje závěry odvolacího soudu v tomto směru za formalistické a neodpovídající zásadě, podle níž důkazní břemeno ohledně pravosti jeho podpisu na směnce tížilo žalobkyni (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. prosince 2009, sp. zn. 29 Cdo 3478/2007).
Dále poukazuje na obsah námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu (datovaných 20. června 2011) a je přesvědčen o tom, že k převodu směnky došlo jen proto, aby mu bylo znemožněno bránit se proti směnečnému platebnímu rozkazu kauzálními námitkami.
Konečně odvolacímu soudu vytýká nesplnění poučovací povinnosti podle ustanovení §118a odst. 3 o. s. ř. ve vztahu k prokázání tvrzení o neexistenci kauzy směnky a nesplnění tzv. vysvětlovací povinnosti ze strany žalobce (ve vztahu k důvodu vystavení směnky); rovněž označil (další) důkazy ke svému tvrzení, že směnku nemohl v daném místě a čase podepsat.
Proto požaduje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání žalovaného, které mohlo být přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř.
Učinil tak proto, že dovolatel, jakkoli formálně namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), ve skutečnosti (posuzováno podle obsahu dovolání) nesouhlasí se skutkovým závěrem, podle něhož žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně pravosti podpisu žalovaného na směnce. Uplatňuje tak dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012), který od 1. ledna 2013 k dispozici nemá (srov. ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř.). Současně zpochybňuje správnost hodnocení důkazů, které – se zřetelem na zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř. – nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Na nesprávnost hodnocení důkazů totiž lze usuzovat jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl, a to jen prostřednictvím „nezpůsobilého“ dovolacího důvodu (srov. opět §241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). K tomu srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. února 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněného pod číslem 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. ledna 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. III. ÚS 3717/16.
Přitom skutkový závěr o pravosti podpisu žalovaného na směnce, včetně toho, že se žalovanému nepodařilo tento závěr zpochybnit, neshledal Nejvyšší soud ani zjevně nepřiměřeným.
Výhrady dovolatele týkající se nesplnění tzv. vysvětlovací povinnosti žalobce (o kauze směnky) a poučovací povinnosti soudu (§118a odst. 3 o. s. ř.) ve vztahu k neexistenci takové kauzy, jakož i „nepřípustnosti“ kauzální námitky (čl. I. §17 směnečného zákona), nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání již proto, že:
a) Majitel směnky nemusí při jejím předložení k placení ani při případném vymáhání plnění z ní dokazovat nic jiného, než že je majitelem platné směnky. Platná směnka je sama o sobě dostatečným důvodem pro vznik nároku na částku v ní uvedenou. Jestliže dlužník ze směnky popírá existenci závazku ze směnky plynoucího, nese v tom směru důkazní břemeno.
K tomu srov. např. důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2001, sp. zn. 32 Cdo 1338/2000, důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2017, sp. zn. 29 Cdo 299/2015, a ze dne 31. července 2017, sen. zn. 29 ICdo 51/2015, důvody rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 26. března 2018, sp. zn. 29 Cdo 5999/2017, ze dne 30. července 2019, sp. zn. 29 Cdo 415/2018 a ze dne 28. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 113/2020.
b) Rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá na závěru o nepřípustnosti kauzálních námitek, nýbrž na tom, že námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu musí být včasné a odůvodněné (viz §175 o. s. ř.); výhrada neexistence kauzy směnky tyto požadavky nesplňovala, pročež se odvolací soud touto námitkou nezabýval.
Konečně Nejvyšší soud (pro úplnost a bez vazby na výsledek dovolacího řízení) dodává, že žalovaný se jednání před odvolacím soudem (dne 15. listopadu 2022) neúčastnil, a jeho zástupce na dotaz odvolacího soudu „nemohl říct“, kdo podepsal listiny, jimiž odvolací soud doplnil dokazování [uvedl, že jde možná (asi) o podpis žalovaného nebo B. J.]; současně zástupci účastníků řízení výslovně prohlásili, že nenavrhují provedení dalších důkazů.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.)
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. 3. 2024
JUDr. Petr Gemmel
předseda senátu