ECLI:CZ:NS:2024:29.CDO.2833.2022.1
sp. zn. 29 Cdo 2833/2022-967
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Hynka Zoubka a soudců JUDr. Petra Gemmela a JUDr. Jiřího Zavázala v právní věci žalobce RANDA s. r. o. , se sídlem v Pardubicích, Školní 866, PSČ 530 06, identifikační číslo osoby 47452188, zastoupeného JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem, se sídlem v Chrudimi, Tovární 1130, PSČ 537 01, proti žalovanému České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, PSČ 128 10, jednajícímu Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, PSČ 128 00, o zaplacení 7 299 757 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 206/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. března 2022, č. j. 28 Co 398/2021-893, ve znění usnesení ze dne 22. března 2022, č. j. 28 Co 398/2021-900, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč, do tří dnů od právní moci usnesení.
Odůvodnění:
1. Rozsudkem ze dne 28. dubna 2021, č. j. 27 C 206/2009-799, Obvodní soud pro Prahu 2:
[1] Určil, že základ nároku je (co do náhrady škody „v podobě ušlého zisku“ se zákonným úrokem z prodlení) po právu (bod I. výroku).
[2] Určil, že výše nároku bude určena v konečném rozhodnutí (bod II. výroku).
[3] Uložil žalovanému zaplatit žalobci (RANDA s. r. o.) zaplatit částku 24 416 Kč spolu s (v rozhodnutí specifikovaným) úrokem z prodlení (bod III. výroku).
[4] Zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení (v rozhodnutí specifikovaného) úroku z prodlení z částky 7 299 757 Kč (bod IV. výroku).
2. Přitom šlo o v pořadí třetí rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, když první rozsudek ze dne 5. května 2011, č. j. 27 C 206/2009-108, a druhý rozsudek ze dne 13. prosince 2019, č. j. 27 C 206/2009-648, jimiž soud prvního stupně žalobu zamítl, zrušil Městský soud v Praze rozsudky ze dne 18. ledna 2012, č. j. 28 Co 457/2011-149 a ze dne 16. září 2020, č. j. 28 Co 175, 176/2020-741, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Soud prvního stupně vyšel z toho, že:
[1] Úpadce (VITKA Brněnec a. s.) uzavřel s žalobcem dne 6. května 2004 kupní smlouvu ohledně (v rozhodnutí blíže specifikovaného) souboru movitých věcí (dále jen „stroje“).
[2] Žalobce následně převedl stroje na společnost DARREN, s. r. o. (dále jen „společnost D“), která si v areálu úpadce smlouvou ze dne 6. května 2004 pronajala nebytové prostory za účelem výroby a skladování pletacích přízí.
[3] Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „konkursní soud“) usnesením ze dne 1. září 2004, sp. zn. 43 K 21/2004, prohlásil konkurs na majetek úpadce.
[4] Správce konkursní podstaty úpadce (dr. Hálek) uzavřel se společností D dne 2. června 2005 kupní smlouvu ohledně podniku úpadce. Od smlouvy správce konkursní podstaty odstoupil přípisem ze dne 12. září 2005 z důvodu nezaplacení (celé) kupní ceny podniku.
[5] Žalobou podanou dne 5. října 2005 se společnost D domáhala vyloučení podniku úpadce z konkursní podstaty. Řízení bylo vedeno u konkursního soudu pod sp. zn. 42 Cm 80/2005.
[6] Přípisem ze dne 7. října 2005 zaslal správce konkursní podstaty konkursnímu soudu aktuální soupis konkursní podstaty, do kterého (mimo jiné) opětovně zapsal (dne 13. září 2005) podnik úpadce. V soupisu konkursní podstaty byly uvedeny i stroje (vyjma prstencových dopřádacích strojů) s poznámkou, že k nim uplatňuje vlastnické právo společnost D; důvod pro zahrnutí strojů do soupisu konkursní podstaty nebyl v soupisu uveden. Žalobce byl uveden jako osoba, která uplatňuje vlastnické právo „k sepsaným pletacím přízím“.
[7] Usnesením ze dne 19. října 2005 uložil konkursní soud společnosti D, aby podala do 30 dnů ode dne doručení usnesení žalobu proti správci konkursní podstaty ohledně vyloučení majetku z konkursní podstaty úpadce (mimo jiné strojů); dalším usnesením z téhož dne uložil žalobci, aby podal žalobu do 30 dnů ode dne doručení usnesení proti správci konkursní podstaty ohledně vyloučení „pletacích přízí“.
[8] Žalobou podanou dne 24. října 2005 se žalobce domáhal vyloučení pletacích přízí z konkursní podstaty. Řízení bylo vedeno u konkursního soudu pod sp. zn. 42 Cm 91/2005.
[9] Správce konkursní podstaty předložil konkursnímu soudu dne 7. prosince 2005 aktualizovaný soupis konkursní podstaty, do které ho byl sepsán podnik úpadce. K podniku uplatň ovali vlastnické právo společnost D , společnost ANIDOR (dále jen „společnost A“) a čá ste č n ě t éž ž alobce . Část strojů (uvedená již v soupisu ze dne 7. října 2005) byla v této aktualizaci sepsaná do konkursní podstaty mimo uvedený podnik s tím, že vlastnické právo ke strojům uplatňuje společnost D; důvod sepsání strojů nebyl v soupisu uveden.
[10] Žalobou podanou dne 21. února 2006 se žalobce domáhal vyloučení strojů z konkursní podstaty. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 42 Cm 13/2006.
[11] V podání ze dne 29. května 2006 správce konkursní podstaty sdělil, že stroje jsou do podstaty zařazeny jako majetek třetích osob, který ušel z majetku úpadce na základě neúčinného právního úkonu, když stroje podle něj byly převedeny za nápadně nevýhodných podmínek. V podání došlém konkursnímu soudu dne 13. listopadu 2006 správce konkursní podstaty znovu uvedl, že titulem pro soupis strojů do konkursní podstaty je neúčinnost právních úkonů.
[12] Věřitelský výbor projednal dne 22. října 2007 návrh dohody o narovnání, kterou měl v úmyslu uzavřít nový správce konkursní podstaty (Mgr. Stejskal), společnost D, společnost A a Ing. Skřivánek. Cílem dohody o narovnání bylo „odblokovat spory“, které znemožňovaly zpeněžovat majetek úpadce a pokračovat v konkursním řízení. V dohodě o narovnání bylo (mimo jiné) sjednáno, že nový správce konkursní podstaty vyloučí stroje „ve prospěch žalobce“ a žalobce vezme zpět vylučovací žalobu.
[13] Konkursní soud usneseními ze dne 21. listopadu 2007 udělil souhlas s vyloučením strojů z konkursní podstaty a schválil uvedenou dohodu o narovnání.
[14] Žalobce ukončil od září 2005 do června 2006 pracovní poměr s 36 zaměstnanci, kterým vyplatil na odstupném celkem 874 974 Kč. Průměrné odstupné na jednoho zaměstnance činilo 24 415,94 Kč.
4. Soud prvního stupně – vycházeje z ustanovení §6 odst. 2 a 3, §8 odst. 2, §12, §15 odst. 1 písm. c/ a odst. 2, §18 odst. 1, 2 a 5 a §19 odst. 1 a 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále jen „ZKV“), §5, §13 až 15 a §26 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), a §442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – dospěl po provedeném dokazování k závěru, že správce konkursní podstaty sepsal (po odstoupení od smlouvy o prodeji podniku úpadce) stroje jako součást podniku úpadce, přestože věděl, že stroje součást podniku netvoří; nepostupoval tak při výkonu své činnosti s odbornou péčí. Konkursní soud se dopustil nedůvodnou nečinností při výkonu dohlédací činnosti nad správcem konkursní podstaty (§12 ZKV) nesprávného úředního postupu ve smyslu §13 zákona č. 82/1998 Sb., v jehož důsledku vznikla žalobci škoda. Žalobci vznikla škoda v podobě ušlého zisku z prodeje strojů, jehož výše bude určena v konečném rozhodnutí. Důvodný je co do základu také uplatněný nárok na náhradu za vyplacené odstupné. Vzhledem k tomu, že bylo prokázáno „propuštění“ jednoho zaměstnance, soud prvního stupně přiznal žalobci částku rovnající se průměrnému odstupnému vyplacenému jednomu zaměstnanci žalobce, tj. částku 24 416 Kč; ve zbývajícím rozsahu této části uplatněného nároku žalobu jako nedůvodnou zamítl.
5. Městský soud v Praze k odvolání žalobce i žalovaného rozsudkem ze dne 21. března 2022, č. j. 28 Co 398/2021-893, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 22. března 2022, č. j. 28 Co 398/2021-900, změnil rozsudek soudu prvního stupně v bodech I., II., a III. tak, že žalobu na zaplacení částky 6 420 601 Kč s příslušenstvím a na zaplacení částky 24 416 Kč s příslušenstvím zamítl; v zamítavém bodu IV. výroku rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (první výrok) a rozhodl o nákladech řízení (druhý a třetí výrok).
6. Odvolací soud – cituje ustanovení §6 odst. 1 a 2, §12 odst. 1, §18 odst. 1 a 2, §18a odst. 1 a §19 odst. 1 a 2 ZKV, a §1 odst. 1 a §5 zákona č. 82/1998 Sb., a odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu – konstatoval, že stroje již svým umístěním v areálu úpadce měly „souvislost“ s majetkem úpadce a že konkursní soud nemohl jednoduchou úvahou dospět k závěru o vyloučení strojů z konkursní podstaty „ve prospěch žalobce“. Není tudíž důvodná argumentace žalobce, že konkursní soud měl dát správci konkursní podstaty pokyn k tomu, aby stroje z konkursní podstaty vyloučil.
7. Proti prvnímu výroku roz sudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost vymezuje ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), argumentem, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od (v dovolání blíže označené) ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatel namítá (podle obsahu), že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle §241a odst. 1 o. s. ř.), a požaduje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Konkrétně (poměřováno obsahem dovolání) dovolatel klade otázku, zda se konkursní soud dopustil nesprávného úředního postupu tím, že neudělil pokyn správci konkursní podstaty k vyloučení strojů z konkursní podstaty úpadce. Dále dovolatel brojí proti postupu odvolacího soudu, který mu podle něj (v rozporu s §118a odst. 2 o. s. ř.) nedal možnost vyjádřit se k jeho právnímu názoru.
8. Podle dovolatele je nesprávný závěr odvolacího soudu, podle něhož nečinnost konkursního soudu při výkonu dohlédací činnosti není nesprávným úředním postupem jen kvůli tomu, že odpověď na otázku (k jejímuž řešení byl konkursní soud povolán) vyžadovala nikoli jednoduché právní posouzení. Dovolatel má naopak za to, že úřední postup lze mít vždy za nesprávný tam, kde konkursní soud nereaguje na odůvodněné podněty nebo návrhy účastníků konkursního řízení, správce konkursní podstaty nebo třetích osob.
9. Dovolatel ve svém dovolání dále rekapituluje jednotlivá porušení povinností konkursního soudu, která jsou podle něj v příčinné souvislosti se vznikem škody. Obsáhle argumentuje průběhem konkursního řízení, napadá mimo jiné to, že konkurs prohlásil místně nepříslušný soud, přičemž konkursní soud prohlásil konkurs, když „započítal smyšlenou pohledávku“ společnosti UNIFIN-CZ s. r. o. ve výši zhruba 70 mil. Kč. Dále namítá, že konkursní soud „toleroval“ správci konkursní podstaty propojení s dražebníkem, což je v rozporu s ustanovením §27 odst. 1 ZKV, a ž e svou nečinností umožnil správci konkursní podstaty „zpronevěřit“ prostředky patřící oddělenému věřiteli ze zpeněžení zastavených zásob, movitých věcí a pohledávek.
10. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje dovolatel za překvapivé, jelikož „z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat“. Pro dovolatele byl právní závěr odvolacího soudu o tom, že v postupu konkursního soudu není možné spatřovat nesprávný úřední postup, zcela překvapivý a neočekávaný a bylo mu upřeno právo na tento právní závěr reagovat.
11. Dovolatel je dále toho názoru, že odvolací soud zatížil řízení vadou, když neprovedl důkazy (které pro nadbytečnost odmítl provést soud prvního stupně). Soud prvního stupně ovšem měl nárok žalobce za prokázaný, když uzavřel, že základ nároku je co do požadavku na náhradu škody v podobě ušlého zisku po právu. Odvolací soud, aniž by doplnil dokazování o žalobcem navržené důkazy, nárok žalobce zamítl s tím, že nárok nevznikl.
12. Žalovaný se ve vyjádření ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, napadené rozhodnutí považuje za správné a navrhuje dovolání odmítnout, popřípadě zamítnout.
13. Pro dovolací řízení je rozhodné aktuální znění občanského soudního řádu.
14. Nejvyšší soud odmítl dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 a 2 o. s. ř. Učinil tak proto, že napadené rozhodnutí je v souladu s níže označenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, od které neshledal důvod se odchýlit ani na základě argumentace obsažené v dovolání.
15. Nejvyšší soud předesílá, že při úvaze, zda je (dovoláním zpochybněné) právní posouzení věci odvolacím soudem správné, vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (k tomu srov. např důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod číslem 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011, nebo důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. září 2015, sen. zn. 29 ICdo 28/2013, uveřejněného pod číslem 94/2016 Sb. rozh. obč.
16. Již v rozsudku ze dne 22. dubna 2004, sp. zn. 29 Cdo 3064/2000, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sb. rozh. obč.“) pod číslem 24/2006 (dále jen „R 24/2006“), Nejvyšší soud konstatoval, že obecně vzato může stát nést majetkovou odpovědnost za nesprávný úřední postup soudu při výkonu dohlédací činnosti konkursního soudu nad správcem konkursní podstaty. V situaci, kdy zákon předpokládá, že pochybnosti o opodstatněnosti soupisu určitého majetku budou řešeny především ve zvláštním řízení [ve sporu o vylučovací (excindační) žalobě ve smyslu §19 odst. 2 ZKV], však lze stát činit odpovědným za to, že konkursní soud nevydal správci konkursní podstaty sám pokyn k tomu, aby určitou věc vyloučil ze soupisu majetku konkursní podstaty, jen tehdy, je-li tato nečinnost soudu neospravedlnitelná z pohledu skutečností, jež soudu byly o sepsaném majetku známy. Podstatné naopak je, zda nároky třetích osob, jež měly soupis vylučovat, byly (a od kdy) natolik zřejmé, že nečinnost soudu nebyla nečinností odůvodněnou (opodstatněnou či ospravedlnitelnou). Taková situace nastává i tehdy, jestliže konkursní soud ví nebo musí vědět o tom, že správce určitý majetek sepsal neoprávněně a nezjedná nápravu příslušným pokynem, ač k tomu má možnost.
17. V R 24/2006 soud rovněž vysvětlil, že mohly-li být pochybnosti o tom, zda sepsaný majetek patří do konkursní podstaty, odstraněny jen dalšími zjištěními [nebyly-li údaje, jež měl (a při řádném výkonu dohlédací činnosti mohl mít) konkursní soud k dispozici, dostatečné k jednoznačnému závěru o existenci nároků, jež se pojí k sepsanému majetku, nebo vyžadovalo-li posouzení těchto údajů náročnější právní zhodnocení], pak konkursní soud nepochybil, zvolil-li postup podle §19 odst. 2 ZKV a závazné řešení předkládaných otázek při výkonu dohlédací činnosti sám nepřijímal.
18. Odvolací soud vyřešil otázku, zda se konkursní soud dopustil v konkursním řízení vedeném na majetek úpadce nesprávného úředního postupu (tím, že nedal správci konkursní podstaty pokyn k vyloučení strojů ze soupisu konkursní podstaty), v souladu s uvedenou ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Posouzení toho, zda lze jednoznačně dospět k závěru, že sepsaný majetek (ne)patří do konkursní podstaty, je věcí právní úvahy soudu, přičemž tato úvaha vychází ze skutkových zjištění učiněných v řízení; dovolací soud pak může úvahu odvolacího soudu zpochybnit, jen je-li zjevně nepřiměřená (k tomu srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2016, sp. zn. 29 Cdo 1764/2013). Ani Nejvyšší soud však nemá pochyb, že v poměrech posuzovaného konkursního řízení nešlo o skutkově a právně jednoznačnou situaci, kdy by k vyloučení strojů z konkursní podstaty postačoval (jednoduchou úvahou zdůvodněný) pokyn konkursního soudu vydaný při dohlédací činnosti (srov. odst. 20. rozhodnutí odvolacího soudu).
19. Judikatura Nejvyššího soudu je dále ustálena v závěru, že spočívá-li rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede samostatně k výsledku dosaženému rozhodnutím odvolacího soudu, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení §237 o. s. ř. Je tomu tak proto, že dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení, a z jiných, než dovolatelem uplatněných důvodů napadené rozhodnutí přezkoumat nemůže (srov. ustanovení §242 odst. 3 věty první o. s. ř. a důvody nálezu Ústavního soudu ze dne 11. listopadu 2009, sp. zn. IV. ÚS 560/08). Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek nemůže v takovém případě ovlivnit výsledek řízení a dovolání je nepřípustné jako celek. Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sb. rozh. obč., a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 (a judikaturu tam označenou), nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. června 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017.
20. Tím spíše pak dovolání nemůže být přípustné, pokud se s argumentací odvolacího soudu určující pro dovoláním napadené rozhodnutí zcela míjí a vyřešení těch právních otázek, na nichž toto rozhodnutí stojí, nijak nezpochybňuje (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. dubna 2022, sen. zn. 29 ICdo 48/2022).
21. Pro rozhodnut í v ě ci tak nejsou podstatn é n á mitky, kter é dovolatel vzn áší proti pr ů b ě hu konkursn í ho ří zen í [(mimo jin é ) vyd á n í rozhodnut í o prohl áš en í konkursu m í stn ě nep ří slu š n ý m soudem a tvrzen á v ě cn á nespr á vnost tohoto rozhodnut í , postup spr á vce konkursn í podstaty p ř i zpen ěž ov á n í majetku a vyd á n í v ý t ěž ku zpen ěž en í odd ě len é mu v ěř iteli], nebo ť na ř e š en í t ě chto ot á zek napaden é rozhodnut í odvolac í ho soudu nespo čí v á (a ani spo čí vat nem á ), jeliko ž tvrzen á š koda m ě la dovolateli vzniknout v p říč inn é souvislosti s tvrzen ý m nespr á vn ý m postupem konkursn í ho soudu (ne č innost í p ř i v ý konu dohledac í č innosti). Zpochyb ň ov á n í jin é ho (dal ší ho) procesn í ho postupu a v ě cn é spr á vnosti rozhodnut í vyd á van ý ch v konkursn í ch ří zen í, je pro výsledek (dovolacího) řízení bezcenné, jelikož jej nemůže ovlivnit.
22. Dovolatel dále předkládá otázku procesního práva, týkající se překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu. K tomu Nejvyšší soud uvádí, že občanský soudní řád soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného (pro případ, že by se ukázalo, že dosavadní nárok nemůže obstát). Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. ledna 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015, uveřejněného pod č. 136/2017 Sb. rozh. obč.). O takový případ se však v projednávané věci nejedná. K vytýkanému porušení poučovací povinnosti odvolacího soudu podle §118aodst. 2 o. s. ř. nemohlo dojít (i) z toho důvodu, že uvedené ustanovení vyžaduje, aby soud (v případě, že má na věc jiný právní názor) účastníka poučil o nutnosti doplnit skutková tvrzení pouze tehdy, je-li třeba doplněných tvrzení pro rozhodnutí věci.
23. Tvrdí-li dovolatel, že řízení je postiženou vadou, neboť odvolací soud neprovedl důkazy, které odmítl pro nadbytečnost provést již soud prvního stupně, pak přehlíží, že ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. vymezuje jako jediný způsobilý dovolací důvod ten, který je založen na námitce, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedené ustanovení výslovně vylučuje možnost podat dovolání z důvodu tzv. zmatečnostních vad řízení podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i jiných tvrzených vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a k nimž Nejvyšší soud přihlíží z úřední povinnosti toliko u (jinak) přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.), jestliže takové (tvrzené) procesní vady nezahrnují podmínku existence právní otázky procesního práva ve smyslu §237 o. s. ř. K tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS st. 45/16, uveřejněné pod číslem 460/2017 Sb., a též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sb. rozh. obč.
24. Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobce bylo odmítnuto, čímž žalovanému vzniklo právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení. Ty v dané věci sestávají toliko z paušální náhrady nezastoupeného žalovaného za vyjádření k dovolání ve výši 300 Kč (§1 odst. 3 písm. a/, §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle §151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle §89a exekučního řádu). Lhůta k plnění je určena podle §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §160 odst. 1 a §167 odst. 2 o. s. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se žalovaný domáhat exekuce (výkonu rozhodnutí).
V Brně dne 27. 3. 2024
Mgr. Hynek Zoubek
předseda senátu